„Ač obdařen titulem JUDr., vybral si Karel Reiner hned čtyři profese spjaté s hudbou.“

„Speciální kapitolou jeho komponování byla hudba pro divadlo a pro film; navíc jej přivedla do společnosti velkých jmen.“

„Jak Reiner stárl a zrál, převládla v jeho tvorbě snaha o myšlenkově hutné kompozice.“

Jeho otec byl vrchním kantorem v synagoze, jeho mentorem na studiích Alois Hába, divadelním ředitelem E. F. Burian. Zažil a přežil tři koncentrační tábory, později byl obviněn z formalizmu, přesto zkomponoval na tři sta skladeb. Včetně hudby k filmu, který byl oceněn v Cannes. Jako by za devětašedesát let, které mu vyměřil osud, prožil několik životů. A byl svědkem i účastníkem českých vzestupů a pádů minulého století. Žatecký rodák židovského původu, pilný tvůrce Karel Reiner.

Když jsem přemítal o jeho osudu, vytanula mi na mysli příhoda z dobrodružného cestopisu, jakých jsem coby mládě hltal desítky. Náčelník domorodců dal zajatcům naději na přežití: „Když přeplavete širokou řeku plnou piraní, budete volní!“ Jedni se vrhli do vody střemhlav, plavali hlučně o závod, čímž přilákali pozornost dravců a byli zlikvidováni. Druzí měli dost trpělivosti i silné vůle sunout se tiše a nečeřit vlny, což jim zachránilo život. K těm jako by, obrazně řečeno, Karel Reiner patřil. Podařilo se mu proplout nástrahami nacismu i komunismu, proklouznout pastmi antisemitismu. Ne snad že by se mu potíže vyhýbaly, ale vždy je nenásilně, možná nevědomky, přetavil ve svůj prospěch.

Narodit se do Sudet čtyři roky před první světovou válkou znamenalo zažít pak v dětství a v mládí vznik Československa, s ním rozmach českého živlu i frustraci německého. A zůstat přitom viditelným židem, vždyť jeho otec zastával významné postavení v žatecké synagoze, druhé největší u nás po plzeňské. Právě v Žatci přišel Reiner 27. června 1910 na svět. Absolvoval tam Německé gymnázium, na kterém ovšem už oslnil jako hudební talent; na školním večírku v roce 1926 usedl ke klavíru a s přehledem provedl Lisztovu Uherskou rapsodii č. 2 cis moll. Vlohy zdědil po tatínkovi (který vystudoval zpěv ve Vídni) – studiu zpěvu se pak věnoval doma v Žatci a přidal si k němu klavír. Ze syna si ale rodina přála mít právníka a Karel poslechl. Zapsal se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou absolvoval v roce 1933, ačkoli se při studiu vehementně věnoval hudbě. Hudební teorii, kompozici a hru na varhany studoval soukromě i na Německé hudební akademii u velikánů: Aloise Háby, Josefa Suka a Erwina Schulhoffa. S prvním z nim, po němž Reiner „zdědil“ příklon ke čtvrttónové hudbě, dokonce podnikl kuriózní studijní cestu do Káhiry, kde se v roce 1932 zúčastnili Kongresu orientální hudby.

Ač obdařen titulem JUDr., který ostatně nikdy nepoužíval, vybral si Karel Reiner hned čtyři profese spjaté s hudbou. Misi a někdy i misii skladatele soudobé hudby, dále pak koncertního či divadelního klavíristy a také hudebního publicisty i funkcionáře. Kromě jiného se mu tím dařilo migrovat mezi nimi v situacích, kdy se nejen nad jeho kariérou, ale samotnou existencí stahovaly mraky. Jmenovitě ve dvou životních situacích, které ho mohly připravit o život či o možnost uplatnění.

Napřed to byl vznik Protektorátu, kdy se Reiner musel stáhnout z veřejného vystupování. V letech 1939 až 1943 se skryl v Židovské náboženské obci v Praze, kde působil jako redaktor Židovských listů. Koncentračnímu táboru se ale nevyhnul; poslední dva válečné roky strávil v Terezíně, kde se ihned včlenil do trpěného kulturního dění, a také v Osvětimi či v Dachau. Živý vyvázl nejen odtamtud, ale i z pochodu smrti na jaře roku 1945… Druhým předělem, který jej sice neohrozil přímo na životě, ale uvrhl do nemilosti, byl Únor 1948. Reinera noví vládci přiřadili k těm, které postihlo obvinění z formalizmu. Znovu jej vyřadilo z veřejného povědomí, tentokrát ale díky jeho cenným kontaktům jen tím, že byl odeslán na roční „tvůrčí“ dovolenou.

Zpět k výše zmíněnému kvartetu Reinerových povolání. Co se první profese týká, úvodní smršť skladeb vytvořil během let 1928 až 1930, kdy zkomponoval Tři skladby pro klavír, Pět jazzových studií a Sedmadvacet invencí pro tentýž nástroj. A následovala přehršle dalších, mnohdy věrných Karlovu klavíru, ovšem v kombinaci s dalšími nástroji. Od mládí až do roku 1965 skládal dua pro klavír a housle, violu, violencello, kontrabas, klarinet, hoboj, fagot či pozoun; také však neobvyklé kombinace v podobě harfy s hobojem či pozounu s trubkou. Činný byl Reiner i v písňové tvorbě, ať už pro sólové hlasy či sbory; komponoval na Sládkovy, Erbenovy či Máchovy verše, také však současníků Josefa Hory či Viléma Závady. Byv počátkem 50. let přinucen „očistit se“ tvorbou budovatelských písní, vyhnul se jim právě tím, že sahal po ryze národních básních, zdůvodňovaných jako nadčasově pokrokové.

Speciální kapitolou Reinerova komponováni byla jeho hudba pro divadlo a film. Navíc jej přivedla do společnosti velkých jmen. Vše začalo Reinerovou spoluprací s Déčkem Emila Františka Buriana během druhé poloviny 30. let a vyvrcholilo o dvě dekády později, kdy se podílel na vzniku jen čtrnáctiminutového, zato však slavného dokumentárního filmu Motýli tady nežijí režiséra Miro Bernata. Příběhu dětí z koncentračních táborů, který kromě obrazové složky tvoří Reinerova hudba a doprovodné slovo či recitace z dětských básní v podání Václava Vosky, Jiřiny Jiráskové či Karoliny Slunéčkové. Film byl roku 1958 ověnčen ve své kategorii Zlatou palmou na dvanáctém mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, pro českou kinematografii nezapomenutelném. Pozornosti se tam totiž dočkal i první celovečerní loutkový film Jiřího Trnky Sen noci svatojánské na motivy Shakespearovy komedie. Podíleli se na něm Jiří Brdečka (spoluautor scénáře), Josef Kainar (autor předlohy), Ladislav Fialka (choreograf); hudbu zkomponoval Václav Trojan a nahrála ji Česká filharmonie pod taktovkou Karla Ančerla. To byla panečku plejáda! A k ní se v anglické verzi snímku připojil slavný herec Richard Burton, který načetl komentář.

Jak Karel Reiner stárl, zrál a také se po nástupu normalizace stáhl definitivně do ústraní, převládla v jeho tvorbě snaha o rozsáhlé, neroztěkané, myšlenkově hutné kompozice. Vyvrcholila bezprostředně před jeho smrtí, kdy se v letech 1975 až 1978 nadechl například ke dvěma Diptychům pro velké orchestrální obsazení. Kdo ví, zda měl čas a chuť se před svým odchodem z tohoto světa, který nastal 17. října 1979 v Praze, za svou životní i tvůrčí poutí ohlédnout; pokud snad ano, bylo nesporně za čím. A učinili to za něj namátkou také muzikologové Milan Kuna a Jaroslav Smolka.

Za zmínku totiž stojí i jeho koncertní dráha. Na pódiích postupně zaujal jako sólista provedením děl, mnohdy v Československu premiérovým, z pera Igora Stravinského, Pavla Bořkovce, E. F. Buriana či svého gurua Aloise Háby. Roku 1946, konkrétně 16. března, provedl Karel Reiner v Městské knihovně v Praze historicky první celovečerní recitál složený výlučně z Hábových skladeb. Souběžně se ale činil jako odborný hudební publicista a v některých obdobích též coby funkcionář, pravděpodobně se záměrem zaštítit se tím proti útokům na svoji tvorbu. Mnohem víc než Reinerova občasná spolupráce s chicagským věstníkem Svobodné Československo, do kterého přispíval zprávami z domova, stojí za zmínku jeho činnost referenta týdeníku Kulturní politika, který vycházel v letech 1945 až 1949. Přišel tam do styku s autory, bez nichž si českou literaturu dnes neumíme představit. Jakkoli vesměs levicovými, oddanými ideji, která zkrachovala. Pod vedením E. F. Buriana či A. J. Liehma psali pro Kulturní politiku Jiří Weill, Pavel Eisner, Lumír Čivrný, Milan Kundera, Sergej Machonin, Jaroslav Putík, Ludvík Aškenazy, Ladislav Mňačko… Přitom se Reiner stihl stát tajemníkem Syndikátu českých i československých skladatelů, když už předtím byl například členem výboru sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost.

V jiném z cestopisů mého dětství se hrdina vydá napříč pralesem za doprovodu místního průvodce. Ocitnou se na provazovém mostě, zlověstně se pohupujícím nad hlubokou propastí. Evropan zbledne a chce se vydat zpět. A tu mu negramotný Indián udělí lekci: „Když už jsi vyšel, nikdy se nedívej dolů a nikdy se nevracej.“ Přečkal snad nástrahy své cesty též Karel Reiner tím, že se jich nezalekl a našel vždy cestu dál? Možná. Ač zapomenut, patří do mozaiky naší novodobé hudby.

Foto: Facebook Památníku Terezín, Youtube, Facebook / Czech Animated Film, Wikipedia / Anefo / CC0 - https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/deed.en