PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Otevírací koncert třech večerů České filharmonie v Carnegie Hall byl téměř vyprodán.“

„Při druhé větě Dvořákova Violoncellového koncertu bylo slyšet pomyslný spadlý špendlík.“

„Symfonické básně Smetany pojal Byčkov ve svérázném tempu.“

Stern Auditorium, největší sál ze tří v budově Carnegie Hall, anoncoval na dvou obřích plakátech nad pódiem, že scéna bude po tři večery patřit Czech Philharmonic a logo Year of Czech Music 2024 informovalo americké publikum o důvodech této výjimečné události. První bouřlivý potlesk sklidil příchod miláčka amerického publika, kterým je violoncellista Yo-Yo Ma. Ten se zhostil Koncertu pro violoncello h moll, op. 104, který vytvořil Dvořák na závěr svého pobytu v Americe. Z cyklu symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany zazněly po přestávce Vyšehrad, Vltava a Šárka a nad oficiální program, za překvapení publika, zazněly dokonce dva přídavky, a to z Dvořákových Slovanských tanců. Když koncert skončil, bylo pro české hudebníky i jejich šéfdirigenta Semjona Byčkova podle jejich biologických hodin téměř půl páté ráno.

„Barenboim a Said si padli do oka; shodli se na lásce k Beethovenově dílu. Cítili, že mohou nad hudbou vyklenout most vzájemnosti.“

„Jenže zprvu panovala mezi mladými nedůvěra; primárně rozdělovala Židy a Araby, ale též ty, kteří přivezli do orchestru jak sunnitskou, tak šíitskou verzi islámu.“

„Budou v této době ochotni vedle sebe usednout Izraelci a Palestinci? Dokud žije a je schopen být jejich tmelem Daniel Barenboim, tak ano.“

Možná by měli to útulné lobby jednoho z londýnských hotelů ozdobit pamětní tabulkou: „Zde byl L. P. 1992 založen jedinečný West-Eastern Divan Orchestra“. Datum by sice nesedělo, protože oficiálně vznikl tento orchestr až o sedm let později. Vždyť také na letošek, bohužel ve stínu současného krvavého blízkovýchodního konfliktu, připadají jeho pětadvacetiny. Jiskra však byla opravdu zažehnuta už tehdy, v roce 1992. A právě na tomto místě.

„Dvořák už tu nežije, hlásal v té době v pragmatickém duchu novinový úvodník.“

„Carnegie se projevil jako vizionář.“

„S ohledem na setrvalou mezinárodní popularitu bylo první uvedení Novosvětské symfonie určitě nejdůležitější světovou premiérou, která se v této síni kdy odehrála.“

Šestnáctého prosince roku 1893, před sto třiceti lety, zněla jen rok a půl starou newyorskou koncertní síní Carnegie Hall nová hudba. Symfonie e moll Antonína Dvořáka, toho času ředitele tamní konzervatoře. Premiéra vzbuzovala velké očekávání, a to i díky skladatelovým odvážným veřejným prohlášením o černošské a indiánské hudbě jako o potřebném základu a zdroji tamní nové národní hudby. Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl.

„Mé názory jsou idealistické. Ale proto se člověk stává muzikantem, že má nějaké ideály. Nechcete být muzikantem, abyste byl nejlepší, bohatý, slavný…“

„Nikdo v hudebním světě není autentičtější než Steven Isserlis. Je takový, jaký je, a hraje tak, jaký je. Je velmi inteligentní a tvůrčí.“

„Díky Danjulovi Ishizakovi se mi otevřely obzory do oblastí, kam jsem dřív vůbec neviděl.“

Violoncellistu Viléma Vlčka považuji za jednoho z našich nejzajímavějších mladých interpretů. Čtyřiadvacetiletý umělec vzbuzuje pozornost nejen svou hrou a svými názory, přitahuje i svou osobností. Je vnímavý, přemýšlivý, náročný k sobě a citlivý k druhým. Jeho slova o soutěživosti a autentičnosti v hudbě či souhře v kvartetu tuto jeho charakteristiku potvrzují.

„Dirigent má nejvyšší možný podíl jak autorovu zakódovanou informaci v notách interpretovat: přesvědčit o ní interprety, motivovat je, strhnout… a přesvědčit i posluchače, že taková byla autorova představa.“

„Lze očekávat, že tak velcí komunikátoři, jakými jsou dirigenti, budou typicky obklopeni kruhem přátel?“

„Jiří nahlížel na svou profesi jako na samotářskou.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do sesbíraného materiálu dává nyní postupně nahlížet. V dnešním dílu už potřetí pokračuje v prezentaci obrazového materiálu ze své knihy A Life in Pictures a zamýšlí se k tomu z hlediska dirigentské profese i osobního nastavení člověka nad tématem přátelství. Měl Jiří Bělohlávek hodně přátel…?

„Zdánlivou neslučitelnost velkého prostoru s tichou hudbou přemohly zesilovače s naprostou samozřejmostí.“

„Obcoval s tóny, pohrával si s nimi, rozvíjel je a meditoval nad nimi.“

„Hraje suity současně, emotivně, bez snahy o historizující zvuk a výraz.“

Hudba, ani trochu podbízivá, přesto k sobě soustřeďující vnímání bezmála tisícovky posluchačů v auditoriu a navíc zachycující pozornost stovek dalších lidí na nábřeží, na mostě, na ostrově Žofíně a dokonce na lodičkách a šlapadlech na řece… Takový byl sobotní večer v Praze na Vltavě kolem pontonové scény festivalu Prague Sounds u Národního divadla. A na pódiu jediný umělec. Mág a kouzelník, bez okázalých gest, prostě a pokorně hrající, bez scénografie, světel a kouře, bez pomůcek, jen s mikrofony a nutnou amplifikací…