Americký pianista Emanuel Ax má Brahmsovy klavírní koncerty v repertoáru celý svůj dospělý život. Do Prahy se vrací po dvou letech, tentokrát s Koncertem č. 1 d moll, op. 15, který provede 8., 9. a 10. dubna s Českou filharmonií a dirigentem Semjonem Byčkovem. Program doplní Dvořákův houslový koncert a moll, a logicky tak propojí dva příbuzné hudební světy.

Jak nabitý míváte koncertní diář v posledních sezónách?

Stejně jako obvykle, okolo 75 až 80 koncertů ročně.

Je to zvládnutelné? Dá se to ještě skloubit s pedagogickou činností?

No, zatím ano! Je mi 76 let, takže pravděpodobně budu muset dost brzy přestat, ale teď ještě přežívám!

Všiml jsem si na Vašich stránkách jednoho turné s Mozartovým Koncertem K. 482, že na něm alespoň desetkrát za sebou hrajete jen tuhle skladbu. Nezačíná to být po chvíli trochu ubíjející?

Ne, vždycky z toho mám svěží pocit. Existují stovky způsobů, jak se tyto skladby dají zahrát, a tak je každý večer takové dobrodružství. Jste klavírista?

Tak trochu.

A unavuje vás někdy hrát opakovaně ten samý repertoár?

To úplně ne. Ale občas, když někoho vidím hrát třeba Schubertovy sonáty hodněkrát během jediné sezóny, přemýšlím, jak může něco tak osobního předávat každý druhý večer za plných koncertních podmínek. Je pro mě těžké si představit, že se někdo dokáže duševně úplně vydat, jen aby to samé pozítří zopakoval v jiném městě.

Myslím, že vždycky existuje spousta různých přístupů, a já se snažím to tak brát.

Mimochodem, někdo mi zrovna nedávno říkal, že Koncert Es dur je taková vaše vizitka, skladba, se kterou býváte hodně spojován…

To spíš e-mailová adresa než vizitka (smích)! Mám ho moc rád. Dnes ale každopádně děláme rozhovor kvůli Brahmsovi, jeho první koncert, je to tak?

Ano. Myslím, že s Českou filharmonií jste naposledy hrál v roce 2024?

Přesně tak.

S Franzem Welserem-Möstem?

Ne, Franz ty koncerty nakonec musel zrušit, a tak jsem hrál s báječnou mladou dirigentkou Dalií Stasevskou. Franz mi chyběl, ale ona byla skvělá! Česká filharmonie je vynikající orchestr. Když jsem byl ještě student, slyšel jsem je hrát v New Yorku s Karlem Ančerlem. Mám také nahrávky Václava Neumanna… Je tam velká, velká a úžasná tradice.

A co říkáte na Dvořákovu síň v Rudolfinu?

Ten sál je fantastický. Mám rád jeho tvar, ten jeho zvuk… Myslím, že není až tak velký. Vejde se do něj možná tisíc lidí?

Míst je v něm něco mezi jedenácti a dvanácti sty.

Ano. Takže není obrovský, ale krásný rozhodně ano! A má i velmi bohatou historii.

Pokud jde o Brahmsovy klavírní koncerty… matně si vzpomínám, že jste někde říkal, že když jste poprvé v životě hrál druhý koncert, připadal jste si jako vhozený do klece se žraloky, nebo tak nějak.

Vlastně ano, tedy přesněji řečeno, připadal jsem si, jako by mě hodili doprostřed Atlantiku a já nevěděl, kterým směrem plavat! S tím prvním koncertem to není o moc lepší, ten jsem se učil v devatenácti a měl jsem z něj úplně stejný dojem. A vlastně se v něm pořád napůl ztrácím! Je to pořád nesmírně těžké. Ale je to nádherná hudba a hrát ji, je pro mě vždycky privilegium.

Jsou někdy i velmi silné názory na to, který z těch dvou koncertů je „tím lepším“. Zatímco první koncert upřednostňoval třeba Rubinstein, Fleisher, Brendel, nějakou dobu i Stephen Hough, ten druhý mají raději zase jiní. Jak to vnímáte Vy?

Mám pocit, že je veliké štěstí, že máme oba dva. A rozhodnout, který z nich je lepší, to bych nedokázal (smích)! Mám rád oba, oba jsou nesmírně obtížné a oba jsou skutečně ohromujícími milníky v dějinách žánru klavírního koncertu.

Jaká jsou podle Vás jejich specifika?

První koncert je v určitém smyslu tradičnější, jen v opravdu velikém měřítku. Řekl bych, že jediné, co tradiční není, je začátek. Je pro mě těžké si představit, co si publikum při premiéře asi mohlo myslet: Začnete klavírní koncert a vlastně ani nepoznáte, v jaké je tónině. Je to B dur, nebo d moll? Dozvíme se to zhruba až po minutě! Myslím si také, že jde možná o jeden z prvních koncertů, kde pianista musí s orchestrem doopravdy bojovat a snažit se vyprodukovat hodně hlasitý zvuk, což není vůbec snadné. V tomto ohledu je to dost neobvyklá kombinace.

Velmi se liší od druhého koncertu, který je samozřejmě svým způsobem také nesmírně obtížný, ale pro klavíristu vlastně přirozenější. V prvním koncertu, se všemi těmi zdvojenými trylky na oktávách, je velmi těžké dosáhnout toho správného zvuku, což je něco, s čím stále zápasím. Ale nevzdávám to!

Řekl byste, že ten hlasitý zvuk, o kterém jste mluvil, souvisí i s fyzickou silou? Nevím, jak je to v Americe, ale tady se třeba občas objevuje názor, že ženy na tenhle typ repertoáru nejsou úplně stavěné.

Na to je velmi jednoduchá odpověď. Těm lidem prostě pustím nahrávku Marthy Argerich nebo Yujy Wang a hned zjistí, že ženy s hraním na klavír nemají žádný problém. Každý, kdo si myslí, že je pro ženu obtížné hrát Brahmsovy koncerty, by si měl poslechnout Yuju a další podobné klavíristky.

Alicia de Larrocha také hodně hrávala ty největší klavírní koncerty…

Ano, Brahmsův druhý, Rachmaninovův třetí… Podívejte, vy i já jsme muži, takže oba víme, že ženy jsou lepší úplně v čemkoliv, nebo ne? To je prostě fakt. Takže nemá smysl o tom diskutovat (smích)!

Dobře. K prvnímu koncertu mě ještě napadá jedna věc, a sice jeho dlouhá orchestrální introdukce, která trvá zhruba čtyři minuty. Potřebuje si k ní pianista nějak konkrétně najít vztah, aby před svým nástupem neztratil soustředění nebo kontakt s publikem?

To nevím, na to nedokážu odpovědět! Pro mě je nejlepší cítit se jako součást orchestru, to vědomí, že hudbu děláme společně. Někdy spolu bojujeme, jindy spolupracujeme, ale vždycky mám pocit, že jsme jeden celek. Není to sólista a orchestr, je to jeden útvar, což ostatně, myslím, platí pro většinu klavírních koncertů. Je to vlastně totéž jako komorní hudba.

Jsem moc rád, že můžu zase přijet do Prahy. Protože už jsem velmi starý, měl jsem tu čest trochu poznat velkého českého klavíristu Rudolfa Firkušného. A samozřejmě jsem velmi často poslouchal Ivana Moravce, kterého mám moc rád. Osobně jsem se s ním setkal jen jednou, ale byl jsem velkým obdivovatelem jeho hry.

Mohl byste o nich říct něco víc?

To byli dva klavíristé z tehdejšího Československa, které jsem dobře znal. Myslím, že Firkušný byl nesmírně elegantní a krásný umělec, stejně jako Moravec. U Moravce mě nejvíc zasáhl jeho Debussy a Chopinovy mazurky, to pro mě bylo naprosto nezapomenutelné. Vždycky mě úplně okouzlil. Pamatuju si mazurku a moll z opusu 17, nic krásnějšího jsem snad nikdy neslyšel. A jeho Debussy, ať už Rytiny nebo Obrazy, on byl prostě mimořádný.

Co se týče Firkušného, právě díky němu jsem se poprvé setkal s hudbou Bohuslava Martinů. Úžasný umělec, ale také skvělý člověk. Potkal jsem ho několikrát, protože jsem byl studentem na Juilliard School v New Yorku, když tam učil.

Teď mě napadá – bylo to vlastně už na prvním ročníku festivalu Rudolfa Firkušného, kde jste vystoupil?

Možná. Už je to hodně dávno.

Myslím, že první nebo druhý ročník to být mohl… Každopádně jste tam tehdy hrál hodně Brahmse, skladatele, který mi k vám tak nějak patří. Je Vaším nejoblíbenějším autorem?

Mám ho opravdu velmi rád. Hrál jsem hodně jeho komorní hudby. Yo-Yo a já jsme často hráli violoncellové sonáty a s panem Isaacem Sternem a Jaimem Laredem klavírní kvartety. A kvintet jsem také hrával opakovaně. Myslím, moje cesta k Brahmsovi vedla nejdřív přes komorní hudbu a teprve později jsem se víc věnoval sólovým věcem. Ale každopádně ano, v některé dny je Brahms můj nejoblíbenější skladatel. Jenže to může platit ve čtvrtek a v pátek, v sobotu je to třeba Chopin a v neděli Beethoven… Každý den jiná láska!

Hrál jste také poměrně hodně Dvořákovy komorní hudby, která není Brahmsovu světu zase tak vzdálená…

Brahms si Dvořákovy hudby vážil a byl jeho velkým zastáncem. Z jeho komorního díla jsem toho opravdu hrál hodně: kvintet, kvartety, slavná tria – Dumky, f moll… Klavírní koncert jsem ale nikdy nehrál, myslím, že je pro mě příliš obtížný. Prostě ho nedokážu zahrát tak, jak bych chtěl.

Zkoušel jste si tu skladbu někdy alespoň hrát doma z listu?

Trochu ano, ale popravdě mě z toho začaly bolet ruce. Přesto si myslím, že největším koncertem, jaký byl kdy pro jakýkoliv nástroj napsán, je Dvořákův violoncellový. Samozřejmě jsem ho nesčetněkrát slyšel, když ho hrál Yo-Yo, a také živě s Mstislavem Rostropovičem, takže je to pro mě osobní záležitost.

Možná by bylo hezké zakončit náš rozhovor u Dvořáka a popřát Vám hodně štěstí v Dvořákově síni.

Ano, doufám, že všechno dobře dopadne. Děkuji!

Foto: emanuelax.com, askonasholt.com, opus3artists.com, Wikimedia Commons

Facebook X E-mail WhatsApp