PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Čtenáře působivě provádí i centrem rakouské metropole, především jejími architektonickými dominantami a hvězdami na chodnících města s vročeními skladatelů a hudebních umělců, kteří jsou spjatí s historií slavného orchestru.“

„Z dobové historie upozorňuje např. na tvorbu Richarda Wagnera, Gustava Mahlera, Antona Brucknera, Johannese Brahmse a Richarda Strausse, jejichž díla orchestr zařadil do svého repertoáru a uváděl některá z nich rovněž pod jejich taktovkou.“

„Velmi srozumitelně dokázal objasnit i specifika typického „vídeňského zvuku“ a přiblížit náročnou profesi hudebníků.“

Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha hostí letos na podzim Vídeňské filharmoniky, které bude ve Dvořákově síni Rudolfina 13. září 2023 řídit proslulý mladý dirigent Jakub Hrůša, sólově vystoupí mimořádný klavírista Igor Levit. Kdo by chtěl již nyní více nahlédnout do zákulisního dění slavného rakouského tělesa, může si s radostí otevřít německou odbornou a popularizační publikaci Das Orchester, das niemals schläft / Orchestr, který nikdy nespí, kterou napsal v roce 2017 významný rakouský rozhlasový a televizní moderátor, dramaturg a publicista Christoph Wagner-Trenkwitz. Publikaci inicioval houslista první sekce tělesa a bývalý předseda orchestru Andreas Großbauer. Knihu zaštítil bývalý spolkový rakouský prezident Heinz Fischer, současný čestný patron Vídeňských filharmoniků.

„Pro Vídeňské filharmoniky je – spolu s červnovým Koncertem letní noci ze Schönbrunnu – jedním ze dvou nejostřeji sledovaných počinů každé sezóny.“

„Jak tráví nynější, poměrně neklidný čas rakouský dirigent Franz Welser-Möst, který pozdvihne na Nový rok taktovku potřetí během uplynulého tuctu let?“

„Během této sezóny se Jakubu Hrůšovi s jeho třinácti koncerty v čele Vídeňských filharmoniků nevyrovnají ani Riccardo Muti, Daniel Barenboim, Andris Nelsons či Christian Thielemann.“

Pokud by se našel mezi žurnalisty neználek, pověstný kandrdas, který by se v propagačním oddělení Vídeňských filharmoniků zeptal, zda orchestr opět odehraje svůj Novoroční koncert, dostal by udivenou odpověď ve stylu: „Matiné? Jak by ne!“ Vždyť toto defilé valčíků, polek či kvapíků, okořeněné o předehry z operet, se už dávno stalo v metropoli na Dunaji, ale díky televizním a rozhlasovým přenosům i ve světě, tradicí. Zdánlivě zahájenou před třiaosmdesáti lety, v počátcích druhé světové války. I když určit přesný počátek není úplně jednoduché.

„Clevelandští ukázali, co to znamená být počítán mezi pár opravdu nejlepších orchestrů světa.“

„Tři partitury Richarda Strausse v nekompromisně postaveném programu představovaly tři hudební světy propojené do jednoho trojjediného obrazu.“

„Výraz ve suitě, stejně jako v opeře, sahá od opojných gradací po neméně opojná ztišení, od humoru k citovosti, od vzpínajících se valčíkových úryvků k posmutněle roztouženým dlouhým zpěvům.“

Sestavit pohostinské vystoupení pro festival Dvořákova Praha ze tří partitur Richarda Strausse a z ničeho jiného? Mohlo se to předem jevit jako pyšné, nebo jako málo kontrastní a proto ne tak zajímavé, nebo také jako riskantní. Nic z toho se nepotvrdilo. Clevelandský orchestr s šéfdirigentem Franzem Welser-Möstem v neděli ve zcela zaplněném Rudolfinu Straussovou hudbou posluchače nadchl tak jednoznačně, jako už nikdo dlouho předtím.

„Skála vznikla na objednávku ke čtyřicátému výročí tělesa, Martinů a Szell se dobře znali a Clevelandský orchestr uvedl už v roce 1943 v premiéře skladatelovu Druhou symfonii.“

„V roce 1965 byli se Szellem prvním americkým orchestrem, který během jednoho jediného léta zahrál na třech nejslavnějších evropských hudebních festivalech.“

„Také další clevelandští šéfdirigenti pocházeli z Evropy.“

Amsterdam, Berlín, Kolín nad Rýnem, Drážďany, Hamburk, Linec, Lucern a před Vídní i česká metropole, to je plán evropského turné, při kterém zavítá na festival Dvořákova Praha Clevelandský orchestr. Se svým šéfdirigentem Franzem Welser-Möstem v neděli 11. září v Rudolfinu zahraje tři barvité skladby od Richarda Strausse. Těleso založené v roce 1918 a počítané mezi nejlepší nejen v USA, ale i ve světovém měřítku, má ve své historii nemalé stopy spojené s českými zeměmi.

„Kouzelná flétna, koncert Vídeňských filharmoniků, Káťa Kabanová, Triptych. Čtyři rozdílné zážitky z pouhých dvou festivalových dnů.“

„Jakkoliv jsou tři ženské charaktery odlišné a původně určené pro různé typy hlasů, Asmik Grigorian dostála své pověsti a se všemi si poradila naprosto obdivuhodně.“

Co všechno se letos vešlo na program Salzburger Festspiele ve dnech 18. července až 31. srpna? Během šesti týdnů se na různých místech na obou březích řeky Salzach uskutečnilo tolik kulturních akcí, že by se o ně v průběhu celé sezóny mohly s úspěchem podělit špičkový operní dům, činoherní divadlo a určitě hned několik koncertních sálů, které si mohou dovolit zvát na svá pódia ty nejrenomovanější umělce. V řeči čísel to vypadalo následovně: na letošním Salcburském festivalu se v blocích odehrálo šest operních inscenací, dvě koncertní provedení oper, pět činoherních produkcí, dvanáct koncertních řad, které čítaly téměř šedesát různých programů, plus nespočet doprovodných akcí a kurzů pro studenty či pro děti… A co všechno bylo na programu 20. a 21. srpna? 

„Mozartova Mše c moll se podle všeho měla stát skutečně velkým, monumentálním slavnostním dílem, v chrámové hudbě označovaným „missa solemnis.“

„Vezme-li se v úvahu, jaký významný mezník představuje Mše c moll v Mozartově skladatelském vývoji, pak v tomto smyslu, i přes její nedokončenost a určitou stylovou nesourodost, jí označení „Velká mše“ náleží plným právem.“

„Prozatím asi k nejodvážnějším (a současně i do jisté míry velmi kontroverzním) náleží rekonstrukce „plně dokončené“ verze díla z pera muzikologa Roberta D. Levina. Prvně zazněla v lednu 2005 v nastudování Helmutha Rillinga.“

Od jedné z nejstarších nahrávek z roku 1955 až po ty nedávné, včetně mnoha historicky poučených s dobovými nástroji, je diskografie Mozartovy Mše c moll mimořádně rozsáhlá. Stejně nepřehledná jako nesčetné pokusy dílo dokomponovat či rekonstruovat. Autorem nedokončenou skladbu popisuje Libor Dřevikovský podrobně z hlediska stylu i okolností. Z nahrávek nevybírá jen jednu, rozhodnutí nechává na uměleckých preferencích posluchače. Z mnoha obalů existujících desek nicméně přece jen jeden zvolil nakonec jako důležitý – ten s nahrávkou Helmutha Rillinga.