PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Americký pianista Emanuel Ax má Brahmsovy klavírní koncerty v repertoáru celý svůj dospělý život. Do Prahy se vrací po dvou letech, tentokrát s Koncertem č. 1 d moll, op. 15, který provede 8., 9. a 10. dubna s Českou filharmonií a dirigentem Semjonem Byčkovem. Program doplní Dvořákův houslový koncert a moll, a logicky tak propojí dva příbuzné hudební světy.

„Parcelu na nábřeží koupila spořitelna v červnu 1873. Stavělo se v letech 1876 až 1881 a roku 1884, rok po definitivním otevření českého divadla, byla monumentální a krásná stavba hotova.“

„V dnešní Dvořákově síni, mezi válkami zasedacím sále, československý parlament třikrát zvolil prezidentem Tomáše Garrigue Masaryka.“

„S Rudolfinem jsou spojeny hned první ročníky festivalu Pražské jaro, jehož založení inicioval dirigent Rafael Kubelík. A tak právě tam v květnu 1946 Leonard Bernstein poprvé dirigoval mimo americký kontinent.“

Sto čtyřicet let provozu a jen o jedenáct roků méně od prvního koncertu České filharmonie, osmdesát ročníků festivalu Pražské jaro a třiatřicet let od znovuotevření po zásadní rekonstrukci… To jsou některá základní data a jubilea připomínaná v roce 2025 v souvislosti s pražským Rudolfinem. Nejstarší z nich připadá na 7. února. Nový svatostánek umění, velkoryse projektovaná novorenesanční stavba s koncertním sálem a výstavními prostorami, se oficiálně otevřel veřejnosti ten den v roce 1885.

„Večerní čas ve středu patří záznamu abonentního koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu a autorům na „S“: Suk, Srnka a Smetana.“

„V pátek nabídne znovu proslulou kreaci Jacqueline du Pré v Elgarově Violoncellovém koncertu.“

„Opera bude v neděli v 16:00 exkluzivně z nabídky Evropské vysílací unie. Pod taktovkou Jordiho Savalla uslyšíte provedení opery Korunovace Poppey Claudia Monteverdiho.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to nepřetržitě. Hudbu vybírají a přibližují konkrétní lidé. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Protože je pro portál KlasikaPlus.cz stanice s hudebním názvem synonymem pro „samou hudbu“, tak pravidelně nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 12. února do 18. února?

„Dvořák už tu nežije, hlásal v té době v pragmatickém duchu novinový úvodník.“

„Carnegie se projevil jako vizionář.“

„S ohledem na setrvalou mezinárodní popularitu bylo první uvedení Novosvětské symfonie určitě nejdůležitější světovou premiérou, která se v této síni kdy odehrála.“

Šestnáctého prosince roku 1893, před sto třiceti lety, zněla jen rok a půl starou newyorskou koncertní síní Carnegie Hall nová hudba. Symfonie e moll Antonína Dvořáka, toho času ředitele tamní konzervatoře. Premiéra vzbuzovala velké očekávání, a to i díky skladatelovým odvážným veřejným prohlášením o černošské a indiánské hudbě jako o potřebném základu a zdroji tamní nové národní hudby. Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl.

„Jeho archiv je na Juilliard School, mají v tom úžasný pořádek.“

„Doma byla čeština samozřejmostí. A díky prarodičům jsme měli pohádky a české dětství.“

„Když byl doma u klavíru, věděli jsme, že nemůžeme rušit. Ani se u nás nepouštěla hlasitě hudba.“

V Praze se 9. listopadu uzavírá program jedenáctého Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Od roku 2013 ho pořádá každý podzim tým festivalu Pražské jaro, aby připomínal světově proslulého českého virtuosa, jehož život ohraničují letopočty 1912 a 1994. Pianistova dcera Véronique Firkusny, žijící v New Yorku, je výkonnou ředitelkou Avery Fisher Artist Program…

„Na Bohuslava Martinů, který se už roky učil francouzsky, zapůsobila při turné orchestru Národní divadla největším dojmem Paříž.“

„Konečně v roce 1923 přišel balet Kdo je na světě nejmocnější. Už ne ´impresionistický´, ale nový, mající podobu rytmické grotesky s rozmarnou hudbou.“

„To, co jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy.“

Měl pobýt tři měsíce, místo toho však zůstal sedmnáct let. Tak charakterizují životopisy Bohuslava Martinů jeho příjezd do Paříže v polovině října roku 1923, tedy před rovnými sto lety. Stipendium určené na nedlouhé studium skladby u Alberta Roussela se stalo příležitostí a prostředkem k naplnění bytostné touhy vymanit se nejen z tuzemské provinční malosti, ale i z konfrontace s německými a rakouskými kulturními a myšlenkovými vlivy. Martinů se upínal k Francii z obdobných důvodů jako Janáček k Rusku.

„V jednadvaceti sáhlo po Süsskindovi pražské Německé divadlo; zároveň koncertoval jako slibný a stále vyhledávanější klavírista.“

„Roku 1942 se stal v Londýně dirigentem zajímavé společnosti Carl Rosa Opera Company, kde měl v souboru k dispozici i hvězdné sólisty.“

„Následovaly Hansovy mnohaleté toulky napříč zeměkoulí; do Československa zavítal jen jednou, v rámci Pražského jara 1964.“

Dirigoval, hrál na klavír, skládal nebo vyučoval v Československu, Nizozemí, Velké Británii, v Severní i Jižní Americe. Poté, co z naší země odešel, se sem během zbývajících dvaačtyřiceti let života vrátil jen jednou, pouze nakrátko. A přece nám v mnoha ohledech, hudebním školením počínaje a válečným koncertováním konče, patřil. Natolik výrazně, že vzpomínka na něj není kuriozitou, ale nezbytností. Hans, či chcete-li Hanuš, nebo dokonce Jan, Walter Süsskind v sobě totiž navždy nesl étos pražského prostředí za první československé republiky, byť na svět přišel ještě za Rakouska-Uherska.

„Miloslav Kabeláč nepustil nic polovičatého.“

„Neumím si dost dobře představit, že hraji něco, o čem vím, že to není úplně dobré.“

„Když se živá nahrávka povede, bývá ve všech směrech odvážnější. Je přítomno něco, čeho se ve studiu sice také dá dosáhnout, ale těžce.“

Jako své páté album vydal pianista Jan Bartoš u Supraphonu v možná překvapivé konfrontaci sólové skladby dvou českých autorů. Natočil Smetanovy Sny a dva cykly od Miloslava Kabeláče – Osm preludií, op. 30 a Cizokrajné motivy, op. 38. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad spojnicemi mezi oběma skladateli, porovnává Ivana Moravce s Rudolfem Firkušným a Josefem Páleníčkem a prozrazuje některé své další plány. Připouští zároveň, že v sólovém hraní se cítí svobodněji, a zdůrazňuje, že natáčí jen to, co má opravdu hodně zažité.

„Múzou štědře políbený Hermann se na prahu 20. století narodil do prostředí, které mu umožňovalo všestranná studia.“

„Ve druhé polovině 30. let se Grabe připravoval na evropské turné; měl hrát na klavír, na cembalo i na clavichord a mezi skladbami číst úryvky ze svých povídek.“

„Zemřel v New Yorku jako šestačtyřicetiletý, zdeptaný poznáním, že Praha jeho mládí, kde vedle sebe žili Češi, Němci a židé, už neexistuje.“

Příběh vzdělaného muže a nadaného interpreta, který se v Praze přátelil s Maxem Brodem a v New Yorku učil po boku Rudolfa Firkušného, se z galerie postav tohoto cyklu vymyká. Většina z našich opomenutých krajanů se sice v této zemi narodila, ale osud je brzy zavál do světa, odkud se k nám už nevraceli. Hermann Grabe, narozen 6. května 1903, zde naopak setrval tak dlouho, jak jen to bylo možné. Prožil tu, většině českého publika bohužel neznámá, zato však rozhodující léta svého vyzrávání.

„Brněnské hudební školství by se bez Janáčkovy celoživotní dřiny začalo rozvíjet později.“

„Stejně jako JAMU, i Janáčkovo kvarteto slaví letos pětasedmdesáté narozeniny.“

„Kniha s názvem ‚…vždy svou hřivnou přispívat…‘ je věnovaná devatenácti držitelům titulu doctor honoris causa.“

Přestože se jejího založení Janáček nedožil, dnes by na její počest jistojistě složil nějakou oslavnou skladbu a byl by nadšen z toho, že jeho celoživotní snažení založit vysokou uměleckou školu mělo přece jen nějaký smysl. Historie Janáčkovy akademie múzických umění v Brně je dlouhá tři čtvrtiny století a za tu dobu se toho opravdu hodně událo. Institucí prošla řada významných pedagogů, absolventů a jiných předních hudebních a divadelních osobností. Koncerty k oslavám výročí pětasedmdesáti let od založení akademie probíhaly po celý rok a vygradovaly 16. října, kdy vystoupilo v Besedním domě v Brně nemalé osazenstvo z obou fakult v čele s dirigentem Jakubem Kleckerem. Na programu nemohl chybět Leoš Janáček. Zazněla ale i díla jiných českých a světových skladatelů. „JAMU na cestě k uzavření kruhu přeji odvahu, nasazení a schopnosti táhnout za jeden provaz. JAMU je 1,“ vzkazuje rektor Petr Michálek.

„Martinů se k naplnění a ovládnutí formy symfonie, vrcholné formy evropské hudby, odhodlal až ve dvaapadesáti.“

„Podmanivý je hudební příběh v pomalé větě, v tryzně odpovídající vznešeným způsobem Kusevického zadání.“

„V jeho symfonismu je zvláštní napětí mezi neoklasickou určitostí a témbrovou proměnlivostí, dialog mezi lidovostí a vysokým uměním, tradicí a novostí…“

Před osmdesáti lety, první zářijový den roku 1942, dokončil Bohuslav Martinů svou První symfonii. Stalo se tak v Manometu ve státě Massachusetts, na pobřeží moře jižně od Bostonu. Na skladbě pracoval od jara toho roku na několika místech – v Jamaice na předměstí New Yorku, v Middlebury a pak i u jezera Mah-Kee-Nac Lake ve státě Vermont a v Tanglewoodu, tedy Berkshire Music Center, na západě státu Massachusetts. Její podzimní bostonskou premiérou byl definitivně přijat do amerického hudebního života, po uvedení v New Yorku o něco později si v tisku dokonce vysloužil pochvalu jako Smetanův dědic.

„V době příprav nového baletního díla pro brněnské divadlo Martinů nebyl v divadelním prostředí naprostým nováčkem.“

„Byl toho názoru, že opera jako žánr nemá ve své klasické podobě budoucnost.“

„Počtem původních premiér a celkově hodnotným uměleckým nastudováním skladatelových jevištních kompozic, které si považoval i on sám, nemá brněnské divadlo v celosvětovém měřítku obdoby.“

I když Bohuslav Martinů v Brně nikdy nežil ani pracovně nepůsobil, patřilo Brno mezi místa, kde bylo skladatelovo dílo – často poprvé vůbec – pravidelně uváděno. V tomto ohledu vynikalo zejména Národní (později Zemské) divadlo v Brně, které si zakládalo na dramaturgii akcentující mimo jiné díla soudobých skladatelů. V čele zájmu byla samozřejmě především scénická tvorba Leoše Janáčka, nicméně protože vedení divadla hledalo nové zajímavé skladatelské osobnosti, dostal v roce 1925 příležitost poprvé i Bohuslav Martinů.

„Sepětí Jiřího Bělohlávka s Pražským jarem je výrazné nejen rekordním počtem padesáti koncertů, ale od roku 1993 také jeho dramaturgickým podílem jako člena umělecké rady festivalu a pak od roku 2006 jeho pozicí předsedy rady a prezidenta festivalu.“

„Během let řídil všechny ´své´ orchestry, Státní filharmonii Brno, FOK, Českou filharmonii, PKF a přivezl dokonce i Symfonický orchestr BBC.“

„Pozoruhodný je také vůbec první Jiřího koncert, v němž debutoval v druhé polovině Schubertovu Mší.“

Blíží se páté výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka a na portálu KlasikaPlus.cz se blíží ke konci loni započatý seriál, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Patnáct let je shromažďoval publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do materiálů dává nyní postupně nahlížet…

„V době života ve Francii se pianista napojil na skupinu českých umělců, s nimiž jej po dlouhá léta pojilo pevné přátelství.“

„Cestoval doslova po celém světě v rámci hojných koncertních turné, ve zbytku času vyučoval klavír na newyorské Juilliard School, jedné z nejprestižnějších světových vysokých uměleckých škol na světě.“

„Bez vzdělanosti nelze si dnes představit ani jakoukoliv tvůrčí činnost, včetně tvorby umělecké. Potvrzuje mi to veškerá má životní a umělecká zkušenost.“

Světově proslulý pianista Rudolf Firkušný (1912–1994) se narodil před rovnými 110 lety v moravských Napajedlech jako nejmladší ze tří dětí do rodiny místního notáře. Otec bohužel předčasně zemřel, když byly Rudolfovi pouhé tři roky, a maminka byla nucena se o rodinu sama postarat. Přestěhovala se za větší možností obživy do Brna, kde malý Rudolf, u nějž byl rozpoznán mimořádný hudební talent, získal možnost hudebního vzdělání…

„Vzhledem k tomu, že většina publika očekává od koncertu zábavu a velká část soudobé hudby vyžaduje značnou dávku trpělivosti a ochoty zvyknout si, může být vztah mezi novou hudbou a posluchači problematický.“

„Důležité je prosadit skladby českých umělců do programu koncertů a akcí mimo českou sféru, aby zaujaly místo vedle ostatních děl nebo s nimi dokonce soutěžily.“

„To já bych měl udělovat ceny českým kolegům, kteří se postarali o to, že má životní pouť je natolik bohatá…!“

Na slavnostním koncertu Od Dvořáka k Martinů převzal v úterý v New Yorku americký muzikolog Michael Beckerman, zanícený propagátor české kultury, vážné hudby a českých klasiků, od zástupců Ministerstva zahraničí České republiky prestižní cenu Gratias Agit. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz při té příležitosti vysvětluje rostoucí oblíbenost Janáčka a jmenuje řadu dalších skladatelů, jejichž díla by měla být představena americkému publiku…

„Cyklus zakotvil v repertoáru jako sváteční dílo novodobé české národní hudby. Je pochopitelné, že se stal vůbec první nahrávkou České filharmonie pořízenou pro gramofonové desky.“

„Provedení pražskými konzervatoristy se stalo nezapomenutelným nejen kvůli své výlučnosti, ale i díky výsledku.“

„Provedení po pětadvaceti letech opět s tělesem dobových nástrojů, poprvé zaštítěné v historicky poučené interpretaci domácími silami.“

Smetanova Má vlast prošla za sto čtyřicet let ve třech různých stoletích několika fázemi. Od premiéry v sále na Žofíně v listopadu 1882 k zahajovacímu koncertu Pražského jara v květnu 2021 se nad nimi klene pevný oblouk. V nepřetržité řadě koncertů a souvisejících nahrávek postupně čím dál přesněji krystalizuje nadčasová hodnota skladby…

„Nic to však nebylo proti dlouhým měsícům, které strávili na útěku z Paříže.“

„On vůbec Martinů prchal z New Yorku na venkov, jak to šlo.“

„V New Yorku Martinů zůstal do roku 1953, pak se tam z Evropy vrátil ještě v roce 1956. Napsal tam řadu svých nejlepších i nejpamátnějších děl.“

Světoběžníkem nebyl Bohuslav Martinů dobrovolně, ale úplně nedobrovolně se jím nestal. Do Paříže odešel v roce 1923 z vlastního rozhodnutí. Za hudbou, za podněty, s touhou po rozšíření obzorů, která se mu bohatě naplnila. Když se po druhé světové válce, během čtrnácti let života, které mu zbyly, nedokázal vrátit do vlasti, byl už pasivním účastníkem událostí…

„Václav Talich mladého Martinů znal jako orchestrálního hráče, v budoucnu jej měl poznat i jako skladatele.“

„Martinů Kubelíkovi věnoval své Fresky Piera della Francesca. Kubelík je spolu s Vídeňskými filharmoniky provedl ve světové premiéře v létě 1956.“

„Jiří Bělohlávek měl úžasnou schopnost dokázat v díle nalézt hloubku a vnitřní sílu a ty pak přenést na hráče orchestru.“

I když se provádění orchestrálních či jevištních děl Bohuslava Martinů věnovala řada výborných umělců, označení „martinůovský dirigent“ si dovolím přiřknout pouze několika z nich. Kritériem této volby je pochopitelně především mimořádný umělecký vklad těchto interpretů v rámci uvádění skladeb Martinů a ve většině případů také vztahy se skladatelem nejen na profesionální, ale též osobní úrovni. Zajímavým bonusem navíc je fakt, že u všech těchto dirigentů si letos budeme připomínat kulaté výročí narození či úmrtí.

„Firkušný mi o Martinů vyprávěl roztomilé a intimní věci.“

„Probojovával jsem si cestu k Martinů poměrně nesnadně.“

„V té době byli na významných místech jedudědci plní nenávisti, kteří zabraňovali tomu, aby věci plynuly přirozeným způsobem.“

Libor Pešek převzal dnes Pamětní medaili Bohuslava Martinů. Nadace nesoucí skladatelovo jméno ji uděluje umělcům, kteří se zasloužili o jeho hudební odkaz. „Něco jsem udělal, ale mohlo toho být i víc,“ usmíval se dirigent, který v červnu oslaví 87 let.

„Festivalový koncert z května 1990 je z těch, na které se nezapomíná.“

„Nadchne technikou, kterou nikdy nějak okázale nezdůrazňoval, ale vždy jen diskrétně používal, noblesou a bezpečným nadhledem.“

„Zůstává největším českým pianistou.“

Rudolf Firkušný, stejně jako Rafael Kubelík, se v emigraci dožil pádu komunistického režimu v roce 1989. Oba stačili symbolicky vystoupit v roce 1990 na prvním svobodném Pražském jaru – festivalu, u jehož zrodu v roce 1946 osobně jako mladí umělci plní sil byli. Čechoameričan Firkušný plánoval na počátku 90. let, že se usadí ve vlasti. Nestihl to, jeho život se v USA uzavřel 19. července 1994, tedy před 25 lety. Bylo mu dvaaosmdesát. O dva roky později, také v dvaaosmdesáti, zemřel v létě ve Švýcarsku Kubelík.