„Múzou štědře políbený Hermann se na prahu 20. století narodil do prostředí, které mu umožňovalo všestranná studia.“

„Ve druhé polovině 30. let se Grabe připravoval na evropské turné; měl hrát na klavír, na cembalo i na clavichord a mezi skladbami číst úryvky ze svých povídek.“

„Zemřel v New Yorku jako šestačtyřicetiletý, zdeptaný poznáním, že Praha jeho mládí, kde vedle sebe žili Češi, Němci a židé, už neexistuje.“

Příběh vzdělaného muže a nadaného interpreta, který se v Praze přátelil s Maxem Brodem a v New Yorku učil po boku Rudolfa Firkušného, se z galerie postav tohoto cyklu vymyká. Většina z našich opomenutých krajanů se sice v této zemi narodila, ale osud je brzy zavál do světa, odkud se k nám už nevraceli. Hermann Grabe, narozen 6. května 1903, zde naopak setrval tak dlouho, jak jen to bylo možné. Prožil tu, většině českého publika bohužel neznámá, zato však rozhodující léta svého vyzrávání.

Je zde však ještě jeden rozdíl, umělecky důležitější a pro Grabeho lidsky bolestnější. Všechny z portrétovaných osobností tohoto cyklu se v cizině uplatnily, některé dokonce proslavily. Byl jim k tomu dopřán čas a postupně, klikatými cestičkami, vytvořeny rovněž i podmínky. Když se ovšem Hermann Grabe vydal do světa, aby tam nad klávesami zapracoval na své velké kariéře, přišla válka. A jemu, od mládí churavějícímu, zbývalo už jen pár let života…

Při mapování jeho příběhu je třeba se nejprve vrátit do druhé poloviny předminulého století. V severní části pražské Libně, kterou později proslavil kulisák, hospodský pábitel a nenapodobitelný literát Bohumil Hrabal, se rozkládá někdejší panství Košinka. Kdokoli kolem něj dnes projíždí v dopravní zácpě, sotva si koutkem oka stačí všimnout ošuntělého plotu a za ním ohyzdných domů. A přece se tu od poloviny 15. století kdysi rozkládaly tři vinice. Kromě usedlosti tu jeden z majitelů nechal vybudovat také kapličku na památku své tragicky zemřelé dcery.

Psal se rok 1875, když Košinku koupil třiatřicetiletý Hermann Grabe, dědeček stejnojmenného vnuka a zakladatel podnikatelského rodu pražských židů, hovořících převážně německy. Vybudoval zde továrnu na voskovaná plátna, jednu z největších v celém Rakousku-Uhersku. A jak šel čas, nechal se svojí ženou Katharinou, která ve firmě prozíravě založila penzijní fond, postavit na sousedním pozemku také honosnou vilu. Podobnou by člověk čekal spíše v nedaleké Troji než v Libni, které se přece dle poťouchlého verše odjakživa „radši vyhni“.

Múzou štědře políbený Hermann, nadějný klavírní virtuóz, uznávaný kulturní recenzent, pilný učitel hudby, příležitostný skladatel a slibný spisovatel, se tudíž na prahu 20. století narodil do prostředí, které mu umožnilo všestranná studia. Už jeho otec Hugo, který se stal jediným majitelem vily, získal doktorát z filozofie a synovi vzdělání přál. Tak se Hermann vydal hned po maturitě v Praze na studia do Vídně, Berlína i Heidelbergu. Na tamní proslulé univerzitě byl promován doktorem nejen filozofie, ale i práv, která ovšem absolvoval jen kvůli otcovu přání. „Načež jsem byl na půl dne zaměstnán ve známé pražské advokátní kanceláři,“ uvedl později lakonicky do svého životopisu. 

Jenomže Grabe zároveň miloval klasickou hudbu obecně a hru na klavír zvlášť. Snad se k ní cítil též povolán osudem. Jeho o tři roky mladší bratr Paul Friedrich, předurčený pro dráhu pianisty, totiž zemřel v pouhých osmnácti letech. Rodinné křídlo v salonu osiřelo. Proto se Hermann Grabe, velký obdivovatel Arnolda Schönberga a Antona Weberna, zapsal na soukromé hodiny komponování u Alexandra Zemlinského. Kromě toho se postupně vypracoval na pilného přispěvatele do pražských, německy psaných novin.

Ke svému uměleckému rozvoji nacházel Hermann Grabe doma, v prostorném sídle obklopeném zahradou ve stylu anglického parku, ideální klima. Jeho sestřenice Alice se vdala za syna uctívaného skladatele Richarda Strausse, což rodině otevřelo cestu k pozvánkám do vysoké společnosti. Když jídelně vévodily při večeři nesmlouvavé názory frankfurtského sociologa Theodora W. Adorna, byl Hermann v duchu často proti, ale oponovat se neodvážil. Měl ho totiž v úctě už proto, že ho v rodné zemi již roku 1932 vypudili z autorském svazu. Se zdůvodněním, že „je vyhrazen osobám, patřícím k německému národu svou krví i svým charakterem“. 

Vřelejší vztah navázal Hermann se spisovatelem Klausem Mannem. Přecitlivělým synem rozporuplného otce Thomase Manna, od roku 1929 držitele Nobelovy ceny za literaturu, ale už dlouho předtím, od vydání novely Smrt v Benátkách, nejspíš důvodně podezíraného z bisexuality. Grabe se spřátelil také s Maxem Brodem, přestože tento překladatel pěti Janáčkových libret do němčiny byl o devatenáct let starší. Brod tou dobou bydlíval v Břehové ulici, hned vedle Pražské konzervatoře a kousek od Rudolfina. Hermann tam prý za ním občas chodíval pěšky podél Vltavy. Diskutovali spolu o dvou Brodových dílech. Knize Tychona Braheho Cesta k Bohu z roku 1916 a o šest let mladším traktátu s názvem Pohanství, křesťanství a židovství. Obojí bylo pro Hermanna Grabeho důležité, vpravdě iniciační.

Jeho otec Hugo totiž nejenže zůstal po roce 1918 v nově zrozeném Československu a přijal naše občanství, ale navíc se rozhodl konvertovat. Čímž, jak už to bývá, roztrpčil židovskou obec, ale české spoluobčany si nenaklonil. Především to ovšem nebylo rodině nic platné po vzniku Protektorátu. Hugo měl vlastně štěstí, že zemřel těsně před vypuknutím druhé světové války. Jeho kultivovaná žena Elly, Hermannova maminka, byla však roku 1942 zavražděna v koncentračním táboře.

Vilu u Košinky ještě předtím, než ji opanovali nacisté, stačila rodina pronajmout roku 1936 provozovateli ubytovacího zařízení pro studentky z movitých rodin. Hermann, který tam v postranním křídle nadále žil a cvičil, rozvíjel kromě muzicírování i svou literární kariéru. Roku 1935 dal po tříletém váhání konečně souhlas k vydání své prvotiny Městské sady, která mu vysloužila přezdívku „pražský Proust“. (O šestašedesát let později se k ní vrátil Český rozhlas 3 – Vltava a natočil ji v překladu Anny Novákové, režii Hany Kofránkové a přednesu Pavla Soukupa.) Ve druhé polovině 30. let se Grabe rovněž připravoval na evropské turné, v němž hodlal své talenty skloubit. Měl hrát na klavír, na cembalo i na klavichord a mezi skladbami (od Bacha po vlastní dílka) číst úryvky ze svých povídek či recenzí.

Díky tomu se počátkem roku 1939 ocitl v Paříži, kam ho donutil odjet jeho starší bratr Leo. Praktický právník tušící, že Mnichovskou dohodou teprve všechno začíná. Když pak Hitler vtrhl i do Francie, podařilo se jim roku 1940 společně uprchnout přes Španělsko a Lisabon až do New Yorku. Tam se Hermann Grabe pokusil začít znova. Našel zaměstnání na soukromé konzervatoři, do které občas přicházel vyučovat i Rudolf Firkušný: „Práce s žáky je vrcholně zajímavá a zodpovědná, ale velmi vyčerpávající“, svěřil se v dopise jednomu z přátel, „kdybych byl účetním nebo prodavačem v lahůdkářství, mohl bych jít v pět hodin domů a pak literárně pracovat.“ Přesto se snažil dále psát. Například vytvořil půvabný svazek povídek Svatba v Brooklynu, připomínající knihy Isaaca Bashevise Singera. Vydaný byl ovšem až posmrtně roku 1957.

Jenomže přestálé životní události jeho citlivou duši rozhlodaly, což otevřelo cestu nemocem těla. Marně se Grabe těšil na koncerty, které mu byly v Americe přislíbeny. Jeho křehké zdraví ho v roce 1949 zradilo. Zůstala po něm jen hrstka malých hudebních děl, vydaných v emigraci. Sám uvedl, že „hodně neuveřejněné lyriky, ale také svazek krátkých próz, román i novely, to všechno se ztratilo na útěku.“ Jedinou rozsáhlou práci o něm samotném napsal a roku 1969 vydal Karl Hobi. Text byl pojat jako dizertační práce na filozofické fakultě univerzity ve Freiburgu.

Hermann Grabe zemřel 2. srpna 1949 jako šestačtyřicetiletý. Ani operace na poslední chvíli jej už nezachránila. Zlomený nejen informací, že Klaus Mann spáchal sebevraždu, zatímco Max Brod se navždy usídlil v čerstvě zrozeném Izraeli, ale i zdeptaný obyčejným poznáním, že Praha jeho mládí, kde vedle sebe žili Češi, Němci a židé, už neexistuje.

Foto: Dokumentační centrum pro moderní rakouskou literaturu, Vídeň, obrazový archiv (Dokumentationsstelle für neuere österreichische Literatur, Wien, Bildarchiv), Wikipedia (volné dílo), Wikipedia / ŠJů (CC BY-SA 3.0)