„Vzhledem k tomu, že většina publika očekává od koncertu zábavu a velká část soudobé hudby vyžaduje značnou dávku trpělivosti a ochoty zvyknout si, může být vztah mezi novou hudbou a posluchači problematický.“

„Důležité je prosadit skladby českých umělců do programu koncertů a akcí mimo českou sféru, aby zaujaly místo vedle ostatních děl nebo s nimi dokonce soutěžily.“

„To já bych měl udělovat ceny českým kolegům, kteří se postarali o to, že má životní pouť je natolik bohatá…!“

Na slavnostním koncertu Od Dvořáka k Martinů převzal v úterý v New Yorku americký muzikolog Michael Beckerman, zanícený propagátor české kultury, vážné hudby a českých klasiků, od zástupců Ministerstva zahraničí České republiky prestižní cenu Gratias Agit. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz při té příležitosti vysvětluje rostoucí oblíbenost Janáčka a jmenuje řadu dalších skladatelů, jejichž díla by měla být představena americkému publiku. Radí Českým centrům, že by měla poskytovat „útočiště“, kde se budou výkonní umělci i současní skladatelé dobře cítit. Konstatuje také, proč je nejoblíbenějším stylem nové hudby minimalismus, a odkrývá, že se začal o české skladatele zajímat vlastně náhodou, shodou okolností: když v 1973 ještě jako student pracoval v obchodě s gramodeskami.

Pane Beckermane, dovolte, abych Vám i za České centrum v New Yorku nejdříve pogratuloval a vyjádřil radost, že cena byla udělena právě vám, který pro českou hudbu v Americe tolik děláte, a to na té nejvyšší úrovni… Kdybyste měl uvést dva důvody, proč si v USA stále tolik cení evropskou klasickou hudbu, a zvlášť hudbu českou, co by to bylo?

Za „českou hudbu“ se dá označit víc věcí. Jednou z nich je souborné dílo všech skladatelů, kteří se považují za Čechy. Ale je to také jistá skupina děl, která posluchačům zní tak nějak „česky“, a ta představuje značnou část skladeb, které se v této zemi hrají. A právě tato díla posluchači oceňují, protože sice vycházejí ze stejných základních zdrojů jako kmenový repertoár složený z Bacha, Mozarta, Haydna, Beethovena, Schuberta, Schumanna, Brahmse a tak dále, ale projevuje se v nich také odlišná estetika, která dokáže posluchače oslovit.

Co vás přivedlo k tomu, že máte tolik rád českou hudbu a začal jste se zajímat o české skladatele?

Už jako poměrně malý jsem měl moc rád Dvořákovo komorní dílo, ale víc jsem se k české hudbě dostal, až když jsem začal kolem roku 1973 pracovat v obchodě s gramodeskami. Jeden z prodejců Supraphonu se na mě obrátil s žádostí o pomoc. Říkal, že má fantastické nahrávky, ale nikdo nedokáže vyslovit jména skladatelů a nikdo ten repertoár nezná. Kdybych od něj každý měsíc bezplatně dostal nahrávky, byl bych ochoten poslouchat je, seznámit se s nimi a pokud by se mi některé zvlášť líbily, pokusit se je prodat svým zákazníkům? Tak tedy začala má „aféra“ s Martinů a Myslivečkem, Sukem a Novákem a mnoha dalšími skladateli. Když jsem o rok později nastoupil na magisterské studium (měl jsem původně v úmyslu studovat Mozarta), stal jsem se, alespoň podle svých spolužáků, i když ne ve svých vlastních očích, „odborníkem“ na českou hudbu. Jak se říká, stačí se dozvědět málo, abyste věděli, kolik se toho můžete dozvědět.

Jsou podle vašeho názoru patrné nějaké trendy z hlediska oblíbenosti kompozičních stylů a skladatelů? Cení se dnes něco víc než dřív?

Nevím, do jaké míry se věci proměnily zhruba v posledních dvou desetiletích. Nejzřetelnější posun za mého života zřejmě představuje rostoucí oblíbenost Janáčka, který byl v této zemi ještě v padesátých letech minulého století téměř neznámý. Jeho komorní, orchestrální a operní tvorba se stala součástí repertoáru. Doufám, že do repertoáru proniknou skladatelé, jako jsou Kaprálová, Suk, Novák, Fibich, Ježek a mnozí další, a kvalita a tradice české hudby si vyslouží uznání a ocenění.

Podívejme se na soudobou českou hudební scénu. Je pro tuto hudbu těžké najít si cestu k širšímu publiku? Řekl byste například, že se žádnému českému soudobému skladateli nedaří prosadit na velkých operních scénách v USA?

Vzhledem k tomu, a neříkám to ve zlém, že většina publika očekává od koncertu zábavu a velká část soudobé hudby vyžaduje značnou dávku trpělivosti a ochoty zvyknout si, může být vztah mezi novou hudbou a posluchači problematický. Nejde jen o to, že skladba, která se hraje poprvé, je vlastně jakýsi experiment a nese s sebou otázku, zda si zaslouží, abychom jí věnovali čas (přičemž podobnou otázku si obvykle neklademe třeba u Beethovenova smyčcového kvartetu). Idiomatika nové hudby navíc může být náročná. Je to jeden z důvodů, proč je zřejmě nejoblíbenějším stylem nové hudby, volně řečeno, minimalismus. Můžeme k tomu dodat, že „moderní hudba“, pokud tím máme na mysli skladby, které se odchylují od tradičních tónových schémat, je již více než sto let stará. Povzbudivé tedy je, že je řada skvělých skladatelů, jejichž díla by mohla a měla být představena americkému publiku. Jsou mezi nimi Ivana Loudová, Viktor Kalabis, Petr Eben, Miloš Štědroň, Jindřich Feld, a mohl bych jmenovat řadu dalších. Otevřenou otázkou zůstává, zda vznikají soudobé české opery, které se mohou nebo budou uvádět v Metropolitní opeře nebo na jiných velkých operních scénách, ale v mnichovské Státní opeře jsem viděl úchvatné nastudování Jižního pólu od Mirka Srnky a nesmírně působivá je „politická“ komorní opera Zítra se bude… Aleše Březiny.

Co mohou české kulturní instituce a umělci dělat, aby byli víc vidět v USA i jinde ve světě a překročili stín tradičních velikánů české hudby?

To je těžká otázka. Zřejmě to chce připravovat si půdu doma i venku. Chci tím říct, že je naprosto nezbytné, aby české organizace ve Spojených státech i jinde podporovaly a stimulovaly novou uměleckou tvorbu a poskytovaly „útočiště“, kde se budou výkonní umělci i skladatelé dobře cítit. Svou roli v tomto procesu sehrají koncerty nebo jiné umělecké akce, které představí zcela nový český repertoár. Důležité však také je prosadit skladby českých umělců do programu koncertů a akcí mimo českou sféru, aby zaujaly místo vedle ostatních děl nebo s nimi dokonce soutěžily. Myslím, že totéž platí pro ty, kdo se snaží prorazit s výzkumem české hudby. Je sice krásné mít specializované publikace, ale musíme se také snažit dostat svou práci do elitních mezinárodních časopisů a tisku. A je štěstí, že sál Bohemian National Hall v Českém centru v New Yorku a Česká centra po celém světě jsou naším „útočištěm“ pro prezentaci české kultury. Nicméně naše práce neskončí, dokud naši tvorbu také nevypravíme na cesty.

Obdržel jste prestižní cenu Gratias Agit. Co to pro vás znamená?

Nechystám se sepsat sentimentální paměti s názvem „Česká hudba je můj život“, ale česká hudba patří k nejvýznamnějším složkám mého života. Vážím si zvuků a osobních kontaktů, které mi vstoupily do života prostřednictvím studia osobností, jako byli Janáček, Michna, Dvořák, Gideon Klein, Mysliveček, Kaprálová, Martinů a Pavel Haas; svých osobních kontaktů s nadanými umělci, mezi nimiž byli Petr Eben, Rudolf Firkušný, Jarmil Burghauser, Boris Krajný, Michael Pospíšil, Jiří Bělohlávek, Martin Kaplan, Pepík Fiala a Jaromil Jireš; a mnoha jednotlivců i organizací, kteří mi podali pomocnou ruku, mimo jiné zejména Alena Němcová a Oleg Podgorný z Českého hudebního fondu. Upřímně řečeno mám pocit, že to já bych měl udělovat ceny českým kolegům, kteří se postarali o to, že má životní pouť je natolik bohatá…! A konečně doufám, že tato velká pocta mi nedovolí usnout na vavřínech, ale naopak mě podnítí k tomu, abych se české hudbě a kultuře věnoval s ještě větší energií a zanícením.

——–

Cena ministra zahraničních věcí Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí byla zřízena v roce 1997 jako ocenění předních osobností a organizací za příkladné aktivity v nevládní sféře.

——–

Celoživotní náklonnost prof. Michaela Brim Beckermana je pro českou hudbu a muzikologickou scénu pravým požehnáním. Jeho láskyplný a současně kritický přístup k hudbě, vzešlé v uplynulém půltisíciletí od autorů pocházejících z území dnešních Čech a Moravy, je inspirativní jak odbornou fundovaností, tak i inovativními a často i provokativními metodologickými přístupy k problematice, pojednávané u nás donedávna mnohdy výlučně pozitivisticky. Jeho záběr sahá od striktně odborných publikací až po brilantně formulované popularizační příspěvky v deníku New York Times. Již legendární se stala konference o Janáčkovi a české hudbě, kterou uspořádal v roce 1988 na University of St. Louis a pozval na ni muzikology z pěti zemí včetně tehdejšího Československa – pro řadu z nich to znamenalo první osobní kontakt s americkou muzikologickou scénou. Jako vynikající hudebník a klavírista dokázal spojit hluboké porozumění pro českou hudbu s její brilantní teoretickou reflexí. Za dlouhá desetiletí pedagogické činnosti na univerzitách v St. Louis, UC Santa Barbara a New York University vychoval mnoho muzikologů, kterým otevřel cestu k české hudbě. Bylo by bezpochyby chybné redukovat jeho muzikologický záběr jen na českou hudbu, jisté ale je, že právě v ní zanechal za uplynulé půlstoletí své činnosti nejhlubší stopu. Těším se na každý nový text z pera Michaela Brim Beckermana a na každou novou vášnivou diskusi, kterou jím nepochybně vyvolá.

Aleš Březina

Foto: z předávání Gratias Agit Michaelu Beckermanovi, archiv Michaela Beckermana