„New York je šílený a zároveň nějak domácký a dojemný, jeho obyvatelé zábavní a otevření. Mix ras a kultur je osvěžující a odtamtud jsem pyšnější na naši malou zemi víc než z domova.“

„Lidé u nás doma si zachovávají odstup a bojí se, aby neřekli něco ‚hloupého‘. Ale umění je bezpečná zóna, kde se nikdo bát nemusí a divácké postřehy mají velkou cenu.“

„Je toho mnoho, čím je možné a dobré se chlubit.“

Česká mezzosopranistka Markéta Cukrová zpívala v Národní budově v New Yorku všem těm, kteří přišli uctít nedávno zesnulou operní pěvkyni a herečku Soňu Červenou. V pocovidové době byla Cukrová v New Yorku zpívat už potřetí, z toho dvakrát v programu Českého centra New York. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mimo jiné říká, že ve městě, které nikdy nespí, si kromě práce i odpočine.

Začneme vaší nejčerstvější zkušeností. Pocta Soně Červené jednak zaplnila Bohemian National Hall na Manhattanu jejími obdivovateli, ale také lidmi, kteří se o ní chtěli dozvědět více. Řada reakcí ale přišla také od lidí, kteří tam nemohli v tu chvíli být. Jak jste to vnímala vy a co jste zpívala?

Já si obecně vážím kolegů, kteří v mém oboru udělali tzv. díru do světa a nenechali se svázat hranicemi našeho rybníčku. Soňa Červená tak učinila ve velkém stylu, paradoxně jí pomohla i tehdejší strašná politická situace. Protože jsem zvyklá uvažovat dramaturgicky, chtěla jsem vybrat árie z jejího repertoáru, nejlépe z hostování v San Francisku, Chicagu, New Yorku, aby to pro americké publikum bylo co nejzajímavější. Jenže jsem zjistila, že v těchto operních domech se již věnovala dramatičtějšímu „fachu“, než jaký zpívám já. A tak jsem sáhla po roli, kterou realizovala v berlínské opeře Unter den Linden a tou je Cherubín z Mozartovy „Figarky“. Přidala jsem Rossiniho Desdemonu a píseň, kterou napsal Sonin otec, pan Jiří Červený, právník a majitel kabaretu Červená sedma, originální osobnost pražské divadelní scény.

Vy prý létáte do New Yorku odmalička. Jak to tehdy bylo a proč se tam ráda vracíte?

Vždycky jsem věděla, že pokud bych musela emigrovat z Prahy, kterou miluju, bude to pouze do New Yorku. Jezdila jsem sem s dětským sborem, pak za tátou, který tu po revoluci přednášel na univerzitě a pracoval v laboratoři a pak mnohokrát s vlastním uměleckým programem. New York je šílený a zároveň nějak domácký a dojemný, jeho obyvatelé zábavní a otevření. Mix ras a kultur je osvěžující a odtamtud jsem pyšnější na naši malou zemi víc než z domova.

Dvakrát v Českém centru a dvakrát plný sál. K čemu se vztahoval ten první koncert? Máte pocit, že byl převážně pro krajany nebo chodí do Bohemian Hall i Američané?

Letošní sezóna se moc povedla i díky trojí návštěvě New Yorku. Nejdřív jsem hostovala v projektu americké Opery Lafayette. Argentinský muzikolog a dirigent Pedro Memelsdorff tu zrekonstruoval program svátečního koncertu francouzských dobyvatelů Karibiku. Hrála neworleanská filharmonie a zpíval černošský sbor Opera Creole. Katedrála v New Orleans praskala ve švech a bouřlivé ovace trvaly snad půl hodiny. A po koncertě vyjdete na Bourbon street a z každého baru se ozývá jiný živý jazz. Ale k Českému centru… Na vánočním koncertě v publiku seděli jak Češi, tak Američané a bylo vidět, že je to funkční komunita. Rádi si nakonec zazpívali českou koledu. S krajany je radost mluvit česky, každý vám rád povypráví, jaká byla jeho životní cesta do USA. A někdy to jsou příběhy hodně poučné.

A jak se vám daří v New Yorku vystoupit z české bubliny? Kde jste zpívala mimo České centrum?

Z New Orleans jsem letěla do New Yorku, kde pro mě Opera Lafayette připravila recitál s místní harfistkou, zaměřený na italský raně barokní repertoár. Druhý recitál se pak odehrál ve Washingtonu. Připadalo mi tak lehké zpívat pro americké publikum! Oni se těší na zážitky a jdou jim aktivně naproti. Po koncertě mají spoustu dotazů a dojmů, o které se nebojí podělit, byť by byly sebevíc amatérské. Tohle mi trochu chybí doma. Lidé zachovávají odstup a bojí se, aby neřekli něco „hloupého“. Ale umění je bezpečná zóna, kde se nikdo bát nemusí a divácké postřehy mají velkou cenu.

České centrum New York se v současné době věnuje české opeře a české hudbě v New Yorku soustavně. Považujete to za sázku na dobrou kartu?

Musím říct, že mě překvapilo, jak aktivní je zdejší České centrum. Sleduje, kdo se zde mihne kolem umění, a už se vymýšlejí nápady. Ta rychlost a akčnost je nakažlivá. Pak už jen stačí, aby všechny složky ovládaly svou práci, a zázraky se dějí. Česká hudba tu patří k těm evropským vznešeným, k nimž se vzhlíží. Dvořák v New Yorku řídil Konzervatoř, Martinů sem musel prchnout před nacisty a v Chicagu způsobil hned první skladbou senzaci, Voskovec se dokázal chytit v Hollywoodu a na Broadwayi. Řada českých pěvců vystoupila v Met a řada instrumentalistů zde vystudovala (New York, Philadelphia, Boston). Je toho mnoho, čím je možné a dobré se chlubit.

České centrum New York a další organizace v Americe se intenzivně chystají na rok 2024, Rok české hudby v New Yorku. Co by tam podle vás nejlépe „zazvonilo“?

Nejsem schopna z té záplavy možností něco vybrat. České opeře 19. či 20. století se díky Dvořákovi, Smetanovi a Janáčkovi dostává pozornosti, ale existují další autoři (Fibich, Suk, Foerster, Novák) nebo fantastická česká komorní literatura, například kvartetní Janáček a Martinů. Existuje náročnější moderna, která si začíná razit cestu na pódia (Kalabis, Sommer, Kabeláč). Existuje barokní génius Zelenka, který (jako jediný současník) snese bachovské srovnání. A většina té hudba oplývá i silnými příběhy, protože dějiny naší země jsou pohnuté.

Vy jste nyní v angažmá v Českých Budějovicích a právě, když jste byla v New Yorku, tak jihočeská metropole slavila to, že bude Evropským hlavním městem kultury v roce 2028. Co by mohla v této souvislosti nabídnout do zahraničí?

Měla jsem strašnou radost, že České Budějovice dostaly od osudu takovou „herdu do zad“. Mám v jihočeské opeře jen malé angažmá, ale v jeho rámci už jsem absolvovala pár krásných operních titulů. Divadlo je teď umělecky motivované, má kompetentní vedení a s nedostatečnými financemi činí doslova zázraky. Před osmi lety jsem dramaturgicky spolupracovala na barokním programu Evropského hlavního města kultury Plzeň 2015 a všimla jsem si, jak Západočeský kraj doslova ožil kuturní aktivitou a pýchou na zdejší památky a krásy. Návštěvnost byla tehdy obrovská. Totéž přeji jihočeským „Budějcím“, aby posílily přirozený vztah k Rakousku a Německu a celé Evropě připomněly svůj historický význam. Pokud město chytí příležitost za pačesy, kulturní turisté se mají na co těšit.

Foto: Anežka Pokorná a Czech Center New York, Opera Lafayette (Facebook), archiv M. Cukrové