„Parcelu na nábřeží koupila spořitelna v červnu 1873. Stavělo se v letech 1876 až 1881 a roku 1884, rok po definitivním otevření českého divadla, byla monumentální a krásná stavba hotova.“

„V dnešní Dvořákově síni, mezi válkami zasedacím sále, československý parlament třikrát zvolil prezidentem Tomáše Garrigue Masaryka.“

„S Rudolfinem jsou spojeny hned první ročníky festivalu Pražské jaro, jehož založení inicioval dirigent Rafael Kubelík. A tak právě tam v květnu 1946 Leonard Bernstein poprvé dirigoval mimo americký kontinent.“

Sto čtyřicet let provozu a jen o jedenáct roků méně od prvního koncertu České filharmonie, osmdesát ročníků festivalu Pražské jaro a třiatřicet let od znovuotevření po zásadní rekonstrukci… To jsou některá základní data a jubilea připomínaná v roce 2025 v souvislosti s pražským Rudolfinem. Nejstarší z nich připadá na 7. února. Nový svatostánek umění, velkoryse projektovaná novorenesanční stavba s koncertním sálem a výstavními prostorami, se oficiálně otevřel veřejnosti ten den v roce 1885.

Na počátku stála iniciativa Böhmische Sparkasse, tedy České spořitelny, nejstaršího peněžního ústavu na území Českého království, založeného v roce 1825. Chtěla oslavit padesáté výročí, demonstrovat své finanční možnosti i přesvědčení o výsostné úloze umění. A tak se rozhodla investovat v hlavním městě zisky do stavby budovy, která bude sloužit hudbě a krásnému umění.

Rozvíjející se Praha v první polovině 19. století využívala pro koncerty dva sály menšího rozměru – Konvikt a Žofín. Ve druhé polovině století ovšem kapacitou zdaleka nestačily. Záměr postavit prestižní víceúčelový kulturní dům s galerijními, muzejními a koncertními prostorami a zázemím pro konzervatoř se podařil, nicméně až k šedesátým narozeninám spořitelny. Od té doby má Praha Rudolfinum. Za první republiky nicméně sloužilo zasedáním Parlamentu, za války Němcům a za komunistů bylo přejmenováno na Dům umělců.

Slavnostní otevření se mělo uskutečnit už 24. ledna 1885, bylo ale odloženo. Korunní princ Rudolf, jehož jméno budova získala, byl totiž nemocen. Slavnost se uskutečnila až 7. února, i když nakonec i tehdy bez účasti následníka trůnu.

Za přítomnosti ředitele spořitelny, architektů a pražské honorace si hosté prohlédli nově otevřenou obrazárnu starých mistrů a sály Uměleckoprůmyslového muzea a pak usedli v hlavním sále, aby vyslechli inaugurační koncert.

Dobový tisk podával informace o hudebním programu v tomto tónu: „Koncert zahájen preludiem, po němž následovala národní hymna, obé přednesl profesor Förster. První orkestrální číslo bylo výborně zvoleno. Ouvertura „Ku posvěcení domu“, opus 124, od Beethovena. Orkestr konzervatoře přednesl ji řízením ředitele Benevice s nadšením. Jest těžko vylíčiti přesnou souhru orkestru, složeného z mladých, skorem dětských sil, jistotu a ohnivý přednes, s nímž sehrána jest ouvertura. A možno-li s nadšením ještě větším provedeno jest druhé orkestrální číslo Slovanská rhapsodie (číslo 2) od Antonína Dvořáka.“

Mezery mezi orchestrálními skladbami vyplňovala další čísla. “Slečna Maltenova, královská saská dvorní pěvkyně z Drážďan, a slečna Schlägerova, c.k. dvorní pěvkyně z Vídně, přednesly druhou scénu ze druhého jednání Wagnerova Lohengrina. Po Lohengrinu hrál pan Fischer, královský saský ředitel hudby z Drážďan, Bachovu Toccatu.” Poté v jeho podání zazněla ještě první věta z Mendelssohnovy Sonáty pro varhany. “Šesté číslo programu obsahovalo písně od Schuberta, Brandla, Richarda Wagnera a Roberta Schumanna, přednesené slečnou Maltenovou a Schlägrovou. Závěr koncertu učiněn jest sborem „Halleluja“ s průvodem orkestru a varhan z oratoria Mesiáš od Händla, předneseného sbory obou královských zemských divadel a žačkami pěvecké školy konservatoře, text zpíván v jazyku německém. Koncert měl velkolepý úspěch před zvaným obecenstvem.”

Parcelu na nábřeží za staroměstskými hradbami koupila spořitelna v červnu 1873. Pozemek na pravém břehu Vltavy, přímo naproti Pražskému hradu, býval místem středověkého smetiště; později tam postupně stávala káznice, chemická továrna a nakonec pila. Vypracováním návrhu moderní novostavby byli pověření architekti Josef Zítek a Josef Schulz, kteří se nedlouho předtím podíleli na podobě Národního divadla. Jejich projekt vybrala porota z osmi návrhů.

Stavělo se v letech 1876 až 1881 a roku 1884, rok po definitivním otevření českého divadla, byla monumentální a krásná stavba hotova. Průčelí možná může připomínat původní Semperovu operu v Drážďanech a monumentální vzhled zase některé paláce ve Vídni. Rudolfinum je spolu s Národním divadlem vrcholem domácí architektonické tvorby 19. Století. Celkový náklad dva miliony zlatých ovšem čtyřikrát převýšil původní rozpočet…

„Včera nadešel konečně den, kdy hrdá stavba Rudolfina stala se přístupna také obecenstvu širšímu, kdy odpomoženo nedostatku, jenž každého, kdo miluje Prahu a kdo porovnával ji s jinými velkými městy v cizině, tížil i bolel. Máme nyní, nejen co místností se týče, pěknou a moderně zařízenou galerii pro umění výtvarné. Také hudební múza naše nemusí kočovati více po sálech v městě, nalézajících se v různých hostincích, nýbrž má nyní domov bohatý i imposantní.“

Tolik dobový tisk. A popis interiéru Rudolfina je v něm následovný: „Imposantní především architektura sálu. Strop nešený polokruhem mocných korintických sloupů, ve fondu o dvou etážích koncertní pódium s varhanami mistra Sauera. Hlediště rozděleno pouze ve dvě části: v rozsáhlý polokruhový parket s velkým rozpjetím a na tribunu amfitheatrálně zřízenou. Po obou stranách tribuny nalézají se lóže, mezi nimi též lóže královská. Tušíme, že všech lóží šestnáct. Osvětlení jest plynové. Uprostřed sálu zavěšen nádherný lustr, práce to kabinetní, mezi sloupovím zavěšeny lustry menší ve formě girandol.“

Do varhanního prospektu navrženého v hlavním sále Josefem Zítkem postavila třímanuálový nástroj romantické dispozice firma Wilhelm Sauer z Frankfurtu nad Odrou. Varhany kolaudoval Vídeňan Anton Bruckner.

Čtvrtý lednový den roku 1896, necelý rok po definitivním návratu z několikaletého pedagogického působení v Americe, dirigoval pak Dvořák v Rudolfinu první koncert České filharmonie. Zněla jeho hudba – třetí ze Slovanských rapsodií, první pětice Biblických písní, předehra Othello a Novosvětská symfonie.

Z českých varhaníků se brzy po otevření nové síně začal uplatňovat tehdy třicetiletý Josef Klička, první skutečný český varhanní virtuos. Koncerty s varhanními čísly přerušila první světová válka. Po ní se z Rudolfina stal nový československý parlament a varhany se stěhovaly do Brna. Byly instalovány v sále Stadion, kde jsou dodnes. V dnešní Dvořákově síni, zasedacím sále, československý parlament mimo jiné třikrát zvolil prezidentem Tomáše Garrigue Masaryka.

Vznikem Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 skončilo Rudolfinum jako parlament a nacistické vedení v Praze rozhodlo o navrácení budovy zpět jako koncertního sálu. V přilehlých prostorách zřídilo Německou hudební akademii a působil tam Německý filharmonický orchestr s dirigentem Josephem Keilberthem – po odsunu v roce 1945 základ nynějších Bamberských symfoniků. Součástí obnovy sálu bylo postavení nových varhan v roce 1941 firmou Rieger. Třetí varhany postavil na začátku sedmdesátých let minulého století národní podnik Rieger-Kloss.

Po osvobození Československa před osmdesáti lety se do Rudolfina, nazývaného Dům umělců, vrátila Česká filharmonie a sídlily v něm i Hudební fakulta Akademie múzických umění a konzervatoř. Dvoranu, která byla mezi válkami poslaneckou jídelnou, používali do konce 80. let studenti jako tělocvičnu.

S Rudolfinem jsou spojeny hned první ročníky festivalu Pražské jaro. Jeho založení inicioval dirigent Rafael Kubelík, stojící v čele České filharmonie, záštitu poskytl tehdejší československý prezident Edvard Beneš. A tak právě tam v květnu 1946 Leonard Bernstein poprvé dirigoval mimo americký kontinent a na dlouhých 44 let tam naposledy v Československu vystoupil klavírista Rudolf Firkušný…

První festivalový koncert 11. května 1946 patřil v Rudolfinu České filharmonii a Kubelíkovi. Na programu byla Slavnostní předehra C dur Josefa Bohuslava Foerstera, Křížová cesta Otakara Ostrčila a Dvořákova Sedmá symfonie. O den později, v neděli 12. května, v Rudolfinu společně zahráli Smetanovu Mou vlast. Bernstein vystoupil s Českou filharmonií 15. a 16. května. Oba programy tvořily Americká slavnostní předehra od Williama Schumana, Barberův Essay č. 2, Gershwinova Rhapsody in Blue, Symfonie č. 3 Roye Harrise a baletní hudba EI Salón México od Aarona Coplanda.

Poslední celková rekonstrukce Rudolfinum se uskutečnila v letech 1990 až 1992 podle návrhu Karla Pragera, který vrátil budově její původní účel a poslání – koncertní a výstavní.

V roce 1992 se napjatě čekalo, jestli se podaří dokončit dílo tak, aby se v Rudolfinu už mohlo konat Pražské jaro. Nebyl to pro pořadatele festivalu jednoduchý rok. Ufinancování ambiciózních programů bylo po znovunabytí svobody oříškem… Dílo se podařilo, rekonstrukci ukončil dodavatel včas. A tak se 14. května, to byl nejbližší termín po dvou úvodních koncertech s Mou vlastí ve Smetanově síni, veškerá pozornost soustředila na Rudolfinum, které se vylouplo do původní podoby, včetně dvorany.

Ve Dvořákově síni asi mnohým chyběly někdejší střední uličky mezi sedadly, ale návrat po několika letech do sálu, kde je díky elevaci vidět na pódium a kde je kontakt mezi publikem a hudebníky přirozeně blízký, byl nadšený a radostný. První program samozřejmě patřil České filharmonii a Jiřímu Bělohlávkovi. Sukova Praga a Janáčkova Sinfonietta rámovaly Dvořákův Klavírní koncert. Hrál Rudolf Firkušný a byly to okamžiky neméně výjimečné, jako když o dva roky dříve přijel na Pražské jaro poprvé po dlouhých čtyřech desetiletích.

Neorenesanční budova je od znovuotevření domovskou scénou České filharmonie a dějištěm řady dalších koncertů, ale i sídlem Galerie Rudolfinum.

…………….

Věděli jste, že…

…v době otevření Rudolfina pracoval Antonín Dvořák, jediný z českých skladatelů, jehož hudba tam v únoru 1885 při zahajovací slavnosti zazněla, zrovna na Sedmé symfonii a že se chystal na třetí cestu do Anglie, kde měla pak na jaře premiéru?

…od roku 1891 byl Dvořák jedním z pedagogů pražské konzervatoře – profesorem skladby a instrumentace, že dostal ty nejnadanější žáky, mezi nimiž byli Oskar Nedbal, Josef Suk a Vítězslav Novák, a že vyučoval v Rudolfinu denně dopoledne?

Foto / zdroj: Wikipedia / a.n. / volné dílo, archiv Pražské konzervatoře, archiv hl. města Prahy, archiv Národní galerie, archiv Pražského jara, archiv České filharmonie, Petra Hajská, Tereza Kunderová / Galerie Rudolfinum, Wikipedia / Chabe01 / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Flickr / dlovins99