Světově uznávaný dirigent Nicholas Kraemer vystoupí s Komorním orchestrem České filharmonie 8. června v Dvořákově síni pražského Rudolfina a později 18. června v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Oba barokní programy budou odlišné, avšak jedno dílo je spojuje – Braniborské koncerty Johanna Sebastiana Bacha. Nejen o barokní interpretaci a dirigentském umění poskytl Nicholas Kraemer rozhovor portálu KlasikaPlus.cz.

Vaše kariéra se dlouhodobě pohybuje mezi operou, symfonickým repertoárem a historicky poučenou interpretací. Jak dnes vnímáte roli dirigenta při snaze spojit historické povědomí se zvukem moderního orchestru?

Započal jsem svou kariéru během hudebního obrození v sedmdesátých letech a měl jsem po krátkou dobu vlastní soubor Raglan Baroque Players, který se skládal z tehdejších hráčů, kteří přešli z moderní hry na hru na dobové nástroje a byli mými současníky. Takže jsou dnes už velmi staří. Ostatně stejně jako já. A skrze to jsem pokračoval v práci s moderními orchestry. Ale našel jsem způsob, jak přizpůsobit zvuk moderního orchestru tomu, co jsem se naučil při práci s dobovými nástroji, což bylo velmi zajímavé a někdy i velmi náročné.

Historicky poučená interpretace je dnes často vnímána už ne jako specializovaná oblast, ale jako přirozená součást současného hudebního myšlení. Souhlasíte s tímto pohledem?

Ano. A myslím, že mi to velmi usnadňuje práci. Když jsem začínal, existovala obrovská propast mezi dobovou interpretací a ostatními hráči. Ale jde o to, že Händel, Bach, Vivaldi – všichni tito skladatelé byli v repertoáru moderních orchestrů, a to nejen komorních, ale i symfonických, protože jak jinak byste je slyšeli? A hráči moderních orchestrů necítili potřebu se přizpůsobovat. Takhle jsem začínal. A pokud necítili, že se musí měnit, byla mezi „tábory“ značná nevraživost. Musel jsem velmi tvrdě pracovat s orchestry, abych změnil jejich způsob myšlení, a ne vždy to bylo úspěšné – například v Británii v osmdesátých letech. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem pracoval s English Chamber Orchestra, velmi slavným orchestrem té doby. Dirigovali ho Daniel Barenboim, Isaac Stern a další velká jména a byli také velmi odolní vůči barokní interpretaci. A byly tam i technické věci – například nebyli nadšení, když jsem žádal omezení vibrata a změny smyčcové techniky. Nebylo to jednoduché. Ale postupně, s nástupem nahrávek dobových souborů – Academy of Ancient Music s Christopherem Hogwoodem nebo Concentus Musicus Wien s Nikolaem Harnoncourtem – začaly velké orchestry a dirigenti vidět smysl tohoto nového zvuku. Jedním z prvních byl Simon Rattle s City of Birmingham Symphony Orchestra, protože slyšel můj soubor v polovině osmdesátých let a uvědomil si to. A také Orchestra of the Age of Enlightenment, který tehdy vznikal. A on pochopil, že to může převést i do CBSO, se kterým jsem skrze něj hodně spolupracoval. Byla to velmi vzrušující doba – ne radikální, ale na tehdejší poměry ano. Dělali jsme například Rameaua – Rameauovy suity –, což bylo pro moderní symfonický orchestr tehdy naprosto nemyslitelné. A to mluvíme o konci osmdesátých let. A dnes, když jsem pracoval se Chicago Symphony Orchestra nebo jednou s Berlínskými filharmoniky, už jsem téměř nemusel nic říkat o vibratu – už to věděli. Stalo se z toho něco samozřejmého a mnohem příjemnějšího. A samozřejmě jsem se i já vyvinul – naučil jsem se, jak tyto problémy řešit, takže jsem vždy trochu napřed.

Jak přistupujete ke studiu partitury? Je pro vás důležitější strukturální analýza, historický kontext, nebo intuitivní hudební představivost?

Ano, dobrá otázka. Šel bych spíše cestou intuitivní hudební představivosti než strukturální analýzy nebo historického kontextu. Historický kontext je vlastně zahrnut ve strukturální analýze, vyplývá ze studia. Ale naprosto zásadní jsou tempo, artikulace a frázování. Když jsem v sedmdesátých letech pracoval v komorních orchestrech jako cembalista, příliš se nemluvilo o frázování a artikulaci – všechno se hrálo velmi krátce. To byl tehdy „moderní“ způsob hraní Händela. Ale pak jsem časem viděl, že to vlastně neřeší problémy, které skladatel klade, a začali jsme mluvit o tvaru a směru a samozřejmě o artikulaci – a pokud je tam text, tak samozřejmě i o něm. Když studuji sborovou nebo vokální hudbu, snažím se text naučit zpaměti. Pamatuji si, že když jsem kdysi dělal Janovy pašije, vlastně jsem tehdy úplně nevěděl, o čem jsou, což je ale zásadní. A dnes to vím, protože znám každé jednotlivé slovo.

Při tvorbě koncertního programu vás zajímá spíše kontrast, odhalování skrytých souvislostí mezi díly, nebo něco jiného?

Je potřeba najít kontrast, ale zároveň něco, co díla propojuje. Suity nebo tance jsou jako program ideální, protože mají dobrou délku. Například Händelova Vodní hudba nebo Bachovy orchestrální suity. Někteří dirigenti ale zařazují tance z Rameauových oper – ty pak ale trvají čtyřicet minut a nikdo to nechce poslouchat, protože je to příliš samoúčelné. Čím více toho děláte, tím méně si můžete užít brilanci. Proto jsem velmi opatrný a mám rád krátké programy.

Myslíte, že dnešní publikum poslouchá klasickou hudbu jinak než před dvaceti nebo třiceti lety?

Nepochybně. Dnes posluchači jsou velmi odlišní v tom, že jsou mnohem lépe připravení – protože si můžete poslechnout jakoukoli skladbu. Můžete přitom dělat cokoliv, aniž byste museli jít do obchodu nebo kupovat nahrávky – máte Spotify. Můžete poslouchat cokoliv a také více nahrávek téže skladby, takže můžete porovnávat rozdíly. Můžete se připravovat i při chůzi nebo řízení auta. Poslech je dnes velmi snadný, takže publikum přichází s dobrými znalostmi.

Vaše diskografie a koncertní činnost zahrnují široké stylové spektrum od barokní hudby až po 20. století. Existuje nějaké hudební období, které je vám zvlášť blízké?

Nejsem nijak zvlášť nadšený samotným procesem nahrávání. Dříve jsem seděl ve studiu jako hráč bassa continua, ale začalo mě to časem nudit. Nebyly to dobové orchestry, tenkrát šlo hlavně o to, aby bylo vše přesné a ladilo. Byla to prostě hudba, kterou bylo třeba hrát dobře, ale nic víc. V osmdesátých letech jsem také hodně dělal současnou hudbu, takže jsem se dostal k hudbě, kterou bych si nikdy sám nevybral. Možná jsem na to nebyl ideální, ale skladatelé byli spokojeni s tím, jak jsem pracoval. Byla to pro mě obrovská výzva, protože moje technika nebyla nijak zvlášť výrazná a musel jsem se naučit být velmi přesný. A nakonec – stará hudba se stejně stala mým hlavním repertoárem.

Spolupracujete s mnoha významnými sólisty. Jak se mění role dirigenta při práci s výraznou uměleckou osobností?

Nespolupracuji s nimi příliš často, protože velmi slavní sólisté obvykle pracují s velmi slavnými dirigenty. Ale od sólistů jsem se hodně naučil. Spolupracoval jsem a doufám, že v budoucnu budu spolupracovat, s Magdalenou Koženou, která je fantastická umělkyně – myslím, že se známe dobře. Není pro mě nijak vzrušující, když mě někdo požádá o spolupráci s velkou operní hvězdou současnosti – nebudu jmenovat. Pravděpodobně bych s tím později souhlasil, ale nejsem z toho nadšený, protože to by nebyla skutečná umělecká spolupráce, při které se navzájem dobře znáte – tato forma spolupráce je ale zásadní.

Jaký význam má akustika koncertního sálu pro vaši výslednou interpretaci? Přizpůsobujete zásadně svou práci prostoru?

Musím přiznat, že pro mě akustika není zásadní. Vážím si dobré akustiky, ale je mnohem důležitější pro hráče – aby se slyšeli navzájem. Když je akustika „mrtvá“, není to samozřejmě ideální.

Britská hudební tradice je někdy spojována s určitou jemností a smyslem pro detail. Vnímáte to jako skutečnou interpretační školu nebo tradici?

To je zajímavé. Myslím, že jsme citliví nejen vůči hudbě, ale také vůči hudebníkům. A to je podle mě velmi britské. Dirigenti jsou na druhou stranu často autoritativní a s řadovými hráči není někdy vždy úplně dobře zacházeno. Když ale s lidmi zacházíte jako s dětmi, nedostanete z nich nikdy to nejlepší. Když je ale respektujete jako dospělé, přinesou vždy sami něco navíc.

Co vás dnes na dirigování stále fascinuje nebo motivuje?

Rád bych viděl mladé dirigenty, jak přicházejí do této profese. Několik z nich sám sleduji – zejména jednu mladší dirigentku, která si ve svých dvaceti letech vede velmi dobře, i když není ze světa barokní hudby. Studuje různé věci a rád s ní mluvím, chodím na její koncerty, když je v Londýně. Klade mi otázky, které jí pomáhají pochopit, proč něco nefunguje – často má problémy se „zatvrdlými orchestry“. To známe všichni. Je ale velmi klidná. Je zajímavé ji sledovat, snažím se dávat jí užitečnou zpětnou vazbu. Také já sám mám dobrého přítele, zkušeného dirigenta, který občas chodí na mé koncerty a říká mi věcné poznámky, za které jsem vděčný.

V nadcházejících dnech budete dirigovat Komorní orchestr České filharmonie. Jak se těšíte na spolupráci s orchestrem, který má tak silnou tradici a výraznou zvukovou identitu?

Management orchestru výslovně požádal o někoho, kdo pomůže publiku prozkoumat raný repertoár. A protože je to fantastický orchestr, věděl jsem, že budou schopni naprosté přesnosti – to je první věc. Barokní hudba je velmi náročná, je velmi „odhalená“. Nemůžete se schovat za velkou skupinu žesťů – slyšíte každou chybu. Když jsem s nimi nastudoval Mesiáše před dvěma lety, byl jsem velmi nadšený a myslím, že oni také. Měl jsem pocit, že to pro ně byla první zkušenost s tímto dílem.

Program vašeho nadcházejícího koncertu představuje výrazná hudební díla. Co vás na něm osobně nejvíce zajímá a na co byste upozornil publikum?

Obsahuje Braniborské koncerty, což je nádherné dílo. A také díla Georga Philippa Telemanna, který je mým oblíbencem. Diriguji od něj dvě skladby, které jsou mimořádné – zpočátku vůbec nevíte, co všechno očekávat, jsou to jedny z jeho nejlepších děl.

V druhé polovině června také vystoupíte na festivalu Smetanova Litomyšl. Jak vnímáte atmosféru takového festivalu a liší se pro vás festivalové vystoupení od běžné koncertní sezóny?

Myslím, že když tam budu, budu nadšený tou atmosférou, ale nepřistupuji k tomu jinak interpretačně. Připravuji se úplně stejně jako na koncert ve velkém městě nebo naopak v malém. Žádný rozdíl v tom není. Určitě si ale atmosféru festivalu užiji, protože je tam pestrá koncertní nabídka.

Foto: Jim Steere, archiv Music of the Baroque, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp