V Sukově síni Rudolfina se v sobotu 3. října sešlo publikum, aby popřálo k 95. narozeninám nestorovi české opery, basistovi Richardu Novákovi, který je oslavil den předtím. Kromě jeho rodiny a rodiny jeho bratrance, skladatele Jana Nováka přišli pěvci, kteří s touto živou legendou vystupovali, dirigenti, a mnozí další Novákovi příznivci.

Večer moderoval Petr Kadlec, který Richarda Nováka zpovídal už mnohokrát a nyní si s ním povídal v pauzách mezi písňovými hudebními čísly. Těch bylo celkem šestnáct, po třech písních od Hugo Wolfa a Carla Loeweho a cyklus deseti Biblických písní od Antonína Dvořáka. Na klavír Richarda Nováka doprovázel Miroslav Sekera.

Nevybavuju si pěvce či pěvkyni z dějin opery, kteří by byli schopni zpívat v pětadevadesáti letech… Richard Novák ano, byť samozřejmě úctyhodný věk je znát na dechu a občas na intonaci – ale samotný hlas, jeho nosný zvuk pořád zní a nese se dopředu, stejně jako zůstává pěvcova schopnost odlišit Loeweho epické příběhy od niterné Wolfovy reflexe.

Zmíněná akce nebyla běžným koncertem, spíše setkáním přátel spojeným s muzicírováním. A i kdybych chtěla hodnotit, tak musím znovu konstatovat to, co mne napadlo, kdykoli jsem pana Nováka slyšela zpívat už v pokročilém věku: limity, které se u něj začaly projevovat právě až ve vysokém věku, u spousty jiných pěvců slyším od počátku… Technika, kterou se Richard Novák naučil od svého pedagoga Jiřího Wootha, jenž ji zase získal v Itálii, nejspíš ještě byla v nejlepším slova smyslu ukázkou „staré školy“. Ale ani ona sama není všemocná, pokud chybí vytrvalost a soudnost, což naštěstí nebyl případ Richarda Nováka. A tak zpívá už sedmdesát let.

Během sobotního podvečera pan Novák zpívání navíc střídal s odpověďmi na otázky Petra Kadlece. Řeč přirozeně přišla na hudbu, kterou si interpret pro danou příležitost vybral. V čem je obtížný Hugo Wolf? „Jeho písně jsou nezvyklé v harmonii, není v nich drama, ale jsou plné citu, takže náročný je právě v tom subjektivním cítění,“ vysvětil pěvec. Loewe představuje zase jiný svět. „Je to krásný kontrast k Wolfovi. Zajímavé je, že píseň Král duchů zkomponoval ve stejné době jako Franz Schubert, jen ji pojal trochu jinak.“

Biblické písně provázejí Richarda Nováka celý život, a tak nemohly chybět ani na narozeninovém podvečeru. „Antonín Dvořák byl obyčejný člověk, venkovský kluk, který byl nesmírně pilný, dřel a dřel a pak se v něm rozsvítila jiskra a změnila se v zářivé světlo. A v jeho hudbě je to znát.“

Publikum se také dozvědělo, že letos uplynulo devadesát let od chvíle, kdy Richard Novák poprvé zpíval v Rudolfinu… Jak je to možné? V té době tam sídlil parlament a v něm jako písařka pracovala Novákova sestřenice. Ta věděla, že malý Richard pěkně zpívá a rozhodla se ho ukázat pánům v poslanecké sněmovně. Jak to celé probíhalo a dopadlo, už se asi nedovíme. Novák je posledním pamětníkem, ovšem jen částečně: „Z celého dne si pamatuju pouze to, že jsme s maminkou šli vchodem od řeky a že mne ohromně zaujaly sochy sfing po stranách schodů,“ přiznal.

Na druhé vystoupení v Rudolfinu už si umělec samozřejmě pamatuje mnohem lépe. Bylo to začátkem šedesátých let, kdy s dirigentem Václavem Smetáčkem natáčel Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila. A to byla příležitost zavzpomínat jak na Smetáčka („Přišel vždy s hotovou představou“), tak na Václava Neumanna („Gentleman, říkával, že to nějak uděláme, že to půjde“), nebo třeba na Zdeňka Košlera („Byl v gestech precizní a čitelný“). Tedy dirigentské osobnosti, které mladší generace zná už jenom z nahrávek a literatury.

Aby si pěvec trochu odpočinul od zpívání i mluvení, vyzval moderátor diváky, aby se, pokud chtějí, podělili o vzpomínky na Richarda Nováka. A nebyla o ně nouze. Třeba jedna z přítomných Novákových příbuzných se svěřila, jak kdysi, ještě coby předškolačka, nesla pěvci kytici na pódium, jenže ten mezitím odešel, takže děvčátko si na pódiu samo vyslechlo potlesk – a pochopilo, že je to něco úžasného.

Nechyběly ani poněkud ježatejší historky, o které není nikdy nouze v divadelním zákulisí. Třeba o špičkování „malého“ a „velkého“ Richarda, neboli basisty Nováka a barytonisty Haana, kteří spolu mnohokrát zpívali na jevišti. Víte třeba, proč v Brně svého času odstranili nápovědní budku z jeviště a začali napovídat ze zákulisí? Inu, protože Richarda Nováka za ní nebylo vidět…

Že i klasická hudba může zaujmout mladou generaci, stvrdil vlastní vzpomínkou houslista Jakub Nekvasil z České studentské filharmonie. Ta hraje na edukativních koncertech pro dospívající mládež, která – co si budeme namlouvat – nezřídka přichází naladěná spíš letargicky. Jednou se však prý atmosféra rázem změnila ve chvíli, kdy Richard Novák začal zpívat Biblické písně. Všichni byli zticha a na konci se od skupiny kluků ozvalo: „To je teda frajer.“

Historky o Richardu Novákovi jsou zábavné i poučné, ale neméně zábavné a poučné je jeho vlastní vyprávění. Kdo se chce dozvědět více o jeho názorech na hudbu, kolegy, skladatele, díla, dirigenty, ale třeba i na režiséry, může si přečíst právě vydanou knihu, do níž Petr Kadlec shromáždil všechny rozhovory, jež s Novákem vedl. Název hovoří sám za sebe: Zpěv je v opeře na prvním místě.

Richard Novák ji v závěru sobotního setkání obdržel darem – jako překvapení. Publikum mu aplaudovalo vestoje. Tato pocta kvůli svému nadužívání během času bohužel ztratila na hodnotě, pokud si ji ale někdo zaslouží, tak Richard Novák. 

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp