„Za každým úspěšným umělcem stojí osvícený pedagog.“ Tímto krédem se již devátým rokem řídí Stipendijní akademie MenART, která o uplynulém víkendu odstartovala další ročník intenzivní celoroční práce. Setkání stipendistů, jejich pedagogů ze základních uměleckých škol a renomovaných mentorů vyvrcholilo slavnostním večerem v olomoucké Redutě v sobotu 22. srpna, během něhož byly předány Ceny MenART pro inspirativní pedagogy Základních uměleckých škol.

Základní pilíř projektu tvoří provázaný trojúhelník žák – pedagog – mentor. Během devíti let své existence Akademie oslovila a podpořila již bezmála dva tisíce mladých talentů a jejich pedagogů z celé České republiky. V devátém ročníku se do vedení jednotlivých uměleckých sekcí zapojila skutečná špička české kulturní scény. V hudebním oboru předávají své zkušenosti klavíristé Ivo Kahánek a Karel Košárek, houslista Jan Fišer, violoncellista Tomáš Jamník, sopranistka Kateřina Kněžíková, flétnista Jan Ostrý, kytarista Pavel Steidl, dvojice fagotisty Tomáše Františe s hobojistou Vladislavem Borovkou i hornista a dirigent Radek Baborák, který se zaměří na práci s komorními ansámbly. Sekci autorské tvorby, skladby a písničkářství vede Beata Hlavenková, zatímco muzikálovému zpěvu se věnuje Radka Fišarová. Výtvarný obor otevírá nové tvůrčí obzory pod vedením sochaře Dominika Langa, textilní výtvarnice a kostýmní návrhářky Simony Rybákové i autorské dvojice Ester a Milana Starých, zaměřené na ilustraci a tvůrčí psaní. Pohybové a dramatické umění pak zastřešují choreograf Jan Kodet v tanečním oboru a divadelní režisér Daniel Hrbek.

Slavnostním večerem v sále olomoucké Reduty provázela ředitelka Akademie MenART Dana Syrová. Program hudebně otevřel houslista Kryštof Kohout, který přednesl věty Loure a Gavotte en Rondeau z Bachovy Partity pro sólové housle E dur. Velmi se mi líbila Kohoutova technická jistota, i když příkré střídání dynamiky na mě občas působilo až příliš kontrastně. Na interpretovi byla patrná určitá míra napětí, kterou jsem však v takto exponovaném úvodu slavnostního večera vnímal jako zcela pochopitelnou. V úvodu promluvil také klavírista Ivo Kahánek, který stojí u projektu od jeho pilotního ročníku; ve svém zamyšlení nabídl optimistický výhled do budoucna a vyjádřil přesvědčení, že stipendisty MenARTu brzy uvidíme hrát na předních světových pódiích.

Následovalo předání Cen MenART pro výjimečné pedagogy základních uměleckých škol. V hudebním oboru si ocenění odnesla Dita Stromko, jež se otevřeně podělila o svou zkušenost se syndromem vyhoření i o to, jak jí projekt a vedení Radky Fišarové pomohly znovu nalézt energii: „MenART mi otevřel dveře, o kterých jsem neměla ani tušení, že existují,“ uvedla k hledání vlastní pedagogické cesty.

Cenu za výtvarný obor převzala Petra Ponczová, která vyzdvihla jak vztah ke svým žákům, tak energii celého stipendijního programu: „Chci poděkovat týmu MenARTu, mám vás moc ráda. I své studenty mám moc ráda a jsem nesmírně vděčná za všechny impulzy, které tady dostávám. Děkuji.“ V kategorii performing arts byla oceněna Irena Konývková, která připomněla: „Myšlenka, že kdo chce zapalovat oheň v srdci druhých, musí sám hořet, mě provázela celým životem. Nejde jenom o to tvořit tady v ČR, ale i v zahraničí, abychom měli inspiraci ze všech možných koutů. To se nám podařilo – byla to náročná cesta, a ještě stále je.“

Kategorii Pedagog-legenda ovládla harfistka a uznávaná pedagožka Vendulka Vaňková. Ta sice z důvodu pobytu v zahraničí nemohla cenu převzít osobně, poslala však povzbuzující vzkaz dokládající její celoživotní důvěru v dětský potenciál: „Pro šikovné děti není nic nemožné. Na harfu se naučí hrát – na rozdíl od dospělých – s naprostým přehledem.“ Pětici laureátů uzavřela cena Pedagog nové generace, kterou obdržela Jarmila Kahánková. Ve svém poděkování uvedla: „Ta práce, kterou dělám, mě naprosto naplňuje. Dětský svět je mi v něčem blíž než ten dospělý. Ze srdce bych chtěla poděkovat svým žákům, dělají ze mě lepšího pedagoga každý den.“

Prostor dostala také původní autorská tvorba v podání Timofeye Goleva, Tadeáše Syrového a Vladimíra Slavíčka v komorním obsazení pro klavír, klávesy a občasné vstupy saxofonu, na který v některých kusech hrál Timofey Golev. Skladby na mě působily výrazně spontánním dojmem – vnímal jsem je v podstatě jako zachycené improvizace, v nichž většinou zaznívala plynulá klavírní či syntezátorová plocha doplňovaná saxofonem. Ve skladbě Toccata na mě celek chvílemi působil až jako jakési opájení se zvukem, přičemž v jejím závěru jsem zaslechl nápěv nápadně připomínající francouzskou píseň Ah! vous dirai-je, maman, známou zejména z Mozartových variací (byť to mohl být jen můj osobní dojem a možná šlo o zcela jiný autorský záměr). Skladba Canzona pak nabídla zvukově až ambientní plochu, kde nad klavírním a syntezátorovým ostinatem volně plynuly improvizační saxofonové vstupy Timofeye Goleva.

Celý večer slavnostně uzavřel opět Kryštof Kohout, který v Kreislerově Recitativu a Scherzu-Caprice, op. 6 prokázal pevnou technickou jistotu. V Recitativu mě přesvědčil čistou intonací v chromatických pasážích i kultivovaným lámáním akordů bez zbytečného perkusivního tlaku. V navazujícím Scherzu zaujal především lehkým, spolehlivě odskakovaným smyčcem a přesnou synchronizací obou rukou při rychlých přechodech mezi strunami. Technicky náročné dvojhmaty ve vysokých polohách vyzněly intonačně přesvědčivě a skladbě podle mého soudu nechyběla potřebná rytmická pregnantnost ani stylová lehkost. Interpret na pódiu působil také znatelně uvolněnějším dojmem než v úvodu večera, což po odeznění počáteční trémy přineslo ještě působivější zážitek.

Zahájení devátého ročníku Akademie MenART znovu ukázalo, že propojení základního uměleckého školství s předními uměleckými osobnostmi přináší hmatatelné výsledky. Cílem projektu totiž není pouze výchova špičkových profesionálů, ale především kultivace vnímání, posilování zdravého sebevědomí a budování trvalé lásky k umění. Všem zapojeným žákům i jejich pedagogům tak začíná další rok plný tvůrčí inspirace.

foto: Jakub Čermák

Facebook X E-mail WhatsApp