Zahajovací koncert 81. sezony Moravské filharmonie Olomouc lákal na ambiciózní podtitul Hudební monument. Zatímco stěžejní body programu – Schumannův Violoncellový koncert se sólistou Yibai Chenem a Lisztova Faustovská symfonie – tento příslib repertoárově bezesporu naplňovaly, dramaturgické otazníky vzbuzovalo první dílo večera dirigovaného Zsoltem Hamarem. Česká premiéra věty Cathedrals z cyklu All Things Majestic americké skladatelky Jennifer Higdon měla dle brožury evokovat majestátní hudební chrám, skutečný zážitek v sále Reduty však hned v úvodu pořadu ukázal na povážlivé drolení slibovaného monumentu.

Pokud se nejprve zaměřím výhradně na toto úvodní dílo z pera Jennifer Higdon, k samotnému orchestru Moravské filharmonie Olomouc a dirigentu Zsoltu Hamarovi nemám po interpretační stránce výhrady. Potěšilo mě, s jakou jistotou se smyčcová sekce vyrovnala s náročnou partiturou plnou dělených hlasů. Do jejich akordické plochy se následně čistě a ústrojně zapojily flažolety harfy a melodické bicí nástroje. Těleso pro mě znělo kompaktně a přesvědčivě naplnilo i ta nejexponovanější fortissima. Jakkoliv jinak upřímně oceňuji a vítám snahu Moravské filharmonie uvádět hudbu zaoceánských autorů a rozšiřovat tak abonentům obzory, zásadní problém jsem zde vnímal v samotné kompozici, jejíž hudební jazyk na mě působil jen jako jakýsi bezpečný mix Aarona Coplanda, Samuela Barbera či Leonarda Bernsteina. Dílu totiž z mého pohledu citelně chybí propracovanější motivická práce či jednotící myšlenka. Higdon sice v kompozici Cathedrals nabízí opulentní instrumentaci, ale to, co mělo znít majestátně, tak vyznělo spíše jako samoúčelná zvuková přehlídka, která jen vrší jeden předvídatelný vrchol za druhým. Při poslechu jsem se neubránil dojmu, že celá ta okázalost vlastně nikam nesměřuje. Ačkoliv si pochopitelně uvědomuji, že šlo o izolovaný výsek z rozsáhlejší suity a jeho funkce je spíše mozaikovitá, skladba u mě neobstála. Už po úvodních deseti minutách mi tak v hlavě zůstala viset nezodpovězená otázka: je tento typ efektní, leč v jádru prázdné hudby, složené jen z předvídatelných orchestrálních triků a kalkulovaných emocí, skutečně tím, co by mělo zaznívat pro abonenty Moravské filharmonie?

Zcela odlišný hudební svět následně nabídl Schumannův Koncert pro violoncello a orchestr a moll, op. 129. Sólista Yibai Chen do první věty Nicht zu schnell vstoupil komornějším, krásně intimním zvukem. Od úvodních taktů působil hráčsky velmi sebejistě, což potvrdil mimo jiné v precizních stupnicích těsně před orchestrálním ritornelem. Moravská filharmonie pod taktovkou Zsolta Hamara plnila svou doprovodnou úlohu citlivě a dynamická souhra se sólistou fungovala po celou dobu velmi dobře. Ačkoliv je pro toto dílo charakteristické, že úvodní věta přechází bez pauzy přímo do další věty, osobně se nemohu zbavit dojmu, že by díky své silné vnitřní výstavbě skvěle fungovala i jako zcela samostatná skladba. V prostřední pomalé větě Langsam se Chenovy přednosti projevily naplno. Jeho lyricky suverénní projev a nádherně klenuté legato vytvořily v Redutě až meditativní atmosféru. Zde je nutné ocenit i těleso Moravské filharmonie, jehož doprovod se dokázal ztišit do patřičně subtilních, hudbě přesně sloužících barev. Závěrečná věta Sehr lebhaft pak přirozeně přinesla virtuózní charakter plný rychlých stupnicových běhů. Chen si zdárně poradil jak s obtížnými figuracemi, tak s náročnými arpeggii. Přesto se při poslechu neubráním hodnocení, že pomalejší, zpěvné plochy svědčily jeho hře o něco více. V rychlých pasážích a exponovaných místech přednesu chyběla lehkost a smyčec na strunách občas těžkopádně drhnul či skřípal. Šlo sice o detaily, ale celkový dojem lehce zkalily. Moravská filharmonie nicméně violoncellistovi poskytla naprosto důstojnou a pevnou oporu. Na potlesk publika reagoval sólista sólovým přídavkem, kterým nebylo nic menšího než slavné Preludium z Bachovy Suity pro violoncello č. 1 G dur. Zde mohl Chen pomyslný kruh svého vystoupení uzavřít a znovu naplno předat publiku to, v čem byl během večera nejsilnější – schopnost soustředěného hudebního ponoru. 

Vrcholem a oním skutečným hudebním monumentem večera se stala hodinová Lisztova Faustovská symfonie. Hned úvodní věta, nesoucí jméno samotného Fausta, měla zprostředkovat jeho intelektuální neklid a touhu. Dirigent Zsolt Hamar se čistě z hudebního hlediska ukázal jako velmi spolehlivý architekt. První větu dokázal tektonicky dobře vystavět, a to navzdory některým interpretačním zaváháním – hned po úvodní pasáži totiž slyšitelně pozdě nastoupily druhé housle a v místech, kde smyčce vedou vzájemné komornější dialogy, hudba trochu ztrácela žádoucí vnitřní tah. Kde však orchestr pod Hamarovým vedením jednoznačně exceloval, byly forte pasáže. Při opakování hrdinského tématu těleso prokázalo výbornou souhru. Zvláštní pochvalu si zaslouží skvěle znějící žesťová sekce, jmenovitě hřejivý tón trubky. Barevně zaujaly i pěkné vstupy sólové violy a spolehlivě provedená pizzicata violoncell a kontrabasů. Druhá věta, věnovaná Markétce (Gretchen), přinesla očekávaný intimnější a lyričtější svět. Zvuk se celkově ztišil a získal z mého pohledu až nečekaně komorní, jemně salonní nádech. Byla to hudebně nesmírně krásná plocha, které dominovaly vynikající výkony dřevěných dechů. Ocenit musím především skvělou flétnu v úvodu s doprovodem klarinetu a nádherně přednesené Markétčino téma v hoboji, které se následně organicky prolínalo zpět do flétny a klarinetu. Právě zde jsem si mohl vychutnat Lisztovu zručnou motivickou práci, kdy se materiál z úvodu dechových nástrojů ústrojně a funkčně přetavil do základního stavebního kamene celé věty. Jakkoliv byla tato část interpretačně podmanivá a těleso ji dovedlo k ukázkově jednotnému závěru, právě kdesi v těchto lyrických pasážích jsem si jako posluchač začal naplno uvědomovat objemnost a celkovou náročnost zvoleného programu. Závěrečný Mephistopheles představuje geniální kompoziční úkaz – tato postava totiž nedostává vlastní hudební téma, ale tematicko-transformačním způsobem parazituje na motivech Fausta z první věty, zatímco čisté lyrické téma Markétky z věty druhé stojí v kontrastu jako neposkvrněný symbol, nad nímž Mefistofeles nemá moc a nedokáže jej svými „parodickými“ zásahy zničit. Především pak v hustě pleteném chromatickém fugatu si orchestr uchoval obdivuhodnou rytmickou přesnost a artikulační ostrost. Olomoucké smyčce zde nalezly skvělou dravost a dokázaly se opřít do potřebných akcentů. Zsolt Hamar potvrdil svou pozici spolehlivého stavitele a dokázal toto masivní dílo – provedené v původní, čistě orchestrální verzi bez závěrečného vokálního Chorus Mysticus – dovést k pevnému a celkově uspokojivému závěru. Koncert tak nakonec dostál svému monumentálnímu názvu, byť k němu vedla cesta přes počáteční, poněkud slepou uličku americké prázdnoty. 

Foto: archiv Moravské filharmonie Olomouc

Facebook X E-mail WhatsApp