Ve středu 7. října 2026 se v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla konal druhý koncert letošní 15. sezóny cyklu Bacha na Mozarta! Vystoupení, kterým si účinkující nastavili vysokou laťku, zahájil legendární hymnus Georga Friedricha Händela Zadok the Priest. Orchestr i sbor Silentium! ensemble tentokrát pod taktovkou Andrease Scholla podávaly špičkové výkony, které se prolínaly s velmi dobře zvolenou dramaturgií koncertu.

Z pravidelných návštěv koncertů Silentium! ensemble pod vedením Terezy Válkové se zdá být již dlouhodobě patrné, že se jedná o těleso, které si na kvalitních výkonech opravdu zakládá. Snoubí-li se však tento potenciál s poutavou dramaturgií, stává se takový koncert opravdu dechberoucím zážitkem. V akusticky přívětivém prostoru barokního interiéru katedrály na Petrově navodilo slavnostní atmosféru sebevědomé a odhodlané spojení hlasů sboristů zmiňovaného uskupení. Barvu doprovázela měkkost a nosnost zvuku, jež doplňovalo jiskřivé cinkání cembala. To vše spojovala od počátku výrazná, avšak jemná a plastická gesta dirigenta Andrease Scholla (rozhovor zde), renomovaného umělce, kontratenoristy a skladatele, kterého hudba zavedla téměř do všech končin světa. Všechny hlasy působily maximálně vyrovnaně a také poměr zvuku orchestru a sboru působil neméně uspokojivě. Všechny zvukové prvky do sebe vlastně až idylicky zapadaly. Druhá část And All the People Rejoiced and Said nabídla pohlcující a plynule přecházející dynamické změny. Druhou a třetí část skladby God save the King! oddělovala pauza, jejíž délka se rovná délce dozvuku hudby. Je to takový ten typ pauzy, který posluchače stoprocentně přesvědčí o tom, že právě poslouchá velmi kvalitní umělecký výkon s vysokým důrazem na hudebnost. Následující koloraturní část s textem aleluja rovněž nabídla požadovanou brilanci a třpyt a interpelací na jasnou srozumitelnost, aktivní a hbité přechody mezi forte a pianem nebo mezi staccatem a legatem. Nutno podotknout, že ani instrumentalisté zcela slyšitelně nechtěli zaostávat za zpěváky a zpěvačkami, což svou precizností dokazovaly zejména smyčce, hudebností a citem sólové vstupy violoncella a intonačně přesnými fanfárami žestě. Vše navíc doprovázel viditelný úsměv účinkujících, který divákům předával pocit jistoty a pohody.

Dalším uchvacujícím a v porovnání s předchozím Händelem nezaslouženě méně známým dílem bylo Te Deum in D Jana Dismase Zelenky. V úvodní části Te Deum laudamus navázal orchestr na své úspěchy z předchozí skladby, fanfáry zářily a prsty houslistů pečlivě kmitaly, přičemž tvořil efektní dynamické boule, které ozvláštňovaly celý projev. V části Tu rex gloriae se představila první dvojice ženských sólistek – Tereza Zimková a Lenka Cafourková Ďuricová. Obě pěvkyně si lehce pohrávaly se svými hlasy, jež spolu barevně a zvukově velmi dobře synchronizovaly, témbry zněly velmi podobně, pouze jakési alikvótní napětí bylo rozdílné. Dámy spolupracovaly promptně také hudebně a včas si dynamicky vzájemně ustupovaly tak, aby v uších posluchače stále zněla nenarušené hlavní melodická linie. Samozřejmostí byly technicky bravurní koloratury, ačkoli pochopitelně ty v nižší altové poloze pěvkyni, jež není ryzí altistka, nepronikaly tolik jako ty sopránové. Část Tu ad liberandum patřila Lucii Karafiátové a nádhernému procítěnému lyričnu dvěma hráčkám na traverso – Michaele Koudelkové a Ireně Schreinerové. Společně se jim podařilo vykreslit mimořádně citlivou atmosféru. Ačkoli první fráze z úst zpěvačky nezazněla toliko sebejistě, protože není vůbec jednoduché zpívat ve sboru, a pak přejít na sólo, o to suverénněji se rozezpívala ve zbývající části, kterou naplnila se slyšitelným nadhledem, hudební a technickou brilancí. Tenorista Kuba Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka se pak jako další rovně podělili o sólové party v úseku Tu ad dexteram Dei sedes. Procházka nad Kubínem poněkud převažoval technickým nadhledem, o to více se však Kubín snažil vdechnout svému partu vzrušující nadšení. Poslední sólistickou část přednesli Zuzana Badárová, Romana Kružíková a Martin Ptáček.  Sborově i instrumentálně pestré, tu a tam fugované dvousborové části Jude crederis a Aeterna fac vystřídalo kratičké mužské intonatio Salvum fac, jenž přidalo na drobný okamžik koncertu také dosud nezažitý intimní, čistý charakter, a jenž bylo takovým pomyslným hudebním vřelým objetím. O své hudební propracovanosti a pečlivé přípravné části nás hudebníci přesvědčili ještě v částech Et rege eos a závěrečné In Te Domine speravi. Rytmickou náročností vynikala pochopitelně právě část poslední. Jednotlivé hlasy se pyšnily zřetelnou výslovnosti i zřetelností rytmu, vše působilo maximálně vyrovnaně a v průběhu skladby nedošlo k žádnému zaškobrtnutí, které by snad napovědělo, že něco není zpíváno a hráno s potřebnou mírou nadhledu. 

Zjevem mezi vokálně-instrumentálním programem se stala Sinfonia a 3 in C ‚Turcaria‘ Johanna Josepha Fuxe, jež po přestávce znovu rozproudila krev v žilách posluchačů. V takto velkém akustickém prostoru se některé detaily, zejména rychlé notové hodnoty trochu stíraly, nic to však neubralo na zřetelnosti stále se objevujícího ústředního motivu a na jeho zdivočelosti, kterou skladba přinesla jako něco nového a nevídaného. Andreas Scholl rychle směřoval se svými svěřenci k netrpělivě gradujícímu pompéznímu finále. Händelovsky slavnostního charakteru nabyla další skladba, a sice ouvertura ze slavného Zelenkova jevištního díla Sub olea pacis et palma virtutis. Dílo odstartovaly opět brilantní fanfáry v rychlém tempu zahrané s absolutně jasnou představou bez jakéhokoli kiksu. Hudba zněla naprosto srozumitelně. Jednotlivé fráze byly detailně zpracované po jednotlivých taktech, které tvořily drobné rytmické hodnoty rozšifrované pečlivou artikulací. Dynamika postupně od počátku podporovala temperament díla, aby jej nechala vylétnout až do extatických výšin, které pak vystřídala kontrastní lyrická část s něžným hobojovým duem. Abych předešla tomu, že se budu opakovat, zakončím tuto reflexi slovy „Není tomu co vytknout.“ Program koncertu rámovaly hymny George Friedricha Händela, tím druhým byl hymnus My Heart is Inditing. Zatímco úvodní hymnus zaujal krásou a barevností zvuku, tedy především hudební estetikou, ten závěrečný vynikal sršící mentální přítomností pěvců, kteří jako kdyby spolu v průběhu zpěvu zcela nenuceně a přirozeně komunikovali pomocí Händelovy partitury. Zejména působivá byla druhá část s textem: „Slyš, dcero, pohleď, nakloň své ucho,“ jež byla nejen hudebně dobře vystavěná, ale rovněž mimohudebně překvapovala ztvárněním svého stoicky klidného charakteru, na který plynule navázala třetí a poté zejména čtvrtá závěrečná část v gigantickém stylu s paradoxně jako kdyby zpomalující, ale zároveň betelně narůstající naléhavostí, kterou umocňovaly pěvci rozevírající hrdla svých hlasům, které jako kdyby ještě závěrem chtěly nutně říci něco, co dosud dnes večer nezaznělo.

Foto: Matěj Okleštěk

Facebook X E-mail WhatsApp