Christopher Ainslie, Piotr Wacławik a Richard Závada – trojice, jež zkrášlila nedělní odpoledne 4. října a rozezněla barokními písněmi ne sál, nýbrž v komorním duchu tentokrát foyer Janáčkova divadla v Brně. Melancholickou atmosféru nastolila první půle koncertu, ta druhá pokračovala v dramatičtějším duchu. Jihoafrický kontratenorista Christopher Ainslie se světovým renomé brněnské posluchače uchvátil především kombinací obsahové zřetelnosti s důrazem na text. 

Nedělní odpolední dostaveníčko aneb Duše Anglie trojice umělců a jejich příznivců zahájila skladbou rodáka z Olomouce Gottfrieda Fingera Prelude in E minor pro violu da gamba. Ačkoli se jedná o skladatele méně známého, výběrem dvou působivých skladeb pro nedělní koncert jej účinkující představili v tom nejlepším světle. Gambista Piotr Wacławik si již zmíněným preludiem získal publikum elegancí, hloubkou a poetikou projevu, aniž by si nárokoval, obrazně řečeno, více než řádek partu. Jeho interpretační pohroužení a rovněž znamenitá hudební příprava byly okamžitě znát a bez pochyby vtáhl svým sdělením ihned také návštěvníky koncertu. V obdobném duchu navázal na sametový zvuk violy da gamba písněmi Never Weather-beaten Sail a Follow Thy Fair Sun od anglického skladatele Thomase Campiona sametový hlas původem jihoafrického kontratenoristy Christophera Ainslieho. Jeho alt jako kdyby byl souzen anglické písni. Ta vyznívala od prvního momentu sladce, až zhýčkaně. Zásadní úlohu v tom sehrála bezpochyby dokonalá jazyková vybavenost. Pěvci bylo naprosto perfektně rozumět a k tomu poslechovým buňkám lichotil jemný anglický akcent – zkrátka pastva pro uši. Kontratenorista zaujal však i interpretačními schopnostmi. V první písni to lze hezky doložit například na přesném timingu fráze „O come quickly, sweetest Lord, and take my soul to rest“ a jejím opakování, přičemž ačkoli slyšitelně nastal konec věty a mohlo se zdát, že spolu s ní nastal i konec jedné sloky, vytvořením jemného, zvídavého napětí ze strany muzikantů bylo zřejmé, že se ještě o závěr nejedná. Těžko se takové hudební chvíle popisují, o to hůř, je-li nimi koncert naplněn a dostane-li recenzent za úkol je transkribovat do textu… Druhá Campionova píseň zapůsobila především intonační náročností, v níž však dokázal zpěvák naleznout potřebný nadhled, aby jej technicky obtížně stoupající pasáže neunavily. Vítaným prvkem se v Ainslieho interpretaci staly uprostřed frází tu a tam rovně prozpívané tóny s jemným dechovým tlakem a s následným odtahem pocitově vzhůru. 

Pakliže nesl recitál název Duše Anglie, samozřejmě nesměli účinkující opomenout zařadit také písně jednoho z nejznámějších barokních anglických skladatelů Johna Downlanda, a tak následovala píseň Flow my tears. Minimální pohyby úst, avšak nikterak nenarušená výslovnost, dodávaly písni velmi intimní charakter, ačkoli po zvukové stránce by bylo pravděpodobně ještě více strhující, kdyby se zpěvák nebál tiššího piana nebo i většího zpomalení v některých opakujících se frázích, aby nás posluchače v dobrém slova smyslu znervózněl. Například začátek věty „Happy, happy they that in hell“ mohl působit překvapivě hlasitě, až naraženě, a to i kvůli méně zakulacenému zvuku. Fantazii má však každý svou, není proto pochyb, že se zjevně jednalo o určitý záměr.

O instrumentální vložku se vzápětí postaral opět Piotr Wacławik se skladbou Humorous Pavin od skotského skladatele Tobiase Huma. Skotské melodické prvky vynikly v druhé svižné a docela virtuózní části, a staly se tak příjemným kontrastem proti legátově laděnějšímu repertoáru kontratenoristy. Melancholii si zachovala i následující skladba Care charming sleep od Roberta Johnsona. Zde je nutné zdůraznit slyšitelný a vydařený záměr pracovat zvukomalebně s příhodnými slovy, například death, sweet, pain, murmuring, gently, slide a tak dále. V kombinaci s theorbou se podařilo ve větě „Sing his pain, like hollow murmuring wind or silver rain“ zplodit něco jako hudební rozbřesk. Barvy nástroje, hlasu a tvar slov se spojením rozlétly jako první ranní paprsky k lidskému oku i duši. První polovinu vystoupení uzavřela pozoruhodná píseň Henryho Purcella O Solitude. Charakterově ji Ainslie důkladně odlišil od předchozích melancholických texů a melodií, vyzařovala z ní naopak určitá síla, vůle, odhodlání, možná až vzdor, který zazníval v ostinátně se opakujícím basu theorby Richarda Závady, nebo i ve velkých skocích v již tak rozptýleném hlasovém partu končících v hlubší hlasové poloze. Zpěvák více pracoval v této písni také s vibratem, které dodávalo tónům napětí a které mu pomáhalo zvládat náročnější a vypjatější přechody mezi všemi výškovými polohami. Výrazná angažovanost kontratenoristy ve výrazu skladby předznamenávala tak směřování druhé poloviny koncertu, která se ubírala dramaticky mnohem živějším směrem.

Po první skladbě druhé půle koncertu If music be a food of love Henryho Purcella zazněla píseň Roberta Johnsona As I walked forth. Ainslieho interpretace šla ruku v ruce s popisným textem písně. Výraz v očích prozrazoval, že inspirací mu je nyní vytvořený oživlý obraz v jeho fantazii, který maloval proud hudby. V sólovém podání Richarda Závady směli posluchači nedělního koncertu slyšet ještě dvě skladby Johna Downlanda Mistress Winter’s Jump a Come Again, jež v programu příjemně vynikly svou jemností a odlehčeností. Theorbista se nechal unášet přirozeností a nechal i vkusně zvolené ozdoby plynout nenuceným dojmem spolu s melodií, kterou obohacovala jak různorodá dynamika, tak zpěvné frázování. 

O svém specifickém projevu posluchače vzápětí přesvědčil jihoafrický kontratenorista v poměrně hojně zdobené písni I attempt from Love’s Sickness to fly Henryho Purcella. Typické zde byly drobné úšklebky v obličeji nebo ruce složené v pěst přitisknuté k tělu. Virtuózním vrcholem se pak stala píseň s bohatými sólovými kadencemi Restless in Thought Johna Ecclese, jež byla dalším příkladem Ainslieho zvláštního výrazu, který nyní nabíral na intenzitě a propisoval se i do trhaných pohybů horní části těla. Jeho tvář však jako kdyby spíše než o rozrušení zpívala o šílenství a do písně tak pronikal až operní afekt. Předposlední výstup patřil oběma instrumentalistům a skladbě Aria et Variationes od Gottfrieda Fingera, která mezi posluchače ještě před poslední skladbou vnesla jiskřivý optimismus a lyrismus evokující přírodní idylu. Koncert završila však opět hloubavá píseň recitativního charakteru s religiózní tematikou In the Black dismal dungeon of despair, v níž se přívětivě interpret zprostil větších afektů, a tak ponechal atmosféře dostaveníčka se rozprchnout. 

Foto: archiv Janáčkova divadla, archiv KlasikaPlus.cz (ilustrační)

Facebook X E-mail WhatsApp