Před rokem a půl se pro portál Klasikaplus.cz český kontratenorista Vojtěch Pelka rozpovídal vůbec poprvé ZDE. Mezitím jeho kariéra začala nabírat neúprosného tempa, přičemž vyvrcholila na sklonku loňského roku koncertem v Královské opeře ve Versailles, kterému ale předcházelo několik význačných úspěchů na mezinárodních soutěžích v zahraničí. Uplynulý čas shrnul v novém rozhovoru, kterým zve na premiéru Myslivečkova Tamerlána v plzeňském divadle.

Setkáváme se spolu téměř po roce a půl, což se zdá být jako krátká doba. Opak je však pravdou. Uplynulý čas jen dokazuje to, že se Vaše kariéra pěvce rychle rozjíždí. Událo se toho opravdu mnoho, tak si toto období zrekapitulujme. Jak byste ho zhodnotil?

Uplynulý rok byl pro mě velmi přelomový. Na jevišti jsem osm let. Snažím se zpěvu opravdu aktivně věnovat. Představuje to veškerou náplň mého pracovního i osobního života. Nicméně ze začátku to bylo spíše tak, že jsem měl období, kdy jsem půl roku intenzivně pracoval, a pak jsem měl dva, tři měsíce volnější. Řekl jsem si, že do toho půjdu naplno. Nyní mám každý měsíc nabitý krásnými koncerty a představeními. A podle mě je to právě důkazem toho, že jsem vytrval předešlých osm let. Mám pocit, že mě teď konečně hudební společnost vnímá více jako rovnocenného partnera, zvyká si na můj hlasový obor a považuje mě za umělce, který má už něco za sebou a začíná mít pevnou půdu pod nohama.

Účastnil jsem se také dvou soutěží. Znovu jsem vyrazil na Cesti Competition (International Singing Competition for Baroque Opera Pietro Antonio Cesti, pozn. red.), která mi zvláště pomohla mediálně u zahraničních agentů. Další velkou výzvou pro mě byla soutěž Renaty Tebaldi (The Renata Tebaldi International Voice Competition, pozn. red.), která mi přinesla další projekty nejen v České republice. V prosinci jsem byl pozván do Versailles. Ale na to všechno se mě jistě budete ptát…

Je pro Vás příznivější mít nabitý program?

Určitě je to lepší. Člověka to udržuje v kondici a nevypadává ani z mediálního prostoru, což je velmi důležité. My umělci navíc občas trpíme takovou melancholií a letargií, a když nemáme dostatek práce, máme pocit, že náplň našeho života je pryč. V posledním roce už mám zajetý harmonogram a moje tělo i mysl jsou tak nastavené. Naopak je pro mě nyní velmi těžké zvykat si na volné dny. Navíc jsem vždy říkal, že pro mě je největší zkušeností a možností ke vzdělávání se každá produkce, každý koncert, každé představení. Takže co se týká znalostí, dovedností pěvecké techniky i sebevědomí, sám na sobě pociťuji obrovský umělecký růst.

Krátce po našem prvním rozhovoru jste uspěl (již podruhé) na soutěži při mezinárodním festivalu Innsbrucker Festwochen der Alten Musik, v níž jste se probojoval mezi patnáct finalistů a získal také cenu publika. Když si rozpomenete na účast v obou ročnících soutěže, dokázal byste ohodnotit svůj vývoj? Z čeho jste se mohl po prvním ročníku poučit, a udělat to tak podruhé lépe?

Poprvé jsem jel do Innsbrucku v roce 2022. Bylo to pro mě, v rámci soutěží, prvé setkání s cizinou, takže to bylo v některých ohledech velmi náročné. Sice jsem se dostal ,jen‘ do semifinále, nicméně si myslím, že přesně takhle to mělo být, protože jsem díky tomu mohl přemýšlet nad tím, co příště udělat lépe. Navíc jsem měl možnost zjistit, jaká je zahraniční realita. I když mám vystupování v Česku moc rád, zjistil jsem, že přeci jenom něco u nás funguje hůře. Ale právě díky srovnání mohu hrdě říct, že jsme v určitých věcech naopak lepší! Určitě jsme pohotovější, otrlejší a jdeme více do hloubky. Jsme prostě srdcaři. Účast na soutěži mi ale dala skvělou příležitost, a tou byla hlavní role Morasta v opeře La fida ninfa od A. Vivaldiho, která pro mě byla dosud největší životní i pěveckou školou.

Když srovnám účast na soutěži s předminulým rokem, přijel jsem rozhodně sebevědomější a zkušenější. Dostal jsem totiž předtím feedback a už jsem tušil, co porotci i agenti očekávají, co chtějí vidět i slyšet. Samozřejmě se nikdy nenechám připravit o svoji identitu jen proto, abych se zavděčil tomu, co je poplatné. Přijal jsem tedy rady k uměleckému rozvoji, ale zároveň si ponechal značnou část sebe sama. A tak se mi podařilo přesvědčit porotu i publikum. Nebylo to ale lehké. Ruku na srdce, pohled na české umělce v zahraničí je ještě pořád tak trochu skrze prsty. Stále si v cizině myslí, že jsme z východního bloku, z Československa. Dokonce jsem se setkal s tím, že jsem z Polska nebo Rakouska, jako kdyby naše republika vůbec neexistovala. Člověk musí opravdu obstát a prokázat svoje kvality. A samozřejmě víme, jak to funguje na soutěžích, někdo se někomu líbí víc, někdo míň, někdo je něčí student a tak dále, tak to prostě je. Protekce nikdy nevymizí a musí s ní člověk operovat.

Mohl byste porovnat atmosféru na zmiňované soutěži v Rakousku a na Mezinárodní soutěži Renaty Tebaldi v San Marinu, kde jste, jak jsme se dozvěděli v září minulého roku, získal druhou cenu a cenu publika?

Rakušané jsou pro nás historicky blízcí, v některých věcech přeci jenom dost vzdálení. Innsbrucký festival je velice prestižní, vybírá si velmi kvalitní umělce, má slušné finanční zázemí, dbá na řád, striktnost, dokonalost a perfektní provedení. Rozhodně v Innsbrucku nejdou tolik po show jako třeba ve Francii – to je zase trošku jiná mentalita. V Itálii, která mně je svojí náturou bližší, jsme tolik věcí dopředu nevěděli, život je tam prostě volnější. Občas se změnilo místo zkoušky nebo čas, ale i přesto vše probíhalo s naprostým klidem a ochotou, a to na mě ohromně funguje. Přátelštější prostředí jsem dosud nezažil, i přestože to byla soutěž! S účinkujícími jsme chodili na kávu, na večeře, potkali jsme dokonce porotce a vedli přátelské rozhovory. Mezi nimi byli porotci z již zmiňovaného Innsbrucku nebo například ředitel Královské opery ve Francii či La Scaly. Organizátoři byli pro věc zapálení a bylo vidět, že to dělají srdcem. Pro mě to byl jeden z nejkrásnějších týdnů v celém roce, i když to byly nervy. Krásné bylo při vyhlašování výsledků i to, jak moderátor uváděl finálový večer, který připomínal spíše atmosféru fotbalového zápasu – lidé stáli a skandovali. Podle mě přesně taková atmosféra patří do opery, protože je to živé umění. Možná bychom se mohli Italy, kteří operu vymysleli, trochu inspirovat a převzít kus jejich nátury a volnosti.

Jistě se Vám v takovém prostředí i lépe zpívalo?

Určitě. Samozřejmě profesionalita byla úplně stejná jako v Innsbrucku – ta soutěž probíhala trošku jako předzpívání pro velké operní domy, protože porota si někdy i přímo v ten den řekla, jaké árie a její části chce slyšet. Nicméně atmosféra mi opravdu pomohla. Já jsem ten typ, který zpívá srdcem, jsou mi mnohem bližší výkony, které mě emočně a psychicky zasáhnou. Atmosféru rozhodně udává i samotný fakt, že Renata Tebaldi na sklonku života založila tuto nadaci proto, aby pomáhala právě mladým zpěvákům rozvíjet svoji kariéru.

Soutěž vyhrál uruguayský kontratenor Maximiliano Danta. V čem si myslíte, že mohl zaujmout porotu? Dokázal byste případně porovnat výkon svůj a jeho, v čem jste se lišili, v čem byste se od něj mohl inspirovat, nebo v čem si naopak myslíte, že byste mohl inspirovat jeho?

S Maximilianem jsme se setkali už na Cesti Competition, kde také vyhrál první místo. On je starší asi o pět let, takže jeho jistota je větší. Je určitě vyzpívanější. Rozhodně za něj nechci mluvit, nicméně bavili jsme se spolu o tom, že se vlastně učí zpívat sám, a opravdu to na něm bylo poznat, že operou nežije tak moc jako většina z nás. Raději bych nás dva nechtěl srovnávat, protože jsme každý úplně jiný, přestože jsme oba kontratenoři. Maximiliano má nižší hlasový rozsah, má lehčí, kudrlinkový, zdobný hlas a celkově úplně jinou barvu. Já mám rád více patosové, dramatické a melancholičtější kusy, ačkoli nepohrdám ani koloraturami. Ale on je, myslím, velice dobrý ve ztvárňování komičtějších rolí. Možná právě tím dramatičtějším projevem bych ho mohl inspirovat. Často mi však lidé říkají, že je rozpláču i při dlouhých táhlých melodiích. Ale každý jsme jiný člověk i jiný umělec. Nicméně je Maximiliano moc fajn, sedli jsme si a doufám, že budeme mít někdy příležitost společně vystoupit na jednom jevišti jako kolegové a ne jako soutěžní rivalové. Na závěr musím uvést humornou průpovídku, kdy mi Max řekl: ‚Doufám, že nejedeš na Farinelliho soutěž a soutěž Évy Marton, protože jestli jo, tak já už tam rozhodně nejedu.‘ Potěšilo mě to.

A jedete?

Na Farinelliho jsem chtěl, ale bohužel se na ni nestíhám připravovat kvůli chystaným premiérám v Plzni a v Brně, takže až příští rok. Na Évu Marton bych ale moc chtěl a rozhodně se plánuji přihlásit.

Krátce po soutěži jste zavítal do Královské opery ve Versailles, kde jste vystoupil po boku tří kontratenorů na koncertě pod názvem Tři kontratenoři. Účast na koncertě jste, předpokládám, získal v rámci soutěže. Čím Vás trojice těchto špičkových umělců inspirovala?

Toto pozvání nebylo podmíněno cenou. Stala se mi hezká věc, a sice že za mnou přišel ředitel opery a říká mi: ‚No tak se mi ozvěte a v prosinci přijedete.‘ Říkám: ,Tak jo.‘ Versailles mě překvapilo všemi směry, jak už stylem provozování umění, zápalem, tak velkolepostí i majestátností celého místa. Jak víme, Francouzi se velmi rádi ukazují, jsou extrovertní a mají rádi show, takže tento přístup byl po nás do určité míry také vyžadován. Versailleský operní a koncertní kolos je sám o sobě velmi inspirující a vzrušující, pořádají mnoho oper a koncertů. Stále se na prknech i mimo ně něco děje. Zajímavé pro mě bylo také to, že se potvrdilo, že není kontratenor jako kontratenor. U nás to byl ovšem velmi markantní rozdíl. Dva byli altoví, jeden byl mezzosopránový a já sopránový. I když sám o sobě stále říkám, že jsem kontratenor a neprofiluji se jako sopranista, tak tato poloha je mi asi nejpříjemnější. Cizí mi ale není ani mezzosopránová poloha. I v ní se cítím velmi dobře. Obecně mě Versailles oslovilo tím, že si člověk může dovolit být extravagantnější, i co se týče outfitů a samotné performance. Celý koncert a obecenstvo bylo velmi erudované a živé a nebálo se i během tak honosné a exkluzivní události projevit své emoce. I pojetí hudby bylo jiné než třeba v Itálii. Jejich celková exprese se přenesla do hudby a maximálně v souznění s prostorem ovládla interpretaci hudby. Zážitek to byl i přes svou náročnost a pot nezapomenutelný a krásný.

Nemůže tato exkluzivita působit spíše negativně, selektivně?

Já mám svým způsobem upřímně rád oba tyto světy. Samozřejmě ale mnohem raději zpívám pro lidi, kteří to ocení srdcem, než pro ty, kteří si umělce koupí jako atrakci. I to se mi párkrát stalo a nebylo mi z toho vůbec dobře. Tak se snažím těmto druhům koncertů bez srdce a pro parádu vyhýbat. Nicméně ano, zpívat v menším městečku v kostele pro dvě stovky vděčných posluchačů je jiné než zpívat ve Versailles, kam jsou velmi drahé lístky a celé místo je spíše konzervativní a nóbl. Ta rozdílnost prostředí, v němž je kvůli exkluzivitě lidskost upozaděna, je opravdu velká. Kdybych si měl vzpomenout na představení v minulém roce, které ve mně opravdu rezonovalo svým přesahem a lidskostí, zmíním určitě uvedení Alessandra Severa v Českém Krumlově (KlasikaPlus o tom informovala), které jsme provedli ve spolupráci s Collegiem Marianem v zámeckém barokním divadle. Pro mě stejně jako pro spoustu dalších zpěváků je velmi důležité pohybovat se mezi oběma světy. Společně s kariérou roste i umělecká svoboda. Pak si můžeme vybírat, co je našemu srdci nejbližší.

Jak reagovalo francouzské publikum na čtyři zpívající kontratenory a jak by taková show podle Vás uspěla v Česku?

Francouzi jsou velmi kritičtí a mnohem extrovertnější v tom, zdali se jim něco líbí, nebo ne. Naštěstí ale reagovali velice příznivě. Přiznám se, že když po první árii zvolali ‚bravo‘, měl jsem slzy v očích. Předpokládám, že by v dnešní době taková kontratenorová smršť uspěla a sklidila ovace i u nás. Věřím, že i český divák jde s dobou a snaží se mít otevřenou mysl nejen pro čistě romantický repertoár bez kastrátů, ale snaží se objevovat krásy i jiných období.

Vraťme se nyní ještě do roku 2024, na jehož sklonku Vás mimo jiné čekala také premiéra soudobé opery Pinocchio Tomáše Hanzlíka. Jaké pro Vás jako pro kontratenora bylo podílet se na soudobé opeře, vezmeme-li v potaz, že ačkoli šlo o soudobou operu, autor i inscenační tým nacházeli inspirace v období baroka?

S contemporary hudbou začínám mít čím dál více zkušeností. První přišla v roce 2022 s velmi alternativní operou Poklad Arkádie. Pinocchio byla teprve druhá divadelní nabídka díla od současných autorů. Mnohem častěji než opeře se ale v tomto žánru věnuji koncertní tvorbě. Pinocchio pro mě byla skvělá zkušenost, díky které jsem se mohl zdokonalit především v civilním herectví, deklamaci a prožívání díla jako celku. Jedna z hlavních výzev byla má neustálá přítomnost na jevišti. V celé dvouhodinové opeře jsem měl pauzu jen asi deset minut. Nakonec jsem ale zjistil, že mi to vlastně vyhovuje, protože jsem neměl šanci vypadnout z role. Myslím si, že to bylo na vysoké umělecké úrovni, a ačkoli je to příběh typu pohádkového hororu, líbilo se to jak dětem, tak i dospělým. Tento přístup má rozhodně potenciál k přilákání mladších diváků do divadla. Myslím, že je to jedna z cest, jak vzbudit v budoucích generacích zájem o operní tvorbu.

Vy jste alternoval v roli chlapce se ženou? Jaký to podle Vás mělo pro inscenaci dopad?

Pro mě se vždy těžko shání alternace, protože kontratenorů u nás tolik není, a pokud ano, tak se věnují spíše komorní nebo ansámblové tvorbě. Takže jsem většinou bez ní a táhnu roli sám. Když se ale zadaří a vedení divadla přistoupí k variantě alternace v podobě ženy, věřte mi, že to funguje stejně jako v jiném hlasovém oboru. Důležitější je se na alternace spíše dívat jako na dvojí možnost uchopení role, do které vkládáme své osobnostní energie. Každý z nás individuálně roli ovlivňujeme a naopak role ovlivňuje nás. Pokud bych měl rozebrat, jak jsem roli ztvárnil já a jak Vladimíra Janovská, rozhodně bych řekl, že jsem roli pojímal dramatičtěji, bojovně a s chlapeckou vzpurnou energií, kdežto Vlaďka vložila do role submisivitu, bojácnost dítěte a nevinné laškování. Žádná varianta není správná nebo lepší. Je to spíše o tom, kdo a jak k roli a příběhu přistoupí.

Co může kontratenor nabídnout opeře 21. století, nebo chceme-li zpěvu v 21. století?

Je důležité si uvědomit to, že kontratenorový obor je sám o sobě obtížná disciplína, která je o neustálém drilu. Myslím, že může nabídnout divákům kouzlo něčeho nového nebo nezvyklého a zvláštní a specifickou barvu či projev. Často se setkávám s reakcí, že si na můj hlasový obor posluchač musel nejdříve zvyknout, ale pak se mu to zalíbilo. Což je vždy potěšující okolnost. Jeden z hlavních rozdílů tohoto typu hlasu a ženského sopránu je například ten, že když žena zpívá mužskou roli, tak v ní stále slyšíte ženu, zatímco kontratenor může nabídnout specifickou barvu a energii, kterou žena nemá. Nemáme mnoho nahrávek, abychom přesně věděli, jak zněla barva kastrátů, ale myslím, že se jim více podobá barva kontratenorů než ženských hlasů. Teď je trendem, že se kontratenor stává takovým bezpohlavním oborem. Já bych ale tímto směrem jít nechtěl a upřímně si nemyslím, že by kontratenoři měli zpívat ženské role.

Buďto můžeme jít cestou nevinnosti, kterou ten hlas ve spoustě lidech evokuje, nebo využít nadpozemskost, mysterióznost a podobné aspekty. Pinnocchio je mladý chlapec, který ještě neprošel mutací. Dafnis v Arkádii je chlapec, kterého přepadli tři loupežníci, kteří ho chtěli znásilnit, ale on jim ve své čistotě ukázal, že správná láska je ta nefyzická, platonická. Takže právě toto může náš obor v současné tvorbě mimo jiné nabídnout.

Zkrátka je to živý obor, je to přirozené.

Ano. Málokdo ví, že kontratenoři zpívali již za dob gregoriánského chorálu a renesance. Až pak je vytlačili kastráti, kteří měli lepší fyzické dispozice. Není to zkrátka žádný módní výstřelek.

„Máme zde hudbu nezatíženou žádným očekáváním. Libreto je přizpůsobeno tomu, o čem my chceme s publikem komunikovat,“ říká režisér Petr Hašek. Necítil jste se volněji při přípravě opery, kterou světová premiéra teprve čekala? Nebyla to příjemná změna?

Neřekl bych, že jsem se cítil volněji, je to stejně náročná disciplína, na kterou se ale musí jít trochu jinak. Faktem je, že člověk může více tvořit a má větší hlasovou volnost, může to převzít po svém. Je skvělé, když je přítomen skladatel, s nímž můžete diskutovat o své tvorbě. Naopak však nemáte srovnání, inspiraci či návod, jak roli v soudobé hudbě zpívat. A tak musíte vyzkoušet, co vám sedí a jaké jsou hranice únosnosti. Spolupracuji třeba s Michalem Horáčkem (libreto) a Michaelem Kocábem (hudba), kteří píšou operu pro Národní divadlo Vyhnání ďáblů z Arezza, která by mohla být v nejbližších sezónách uvedena, a právě některé árie od nich již zpívám na společných koncertech.

Necítíte se někdy svázán v obsahově starých tématech barokních oper?

Určitě ne. Naopak cítím velkou inspiraci. V podstatě jde o prožívání emocí, které známe všichni, ale jen v jiném a poetičtějším hávu.

Přišla mi na mysl ještě jedna aktuální otázka, která by ale mohla zaujmout i mladší čtenáře, a sice zpěvák a sociální sítě – jakou si myslíte, že hrají sítě úlohu v profesním životě pěvce 21. století a jak se s tím osobně vyrovnáváte?

Dnešní doba jde směrem reklamy na sociálních sítích, je to nedílnou součástí kariéry a poslední dobou čím dál větší nutností. Myslím, že je to velice užitečná věc, která se ale zvrhává a stává se další ‚dovedností‘, kterou by měl pěvec zvládat a která se i často posuzuje při rozvahách o obsazení pěvce v produkci. Myslím, že by se vše mělo brát s mírou, a to platí i u sociálních sítí. Stále děláme umění a v něm by podle mého názoru nemělo jít o byznys.

V roce 2024 jste se mi svěřil, že přemýšlíte o nějakém promo CD, no a v lednu roku 2025 vyšlo CD opery La fida ninfa. Naplnilo se Vám z části toto přání, anebo jste měl tehdy na mysli něco jiného, na čem ještě chcete pracovat?

Do určité míry ano. Jsem rád, že se dovršila práce z Innsbrucku a vyšlo CD naší produkce opery La fida ninfa. Můj sen to ale naplnilo jen z části, a tak stále doufám, že si jej celý splním do svých třiceti let. Už mám vyhlídnutý repertoár, rád bych se věnoval mým nejoblíbenějším áriím z 18. století. A určitě by se to nahrávalo s ansámblem nebo orchestrem.

V našem již několikrát zmiňovaném rozhovoru jste hovořil o tom, že je škoda, že se u nás více neuvádějí díla i jiných českých autorů, jako například Josefa Myslivečka. Rok se s rokem sešel a Vy jste součástí příprav jeho Tamerlána, takže se Vás na nadcházející premiéru, která se téměř po 50 letech v Česku koná 31. ledna, rozhodně musím zeptat. Vojtěch Spurný v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz prozradil: „Po inscenační stránce je za dílo odpovědný slovinský režisér Rocc,“ který „je u nás známý svými neotřelými a nekonvenčními přístupy.“ Co nás tedy jako diváky a posluchače čeká?

Určitě diváky čeká drama, a to já miluji. Dále pak intriky, despotický blázen, který chce ovládnout svět – to jsem já… tedy jako Tamerlán. Krásně to vykresluje prostředí u evropských a asijských dvorů, kde se lidé nebáli ničeho, ani vražd, lží či krvelačných her. Je to opera, v níž je neustále co sledovat. Libreto, děj a emoce nebudou jen naznačeny, ale budou se reálně dít na scéně, a to ve velkém. Hrajeme velice civilně a nebojíme se emoce šílenství, chtíče a beznaděje zvýraznit. Musím opravdu vyzdvihnout Roccovu režii. Pro mě je to jedna z nejlepších spoluprací vůbec. Ještě jsem nezažil, že by se režisér věnoval v takové míře emocím postav. Jeho přístup je velmi hluboký. Nebojí se jít až do nejhlubšího nitra k nalezení pravdy. Vede s námi dialogy o postavách, o jejich emocích a vztazích vůči druhým. Snaží se v nás probouzet otázky o roli, co prožívá, jaké má emocionální plány, co za tím ve skutečnosti je. Díky tomu můžete o tom přemýšlet, a tak role není jen povrchově, ale hluboce zakořeněna. Když si role pouštíme do svého nitra a probouzíme je v sobě, tak je to sice velmi vyčerpávající, ale pro mě osobně důkazem toho, že na to jdeme správně. Troufám si říct, že takto by se opera měla dělat. Na jevišti i mimo něj panuje skvělá atmosféra a kolektiv je více než přátelský. V každé inscenaci je středobodem vesmíru režisér. A Rocc je v tomto případě dobrým sluncem, které nás spojuje.

Moc bych si přál, aby inscenace měla úspěch, a to nejen pro naši snahu a niterní angažovanost, ale také pro úctu ke skladateli. Když se zamyslíme nad Myslivečkovým osudem a životem i zápalem, s nímž pracoval, uvědomíme si, jak úctyhodný a krásný to byl člověk. Dodává mi to hrdost, že jsme oba Češi a že i Čech se dokázal v době, kdy jsme opravdu nevládli hudebnímu světu, prosadit v cizím prostředí, a tak zazářit.

Zkoušky jsou v plném proudu, jaký z nich máte dosud nejintenzivnější zážitek?

V opeře je role Astérie, kterou hrají Pavla Radostová a Eva Benett. Je to sultánova dcera v zajetí, kterou bezmezně miluji, ale ona mě z jasných důvodů odmítá. Jeden z nich je třeba ten, že jsem ji vyvraždil rodinu. Astérie a Tamerlán je velice komplikovaná dvojice. Každý moment s Astérií na jevišti je pro mě intenzivní právě v tom, že čerpám z vlastních prožitků, otevírám staré rány, a proto se na jevišti objevují i melancholie a slzy.

Myslivečkova hudba je velmi energická a krásně vykresluje emoce. Myslím, že v tomto byl Mysliveček opravdu mistr a díky jeho hudebnímu mistrovství dokáže posluchače svou hudbou i po letech pohltit tak, že v nich probudí nejen emoce, ale také zájem a rytmus. Nejen na jevišti, ale i v hledišti prochází energie hudby každým posluchačem, a pak dochází k propojení celého prostoru. Díky důkladnému hudebnímu nastudování Vojtěcha Spurného, který se nám velmi intenzivně věnoval, jsme pozvedli interpretaci Myslivečkovy hudby na velmi kvalitní úroveň zahrnující bravurní kadence, stylové finesy, ale také recitativy plné autentického přednesu.

Jak nalézáte rovnováhu mezi patosem a uvěřitelností?

Zkušebním procesem. Většinou je to tak, že na začátku zkoušení jsou u mě viditelná určitá operní gesta, která se ale při procesu snažím odstranit právě tím, že se emocionálně dostanu do role a do její psyché natolik, že se mi stane pohyb přirozeným. Ačkoli si nemyslím, že operní patos je vždy zásadně špatně, naopak se mi to svým způsobem líbí. Při tomto procesu je pro mě důležitá nejen práce s režisérem, ale také shlédnutí videí ze zkoušek, či návštěva činoherních představení, kde se snažím pozorovat hlavně držení těla, pohyb a přirozený průtok emocí v těle. Vždy je důležité si uvědomit, co bych udělal já? Ostatní mi říkají: ‚Proč u toho tak mácháš rukama, vždyť to je patetické.‘ Jenže mně to je přirozené, já mám i v reálném životě gesto, že když řeknu ,já‘, tak si sáhnu na hruď. Když to udělám v opeře, tak mi řeknou, že to je patos, ale já jim odpovím: ‚Ne ne ne, to jsem já, to je moje přirozenost.‘ Když se teď zamýšlím nad touto otázkou, jsem i já trochu civilně patetický. (smích)

V půli února Vás čeká spolupráce na krásném projektu, během kterého bude pokřtěna první část knihy o Emmě Destinové. Z pozvánky vyplývá, že těžištěm Vašeho vystoupení budou barokní árie, je tomu tak? Máte nějaké bližší informace k celému projektu, které byste mohl čtenářům prozradit?

Tento projekt je výjimečný v tom, že půjde o propojení hudby, poezie a biografické knihy od Lucie Klein Svobodové. Destinová je osobou, na kterou se začíná trošku zapomínat. A proto jsem moc rád za tento počin, protože je to opětovné připomenutí si někoho tak výrazného a důležitého a ve své době pokrokového. Destinová psala poezii v mužském či neutrálním rodě, což budou moci diváci slyšet díky předčítání mezi jednotlivými áriemi. Sama byla prý toho názoru, že umění nezná pohlaví, což byla v její době velmi průlomová myšlenka. Měla tetování, nosila kalhoty… vlastně taková průkopnice hipsterství. Mě si tam přizvali jako zosobnění její pokrokové myšlenky neškatulkování jednotlivých oborů a rolí. Její smýšlení o rozbití konvencí a volnosti světa je mi velmi blízké. Bohužel i já jsem se setkal v životě s názorem že ,zpívám jako holka‘ a že to, co dělám, ‚se k muži nehodí‘ a že vlastně ‚moc vyčnívám‘. I ona dostávala podobný feedback na svou osobu, a to ve mně tak zarezonovalo, že to byl jeden z důvodů, proč jsem do projektu šel. Na koncertě se konkrétně ujmu role Euridice od Glucka.

Těšíte se i na brněnský debut?

Ano a moc! Dlouho jsem o tom snil a toužil a vždy jsem si říkal, že si mě snad všimnou i na takových scénách a že mě nebudou předbíhat zahraniční kontratenoři. Ztvárním roli císaře Nera v Händelově opeře Agrippina a bude to zároveň moje první spolupráce s Collegiem 1704a s Václavem Luksem a s Martinem Glaserem. Jsem také rád, že máme jedno obsazení, a tím také rovnocenné výchozí pozice. Divadlo v Brně mám moc rád, a to nejen architekturou, která je mým koníčkem, ale především přístupem k provozu tak velkého domu. Ten je profesionální, má dobré vedení, PR, které z něj udělalo mezinárodně uznávanou instituci. Je to scéna, která se rovná světovým špičkám a sálá z ní přesně taková energie. Čímž nechci samozřejmě říct, že jiná divadla se o to nesnaží, nebo na to neaspirují, ale Brno to uvedlo ve skutečnost.

Jaké další projekty budete připravovat?

Teď jedu do Komorní opery Varšava, kde budu mít koncertní debut společně se sopranistkou Jaiou Nurit Niborski, orchestrem Musicae Antiquae Collegium Varsoviense pod taktovkou Zbigniewa Pilche. Koncert bude zaměřen na dílo Georga Friedricha Händela. Kromě Tamerlána a Agrippiny a Emmy Destinové mě čeká v dubnu koncert s Karlovarským symfonickým orchestrem, s nímž provedeme Stabat Mater. Krásná spolupráce se uskuteční v květnu se souborem Barocco sempre giovane v Pardubicích, s nímž je to vždy radost. S nimi si můžu realizovat svoje umělecké sny, jsou vstřícní vůči mým nápadům a vzájemně spolu mluvíme o interpretaci, cítění, frázích a obsahu skladeb. Dále mě čekají dva koncerty – Mozart Gala a recitál, který se bude zaměřovat na hudební tvorbu klasicismu a raného romantismu. Jak už jsem naznačoval, chtěl bych se přihlásit na soutěž Évy Marton, uvidím ale, zda mi to plný kalendář dovolí. Ještě bych měl nastudovat další soudobou operu od Tomáše Hanzlíka Orfeův němý zpěv, jehož premiéra by měla být v srpnu na festivalu Valeč. V říjnu budu mít lákavý projekt s Pardubickou filharmonií, který bude nést název Mozart a kastráti, kdy společně představíme nejvýraznější árie pro hvězdné kastráty své doby, pro které Mozart psal role i koncertní árie. V neposlední řadě musím zmínit také spolupráci se St. George Strings Chamber Orchestra v rámci BEMUS (Belgrade Music Festival, pozn. red.), kde představím nejslavnější árie psané pro Farinelliho. Je toho opravdu mnoho, a tak se snažím všechny koncerty uvádět na svém webu.

Posledně jsem se Vás ptala, zdali víte o nějakém svém nedostatku, na kterém se snažíte cíleně pracovat. Myslím si, že by bylo hezké se Vás opětovně zeptat na stejnou otázku, avšak ve Vašem novém profesně osobním kontextu, v němž se po roce a půl ocitáte.

Jak jsem říkal, že bych se rád naučil ovládat emoce, tak to se mi trochu, myslím, podařilo. Asi si i více věřím. Je to jistě věkem a zkušenostmi a prací se sebou. No a co bych chtěl zdokonalit? Stal jsem se teď tak trošku workoholikem a svou prací doslova žiju, což je na jednu stranu skvělé, ale na druhou stranu bych chtěl najít balanc mezi pracovním a osobním životem. Můj život je nyní jen pracovní, což mi teď sice tolik nevadí, ale už trochu cítím, že časem budu chtít najít větší rovnováhu a také si umět dopřát volno. Momentálně je to tak, že i ve volných dnech si dávám za vinu, že se neučím například novou roli. Prostě bych se rád naučil nechtít být pořád perfektní a umět si přiznat, že je normální, že člověk není stroj a každý den je jiný.

Myslím, že se dostávám do situace, kdy není potřeba něco někomu dokazovat, za což jsem velmi vděčný. Za ten rok a půl se mi jinak podařilo zlepšit i techniku, i když je pořád co zlepšovat, Cítím se dnes velmi komfortně a jistě. Všemu dávám čas a co má přijít, to přijde. Nechávám věci plynout a beru život takový, jaký je, s vděčností.

Foto: archiv Vojtěcha Pelky

Facebook X E-mail WhatsApp