„Jsem člověk s pevnými zásadami a jsem za to rád.“

„Jako zpěvák máte vždy jen jednu šanci. Je to umění momentu.“

„Když jsem jim vykládal, jaký je život muzikanta v Česku, byli v šoku.“

Za dva týdny oslaví pětadvacáté narozeniny, přesto už účinkoval skoro v desítce divadelních představení u nás i v zahraničí a pravidelně vystupuje na koncertech napříč republikou po boku špičkových umělců. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz hovoří o své cestě, o lidech, kteří mu k úspěchu pomohli, i o tom, co musel obětovat. „Rád vystoupím z pěveckého světa do toho normálního, abych si odpočinul,“ prozrazuje kontratenorista Vojtěch Pelka. Přibližuje také své vize i nebližší projekty, například zítřejší vystoupení v kukském hospitálu.

Rozhovor bychom mohli uvést krátkou vzpomínkou na váš nedávný úspěšný projekt s Musicou Floreou – uvedení opery Sebastiana Duróna La guerra de los gigantes. Celý projekt působí velmi novátorsky, exoticky a v mnohém mohl pro diváky představovat velké lákadlo. V čem konkrétně nadchl vás?

Pro mě byl tento projekt opravdu velice originální v mnoha směrech. Už jen proto, že byl realizován pouze jako takzvaná stagiona, což mimo jiné znamená, že jsme odehráli pouze pět představení. Nicméně i přes menší počet repríz byl proces zkoušení velmi intenzivní. Troufám si říci, že snad i více než v kamenném divadle. Režisérka a choreografka Andrea Miltnerová po celou dobu kladla velký důraz zejména na choreografii. Hudebně bychom to označili pojmem poučená interpretace. Zde to byla poučená interpretace v pohybu, v rámci které jsme dva měsíce intenzivně cvičili barokní gestiku. A mohu říci, že to nebylo vůbec snadné a na začátku jsem se toho docela obával. Každý postoj, každý pohyb rukou znamenal něco trochu jiného. Někdy i jednotlivá slova odrážela rozdílná gesta! V průběhu zkoušení nás ale i sama režisérka chválila, když jsme i my přispěli něčím novým. Samozřejmě to muselo zapadat do koncepce. Já jsem byl dosud zvyklý na zkoušky v divadlech, kde přece jenom máte jako herec větší volnost. Samozřejmě záleží na pojetí režiséra, zdali preferuje dynamičtější, nebo statičtější scénu, jestli očekává, že zpěvák či herec přijde s nějakým vlastním nápadem. Načerpal jsem také nové emoce, které může tento typ hudby evokovat. Naprosto úžasným zážitkem bylo, když jsme inscenaci uváděli v Krumlově v barokním zámeckém divadle. Když se snoubí barokní hudba s barokní gestikou na pozadí barokních kulis, tak nabývá úplně jiných, nových a nebývalých rozměrů. Najednou do sebe vše krásně zapadá a já jsem si opravdu připadal, že jsem se vrátil na počátek 18. století! S kolegy jsme si vytvořili krásnou komorní atmosféru. Chodili jsme spolu na kávu, na oběd, povídali si, poznávali se… No a v neposlední řadě spolupráce s Musicou Floreou a Markem Štrynclem je vždy velice inspirativní. Navíc se mi splnil sen – poprvé v životě jsem se snesl z oblak doslova jako bůh v nádherném zlatém kostýmu s obrovskou korunou a s atributem typickým pro boha Jupitera.

Pojďme zrekapitulovat několik uplynulých a na váš věk nezvykle nabitých sezon, které odstartoval úspěch v roli Cherubína v opavském divadle v roce 2020. Následovalo obsazení v Monteverdiho opeře Korunovace Poppey či ztvárnění role Sexta v Mozartově opeře La clemenza di Tito a debut na festivalu Insbrucker Festwochen der Alten Musik v opeře La fida ninfa od Vivaldiho. Nesmím samozřejmě opomenout nominaci na cenu Thálie v roce 2022 za herecký výkon v roli Dafnise z Hanzlíkovy opery Poklad Arkádie. Je až neskutečné, čeho všeho jste během svého krátkého života dosáhl. Tedy se musím zeptat, čemu přisuzujete své úspěchy?

To je krásná otázka, na kterou se mě ještě nikdo takto otevřeně v rozhovoru nezeptal. Musím říct, že to byla velká souhra všeho, co se v mém životě událo a koho jsem potkal. Začnu asi tím, že jsem velmi vděčný za to, že jsem před šesti lety odešel do Prahy, kde je oproti Zlínu, odkud pocházím, více příležitostí. Zásadní pak bylo také setkání s Naděždou Kniplovou, kterou jsme navštívili s maminkou; ta u ní dříve studovala. Byla to velice inspirativní žena ve všem, co dělala. V dobrém slova smyslu primadona starých časů. Tehdy jsem se jí svěřil, že nejsem spokojený se studiem na konzervatoři v Kroměříži. Řekla mi, ať jí zazpívám. Tak jsme šli do jejího hudebního salónku. Tehdy mi bylo asi osmnáct, takže jsem byl strašně nervózní. Chytnul jsem se za břicho (tak jak to studenti zpěvu amatérsky často dělají) a začal zpívat, zatímco ona tam seděla v nádherném rokokovém křesle. Najednou na mě zakřičela, co dělám, ať dám pryč tu ruku, že to je neprofesionální. Lekl jsem se, ale árii jsem dozpíval. Když bylo po všem, přišla ke mně a povídá: „No, já ty kontratenory opravdu moc poslouchat nemusím a ani nebudu, ale ty jsi jediný, kterého bych si poslechla znovu a ráda.“ To byla veliká pochvala. Dala mi kontakt na její bývalou studentku Barboru Velehradskou, která vyučuje na Konzervatoři Jana Deyla v Praze zpěv. A tak jsem udělal přijímačky a nastoupil k ní do třídy. Za pět let studia jsem udělal obrovský kus práce. Nyní sice už rok nestuduji, ale s Barborou stále spolupracujeme. Prostě a jednoduše jsme si sedli a vzájemně se obohatili. Troufám si říct, že jsem Barboru Velehradskou do barokní hudby vtáhl a normalizoval tento hudební sloh i na naší konzervatoři. Moc mě překvapilo, že ona sama se o barokní hudbu a její interpretaci začala zajímat a velmi intenzivně se v tomto oboru začala vzdělávat. Je opravdu výborný pedagog. Má skvělé žáky, a dokonce k ní chodí další dva kontratenoři. Jelikož si myslím, že zpěv je i tak trochu učení nápodobou, tak mně i to, že ona sama je mezzosopranistka, pomohlo k většímu otevření krku, zhutnění zvuku, dramatičnosti a tak dále. Navíc je velice zdravé, když ve vás pedagog buduje ego tak, abyste unesl ten umělecký kolos. A to Barbora umí!

Zlomovým bodem byla příležitost natáčení pro nahrávací společnost CPO v Mannheimu, což mě odpíchlo pro změnu mediálně. Pak jsem šel na burzu mladých pěvců, kde jsem byl tak trošku zjevením, ale přesto mi tehdejší šéf opavského divadla nabídl roli v Purcellově Dido a Aeneas. Nakonec z toho ale byl Cherubín (smích), což byla naprosto skvělá spolupráce a samotná inscenace měla veliký úspěch přesahující regionální úroveň. To mi bylo dvacet a na roli jsem se pořádně vyřádil! A pak přišla Korunovace Poppey, o jejímž konkurzu jsem se dozvěděl snad tři dny předem. Když mi volal tehdejší šéf opery Divadla J. K. Tyla v Plzni Tomáš Pilař, říkal jsem si: „Kdybych tak dostal aspoň toho Amora!“ A on mi nabídl Nerona. Ptal jsem se ho, jestli se nespletl, říkal jsem si, kdo by nabídl dvacetiletému klukovi hlavní roli. Vidle nám ale do plánované premiéry hodil covid, takže jsme museli vše přesunout až na srpen. Nakonec vše dopadlo dobře a byla z toho další krásná produkce, kterou jsme zakončili loni v Markgräfliches Opernhaus v Bayreuthu.

Skromně mluvíte o tom, jak vám k úspěchu dopomohli ostatní. Jakým způsobem jste si ale pomohl vy sám?

Je to hlavně velké odříkání a píle. Musel jsem se naučit – a učím se to pořád – dávat svůj hlas na první místo. Nemůžu vykonávat aktivity, které by mě mohly zdravotně ohrozit, například jít stanovat v patnácti stupních nebo chodit „vyřvávat“ na festivaly. A přijde mi, že v dnešní době, kdy má člověk spoustu rozptylujících elementů, které ho odvádějí od práce, je o to těžší se soustředit a systematicky pracovat. S tímto se potýkáme všichni… Snažím se s tím ale bojovat a čím dál častěji si dávám od technologií „detox“. Člověk někdy prostě musí zavřít dveře a najít si ten čas pro sebe. Svůj život jsem si nastavil tak, že zpěv je důvod, proč tady jsem. I přesto se ale nepovažuji za typického zpěváka.

Jak to?

Rád vystoupím z pěveckého světa do toho normálního, abych si odpočinul a mohl vše poté jaksi lépe zvládat. Navíc mám spoustu přátel, kteří nejsou muzikanti. A přiznám se, že je pro mě obohacující nežít jen ve své sociální bublině, ale poznat život i těch jiných, seznámit se s jinými názory a zažít třeba i něco, co v hudebním světě zažít nelze.

Otázka věku ve mně nadále rezonuje, a to i v souvislosti s vaší pestrou divadelní zkušeností. Jak vás dosud jako člověka, jako uměleckou osobnost ovlivnilo jeviště, jehož součástí jste se stal ještě jako student konzervatoře?

Když jsem byl mladší, vrhal jsem se do spousty situací svéhlavě a do projektů vstupoval s mladickou nerozvážností a entuziasmem. Ze začátku mi úspěch dodal velkou sebejistotu a potřebné sebevědomí, abych se nebál vystupovat před lidmi. Ale čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že to, co mám za sebou, je sice krásné, ale ve srovnání s úspěchy již třeba nežijících velikánů je to pořád málo. Naštěstí přicházejí stále větší příležitosti a jak se mi plní můj sen a kariérně rostu, tak jsem se s přibývajícími zkušenostmi naučil být skromnější, pokornější a vidět věci trochu jinak, opravdověji. Člověk si v určitý moment života musí uvědomit, že se svět netočí jen kolem něj. Jeviště a hudba mi obecně pomáhaly a stále pomáhají překonávat i nelehké životní situace. Díky jevišti jsem si uvědomil, jaký život chci žít, že na jevišti se cítím velice dobře. Je skvělé, když člověk dělá něco, co ho baví a co mu zároveň pomáhá.

A vůči divákům, inscenačnímu týmu a kolegům? Jaké bylo nést tu uměleckou zodpovědnost?

Náročné. Když jsem začínal, nebyl jsem si svými výkony tolik jistý; o to náročnější všechno bylo. Utáhnout ve dvaceti letech hlavní roli není sranda. Naštěstí jsem byl vždy do hudby tak zapálený, že pro mě nebyl problém se koncentrovat jen na ni a žít jí. Paradoxně čím je člověk starší, tím více podnětů ho rozptyluje. Ne že bych se už neuměl koncentrovat, ale jak člověk „stárne“, vnímá věci jinak. Samozřejmě se nejedná o zodpovědnost, jakou má například pilot nebo strojvedoucí. Ale upřímně si myslím, že být hercem nebo zpěvákem s sebou přináší také mnoho. Vezměte si, že když pracujete v kanceláři a něco pokazíte, tak to hned opravíte, nebo když něco špatně napíšete, tak to přepíšete a nikdo o tom nemusí vědět, ale jako zpěvák máte vždy jen jednu šanci. Je to umění momentu, který jak rychle začne, tak rychle skončí. I proto jsem po představeních vždy velmi vyčerpaný – emočně, psychicky, fyzicky. Často sedím v šatně, jsem rád, že jsem, a snažím se vstřebat vše, co jsem prožil.

Jak vás ovlivnilo vystupování po boku starších a zkušenějších kolegů? Otiskl se ve vás nějaký zásadní moment, na který vzpomínáte dodnes? 

Občas jsem takový pozorovatel. Vnímám starší kolegy, jak mluví, jak komunikují s inscenačním týmem, jak se vypořádávají s různými situacemi. Samozřejmě neznamená, když jste starší, že věci děláte správně, ale rozhodně se vyskytla spousta situací, ve kterých mě mí kolegové překvapili, pomohli mi, poradili, byli mi oporou. Ale také jsem schopen si všímat toho, když se někteří nechovají úplně košer. Inspirativní je pro mě toto prostředí i po herecké stránce. Když je zkouška a zrovna nehrajete, je fajn se i přesto podívat a pozorovat, jak to dělají jiní, co na jevišti dobře funguje a z čeho případně čerpat.

Víte o nějakém svém nedostatku, na kterém se snažíte cíleně pracovat? Co byste rád zdokonalil? 

Někdy bych se rád uklidnil a zmírnil své projevy únavy po dlouhé práci. (smích) Mám velkou výhodu, že jsem muzikální, že se učím věci rychle a že se dokážu vcítit velmi intenzivně do role tak, že nevnímám okolní svět ani sám sebe. Samozřejmě musím umět ukočírovat svoje emoce, aby negativně neovlivnily roli, i když někdy je to těžké, protože mám pocit, že u mě jednoznačně převládají emoce nad ráciem. Jinak, režisér a dirigent, ti se musí poslouchat, takže se snažím vždy maximálně přizpůsobit tak, aby byla spolupráce přínosná pro obě strany. Ale když mám nějaký nápad, nebojím se ho říct. Rozhodně mám pořád na čem pracovat, co se týká zpěvu, uměleckých věcí obecně, například propojování rejstříků, nižších poloh, koloratur, rád bych se také zdokonalil v italštině. Také mě mrzí, že občas kvůli koncentraci působím chladně a nedostupně, i když takový opravdu nejsem. Dále mě napadá, že ačkoli jsem hodně charakteristická osoba, svým způsobem výrazná a do herectví a zpěvu dávám kus sebe, že bych se mohl naučit „umět se prodat“ tak, jak to umí spousta mých kolegů. Na druhou stranu jsem ale člověk s pevnými zásadami a jsem za to rád, a tak vlastně nevím, jestli bych chtěl udělat ze zpěvu něco, jako je showbyznys, protože dělat z umění něco jiného, než je, se mi příčí.

V průběhu loňského léta jste se díky tamní soutěži podílel na projektu v Innsbrucku. Byla to vaše první zahraniční zkušenost? V čem byla jiná v porovnání s těmi českými?

Byla to má první divadelní zahraniční zkušenost a zároveň druhá zkušenost s barokní operou vůbec. Zlomová byla hned z několika důvodů. Zaprvé byla role Morasta ve Vivaldiho opeře La fida ninfa asi nejnáročnější, kterou jsem do té doby dělal. Za druhé jsem získal mezinárodní náhled na interpretaci staré hudby. Se mnou tam byli zpěváci a zpěvačky ze Švýcarska, Nizozemska, Ukrajiny, Anglie a Itálie, takže si asi dokážete představit, jak probíhaly naše debaty o fungování uměleckého prostředí v jiných zemích, což mi otevřelo zcela nové obzory. My Češi si často stěžujeme, že máme málo příležitostí se umělecky realizovat.  Ale tak například v Itálii je situace často taková, že na projekty nejsou vůbec peníze; je tam sice hodně divadel, ale pro barokní hudbu tam toliko kvítí nekvete. Když jsem se asi po třech měsících vrátil do Čech, mnohem více jsem si spousty věcí vážil. Na druhou stranu se mi líbilo, jak v zahraničí lépe fungují věci po stránce organizační. Nevím přesně, jak je to jinde, ale v rámci festivalu v Innsbrucku jsme skoro rok dopředu věděli, odkdy dokdy budou zkoušky, korepetice, líčení, nahrávání, koncerty, přejezdy a tak dále. Samozřejmě jsme všichni byli zaplaceni tak, abychom byli po celou dobu přítomni v Innsbrucku. Takže jsme tím pádem neměli jiné projekty, jak to bývá u nás. Každý den měl přesný rozpis zkoušek, který se dodržoval – začínalo a končilo se na čas. Byl to maximálně efektivně využitý čas, což mělo následek, že práce byla preciznější. Měli jsme čas pracovat detailně – například jsme dělali jednu scénu o dvou stránkách několik hodin, druhý den znovu a další den zase znovu. Navíc je v cizině naprosto normální pracovat na jednom projektu a když připravují koncert, tak mají volno a soustředí se jen na jeho přípravu. Zatímco v České republice máme jednu produkci, do toho začíná druhá a připravujeme se na třetí a do toho máme případně několik různých koncertů. Přejíždíme z divadla do divadla, z koncertu na koncert a jsme uhonění. Když jsem jim vykládal, jaký je život muzikanta v Česku, tak byli v šoku. Ale ocenili, jak rychle se na základě toho dokážu učit nové role.

Přínosná pro mě byla rovněž spolupráce s Italy, kteří hudbu vnímají úplně jinak. Text je pro ně přirozenější. Díky tomu jsem se naučil vnímat více slovo a pochopil správný italský tok hudby v recitativech. Lépe teď cítím, kam dát důraz, kde by asi mohla být pauza, pochytil jsem různé finesy a glissanda, která Italové běžně používají v mluvě. Závěrem bych ale rád zmínil, že i my máme v Česku kvalitní hlasy, režiséry, pedagogy, kreativní týmy lidí. Jak v Česku, tak v zahraničí existuje řada zdařilých a nezdařilých inscenací. Navíc mi přijde, že máme náturu na to se vzájemně poznávat, scházet se, tvořit lidštější prostředí. V cizině se lidé věnují sami sobě, jdou si zaběhat, zajdou si na film, nebo čtou, relaxují, ale nedruží se. Má kolegyně a kamarádka z Innsbrucku, se kterou jsme v inscenaci tvořili zamilovaný pár, byla naprosto unešená z našeho inspirativního prostředí.

Sám o sobě tvrdíte, že jste vlastenec, a z vašeho vystupování cítím, že si mimo jiné kladete za cíl nabourat stereotypní chápání kontratenorového oboru u nás.

Začátky nebyly lehké a jsem rád, že jsem se nakonec uchytil. My Češi máme ve zvyku setrvávat v tom, co je již zajeté a uzavírat se novým věcem (i když kontratenoři nejsou žádnou novinkou), a myslím si, že to je škoda. To mě vede k myšlenkám o tom, že mi zde chybí větší rozmanitost operní produkce. Neustále se hraje pár oper od Mozarta, Dvořáka, Verdiho, Pucciniho a tak dále, ale zcela tu chybí uvádění oper raného romantismu. Prakticky vůbec se nehrají opery Myslivečka, který byl ve své době známější než Mozart. V cizině si také mnohem více považují svých autorů. My máme rok české hudby, ale do jaké míry byli čeští autoři a jejich díla (včetně těch méně známých) doopravdy představeni? Bohužel nejsem v pozici dramaturga ani šéfa operní scény u nás, abych mohl výrazněji zasáhnout, nicméně mohu tuto skutečnost alespoň ovlivnit tím, že jsem často tvůrcem programů svých recitálů, na kterých se mi dostává velké svobody, a mohu tak provést například málo zpívané bravurní árie, duchovní moteta, koncertní árie nebo třeba písně.

Mohl byste ještě přiblížit rozdílné situace přijímání kontratenorů v zahraničí a u nás? A jak se tato situace vyvíjí?

V cizině je kontratenorový obor považován za zcela běžnou věc. Jsou tomu uzpůsobeny školské osnovy a jsou zde pedagogové, kteří se nebojí tento typ hlasu uchopit a vést jej. Domnívám se, že kontratenory může dobře učit i žena, koneckonců to je vlastně nejpodobnější hlasový obor. Je ale pravdou, že už i u nás začíná široká veřejnost pojem reflektovat a i divadla k věci přistupují jinak. Asi se ale ještě dlouho nestane, aby byl kontratenor ve stálém angažmá v českém divadle tak, jak je tomu zvykem v zahraničí.

Nyní k budoucnosti. Kam byste chtěl směřovat své působení? Sám jste v rozhovoru pro Český rozhlas Pardubice uvedl, že jsou právě soutěže adekvátní příležitostí pro umělce, jak se zviditelnit a získat potenciální nabídky ke spolupráci, a to klidně i se světovými operními domy či uměleckými ansámbly. Vyhlížíte tedy nějaké soutěže? 

Chystám se opět do Innsbrucku. Když jsem tam byl totiž předminulý rok, nezískal jsem ocenění, nýbrž roli. Jedná se o festival, který trvá několik měsíců, v rámci toho se uskutečňuje barokní soutěž pro pěvce, připravují se čtyři operní produkce a velké množství koncertů jak pěveckých, tak instrumentálních. Byl to velký hudební zážitek. Potkal jsem spoustu význačných hudebních osobností. Určitě bych soutěž doporučil zpěvákům, kteří se alespoň trochu zajímají o barokní hudbu. Rád bych se zúčastnil i soutěže Évy Marton v Budapešti. Pokukuju i po Operalii, ale jelikož mám dost nabitý program, tak si myslím, že je fajn, zvolit si jednu, maximálně dvě soutěže za rok.

Co máte připravené na soutěž?

Mám připravených pět árii – Svegliatevi nel core od Händela, od Vivaldiho árii Morasta Dolce fiamma, árii Morte, col fiero aspetto od Hasseho, od Glucka povinnou árii Parida Le belle imagini a Su l’altar di questo Nume rovněž od Vivaldiho.

Připravujete repertoár s Italem?

Nejen na soutěžním repertoáru vždy pracuji s Barborou Velehradskou, se kterou jej konzultuji a s níž se snažíme, aby byl výběr co nejlepší. Momentálně jsem pracoval na výše jmenovaných soutěžních áriích s Ondřejem Bernovským a Vojtěchem Spurným, kteří mi moc pomohli a poradili s výslovností, interpretací a s frázováním. Oba jsou velice erudovaní. A mám i přátele, se kterými konzultuji jazykové jevy.

A co nějaké nahrávání či spolupráce s Tomášem Hanzlíkem, který vám napsal již dvě opery takzvaně na míru? Připravujete i takové projekty?

Vždy jsem plánoval a nakonec to dopadlo úplně jinak, takže jsem se naučil neupínat se na věci, protože jakmile se člověk na něco upne, tak to většinou nevyjde. Já chci zpívat, zpívat a zpívat! Mám svoje vysněné role, které bych si chtěl v budoucnosti zazpívat, jako například Mozartova Idamanta nebo Händelova Sexta v opeře Giulio Cesare. Ale jinak každý rok přicházejí diametrálně odlišné příležitosti, na které by člověk ani nepomýšlel. Spoustu věcí jsem nečekal, jako například možnost koncertovat v Číně, ujmout se sóla v díle Carmina Burana a vystoupit na jevišti po boku táty, který je vedoucím violové sekce Guiyang Symphony Orchestra. Dostat do nominací na cenu Thálie, což byl pro mě absolutní šok a znovu by byl. Ale mám rád tyhle šoky. (smích) Jinak jsme teď začali spolupracovat s Michaelem Kocábem a rádi bychom v tom pokračovali. Přemýšlím o nějakém promo CD. Mám rád bravurní a dramatické árie, klasicistní, barokní, raného romantismu, takže něco takového bych si rád zaznamenal, ale zatím je to ve hvězdách. Rovněž bych neodmítl nabídku hostování v cizině nebo i nabídku do angažmá nebo operního studia. Víte co, já mám rád všechno a nerad se zaměřuji na jednu věc. Miluju divadlo, ten příběh, kostýmy, hereckou volnost. Koncerty jsou zas úplně jiná disciplína, kolikrát náročnější než opera. Za všechno jsem ale vděčný a vše vyhledávám.

V rámci Klášterních hudebních slavností vystoupíte na sklonku září stejně jako v březnu v Pergolesiho Stabat Mater s Musicou Floreou. V repertoáru každého pěvce a umělce vůbec se vyskytují díla, která jsou prostě a jednoduše stále žádaná a ať se to umělci líbí, nebo ne, musí je neustále na přání dramaturgů opakovat. Jak se po umělecké stránce vypořádáváte s opakovanou interpretací, aby vás konkrétní dílo nezačalo nudit? 

Ano, je pravda, že Stabat Mater patří a zřejmě i bude patřit k mým stálým skladbám, akorát že v určitém věku přejdu od sopránového partu k altovému. (smích) Stabat Mater stejně jako Pergolesiho Salve Regina je něco, co má takovou sílu, jako asi Mozartovo Requiem, že si myslím, že mě to nikdy neomrzí. Je to pro mě dojemný okamžik meditativního charakteru, kdy během koncertu přemýšlím také nad jinými věcmi než jen nad zpěvem. Velice často vzpomínám na ty, kteří tady s námi již nejsou, a beru to jako uctění jejich památky. Občas mám ale problém s áriemi, jako jsou Lascia ch’io pianga nebo Ombra mai fu. Až poté, co jsem si zazpíval Lascia ch’io pianga s barokním orchestrem Barocco sempre giovane, jsem si árii oblíbil. Naštěstí se toto riziko s přibývajícím repertoárem snižuje.

Závěrem bychom mohli čtenáře pozvat na váš nejbližší koncert, připravovaný recitál v hospitálu Kuks v upomínce na první provedení italské opery v českých zemích v roce 1724, kde budete již podruhé hostem multižánrového festivalu Theatrum Kuks. Na co byste rád příznivce nalákal?

V rámci tohoto festivalu se zaměřuji zejména na barokní árie kastrátů a minulý rok koncert nesl přímo název L’arte dei castrati. Letošní koncert jsme pojmenovali Heroické baroko. Posluchače bych pozval už jen proto, že se bude jednat o velice netradiční koncert, protože se bude střídat zpěv, instrumentální vstupy a mluvené slovo, což si myslím, že může být zajímavé zpestření.

Souvisí nějak výběr vašich árií s touto tematickou vzpomínkou? 

Výběr árií padl na má bedra. Původně jsme přemýšleli o tom, zdali neudělat jen árie z oper Zuřivý Roland. Bohužel ale notový materiál nebyl úplně lehce k sehnání, a tak jsme se domluvili, že vybereme árie, které souvisí s libretem opery, jako například Händelova Crude furie. Jiné árie zase souvisí s názvem koncertu „heroické“. Jedná se o dramatické až hysterické kusy, které mají záměrně rozrušit a zneklidnit posluchače, a spousta árií také nese efekty typické pro baroko, jako jsou bouře, hromy, blesky. Vyskytují se typicky v árii Fra cento affani e cento od Vinciho. Poslední árie je pak přímo od Vivaldiho z opery Zuřivý Roland Ah! Fuggi rapido. Také jsme se soustředili na to, aby autoři byli italští, což se nám až na jednu výjimku povedlo. A abychom zůstali tematicky co nejvíce u Zuřivého Rolanda, tak herec Vojtěch Franců bude úryvky z tohoto známého díla recitovat. Vše se krásně propojí a troufám si říci, že posluchači budou nakonec odcházet úplně hotoví, rozrušení a především spokojení. Možná si poté budou muset i odpočinout, protože ta dramatičnost v barokním podání je pro diváky velmi vyčerpávající.

Jakým způsobem vás naplňují projekty tohoto typu? V České republice se jim věnujete prakticky celý rok…

Každý projekt mi dává velké hudební poznání, protože se většinou setkávám s úplně novou hudbou. Každá role mě pěvecky i lidsky posouvá a učí mě novým věcem. A zbožňuju setkávání s novými lidmi, se kterými ihned navazujeme další spolupráce. Nemám rád stereotyp a díky této práci ho nemám. Práce s lidmi mě inspiruje a nabíjí mě, dodává mi pokaždé nový pohled na život a za to jsem nesmírně vděčný.

Foto: Fotoprome.cz, Facebook Vojtěcha Popelky / Pardubické hudební jaro, Daniel Schulz, Václav Horníček, Michal Stránský, Slezské divadlo Opava