Nikdo se během uplynulých desetiletí nezasloužil o zrovnoprávnění dirigentek s jejich mužskými kolegy tak moc jako ona – americká dirigentka, letošní jubilantka Marin Alsop. Sedmý křížek, který jí přistane na bedrech 16. října, by jí nikdo nehádal. Létá po světě sem a tam, řídí několik těles a projektů najednou; Je neúnavná, rázná, pragmatická, veleúspěšná. Nikdy ovšem své následnice neprosazovala na základě genderu, protože sama se dokázala prosadit pouze svým umem, svojí vůlí a svým nasazením. V její osobě k nám přijíždí zásadní osobnost světové kultury, nejen hudby, a je velkým úspěchem 76. Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, že tato žijící legenda pozdvihne v jeho rámci 25. června taktovku. KlasikaPlus.cz s umělkyní přináší rozhovor.

Mohu, vážená Maestro, předpokládat, že aspoň jedna z vašich taktovek je fialové barvy?

To tedy opravdu není, ale vím, kam tím míříte. Letošní březen byl opět ve znamení globální akce, které se říká Fialová taktovka. Barva je odvozena od té, kterou si kdysi pro svoje akce během tohoto měsíce vybraly naše předchůdkyně. Ženy hájící své právo na uplatnění v práci i v životě. A přestože se taktovka teď stala symbolem, ani zdaleka nejde jen o to, jestli a kolik z nás se jí skutečně chopí na pódiích. Celý projekt, kterého jsem se už po několikáté zúčastnila, míří k základní a nadčasové otázce. Jak si má žena počínat ve vedoucím postavení? Jak má řídit, být jednou nekompromisní a jindy diplomatická? Ať už v jakékoli profesi…

Snad bych se k tomu ani nebyl vracel, ale vy jste mi přihrála. Než jste si na své konto postupně připsala řadu prvenství ve svém oboru, musela jste se prý při své první významné pozici potýkat s nedůvěrou. O co šlo a byla jste tehdy při řešení víc přímočará, nebo obezřetná?

Tak dobrá, jsme tedy znovu v roce 2005, kdy jsem byla v Baltimore jmenována do funkce hudební ředitelky místního symfonického orchestru. A máte pravdu, jako první žena v historii významných hudebních těles v Americe. A jestli jsem kolegy v orchestru, pochybující tenkrát o mé kompetentnosti, přesvědčila? Netuším, jestli jsem byla dostatečně diplomatická, k tomu jsem se prokousávala postupně. Ale snad jako odpověď postačí následující fakt. Od chvíle, kdy jsem se v Baltimore své práce fakticky ujala, což bylo v září 2007, jsem tam v čele orchestru vydržela čtrnáct let. A kromě jiného založila při jeho činnosti projekt, na který jsem dodnes hrdá. K hudbě se snaží přilákat děti, protože ty jsou naší budoucností, naším pokladem. Naší, chcete-li, orchidejí, což je vtěleno do hříčkovitého názvu OrchKids. 

Pocházíte z newyorské hudební rodiny, a tak neudiví, že jste napřed „chodila do houslí“ na ikonické Juilliard School. A zahrála jste si na tento nástroj už během studií i s Newyorskými filharmoniky. Proč jste se ale mezitím věnovala matematice na Yalově univerzitě? A proč jste ke všemu tvrdohlavě toužila po dráze dirigentky, když se to před padesáti lety jevilo spíš jako opovážlivost než reálná naděje na živnost?

Bylo by to na dlouhé povídání a já, věřte, žiju ještě pořád raději tím, co je a co bude, než se zabývat tím, co bylo. Doba, kdy možná začnu psát paměti, je doufám ještě daleko. Takže jen stručně. Že hudba a matematika mají mnoho společného, opravdu není nic nového, moudří lidé to věděli už za starého Řecka. Proto jsem chvíli koketovala spíš se vzorci a výpočty než s partiturami a s tóny. Ale hudba zvítězila. A s ní touha, kterou tehdy mnozí opravdu považovali za bláznivou. Však mě taky na obor dirigování v Juilliard School nepřijali třikrát za sebou.

Kdo tenkrát mohl tušit, co všechno si postupně připíšete na konto. Jen v první polovině osmdesátých let jste založila hned tři hudební soubory. Kromě New York String Ensemble průkopnický String Fever, zaměřený na jazz a složený pouze z žen, a hlavně padesátičlenný orchestr Concordia, zaměřený na soudobou americkou hudbu. Ten jste vedla dlouhých osmnáct let. Jako první dirigentka jste obdržela prestižní Koussevitzkého cenu v Tanglewoodu. Stála jste při zrodu hudebních festivalů včetně velké, mezioborové Ravinie. Spolu s japonským podnikatelem Takim jste založila nadaci na pomoc profesního růstu dirigentek, ze které před dvěma roky těžila i Češka Alena Hron. Co z této plejády činnosti se do vás obtisklo nejvýrazněji?

Věřte, že to nedokážu říct. Každé z mých snažení, mých usilování jako by bylo střípkem v mozaice, schůdkem na cestě, která je koneckonců vždycky důležitější než cíl. 

Záměrně jsem, Maestra, vynechal vaše dlouhodobá působení v Evropě. Shodou náhod spojené se symfonickými orchestry, které působí v rámci veřejnoprávních rozhlasových stanic.

To souhlasí. A když už to takto formulujete, vzápětí si uvědomuji, jak cenná je tato rozhlasová služba veřejnosti, o které si v Americe můžeme jen nechat zdát. Tuším, že roku 2014 jsem poprvé hostovala v čele rozhlasových symfoniků ve Vídni. V roce 2019 mě jejich zaměstnavatel, stanice ORF, jmenoval na šest let do pozice šéfdirigentky, což byl průlom do místní konzervativní tradice. Přesunula jsem se tam mimochodem až z brazilského Sao Paula, kde jsem předtím sedm let řídila místní orchestr… Z Vídně jsem si pak jednorázově odskočila před symfonický orchestr francouzského rozhlasu, kde jsem opět jako první žena dirigovala velký koncert zpod Eiffelovy věže, vysílaný do desítek zemí světa. A taky k symfonikům při polském rozhlase v Katovicích, kde jsem od září 2023 uměleckou ředitelkou a šéfdirigentkou.

Právě s NOSPR, jak zní nelibozvučná zkratka libozvučně hrajících rozhlasových symfoniků z nedalekých Katovic, se v poslední červnový čtvrtek přesunete do Ostravy. A v místním, zvukově upraveném kině Vesmír se v jejich čele zhostíte repertoáru, kterému vévodí Schumannův Koncert pro klavír a orchestr a moll v podání Lukáše Vondráčka, jediného českého vítěze významné Soutěže královny Alžběty v Bruselu…

… kam jsem ho k účasti přesvědčila právě já!

Opravdu? To jsem nevěděl.

Není zapotřebí se pyšnit každým detailem. Ale když jste se o tom zmínil, muselo to zaznít, uznejte sám. Víte, jako bych těmito detaily, které se přitom mohou leckomu stát milníkem v kariéře, splácela nekonečný dluh svému mentorovi a vzácnému příteli Leonardu Bersteinovi. Když jsem o sobě kdysi nejvíc pochybovala a narážela na nejrůznější zdi, právě Lenny mě přesvědčil, ať se ničeho nebojím a jdu do boje s taktovkou v ruce. Kdo ví, jak by to se mnou dopadlo nebýt jeho…

Mluvíc o Bernsteinovi, jen čtyři dny před ostravským vystoupením budete ve washingtonské Národní katedrále dirigovat jeho Tance z muzikálů West Side Story a On the Town. Spolu s nimi i ukázku z Coplandovy tvorby, k níž se pak vrátíte v Ostravě, kde zazní jeho skladba Tiché město z roku 1939, původně rovněž míněná pro divadlo… Tehdy, koncem čtyřicátých let se svět řítil do druhé světové války. Na závěr tedy provokativní otázka: Nejsme teď na prahu té třetí? A pokud, co s tím?

To víte, že mě ze spánku budí podobné obavy… Ale ještě jednou se vrátím k Leonardu Bersteinovi. Ten vždycky říkal, že na chaos máme jedinou odpověď. Pomáhat lidem tím, že budeme dělat svou práci co nejniterněji. Čím hůř na tom svět je, tím líp musíme hrát!

Foto: archiv Marin Aslop

Facebook X E-mail WhatsApp