Je sice známou věcí, že zatímco (pod)průměrným trčí nos natolik vzhůru, že jim do něj snadno naprší, mistři svého oboru bývají skromní až pokorní. Vědí toho totiž tolik, že jsou si zároveň dobře vědomi, co všechno ještě neumějí. K podobným osobnostem lze přiřadit i muže, který bývá označován nejen jako dirigent, skladatel a pedagog, ale také jako „thinker“, myslitel. David Robertson hudbu vnímá v kontextu literatury a víry v cosi, co nás přesahuje. Dvakrát, 12. a 13. června, vystoupí opět s Českou filharmonií. Dobrý důvod k rozhovoru, který portálu KlasikaPlus.cz ochotně poskytl.

Zkuste si, Maestro, představit, že se píše rok 2056. Vám je sedmadevadesát, na nohou už se sice neudržíte, ale i vsedě dirigujete tak, že vás orchestr poslouchá na slovo. Přál byste si to?

Ani ne. Anebo spíš: Rozhodně ne. Ale vím, proč se na to ptáte. Nedávno jsem absolvoval záskok, přestože se k nim obecně už nerad uchyluji. Ale v daném případě nebylo co řešit. Filharmoniky v San Francisku měl dirigovat můj legendární kolega a dobrý přítel, bezmála stoletý Herbert Blomstedt. Ale necítil se dobře. A zatímco jeho dcera lékařka za ním rychle směřovala z Norska, aby si na místě ověřila vážnost situace, mě vedení orchestru oslovilo, zda bych se ujal taktovky. Když jsem dorazil na místo, zjistil jsem, že Herbert se nechal dopravit ze špitálu do sálu, aby se mnou osobně probral své pojetí. Úžasný nezmar! Ale já se na něco takového v budoucnu rozhodně necítím.

Proč jste se vy, jehož otec se zabýval vědou a maminka vyučovala literaturu, oddal hudbě s tím, že jste se od studia hry na lesní roh a na housle postupně přesunul k dirigování?

Kdybych řekl, že naše rodina je odjakživa trochu výstřední, takže i já jsem se vydal nečekaným směrem, mohlo by to znít jako bonmot. Jenomže mohu své tvrzení podpořit jedním důkazem za všechny. Víte, že moje maminka zběhla v jistém období svého života od literatury? A že si otevřela pekařství?

Četl jsem o tom – a nechápu. Jak k tomu proboha došlo?

Bydleli jsme v Kalifornii, přesněji řečeno v Malibu. A máma ve volných chvílích ráda pekla. Koláče, štrúdly, cokoli voňavého. Dlouho jen při své hlavní práci jako koníček. Napřed pro nás doma, pak pro návštěvy a postupně pro stále širší komunitu v okolí. Až se to rozkřiklo do té míry, že si u nás, a teď se podržte, objednávali na dálku koláče hned tři prezidenti. Napřed Ronald Reagan, který pobýval, pokud zrovna neseděl v Bílém domě, relativně nedaleko. Po něm ještě Gerald Ford a Jimmy Carter. Kdo by pak odolal pokušení věnovat se tomu nastálo?

Vaše dirigentská dráha je protkána hostováním u nejproslulejších symfonických těles světa. Ale zároveň jste u dvou orchestrů vydržel dlouho a snad nepřeženu tvrzení, že jste je svým způsobem vypiplal do první ligy. Kromě symfoniků v australském Sydney jste dlouhých třináct let vydržel v čele jejich kolegů z amerického města Saint Louis. Čím pro vás, člověka zvídavého a roztoulaného, bylo přínosné vydržet tolik let s jedním týmem?

Když člověk cestuje světem od jednoho hudebního tělesa ke druhému, má to jako vše v životě své výhody i nevýhody. K prvnímu patří to, že přiletíte, přijedete k hotovému, organizační a provozní záležitosti místních muzikantů vás nezajímají, prostě před ně při generálce předstoupíte a jde se na věc. Ale zároveň vplouváte do neznámých vod, nemáte tušení o náladě a atmosféře, jaká v orchestru panuje, jaké jsou mezi lidmi vztahy i poměry a zda se to náhodou neodráží v jejich přístupu ke hraní a ve výkonu. Na druhé straně, pokud někde šéfujete dlouho, sice vás ničí velké problémy i žabomyší spory, ale přitom kvůli tomu, a měl bych raději říct díky tomu, pronikáte do mezilidských vazeb, do lidských radostí i strastí. Výsledkem pak bývá to, že si i při hraní rozumíte takříkajíc na první dobrou, víte co od sebe navzájem čekat a vyhovíte si když ne okamžitě, tak aspoň záhy.

Svého druhu nejprestiženější, alespoň z mého pohledu Evropana, se jeví vaše letitá mise u ikonického souboru soudobé hudby, pařížského Ensemble intercomporain. Před vámi jej vedl Peter Eötvös a zakladatelem i duchovním otcem byl, jak známo, sám velký Pierre Boulez. Spřátelili jste se?

To bych se neodvážil říct ani ve snu. Vždyť se tenkrát jednalo o vztah mezi ním, velikánem, a mnou sice už svého druhu zkušeným dirigentem, protože jinak by si mě Mistr stěží vybral, ale v porovnání s ním přece jen nováčkem, kandrdasem. Jistě ho zaujalo, že mám v oblibě soudobou vážnou hudbu a snažím se ji dlouhodobě uvádět na pódiích, propagovat. A když se sešly příznivé okolnosti, s vervou jsme o tom debatovali. Ale k tomu docházelo jen zřídka, protože Boulez byl velmi uzavřený člověk a ze své ulity vylézal jen zřídka a nečekaně.

Souvisí s vaším pracovním pobýváním v Paříži vaše obliba francouzské literatury obecně a některých autorů zvlášť? Ví se o vás, že máte rád Diderotovy spisy zrovna tak jako Mallarmého verše a že se vracíte k Flaubertově Paní Bovaryové… 

… a k řadě dalších. Na tuto vaši otázku ale musím odpovědět obšírněji. Jako dítě jsem měl problémy se čtením. Jak jsem se prokousával k tomu, co jiným spadlo do klína, miloval jsem četbu víc a víc. A znáte to – když člověk zdolá jeden schod, hned má chuť vystoupat na další. Proto jsem se věnoval cizím jazykům a francouzština mi šla nejlíp. Takže jsem schopen v ní číst i poměrně složité traktáty filozofického ražení, jakými ve druhé polovině svého tvůrčího života proslul váš Milan Kundera. Tímto mu jako jeho vášnivý čtenář na dálku děkuji, že od češtiny přešel k francouzštině. Protože česky jsem se zatím bohužel nenaučil, i když třeba kvůli Jaroslavu Haškovi bych si to moc přál. Číst jeho Dobrého vojáka Švejka v originále, to musí být slast!

Třeba se trochu přiučíte nyní, když se k nám vracíte. Po vašich dvou červnových vystoupeních na Smetanově Litomyšli vás navíc hned počátkem příštího roku čeká další setkání s Českou filharmonií, tentokrát v Praze a s výhradně soudobým repertoárem. V Litomyšli přece jen vzdáte hold místnímu rodákovi, i když koncert završíte poctou Stravinskému…

V každém případě se na svůj návrat k České filharmonii moc těším, protože mi dodnes zní v uchu její specifický zvuk. A jelikož předjímám váš dotaz, v čem že je jedinečný, rovnou odpovím. Vysvětluji si to tím, že s každým hráčem přichází do orchestru tradice jeho učitelů, které vyškolila generace těch předchozích, a tak dále. A v tom tkví nenapodobitelný zvuk orchestru, který neváhám nazvat delikátní.

Máte pro hudebníky a jejich um větší pochopení, protože jste sám začal svoji uměleckou dráhu jako muzikant?

Určitě! Sám jsem to s lesním rohem či s houslemi daleko nedotáhl, ale aspoň vím, jak je to těžké. Ve Formanově Amadeovi říká Salieri velikou pravdu: „Nejsem tak dobrý jako on, ale jsem natolik dobrý, abych to poznal…“

Čím je vám dnes, po letité a úspěšné kariéře, klasická hudba, Maestro?

Jsem bezvěrec a výrazem duchovna je pro mě hudba. Poskytuje nám souznění. Nejen v tónech, ale i v tichu mezi nimi.

Foto: Chris Lee, Facebook Davida Robertsona

Facebook X E-mail WhatsApp