Svět si ve středu 26. března letošního roku připomněl sté výročí narození Pierra Bouleze, nejvýznamnějšího francouzského skladatele své generace a také významného vizionáře, kulturního emisara, dirigenta a hudebního teoretika, který se zásadním způsobem zasazoval o díla skladatelů dvacátého století. Patřil k předním univerzálním myslitelům v dějinách hudby. Nikoli nevýznamným byl i jeho přínos ke světové janáčkovské osvětě.

Pierre Boulez se narodil v roce 1925 ve francouzském Montbrisonu nedaleko Lyonu jako syn oceláře, vystudoval matematiku na Collège de Saint-Étienne, kde se také učil hudbě. Později studoval matematiku, inženýrství a hudbu v Lyonu. V letech 1944 a 1945 ho na pařížské konzervatoři učil skladatel a varhaník Olivier Messiaen, následně se vzdělával v technice dvanáctitónové hudby u Reného Leibowitze, který byl žákem Arnolda Schönberga. V roce 1953 Boulez založil sérii avantgardních koncertů Concerts of Petit-Marigny, které byly později přejmenovány na Domaine Musical.

V šedesátých letech si Boulez získal mezinárodní renomé nejen jako skladatel, ale také jako dirigent, zejména repertoáru dvacátého století. V roce 1958 nastoupil na své první dirigentské místo u Rozhlasového symfonického orchestru v Baden-Badenu. Později se stal hlavním hostujícím dirigentem a poté hudebním poradcem Clevelandského orchestru a v sedmdesátých letech šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC v Londýně a po Leonardu Bernsteinovi šéfem Newyorské filharmonie. Tehdy také dirigoval díla Richarda Wagnera na festivalu v Bayreuthu. Boulez spolupracoval s významnými orchestry ve Spojených státech a v Evropě, včetně Chicagských symfoniků, Vídeňských filharmoniků, Berlínských filharmoniků a Losangeleské filharmonie. Proslavil se zejména provedením děl Schönberga, Berga, Weberna, Ravela a Stravinského. Podle amerického skladatele Johna Adamse „preciznost jeho výkonů a nahrávek měla obrovský vliv na následující generace dirigentů a interpretů“.

V polovině sedmdesátých let Boulez založil a vedl experimentální Institut pro výzkum a koordinaci akustiky/hudby (IRCAM), který sídlil v pařížském Centre Pompidou. Instrumentální soubor Ensemble Intercontemporain, který Boulez na platformě IRCAM založil v roce 1976, se stal jedním z nejvýznamnějších světových souborů soudobé hudby. Boulez s tělesem v roli dirigenta jezdil na turné až do roku 1992 a poté zůstal jeho prezidentem.

Do hudebních dějin se Boulez zapsal výrazným způsobem jako komponista, autor komplexní serialistické hudby. V jeho raných skladbách se spojuje vliv dodekafonistů s Messiaenem a jeho prostřednictvím i s některými východoasijskými hudebními prvky. Boulez byl také ovlivněn dílem básníků Stéphana Mallarmého a Reného Chara. Komponoval novátorská díla komorní, symfonická i vokální, a to až do své smrti. K jeho nejvýznamnějším kompozicím patří v rámci takzvané Nové hudby komorní kantáta Le marteau sans maître – Kladivo bez pána (1954) nebo pětidílný Pli selon pli – Portrét Mallarméa (1958 až 1962) či Notation (1978). Občas si vzal volno od dirigování, aby se mohl věnovat vlastní hudbě. „Píšu v různých rovinách najednou – jedna rovina je jednoduchá, která vám dodá jistotu, jiné jsou složité, které vybízejí k objevování,“ uváděl Boulez ke své kompoziční práci.

Pierre Boulez je autorem autobiografických publikací Zápisky z učednických let nebo Rozhovory s Célestinem Deliègem, mezi jeho teoretičtější spisy patří Boulez o hudbě dnes či Orientace. O jeho přístupu k dirigování byla vydána publikace Boulez o dirigování: Rozhovory s Cécile Gilly, korespondenci je věnován titul Pierre Boulez a John Cage. Korespondence.
Mezi Boulezova četná mezinárodní ocenění patří Praemium Imperiale (1989), Wolfova cena (2000) a Kjótská cena (2009). Nahrávky představení, která Boulez dirigoval, získaly více než dvě desítky cen Grammy a v roce 2015 obdržel zvláštní cenu Grammy za celoživotní dílo. Získal také vysoká vyznamenání od vlád Velké Británie (komandér Řádu Britského impéria) a Německa (Řád za zásluhy Spolkové republiky Německo).

Když přijel na sklonku května 1990, na konci studené války, do Československa, byl vítán jako živá legenda a jeho koncert na prvním svobodném Pražském jaru byl chápán jako symbolické otevření dveří pro příští skutečně plnou uměleckou názorovou pluralitu. V roce 2009 mu byl udělen čestný doktorát na JAMU za zásluhy v oblasti uvádění Janáčkových děl na světových pódiích. Do historie se zapsalo zejména jeho vídeňské uvedení opery Z mrtvého domu nebo Sinfonietty v New Yorku (obojí v roce 2007) či Glagolské mše v Londýně v roce 2008. O rok později vystoupil po dvaceti letech na Pražském jaru se svým souborem Ensemble Intercontemporain.

Jeho život se uzavřel 5. ledna roku 2016 v německém Baden-Badenu. V nekrolozích se o něm hovořilo jako o proroku hudby 20. století.

„Pierre Boulez je univerzální hudební osobností, jaká má v dějinách jen stěží obdoby – nejen vůdčí skladatelský zjev, ale také interpret prvého řádu, vynikající teoretik a hudební spisovatel, význačný organizátor a propagátor soudobé hudby, zároveň i obdivovaný pedagog. Ze své generace, která byla velmi silná a po druhé světové válce rozvinula koncepci „Nové hudby“ do nevídané šíře, zůstává dnes jediný. Jeho jméno je symbolem kultivovaného a široce vzdělaného hudebníka, který dokázal prosadit nové myšlenky a uskutečnit je,“ shrnul význam osobnosti Pierra Bouleze u příležitosti udělení brněnského doktorátu v laudatiu doc. Vít Spilka.

foto: Martin Schalk, Getty Images, Zdeněk Chrapek / Pražské jaro

Facebook X E-mail WhatsApp