8. červen
Svátek má Medard.
1987 – zemřel Vladimír Lébl, muzikolog, divadelní a hudební publicista (narodil se 6. února 1928). Vedl hudebně dramatické oddělení Divadelního ústavu, v roce 1963 nastoupil do Ústavu pro hudební vědu při Československé akademii věd, kde od roku 1964 zároveň budoval zvukovou laboratoř, protože už v roce 1961 stál u zrodu Elektronické komise při Svazu československých skladatelů. Na tomto poli spolupracoval s Miloslavem Kabeláčem a Eduardem Herzogem. Roku 1965 spoluzaložil Pražskou skupinu Nové hudby. Práce v oblasti soudobé hudby mu byla během normalizace omezena. Redigoval první díl knihy o dějinách české hudby počátku 20. století, soubornou publikaci Hudební věda a monografii Hudba v českých dějinách.
1985 – zemřel Otakar Vondrovic, český lékař a klavírista (narodil se 23. listopadu 1908). Po celý život byl vedle lékařského povolání aktivním hudebníkem. Koncertoval v mnoha zemích světa a v tuzermsku spolupracoval s Českou filharmonií a dalšími orcehstry. Byl významným propagátorem české klavírní tvorby, zejména Smetany, Dvořáka, Foerstera, Suka, Nováka a Janáčka, hrál i Chopina, Beethovena, Liszta, Debussyho či Prokofjeva… První samostatný koncert měl v Kolíně v 17 letech. Na Pražské konzervatoři studoval pod vedením Karla Hoffmeistra a Ilony Štěpánové-Kurzové. Získal roční stipendium francouzské vlády ke studiu na pařížské École Normale de Musique de Paris, kde byl jeho učitelem Alfred Cortot. Souběžně studoval medicínu na Sorbonně. Od roku 1933 byl lázeňským lékařem v Poděbradech a provozovatelem soukromé praxe se zaměřením na srdeční choroby. Po roce 1948 byla jeho ordinace uzavřena a rodinný penzion znárodněn. Přeorientoval se na oční lékařství, ale v 60. letech se začal naplno věnovat hudbě.
1984 – zemřel Gordon Jacob, britský skladatel (narodil se 5. července 1895). Od roku 1924 až do odchodu do důchodu v roce 1966 působil jako profesor na Královské hudební akademii v Londýně. Seznam jeho děl čítá více než 700 položek, většinou vlastních skladeb, ale také aranžmá a orchestrace děl jiných skladatelů. Měl stálý přísun zakázek z USA, kde byla jeho hudba oblíbená u univerzitních dechových orchestrů. Byl žákem skladatelů Charlese Villierse Stanforda, Ralpha Vaughana Williamse a Herberta Howellse a dirigenta Adriana Boulta.
1949 – narodil se Emanuel Ax, polsko-americký pianista, známý komorními spolupracemi s violoncellistou Yo-Yo Ma a houslisty Isaacem Sternem a Young Uck Kimem, stejně jako svými klavírními recitály a vystoupeními s významnými světovými orchestry. Od 3. srpna 1973, kdy dvojice odehrála svůj první veřejný recitál na Marlboro Music School and Festival, je Ax hlavním recitálovým partnerem violoncellisty Yo-Yo Ma. V roce 1970 získal čestné uznání na VIII. Mezinárodní Chopinově klavírní soutěži, v roce 1971 třetí místo na Mezinárodní hudební soutěži Vianna da Motta, v roce 1972 sedmé místo na soutěži královny Alžběty a v roce 1974 první cenu na Mezinárodní klavírní soutěži Arthura Rubinsteina. Od dvanácti studoval hru na klavír u Mieczysława Munze na Juilliard School, kde od roku 1990 sám vyučuje. V roce 1975 byl Ax jmenován držitelem Michaelsovy ceny pro mladé koncertní umělce a v roce 1979 byl jmenován držitelem ceny Averyho Fishera. Uvedl významné světové premiéry, mimo jiné Klavírního koncertu Johna Williamse nebo skladby Century Rolls od Johna Adamse. Narodil se ve Lvově.
1937 – premiéru měly Carmina Burana, kantáta Carla Orffa. Koncert ve Frankfurtu byl mimořádným Orffovým úspěchem a monumentální, okázalá, podmanivá i oslnivá hudba se od té doby těší nejen velké popularitě u koncertního publika, ale díky užití ve filmech či dokonce v reklamách i u mnohem širší veřejnosti. Carmina Burana velkolepě a virtuózně zhudebňují básně a písně dochované ve vzácné středověké památce. Jde o rukopis s více než dvěma stovkami latinských a německých básní, světských a pijáckých písní, sepsaný kolem roku 1230 a nalezený v devatenáctém století v benediktinském klášteře v Benediktbeuern, ve vesnici na úpatí bavorských Alp jižně od Mnichova. Pramen, vydaný roku 1847, objevil Carl Orff v antikvariátu ve Würzburgu. Největší počet básní je psán ve středověké latině, další jsou v takzvané horní němčině či v dialektech francouzštiny a některé v takzvané makarónštině, kombinaci několika jazyků v jednom textu. Latinský název sbírky Carmina Burana pochází od editora, lingvisty Johanna Andrease Schmellera, autora slovníku bavorského dialektu, zakladatele vědecké dialektologie. Odkazuje ke staroněmeckému označení regionu, jde tedy vlastně o Písně z Bavorska. Elementární melodie a rytmy, žesťová a tympánová extempore, úderná sborová unisona i emotivní lyrické plochy, jimiž Carl Orff na pomezí archaičnosti a moderny zachytil ducha středověké světské poezie, milostné i hospodské, svádí posluchače zapojit se osobně, fyzicky. Dílo má i scénickou podobu, ale dává se většinou už jen koncerně. Carmina Burana tvoří Orffovu triologii Trionfi spolu s podobně koncipovanými díly Catulli carmina z roku 1943 s texty z doby římské říše a Trionfo di Afrodite z roku 1951, znázornění starověkého svatebního obřadu s oslavou bohyně lásky, kdy autory latinských a řeckých textů jsou Catullus, Sapfo a Euripides.
1923 – narodil se Josef Vlach, houslista, dirigent a pedagog (zemřel 17. října 1988). Od roku 1950 do roku 1975 byl primáriem Vlachova kvarteta. V letech 1946 až 1948 byl druhým koncertním mistrem v Českém komorním orchestru dirigenta Václava Talicha, poté působil krátce jako vedoucí skupiny druhých houslí v České filharmonii a v období 1949 až 1956 v činoherním orchestru pražského Národního divadla. V roce 1958 obnovil Český komorní orchestr a byl až do smrti jeho uměleckým vedoucím a dirigentem. Byl vyhledávaným sólistou a komorním hráčem, spolupracoval jako dirigent s orchestry včetně České filharmonie, působil jako pedagog. Od roku 1958 zasedal v porotě mezinárodní soutěže smyčcových kvartet v Liège. Na Pražské konzervatoři byl žákem Stanislava Nováka a Jana Šlajse. Od roku 1947 studoval na Akademii múzických umění u Jindřicha Felda, absolvoval u Jaroslava Pekelského.
1912 – premiéru měl balet Daphnis a Chloé, který Maurice Ravel začal psát v roce 1909 na základě zakázky od impresária Sergeje Ďagileva pro jeho soubor Ballets Russes. Premiéru mělo dílo s podtitulem Choreografická symfonie v pařížském Théâtre du Châtelet jako balet, ale častěji se uvádí jako koncertní skladba, zejména v autorské podobě dvou orchestrálních suit, které lze hrát se sborem nebo bez sboru… S téměř hodinovou délkou je Dafnis a Chloé Ravelovým nejdelším dílem. Už za skladatelova života komentátoři označovali tuto choreografickou symfonii za jeho mistrovské dílo.
1907 – narodil se Stanislav Vrbík, varhaník, hudební skladatel, spisovatel, básník a pedagog (zemřel 2. září 1987), známý i pod pseudonymy Jindřich Maria Slavík a A. W. Hron. Už v roce 1924 byl jmenován varhaníkem kostela Panny Marie Sněžné v Olomouci, kde také založil chrámový sbor. V roce 1928 se stal varhaníkem v olomoucké katedrále sv. Václava. Za války byl korepetitorem olomouckého divadla a vystupoval jako klavírista v jazzových souborech, po válce se stal dirigentem činoherního orchestru, později inspicientem olomoucké opery, korepetitorem baletního oddělení LŠU v Přerově a korepetitorem umělecké gymnastiky při Univerzitě Palackého v Olomouci, učil také na varhany při Městském domě osvěty a vydal publikace ABC hry na varhany, Návod k varhanní improvizaci a Intonace.
1894 – narodil se Erwin Schulhoff, skladatel a klavírista (zemřel 18. srpna 1942), příslušník německy hovořící pražské rodiny s židovskými předky, jeden z prvních klasických skladatelů, kteří se inspirovali jazzem. Přijal také silný avantgardní vliv dadaismu. Psal skladby, které se snažily okouzlit nebo pobavit i provokovat. Jeho díla integrují modernistický slovník, neoklasicistní prvky, jazz a taneční rytmy z různých zdrojů a kultur… Studoval kompozici a hru na klavír, a to v Praze, ve Vídni, Lipsku a Kolíně nad Rýnem. Během první světové války sloužil na ruské frontě v rakousko-uherské armádě, byl v italském zajateckém táboře. Po válce žil v Německu, než se v roce 1923 vrátil do Prahy, kde v roce 1929 začal učit na konzervatoři. Ve 30. letech čelil narůstajícím osobním i profesním problémům. Kvůli židovskému původu a radikální levicové orientaci ho nacistický režim zařadil na černou listinu. V roce 1932 složil zhudebněnou verzi Komunistického manifestu. Jeho sympatie ideologii komunismu mu přinášely potíže i v Československu. V roce 1941 Sovětský svaz schválil jeho žádost o občanství, ale byl zatčen a uvězněn dříve, než mohl Československo opustit. Byl deportován do věznice Wülzburg v Bavorsku, kde zemřel na tuberkulózu. Patřil ke generaci těch, jejichž úspěšnou kariéru předčasně ukončil nástup nacistického režimu v Německu a jejichž díla byla až do 80. let 20. století jen zřídka zaznamenávána nebo uváděna. Jeho prastrýcem byl klavírista a skladatel Julius Schulhoff.
1877 – narodil se Vojtěch Zapletal, římskokatolický kněz a skladatel (zemřel 26. září 1957). V Kroměříži založil a vedl tamní Jednotu cyrilskou. Společně s Dobroslavem Orlem založil arcidiecézní Jednotu cyrilskou v Olomouci a byl i místopředsedou Obecné jednoty cyrilské v Praze. Na všech svých působištích zakládal a řídil pěvecké sbory a šířil znalost lidových písní. Je autorem několika mešních kompozic a mariánských písní.
1812 – narodil se Heinrich Wilhelm Ernst, původem moravský houslista (zemřel 8. října 1865), soupeřící o přízeň publika s Paganinim a považovaný nakonec za jeho nástupce. Mezi jeho nejslavnější a technicky nejnáročnější skladby patří šestá z jeho polyfonních studií Die letzte Rose a Grand Caprice na Schubertovu píseň Erlkönig. Věnoval se také komorní hře. Založil londýnské Beethovenovo kvarteto, kde hrál prim; sekundistou byl Joseph Joachim, violistou polský houslista Henryk Wieniawski a na violoncello hrál Alfrédo Piatti.
1810 – narodil se Robert Schumann, německý skladatel a hudební kritik (zemřel 29. července 1856). Patří mezi nejvýraznější představitele romantismu. Studoval napřed klavír v Lipsku u Friedricha Wiecka, u kterého poznal jeho dceru a svou budoucí ženu Claru. První větší úspěchy slavil s programní skladbou Karneval a v průběhu následujících pěti let, kdy skládal téměř výhradně hudbu pro sólový klavír, vytvořil některá ze svých nejslavnějších děl jako Dětské scény, Fantazie v C dur nebi Kreisleriana. Později složil skoro dvě stě písní, čtyři symfonie, nástrojové koncerty a komorní hudbu, oratorium Ráj a Peri a jedinou operu Genoveva. V roce 1834 začal s několika společníky vydávat hudebně kritický časopis Neue Zeitschrift für Musik. V roce 1850 přijal místo hudebního ředitele v Düsseldorfu, kde ale působil tam jen krátce, protože nebyl dobrým dirigentem a nedokázal efektivně řídit orchestr. Trpěl maniodepresivní psychózou a zemřel v psychiatrické léčebně. Několikrát byl v Česku, se svojí matkou v Karlových Varech na koncertě Ignáce Moschelese, léčil se v Mariánských Lázních a Karlových Varech, s manželkou měli koncerty v Brně a v Praze, kde se seznámil s Bedřichem Smetanou. Na pražském koncertě autor dirigoval svůj klavírní koncert a Clara hrála sólový part. V roce 2017 byl po něm pojmenován pár dálkových vlaků společností České dráhy a Deutsche Bahn v trase Praha – Dresden – Berlin – Hamburk – Altona a zpět.
1787 – premiéru měla opera Tarare vídeňského skladatele Antonia Salieriho. Uskutečnila se v divadle Théâtre de la Porte Saint-Martin v Paříži.
1671 – narodil se Tomaso Albinoni, italský barokní skladatel (zemřel 17. ledna 1751), houslista v orchestru mantovského vévody Ferdinanda Karla, kterému věnoval sbírku instrumentálních skladeb opus 2. K nejhranějším Albinoniho skladbám patří dodnes jeho orchestrální Suita opus 3, věnovaná velkovévodovi toskánskému Ferdinandu III. Do základního repertoáru patří jeho hobojové koncerty. Zkomponoval také na padesát oper, dnes již zapomenutých – jen v Benátkách jich bylo mezi roky 1723 a 1740 uvedeno osmadvacet. Bavorskému kurfiřtovi Maxmiliánu II. Emanuelovi dedikoval jako důsledek svého uměleckého pobytu v Mnichově sbírku dvanácti houslových koncertů. Okolo roku 1740 vyšla ve Francii sbírka jeho houslových sonát. Velká část Albinoniho rukopisů byla však zničena v Drážďanech během druhé světové války.
1612 – zemřel Hans Leo Hassler, německý protestantský skladatel a varhaník (pokřtěn 26. října 1564). Byl jedním z prvních, kdo přinesl inovace benátského stylu přes Alpy. Prostřednictvím svých písní „ve stylu cizích madrigalů a canzonetů“ seznámil německé prostředí s tanečními písněmi a s formami villanell a canzonette. Hassler a později Schütz přinesli do německé kultury také nový „stile concertato“ a vytvořili tak první a nejdůležitější barokní vývoj mimo Itálii… Sloužil v Augsburgu jako varhaník; byl v té době známým jako skladatel a varhaník i jako znalec stavby varhan a konzultant pro jejich stavitele. V roce 1602 se stal v Norimberku ředitelem městské hudby. Později se ještě přestěhoval do Drážďan, kde sloužil jako varhaník kurfiřta Kristiána II. Saského a nakonec jako kapelník… V mládí se během pobytu v Benátkách spřátelil s Giovannim Gabrielim, se kterým společně studoval u jeho strýce Andrey Gabrieliho. Byl starším bratrem méně známého skladatele Jakoba Hasslera.