8. červen
Svátek má Medard.
1987 – zemřel Vladimír Lébl, muzikolog, divadelní a hudební publicista (narodil se 6. února 1928). Vedl hudebně dramatické oddělení Divadelního ústavu, v roce 1963 nastoupil do Ústavu pro hudební vědu při Československé akademii věd, kde od roku 1964 zároveň budoval zvukovou laboratoř, protože už v roce 1961 stál u zrodu Elektronické komise při Svazu československých skladatelů. Na tomto poli spolupracoval s Miloslavem Kabeláčem a Eduardem Herzogem. Roku 1965 spoluzaložil Pražskou skupinu Nové hudby. Práce v oblasti soudobé hudby mu byla během normalizace omezena. Redigoval první díl knihy o dějinách české hudby počátku 20. století, soubornou publikaci Hudební věda a monografii Hudba v českých dějinách.
1984 – zemřel Gordon Jacob, britský skladatel (narodil se 5. července 1895). Od roku 1924 až do odchodu do důchodu v roce 1966 působil jako profesor na Královské hudební akademii v Londýně. Seznam jeho děl čítá více než 700 položek, většinou vlastních skladeb, ale také aranžmá a orchestrace děl jiných skladatelů. Měl stálý přísun zakázek z USA, kde byla jeho hudba oblíbená u univerzitních dechových orchestrů. Byl žákem skladatelů Charlese Villierse Stanforda, Ralpha Vaughana Williamse a Herberta Howellse a dirigenta Adriana Boulta.
1949 – narodil se Emanuel Ax, polsko-americký pianista, známý komorními spolupracemi s violoncellistou Yo-Yo Ma a houslisty Isaacem Sternem a Young Uck Kimem, stejně jako svými klavírními recitály a vystoupeními s významnými světovými orchestry. Od 3. srpna 1973, kdy dvojice odehrála svůj první veřejný recitál na Marlboro Music School and Festival, je Ax hlavním recitálovým partnerem violoncellisty Yo-Yo Ma. V roce 1970 získal čestné uznání na VIII. Mezinárodní Chopinově klavírní soutěži, v roce 1971 třetí místo na Mezinárodní hudební soutěži Vianna da Motta, v roce 1972 sedmé místo na soutěži královny Alžběty a v roce 1974 první cenu na Mezinárodní klavírní soutěži Arthura Rubinsteina. Od dvanácti studoval hru na klavír u Mieczysława Munze na Juilliard School, kde od roku 1990 sám vyučuje. V roce 1975 byl Ax jmenován držitelem Michaelsovy ceny pro mladé koncertní umělce a v roce 1979 byl jmenován držitelem ceny Averyho Fishera. Uvedl významné světové premiéry, mimo jiné Klavírního koncertu Johna Williamse nebo skladby Century Rolls od Johna Adamse. Narodil se ve Lvově.
1937 – premiéru měly Carmina Burana, kantáta Carla Orffa. Koncert ve Frankfurtu byl mimořádným Orffovým úspěchem a monumentální, okázalá, podmanivá i oslnivá hudba se od té doby těší nejen velké popularitě u koncertního publika, ale díky užití ve filmech či dokonce v reklamách i u mnohem širší veřejnosti. Carmina Burana velkolepě a virtuózně zhudebňují básně a písně dochované ve vzácné středověké památce. Jde o rukopis s více než dvěma stovkami latinských a německých básní, světských a pijáckých písní, sepsaný kolem roku 1230 a nalezený v devatenáctém století v benediktinském klášteře v Benediktbeuern, ve vesnici na úpatí bavorských Alp jižně od Mnichova. Pramen, vydaný roku 1847, objevil Carl Orff v antikvariátu ve Würzburgu. Největší počet básní je psán ve středověké latině, další jsou v takzvané horní němčině či v dialektech francouzštiny a některé v takzvané makarónštině, kombinaci několika jazyků v jednom textu. Latinský název sbírky Carmina Burana pochází od editora, lingvisty Johanna Andrease Schmellera, autora slovníku bavorského dialektu, zakladatele vědecké dialektologie. Odkazuje ke staroněmeckému označení regionu, jde tedy vlastně o Písně z Bavorska. Elementární melodie a rytmy, žesťová a tympánová extempore, úderná sborová unisona i emotivní lyrické plochy, jimiž Carl Orff na pomezí archaičnosti a moderny zachytil ducha středověké světské poezie, milostné i hospodské, svádí posluchače zapojit se osobně, fyzicky. Dílo má i scénickou podobu, ale dává se většinou už jen koncerně. Carmina Burana tvoří Orffovu triologii Trionfi spolu s podobně koncipovanými díly Catulli carmina z roku 1943 s texty z doby římské říše a Trionfo di Afrodite z roku 1951, znázornění starověkého svatebního obřadu s oslavou bohyně lásky, kdy autory latinských a řeckých textů jsou Catullus, Sapfo a Euripides.
1912 – premiéru měl balet Daphnis a Chloé, který Maurice Ravel začal psát v roce 1909 na základě zakázky od impresária Sergeje Ďagileva pro jeho soubor Ballets Russes. Premiéru mělo dílo s podtitulem Choreografická symfonie v pařížském Théâtre du Châtelet jako balet, ale častěji se uvádí jako koncertní skladba, zejména v autorské podobě dvou orchestrálních suit, které lze hrát se sborem nebo bez sboru… S téměř hodinovou délkou je Dafnis a Chloé Ravelovým nejdelším dílem. Už za skladatelova života komentátoři označovali tuto choreografickou symfonii za jeho mistrovské dílo.
1787 – premiéru měla opera Tarare vídeňsklého skladatele Antonia Salieriho. Uskutečnilase v divadle Théâtre de la Porte Saint-Martin v Paříži.
1671 – narodil se Tomaso Albinoni, italský barokní skladatel (zemřel 17. ledna 1751), houslista v orchestru mantovského vévody Ferdinanda Karla, kterému věnoval sbírku instrumentálních skladeb opus 2. K nejhranějším Albinoniho skladbám patří dodnes jeho orchestrální Suita opus 3, věnovaná velkovévodovi toskánskému Ferdinandu III. Do základního repertoáru patří jeho hobojové koncerty. Zkomponoval také na padesát oper, dnes již zapomenutých – jen v Benátkách jich bylo mezi roky 1723 a 1740 uvedeno osmadvacet. Bavorskému kurfiřtovi Maxmiliánu II. Emanuelovi dedikoval jako důsledek svého uměleckého pobytu v Mnichově sbírku dvanácti houslových koncertů. Okolo roku 1740 vyšla ve Francii sbírka jeho houslových sonát. Velká část Albinoniho rukopisů byla však zničena v Drážďanech během druhé světové války.