Mladý český barytonista Pavel-Josef Kšica původně studoval hru na klavír, později však jeho cesta vedla ke zpěvu. Po studiích na Pražské konzervatoři a HAMU se rozhodl zasvětit svou uměleckou dráhu písňové interpretaci – disciplíně, která v českém prostředí stále stojí spíše na okraji zájmu. V současnosti Kšica pokračuje v magisterském studiu na Musik und Kunst Privatuniversität ve Vídni, kde se zaměřuje na interpretaci písně a oratoria. Českému publiku však zůstává stále nablízku: na festivalu Mahler Jihlava jej 1. června čeká hlavní role ve světové premiéře oratoria Sylvie Bodorové Paulus Speratus. Rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz je nejen o tomto díle, ale také o vídeňské tradici písně, hledání vlastního hlasu či rozdílech mezi studiem v Praze a ve Vídni.

Pocházíš z poměrně velké hudební rodiny. Pojďme si ji na úvod představit.

Můj otec až donedávna působil jako regenschori v katedrále svatého Víta, kde je stále varhaníkem. Bratr Přemysl je varhaníkem u Svatého Mikuláše na Malé Straně a profesorem varhanní hry. Maminka je zpěvačka a pedagožka zpěvu. Ještě mám prostředního bratra Honzu, ten svým zaměřením přináší do rodiny potřebný kontrast, věnuje se boxu a pracuje v posilovně, hudbě se však nevyhnul a ve volném čase se věnuje klavíru. Já jsem nejmladší… Výraznou stopu zanechal i můj dědeček Josef – skladatel, flétnista, sbormistr a pedagog, člověk, který hudbou doslova žil. V takovém prostředí člověk k hudbě přilne dříve, než si to vůbec stačí uvědomit…

A v takovém prostředí se hudební kariéra zdá být přímočará. Byl to i tvůj případ?

Vlastně ano i ne. Od pěti let jsem byl veden především ke klavíru, a i proto jsem později nastoupil do hudební třídy Gymnázia Evropská. Právě tam jsem se ale poprvé naplno setkal se sborovým zpěvem. Sbor byl tehdy něco mnohem víc než jen hudební těleso – bylo to místo setkávání, přátelství a společných zážitků. Většina mých kamarádů byla právě tam a tam jsem také začal cítit, že bych chtěl zpívat i sám za sebe. Dodnes vzpomínám na gymnaziální provedení Rybovy České mše vánoční; podobné projekty studenty nesmírně spojovaly a vytvářely krásné podhoubí pro další hudební růst. Ve druhém ročníku jsem dostal basové sólo a právě tehdy mě zpěv skutečně pohltil.

Pak už šly věci přirozeně za sebou – konzervatoř, HAMU a nakonec Vídeň. 

Čímž se tedy dostáváme k tvému současnému studiu na vídeňské Musik und Kunst Privatuniversität. Proč ses rozhodl právě pro Vídeň?

K rozhodnutí odejít do Vídně mě přivedlo i osobní setkání s mojí současnou profesorkou Kammersängerin Birgid Steinberger, kterou jsem poznal na skvělých interpretačních kurzech ve Žďáru nad Sázavou. Tehdy mě pozvala na konzultace do Vídně a mně postupně došlo, že právě tam je prostředí, které hledám.

Byla to především otázka specializace. Myslím, že v dnešní době je ohromně důležité, aby každý zpěvák a zpěvačka měli určitou oblast, kterou se budou zabývat opravdu do hloubky a následně v ní excelovat, ale zároveň by si měli být schopní zachovat co největší všestrannost.

Mě postupně začala nejvíc přitahovat píseň a oratorium, což je obor, který ve Vídni studuju. Jedním dechem ale dodávám, že pro zdravý vývoj hlasu i muzikantské uvažování člověk potřebuje také operu. Po období intenzivního ponoření do písňového repertoáru mi právě opera začala znovu chybět.

V čem je podle tebe vídeňské prostředí pro písňový repertoár výjimečné?

Vídeň má v tomto směru mimořádnou tradici. Právě tam žilo a tvořilo tolik skladatelů spojených s německou písní, že je ten žánr dodnes vnímaný s obrovskou vážností a respektem. Píseň tam nikdy nebyla jen „vedlejší disciplínou“, ale přirozenou národní záležitostí, a zájem o ni – na rozdíl od naší země – nikdy nepohasl.

U nás člověk samozřejmě také může najít kvalitní zázemí. Velmi důležitá je například Lieder Society, kterou bych doporučil každému, kdo se chce písni věnovat opravdu do hloubky, stejně jako již zmíněné kurzy akademie IPASA. Nicméně ve Vídni je těch příležitostí a zdrojů podstatně více, přičemž velkou roli hraje i jazyk. Spolupracuju tam s rodilými mluvčími, takže se člověk nedostává jen k technické interpretaci, ale i k jemným významovým odstínům textu a přirozenosti výrazu. To je pro písňový repertoár nesmírně cenné.

Jak studium konkrétně probíhá?

Celé studium je založené na spolupráci. Důležitá je například součinnost se studenty klavíru, kteří se specializují na doprovod a písňovou interpretaci. Velmi si vážím spolupráce s klavíristou Ralfem Heiberem, který je profesorem klavíru a na naší katedře vyučuje obdobu interpretačního semináře. Spolu s mojí profesorkou vedou naše oddělení a tvoří jednotný tandem. V tomto prostředí člověk opravdu vnímá, že píseň není jen sólový výstup zpěváka, ale skutečný dialog dvou rovnocenných hudebníků.

Ono velké množství skladatelů, kteří ve Vídni působili, může být někdy i trochu paralyzující. Neztrácíš se někdy v tom množství hudby?

Když jsem přišel do Vídně, v mnohém mě to vrátilo nohama na zem. V Praze jsem poprvé intenzivněji přičichl k velkým autorům písňové literatury a měl jsem pocit, že chci zpívat úplně všechno. Vrhl jsem se do toho po hlavě. Nastudoval jsem množství svých srdcových děl, ale až ve Vídní se mi prohloubilo vnímání a pochopil jsem, co všechno musím ještě obsáhnout.

Najednou jsem se musel vrátit k úplným základům techniky. V podstatě mi zakázali devadesát procent repertoáru a jediní dva skladatelé, které mi ze začátku takzvaně nechali, jsou Franz Schubert a Johann Sebastian Bach. Jejich repertoár je skutečným testem techniky, hlasové vyrovnanosti a výslovnosti. Nenechají mě vyslovit jedinou hlásku nepřesně. Právě Schubert je v tomhle neúprosný a nádherný zároveň – text stojí vždycky na prvním místě a hudba z něj přirozeně plyne. Oproti tomu v Bachově tvorbě je pěvecká složka velmi instrumentální.

Mám jazykovou koučku, která působí ve Vídni a ve Stuttgartu a s ní mám možnost výslovnost pilovat k dokonalosti – a to nejen v němčině. Rád bych také podotknul, že na škole je asi devadesát procent cizinců – tedy studentů a studentek, pro něž němčina není prvním jazykem; od toho se výuka odvíjí.

Objevuješ ve Vídni i repertoár, ke kterému by ses jinak možná nedostal?

Rozhodně. Například teď mám před sebou masterclass americké písně, který povede klavíristka Tanya Blaich. V rámci těchto mistrovských kurzů se budu věnovat autorům jako Charles Ives nebo Aaron Copland. Vedle pravidelné práce s profesorkou a klavíristou máme také několikrát za semestr setkání s Ianem Bostridgem, která mi nesmírně rozšiřují obzory.

Kam tě dnes písňový repertoár táhne nejvíc?

Mým vysněným vrcholem je symfonická píseň. Skladatelů, kteří se jí věnovali, není mnoho, ale o to monumentálnější ten svět je. Na prvním místě pro mě stojí Gustav Mahler a Richard Strauss. To je podle mě samotný vrchol písňové literatury. Jenže právě k takovému repertoáru člověk musí dozrát technicky i lidsky. Belcantová technika je v tomhle nesmírně důležitá – u symfonických písní už nejde jen o dikci a práci s textem, ale o znělost hlasu, jeho barevnost a schopnost pracovat s velkým orchestrem, aniž by se ztratila jemnost výrazu.

V čem se podle tebe studium ve Vídni nejvíc liší od HAMU?

Největší rozdíl vidím v míře specializace. Zatímco bakalářské studium je ve Vídni ještě poměrně široce zaměřené a člověk se tam formuje jako všestranný zpěvák, magisterské studium už je mnohem zacílenější. Student by měl mít jasno v tom, kam směřuje, a zároveň mít pevně zakotvenou techniku, se kterou může dál pracovat na interpretaci. Na magisterských programech je navíc výrazně méně míst než na bakaláři, takže je celé studium mnohem individuálnější. Na své specializaci jsem například úplně sám.

Vídeňská univerzita má čtyři hlavní pěvecké směry. Prvním je Sologesang, tedy nejuniverzálnější forma studia. Jeden měsíc může student pracovat na operní roli, další měsíc připravovat písňový cyklus. Má svého hlavního pedagoga, ale zároveň je přirozené a podporované navštěvovat další profesory a sbírat zkušenosti napříč obory. Moc se mi líbí, že tam není zakořeněná představa jakéhosi „profesorského vlastnictví“. Na prvním místě stojí rozvoj studenta a je vítané, když hledá inspiraci kdekoliv, kde ji může získat. 

Druhým směrem je Operngesang. Tam už studenti intenzivně spolupracují s operní režií a dalšími divadelními složkami, pracují na inscenacích a tráví ve škole prakticky celý den. V něčem mi to připomíná kamarády z DAMU, pro něž se škola stává téměř druhým domovem. Je to velmi koncentrovaná jevištní zkušenost a studium zahrnuje mnoho disciplín, které přesahují samotný zpěv.

Třetí specializací je Alte Musik, kde zpěváci úzce spolupracují s katedrou historické interpretace a soustředí se především na repertoár od renesance po klasicismus.

A pak je tu obor Lied und Oratorium, který studuju já. Ten je zaměřený na interpretaci písně a oratorního repertoáru, tedy na práci s textem, stylem, jazykem a jemnějšími odstíny hudebního výrazu. Je to mnohem intimnější disciplína, kde je kladen význam na nejhlubší emoce a jemné nuance.

Na první pohled to vypadá, že oproti studentům operního zpěvu to máš vlastně poměrně jednoduché…

Rozhodně ne. Každá specializace má svá úskalí. Vezmi si, že oni připravují jedno či dvě představení za semestr, zatímco já mám každý týden nový repertoár. Moje studium není jen o zpívání, studuju například i jevištní pohyb právě se studenty opery. Zpěvák na jevišti musí být osobnost. A konečně, koncentrace mojí výuky záleží především na mně. Když potřebuju, mohu spolupracovat zároveň s několika klavíristy na více projektech. Početní převaha pianistů nad zpěváky, to je velký rozdíl oproti Praze. 

Naposledy jsem tě slyšel, když jste s Filipem Martinkou připravili písně Hugo Wolfa a Viktora Ullmanna. Z lásky k písňové tvorbě těchto skladatelů ses také nejednou vyznal. Nyní se však tvůj svět točí jen kolem Schuberta a Bacha? Nezanevřel jsi na tvorbu 20. století?

Toho se nemusíš bát. (úsměv) Na škole jsem měl možnost během koncertů „Klassenabend“, jež máme jedenkrát nebo dvakrát za semestr, přednést výběr z cyklu Italienishes Liederbuch právě od Wolfa. Já sám jsem písňovou tvorbu těchto autorů objevil teprve před dvěma lety a velmi rád bych se podílel na tom, aby se jejich díla u nás častěji uváděla, protože si to svou tematickou hloubkou a nesmírnou muzikálností zaslouží. Navíc jsem se v tomto semestru již plně vrátil k většímu repertoáru.

A na čem by ses chtěl podílet ve Vídni?

Na škole mě hodně překvapilo, jak málo, respektive vůbec, se zde objevuje český repertoár. Alespoň já jsem na něj zatím nenarazil. Rád bych do budoucna nabídl svoje schopnosti a znalosti toho, jak zpívat písně v češtině a třeba pomohl spolužákům v interpretaci písní Dvořáka, Janáčka či Martinů.

Tvůj umělecký život ale není jen studium. Na čem právě teď pracuješ?

Teď mě hodně zaměstnává premiéra nového oratoria Sylvie Bodorové Paulus Speratus, které uvedeme na festivalu Mahler Jihlava 1. června. Děj se odehrává v první polovině 16. století a celý příběh se dotýká počátků luteránské reformace. Vystupují v něm mezzosoprán, baryton, dva recitátoři, sbor a orchestr. Text vychází z mnoha historických pramenů a celé to začíná zmínkou uvedenou v Mohučské kronice z roku 1515. Albrecht Braniborský, který touží získat úřad mohučského arcibiskupa, nemá dostatek financí. Spolu s papežem Lvem X. v podstatě rozpoutají kampaň s prodejem odpustků, které ho mají finančně zabezpečit. Na to mimo jiné v roce 1517 reaguje Luther svými tezemi a připravuje se půda pro jádro příběhu oratoria.

Moje postava Paulus Speratus, luteránský reformátor, který byl za své postoje vyhnán z Würzburgu, přichází do Jihlavy. Za šíření svých názorů se dostává do konfliktu s olomouckým arcibiskupem Stanislavem Thurzem a tehdy šestnáctiletým králem Ludvíkem Jagellonským. Zajímavé je i to, že oratorium je česko-německé, střídá se mluvené slovo i zpěv v obou jazycích. Pro interpreta je to krásně mnohovrstevnatá práce, protože neustále přechází mezi hudbou, textem a různými jazykovými i historickými rovinami.

O tvorbě Sylvie Bodorové toho bylo napsáno mnoho; přesto, jakým jazykem její hudba promlouvá podle tebe? Ostatně, není to tvoje první setkání s jejím dílem…

Nejsem muzikolog, takže to asi neumím popsat odborně, spíš pocitově. Už jsem měl možnost zpívat její Requiem za oběti terezínského ghetta a tam byly velmi silně přítomné judaistické motivy, práce se židovským nápěvem a zvláštní druh vnitřní naléhavosti.

V případě Paula Sperata slyším jiný svět. Kompozičně je to samozřejmě současná hudba. Moderní výrazové prostředky tam jsou patrné, ale zároveň mám pocit, jako by pod tím vším stále prosvítala Morava a Vysočina. Občas v některých motivech slyším ozvěnu tvorby Bohuslava Martinů – takovou zvláštní krajinnou melodiku.

Nesmírně si vážím toho, že si mě Sylvie Bodorová pro tuto roli sama vybrala. Mám pocit, že mi ten part opravdu sedí jak hlasově, tak i výrazově.

Co dalšího máš před sebou?

V nejbližší době mě opět čeká milá spolupráce s Filipem Martinkou. 13. června předneseme Dvořákovy písně v Českém Dubu v rámci Dvořákova festivalu a o pár dní později přednesu jeho Biblické písně se Symfonickým orchestrem Prahy 8 pod taktovkou dirigenta Igora Karpilovského. Na přelomu září a října mě čeká zajímavý projekt; u příležitosti stého výročí narození mého dědečka Josefa Kšici staršího bude v Bystřici nad Pernštejnem odhalena pamětní deska a k tomu připravujeme koncert, kde vystoupí celá hudební větev mé rodiny, včetně mé přítelkyně, harfistky Minji Stojanović. 

Už jsme zmínili, že jsi původně studoval klavír. Přitahuje tě ještě?

Rozhodně ano. Od chvíle, kdy jsem přišel na konzervatoř, jsem měl tendenci se k němu vracet. Chodil jsem na hodiny klavíru a cvičím dodnes, i když dnes už ho vnímám trochu jinak než dřív. Čím dál víc mě totiž zajímá vokální coaching. Nejde mi o to stát se koncertním pianistou, spíš mi jde o určitou muzikantskou všestrannost; o schopnost rozumět hlasu, hudebnímu zápisu i partnerství mezi zpěvákem a klavíristou. Ale zároveň cítím, že k tomu potřebuju ještě několik let intenzivně studovat pěveckou techniku, abych jednou mohl podobnou práci dělat opravdu na úrovni, kterou bych od sebe očekával. Pedagogický instinkt v sobě vnímám už teď, jen mám velký respekt k tomu, kolik věcí člověk musí nejdřív sám obsáhnout.

Jaké máš vzory mezi současnými pěvci?

To se hodně odvíjí od repertoáru. Když přemýšlím o interpretaci raně romantické písně, je pro mě obrovskou inspirací Christian Gerhaher a Ian Bostridge. Fascinuje mě jejich práce s textem a míra jejich vokální exprese. U symfonické písně se často vracím k Thomasi Hampsonovi – zvlášť k jeho nahrávkám s Vídeňskými filharmoniky a Leonardem Bernsteinem. To jsou pro mě v mnoha ohledech ukázkové interpretace.

Zároveň je ale v německém repertoáru trochu nebezpečné poslouchat nahrávky příliš nekriticky, protože se tam neustále proměňuje samotná výslovnost. Dříve se například mnohem výrazněji vyslovovalo zvučné „R“, zatímco dnes se často téměř ztrácí. I to ukazuje, jak živý organismus interpretace vlastně je.

Jak bys popsal svůj hlas?

Můj hlas leží někde na pomezí barytonu a basbarytonu, což je pro mě vlastně ideální poloha. Díky tomu se mohu pohybovat v poměrně širokém spektru oratorního repertoáru a přirozeně přecházet mezi různými výrazovými polohami. Často se říká, že hlas nemá hranice, ale myslím, že každý zpěvák časem pozná, kde jeho skutečné limity leží. A právě práce s těmi hranicemi je nesmírně zajímavá.

V poslední době se svůj hlas snažím kultivovat hlavně po stránce výrazové a přednesové. Nejde mi jen o krásný tón, nejdůležitější je pro mě schopnost předat informaci, emoci, význam ukrytý v textu. To je ale zároveň velmi citlivá disciplína. Pokud se člověk snaží o velkou expresi bez dostatečné techniky, může si snadno ublížit. Když ale technický základ opravdu ovládne, otevírá se najednou obrovská svoboda. Asi právě proto mi jde především o to, aby můj hlas byl co nejvíce expresivní – aby dokázal unést i komplikované emoce, které písňová literatura nese.

Jak relaxuješ, když je hudby najednou příliš?

Velkým únikem jsou pro mě videohry a vlastně mě fascinuje, jak silným uměleckým médiem se v posledních letech stávají. Myslím, že jde o jednu z nejrychleji rostoucích forem umění vůbec, i když to tak většinová společnost zatím možná úplně nevnímá. Navíc jsem měl možnost podílet se na nahrávacích frekvencích a živých koncertech skvělé hudby Jana Valty ke hře Kingdom Come: Deliverance II. To pro mě bylo krásné propojení dvou světů, které mám rád.

A pak je tu vaření. Nejradši připravuju italskou nebo indickou kuchyni a úplně největší radost mám ve chvíli, kdy můžu vařit pro někoho dalšího. Jsem také velkým konzumentem kvalitní kávy.

Jsi rád, že jsi právě baryton?

Ano, rozhodně. Vždycky mě přitahovaly spíš hlubší hlasové polohy než ty vysoké. Občas si říkám, že by mě vlastně zajímalo, jaké by to bylo zpívat jako hluboký bas nebo třeba kontraalt – jen ze zvědavosti, jak jinak může člověk vnímat hlas i hudbu. Co mě na tomto oboru někdy trochu trápí, je nutnost neustálé sebekontroly. Hlas je součástí těla, takže člověk pořád musí myslet na režim: co jí, co pije, jak spí, v jakém prostředí tráví čas. Zpěvák vlastně nikdy úplně „nevypne“.

Kdybys mohl pozvat jakoukoli postavu z písňové nebo operní literatury na sklenku vína, koho by sis vybral?

To je ošemetná otázka. Z písní bych si snad nikoho nevybral, abych neutrpěl trauma. (smích) Dobrá opera podle mě neobsahuje roli, která by byla stoprocentně sympatická. Na víno asi ne, ale na takové pohodové pivo bych zašel s Mozartovým Figarem anebo s Faustem, před tím, než to šlo z kopce…

Foto: archiv Pavla–Josefa Kšici, Jan Sebastian Tomsa, Yelizaveta Liakh

Facebook X E-mail WhatsApp