„Právě tahle hudba může být kotvou, která nás udrží u toho, abychom ještě zůstali lidmi.“

„Když nad tím přemýšlím, tak já vlastně mám jedinou múzu: Potřebuju být přikomponování sama.“

„Vřelé obecenstvo je pro autora skutečným elixírem, protože má pocit, že to, co dělá, má smysl.“

Na Smetanově Litomyšli letos uvede plzeňský operní soubor dílo s historickým námětem Quo vadis. Má je na repertoáru už po dvě sezóny. Sylvie Bodorová, autorka opery, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje, kudy k ní chodí inspirace, a osvětluje na svém příkladu tvůrčí proces u současných autorů. Zamýšlí se rovněž nad úskalími moderního komponování pomocí počítače a zdůrazňuje potřebu emocí v hudbě. A jak se stát skladatelem, který patří do Roku české hudby? Z odpovědí vyplývá, že určitě ne jen rokem narození končícím na čtyřku…

Plánujete nějakou další operu? 

Musím přiznat, že jsem neustále vyzývána, abych se do toho ještě jednou pustila. Znamenalo by to upsat se opět ke dvěma rokům práce, kdy není moc času už na nic jiného. Ale hodně mě to láká. Opera je komplexní věc a baví mě.

Je už ve hře nějaký námět? 

Mám jich v zásobě dokonce několik. Dokonce se vracím i k nápadu, který jsem už měla kdysi dávno; někdo na tom tématu chtěl pracovat, ale pak záměr neuskutečnil – a je to teď pro mě jedna z variant. Ještě nejsem stoprocentně rozhodnutá, ale i s touto myšlenkou koketuju. 

Na komponování opery Quo vadis, která měla premiéru před dvěma roky, vzpomínáte s uspokojením a s potěšením? 

Má to několik rovin. Na operním žánru mě láká i proces přípravy inscenace. Měla jsem celkově dobrý pocit, zvláště z hudebního nastudování a celkové spolupráce. Opera si lidi, kteří v ní účinkují, dokázala získat. Mám ten pocit dodnes – a to máme za sebou už patnáct provedení, která byla všechna navštívená. Na soudobou operu to vidím jako svoje největší hodnocení a ocenění. Naštěstí jsem předem měla čas na to, abych dílo podrobila velké revizi, takže nemám pocit, že by v ní ve výsledku byla nějaká mrtvá místa, že bych si říkala: tohle a tohle musím ještě vyškrtat… A jsem ráda, že bude teď moje opera uvedena i na Smetanově Litomyšli, na festivalu a ve městě, které pro mě mají srdcovou hodnotu. A je tam šance, že se přijdou podívat lidé, které by nová opera mohla zajímat. 

Námět z římské říše, z počátků křesťanství… 

Tak za tím si stojím. Je aktuální. Dokonce možná víc aktuální, než bychom si všichni dnes přáli. Krize společnosti je zřejmá a mnoho věcí s naší dobou koresponduje.

Jde vám, obecně ve vaší tvorbě, především o příběh, nebo víc o závažné poselství, které příběh přesahuje? O vyprávění, nebo o apel? 

Asi vždycky mi jde hodně o apel. Z mého pohledu je to nenásilná forma, jak upozornit lidi a přitom s nimi nemanipulovat. Takhle hudbu vlastně vnímám vždy. Měla by o něčem vypovídat. Měla by být perfektně udělaná, tak jak je autor schopen nejlépe, ale měla by nést i nějakou myšlenku. Toho názoru jsem vždycky byla a zůstává mi. Bezduché hry s tóny jsou také možnou kategorií, beru ji, ale můj svět to není. 

Souvisí právě vyslovený názor i s uměleckým postojem skupiny Quattro, ve které jste byla svého času s Lubošem Fišerem, Otmarem Máchou a Zdeňkem Lukášem? A zůstalo to, i když už jste z této čtveřice zůstala sama? Sdělnost hudby, emoce, přehledná forma…

Skladatelé se dnes dělí, zjednodušeně řečeno, na skupiny publikum ignorující a publikum neignorující. A z tohoto pohledu mi to, co jsme všichni ve skupině Quattro měli společné, zůstalo – byť jsme každý komponovali odlišně, jako vyzrálé osobnosti s vlastním rukopisem. Když jsme skupinu založili, nebyli jsme už žádní studenti… Každý jsme hudbu dělali po svém, ale myslím, že to, o čem hovoříme, jsme měli společné. Dokonce šlo o to podstatné, co nás do naší umělecké skupiny přivedlo. Neignorovat publikum neznamená podbízet se za každou cenu, neznamená to dělat vše pro to, aby se výsledek líbil, takhle to nevnímám. Vůbec bych neomlouvala neznalost technik, které nám dvacáté století přineslo. Ale nebýt arogantní znamená nikoho neurážet výroky, že mému umění nerozumí. Právě to je nicméně postoj, který vnímám u řady avantgardních skladatelů. 

Přesný opak toho, co byste chtěla dělat vy? 

Umění pro mě je svého druhu služba. Říkávám, že můj tatínek byl chirurg, maminka byla také lékařka. Byli to lidé pragmatičtí, praktičtí. Já jsem pak měla tak trochu mindrák z toho, k čemu že tedy vlastně je ta hudba… Kdo ji potřebuje… Já jsem čím dál víc přesvědčená, že duchovní potravu lidé potřebují. A pokud ji nemají, tak potom se rozsype i celé zdraví. Hudba přispívá k vytržení z běžné reality. Na hudbě je úžasné, že každý ji vnímá jinak, dokonce i jednu stejnou skladbu. Každý je v jiné životní situaci, každý si bude představovat něco jiného. Není tam žádný diktát, je to volnější než v literatuře a nakonec i volnější než ve výtvarném umění. To je přece na hudbě fascinující! Hudba přináší základní emoce, nabízí, že je člověk nad trápeními, že je zvládne… Tyhle emoce jsou u lidí podobné. A já si myslím, že taková věc není neužitečná.

Deklarujete, že se nechcete chovat vůči publiku přezíravě. 

Jakákoli arogance je nezdravá… Když komponuju, snažím se do toho dát to nejlepší, co cítím a co umím. Věřím, že to publikum pozná. Stejně tak si myslím, že publikum pozná dobrého interpreta. Mimochodem, určitou aroganci vidím i ve vztahu k používání nástrojů. Dělat z houslí bicí nástroj…? Neříkám, že se nemají využít možnosti, že se nemá ukázat, co všechno nástroj umí. Ale bicí nástroje máme, tak proč ničit housle? Souvisí s tím fakt, že se snažím v tom, co dělám, pro každý nástroj najít tu nejsilnější stránku. Pro rodiče je těžké, když mají malé dítě, poznat, v čem vyniká, kde má ty nejlepší schopnosti; a tam ho potom nasměrovat. Podle mého je to tak – ze skladatelského pohledu – i s hudebními nástroji. 

Když se zeptám na proces tvoření – je i u autorů jedenadvacátého století na začátku nějaká silná inspirace, nápad v tom romantickém slova smyslu, nebo je komponování přece jen víc racionální? Ať už z hlediska používaných technik, nebo prostě v rozhodnutí výsledek vysedět… 

Myslím, že kus toho romantického stále ještě zůstává. Upřímně řečeno, kdybych měla popsat, jak něco člověka napadne, tak i kdybych se snažila sebevíc, uvědomuju si, že i pro mě je v tom vlastně kus zázraku. Když autor v tom dlouhém trápení, zvláště ze začátku, nemůže chytit nit a přijít na směr, kterým by měl jít dál, tak potom je nápad odměnou a přichází úleva. Ale vlastně je to trochu i taková ta pověstná droga, kvůli které člověk svou práci dělá. V komponování je kus nepopsatelného a tajemného, právě proto si myslím, že je chybou, když se stane komponování ryze racionální věcí. Pak v hudbě není přítomna emoce. A přitom si myslím, že emoce je v hudbě zásadní věc. Dnes má každý člověk možnost trávit svůj volný čas všemi nejrůznějšími možnými způsoby. Proč by měl ten čas trávit něčím, co může nabídnout umělá inteligence? Přesně tohle si, podle mého, musíme hlídat, abychom nekomponovali jen něco, co umí umělá inteligence. Co zatím umí. 

Romantičtí skladatelé – a byli to převážně muži – měli jako múzu, a je to tak i ve výtvarném ztvárnění, nějakou krásnou polonahou vílu… Jakou múzu má nebo může mít autorka tvořící v jedenadvacátém století? Skladatelka, žena….? Jakou podobu by ta múze měla? 

Jako že bych si představovala nějakého „múzáka“…? Přiznám se, že mou hlavní múzou je příroda. A Zbiroh, kde mám ateliér. Když tam přijedu, tak se mi zvláštním způsobem uleví na duši. Nevím, co to je… Možná je to tím, že už jsem většinu svých skladeb napsala právě tam… Když nad tím přemýšlím, tak já vlastně mám jedinou múzu: Potřebuju být přikomponování sama, v klidu, abych věděla, že nikdo nezaklepe, že nebudu muset někomu dělat čaj… Že budu mít možnost se úplně soustředit a nebýt vyrušovaná světem. To je moje hlavní múza! 

Když už hovoříme o jedenadvacátém století, budou po skladatelích existovat rukopisné partitury, ty, jaké se v případě starých mistrů vystavují v muzeích? 

Pokud se týká mě, tak ještě oratorium Juda Makabejský jsem psala rukou, ale byl to zlomový okamžik. Do počítače, aby muzikanti měli tištěné noty, vše opisoval pan Král. Já jsem rukou psala změny, které sice do partitury zapsat pak uměl, ale když přišel moment vytvoření partů, tak to nešlo. Systém toho programu je nebral… Trošku horor. Museli jsme nakonec povolat pět opisovačů, aby se včas stihlo zkoušet. A příšerné pak byly i korektury. Já jsem něco opravila, pan Král to zanesl, museli jsme ale takhle postupovat opakovaně. Vypadalo to, že nikdy neskončíme… Korektury se nakonec ukázaly být dokonce skoro stejně pracnými, jako napsání celého oratoria předtím. A tak jsem si řekla, že se nedá nic dělat, ale že se do toho budu muset do toho vrhnout a začít komponovat na počítači. 

A dnes?

Používám počítač podobně jako tužku. Jelikož jsem v tom ovšem nevyrostla, tak mám pořád svou vlastní představu. Mladí autoři, kteří začnou pracovat hned s počítačem, mohou vše, co napíší, hned také slyšet. Mám ale obavy, že počítač zahraje cokoliv; jemu je jedno, že některé věci – dynamické předpisy, různé extrémní polohy a tak dále – v realitě nejdou. Je proto dobré mít zkušenost s rozsahem nástrojů, je dobré mít zkušenost s hudebním předivem… Hovořím o orientaci instinktem, nikoliv strojem. A o nutnosti korigovat napsané. Myslím, že mám tedy výhodu, když jsem začínala s tužkou. Na druhou stranu je mi těch zaniklých rukopisných partitur líto, protože mám docela silný vztah k výtvarnému umění – a něco se nenávratně ztrácí. Když jsem psala tužkou a dokončovala jsem stránku, tak jsem se na ní zálibně zadívala… Přišla mi trochu jako umělecký artefakt. A to mi samozřejmě teď chybí. Když vytisknu svou partituru, tak ji čtu, jako kdyby šlo o cizí hudbu. Nevidím v ní sebe… Když jsem měla ručně psanou partituru, podívala jsem se na ni a hned jsem hudbu slyšela. U počítačové to tak nemám. Vytištěnou partituru prostě musím začít velmi věcně číst jako text. Ostatně, nejsem sama, ještě stále existují dirigenti, kteří přiznají, že mají daleko raději ručně psané noty. Že totiž hned, jak je otevřou, vědí, co to bude za hudbu, jaký typ hudby před sebou mají. Když je vytištěná z počítače, tak ne…

Teď jste vyjmenovala všechna negativa.

Ano, obrovská jsou ale samozřejmě i pozitiva. Když si představím, že jsem mohla dát všem sólistům rok dopředu klavírní výtah, aby si mohli ověřit, jestli jim party sedí, tak případné korekce byly pochopitelně mnohem snazší, než by to bylo v rukou psané podobě. A výhodou je samozřejmě i možnost poslat celou partituru nebo klavírní výtah jenom z počítače. Nechodit stát frontu na xerox a pak s velkým balíkem ještě vystát frontu na poště. To už si dneska ani neumím představit. Všechno má plus a mínus.

A zůstane po skladatelích svědectví o práci v podobě nějaké korespondence? Když hudební historici studují minulost, mají k dispozici vydané dopisy nebo jdou do muzea do pozůstalosti a podobně. I lidé si rádi čtou memoáry nebo korespondenci. Zanecháváte po sobě takové stopy?  

Otázka musí směřovat nejen na mě, ale na celou naši společnost. Co po nás zůstane, když se všechno odehrává v mailech…? Pošta přestává plnit svou funkci. Souvisí to i s předchozí otázkou. Já, dokud mám partituru jenom v počítači, se cítím trochu nesvá a uleví se mi teprve, když ji vytisknu na papír. Pak už mám pocit, že se neztratí. Jde určitě o generační záležitost, ale je ve mně… 

Dobře, mailuje se… Ale zůstává ještě jedna rovina: dříve se umělci v těch svých dopisech s někým radili, sdíleli… Leoš Janáček psal o všem, co dělá a o čem uvažuje, přítelkyni Kamile Stösslové. Vyznával se z tvůrčího procesu. Ale právě to už se v mailech asi nedělá. Nebo ano? 

Nedělá. Změnila se i komunikace. Všechno je rychlé, dlouhé maily by asi nikdo nečetl… Na takové sdílení není prostor. Já když jsem psala maily Thomasu Hampsonovi, jak pokračuje práce na skladbě Lingua angelorum, tak jsem mu popisovala podrobně, kterou větu už mám hotovou… Nevím ale vlastně, jestli by se při tempu, kterým všichni žijeme, necítili adresáti takových dlouhých mailů obtěžováni… Já mám potřebu někomu sdělit, co dělám, pochopitelně tím žiju. Takže mně takové komunikační kanály chybějí, je mi vlastně dost líto, že tohle už nějak nefunguje. Mám samozřejmě svou „vrbu“, které mohu všechno říkat, na prvním místě je to můj muž. A mám pár lidí, se kterými o podobných věcech můžu mluvit, ale neřekla bych, že zrovna tomuhle dnešní doba nějak moc nahrává… A je to škoda. Když mají lidé možnost nahlédnout trochu hlouběji do procesu tvoření, tak potom skladbu třeba lépe pochopí.

Doba je spěšná a věcná – a vlastně ani není dobou moc vhodnou pro typ hudby, o kterém hovoříme, viďte?

Moc ne, ale zároveň z toho vyplývá, že právě tahle hudba může být kotvou, která nás udrží u toho, abychom ještě zůstali lidmi. A abychom nebyli jenom stroje. 

Na čem pracujete, čím žijete?

Uplynulý rok byl pro mě rokem nástrojových koncertů, ale i teď mě, kromě jiného, ještě čeká poslední premiéra objednaného koncertu, Concerto Danubiano pro orchestr Akademie Allegro Vivo. Premiéru bude vysílat Rakouský rozhlas. Také se v Německu bude natáčet CD s mými kytarovými a kontrabasovými skladbami s orchestrem. Včetně dvojkoncertu Bruromano pro kytaru a kontrabas, který jsem napsala v roce 2020 pro kytaristku Miriam Rodriguez Brüllovou a kontrabasistu Romana Patkoló, a nového koncertu Il Trionfo del Basso. A ještě musím zmínit jednu věc: po opeře Quo vadis, na které jsem pracovala opravdu naplno, jsem byla hodně rozjetá. A protože opera nemá klasickou předehru, tak jsem udělala neobvyklou věc – na rozloučenou s ní jsem až během jejího provozování napsala orchestrální předehru. Bylo mi po dvou letech najednou nějak smutno… 

Bude se hrát samostatně?

Ano. Premiéru bude mít v Americe. V Čechách zazní pak v Teplicích s Petrem Vronským. 

Osmnáctého června uvede plzeňský soubor Operu Quo vadis na Smetanově Litomyšli. Festival ve skladatelově rodišti je platformou, na které vaše hudba zaznívá docela často! 

Ano. Tak například v roce 2002 oratorium Juda Makabejský. V roce 2008 jsem pro tento festival napsala na objednávku oratorium Mojžíš. V roce 2012 měl premiéru symfonický písňový cyklus Lingua angelorum s Thomasem Hampsonem jako sólistou. I to byl nezapomenutelný koncert. V roce 2018 to byla kantáta Český poutník, na které jsme se, každý jednou částí, podíleli čtyři autoři, spolu se mnou Jan Kučera, Jan Ryant Dřízal a Jiří Gemrot… Ale byla to i řada komorních skladeb, které v Litomyšli zazněly. Včetně Kafkových snů se Soňou Červenou, orchestrem PKF a mým synem Markem Štilcem jako dirigentem. Terezín Ghetto Requiem… Koncertantní skladby… Přiznám se, že na Litomyšl trpím. Mám ráda tamní atmosféru i vřelé festivalové publikum. Vřelé obecenstvo je pro autora skutečným elixírem, protože má pocit, že to, co dělá, má smysl. Tohle mě na Litomyšli vždycky nabíjelo. Na jedné misce vah hodiny a hodiny strávené prací ve snaze jít na dřeň a dát z ruky něco, za čím si absolutně stojím… Na druhé misce vah je odezva. 

A co Bedřich Smetana? Zamýšlela jste se v Roce české hudby víc nad tím, jestli na něj leze navazovat? 

Já mám zážitek z doby, kdy jsem byla malá holka. Milovala jsem Dvořáka i Smetanu. Úplně stejně. Byla jsem tenkrát na Vyšehradě a dávala kytičku, teď už nevím jestli k Dvořákovu, nebo ke Smetanovu hrobu. A přišel tam jeden pán a říkal mi: to byl chudák, ten druhý ho utiskoval… Pamatuji si, že jsem na něj koukala užasle. Proč? Vždyť jsou oba tak výborní! Tenhle pocit ve mně zůstal. 

Antonína Dvořáka….

…miluju. Byl mým prvním milovaným autorem, když jsem se začala projevovat múzicky a hudebně. Dokonce jsem zničila nějakou černou desku, jak jsem ji pořád hrála dokola. 

A Smetanu… 

O nic méně! Když jsem potom svého času učila v Americe, tak mě tam hrozně mrzelo, že Smetana není tak známý jako Dvořák. Smetanu tam, na rozdíl od Dvořáka, kterého zná každý, berou jako „national composer“. Je to nespravedlivé, a tak jsem při výuce analyzovala i hodně Smetanových děl. Zabývala jsem se jeho partiturami podrobně a hluboce jsem smekla, jak úžasná muzika to je! Smetana jde až někam k Wagnerovi, pokud se týká vypracování. Intelektuálně a technický úžasná hudba… 

Takže oba.

Miluju oba. A přála bych si, aby Smetana víc prorazil ve světě, protože si to zaslouží. I z tohoto důvodu mám tak velký vztah k Litomyšli. Být v bytě, kde se narodil… Vždyť to je přece úžasný zážitek. A krom toho máme docela podobné iniciály: SB – BS. 

Když už jsme u něčeho podobně úsměvného – existují čeští skladatelé, kteří se nenarodili v roce končícím na čtyřku, a říkají – věřím, že z legrace – že tím pádem jsou ošizeni: že nejsou tak úplně součástí Roku české hudby. Vy tu čtyřku v letopočtu máte… 

Ano, sto let po Janáčkovi. Ale stihla jsem to s odřenýma ušima. Narodila jsem se na Silvestra. Maminka měla zařízeno, že mě napíšou na prvního ledna, abych byla o rok mladší, ale oni na to zapomněli. Zapsali mě tak, jak jsem se narodila, a to mě zachránilo… Že se samozřejmě člověk do Roku české hudby dostane nebo nedostane tímhle, je úsměvné. Ale snad se tam dostane tím, že něco napíše. Prostě usilovnou prací.  

A také tím, že má i trochu štěstí. Že jeho hudba zarezonuje. To se také nedá úplně zařídit nebo vysedět… 

To je pravda. Je v tom ve všem kus neznámého. Když se člověk dívá na noty od dvou našich velikánů, tedy Smetany a Dvořáka, a hledí na jejich partitury jako autor, řekne si: jak je možné, že světový věhlas je takový – a v druhém případě jiný… Ale je to i na těch ostatních. Autor může udělat jen něco. Napíše partitury a pomůže při prvním provedení, aby skladby napříště ožívaly tak, jak mají vypadat. Ostatní je na interpretech a dirigentech. Ti hudbě pomáhají žít… Hudba je v české kultuře jedním z pokladů, které máme. A měli bychom tomuto pokladu věnovat ještě větší pozornost. Není zase tolik oblastí, ve které jsme na světové úrovni. V hudbě, myslím, že jsme.  

………….

V rubrice VideoPlus sledujte rozhovor se Sylvií Bodorovou pod titulkem Hudební tvorba není exhibice, ale sdělení. ReflexiPlus plzeňské premiéry opery Quo vadis z června 2022 čtěte pod titulkem Šílený císař a první křesťané.

Foto: archiv Smetanovy Litomyšle, Pražské jaro / Zdeněk Chrapek, archiv S. Bodorové, archiv Klasiky+, Irena Štěrbová

Facebook X E-mail WhatsApp