„Někde se hudba jakoby dotýká hranic muzikálového žánru. Nicméně instrumentací a celkovým velmi dramatickým výrazem jednoznačně zůstává na straně nejnáročnějšího operního umění.“

„V roli císaře, krutého tyrana, prototypu všech dalších diktátorů v lidských dějinách, exceloval pěvecky i herecky Philippe Castagner.“

„Režie Martina Otavy nesklouzla do příliš snadných paralel se současností.“

Operní událost, která se neděje každý den. Přesněji řečeno neudála se v tuzemsku už dlouhá léta. Totiž premiéra celovečerní současné závažné opery – přesně tím byl sobotní večer na Nové scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla, kde poprvé zazněla jako novinka opera Quo vadis Sylvie Bodorové, dílo s historickým námětem, dramatické a koncipované jako velká podívaná, přes veškerou modernost vstřícně přístupné a navíc s velkým nadčasovým poselstvím.

Opera o dvou dějstvích, z nichž každé tvá zhruba hodinu, má spád, je nabita v bohatě exponovaném orchestru energickou hudbou a pro desítku hlavních postav a nespočet dalších figur má přesné profily. Hlavním motivem je pronásledování prvních křesťanů v Římě za vlády nechvalně proslulého císaře Nerona. Opera Quo vadis vznikla na motivy stejnojmenného románu polského romantického spisovatele Henryka Sienkiewicze i na základě děl antických autorů Tacita, Suetonia a Petronia. Libreto napsala autorka spolu s Martinem Otavou, režisérem inscenace.

V roli císaře, krutého tyrana, prototypu všech dalších diktátorů v lidských dějinách, exceloval pěvecky i herecky Philippe Castagner. Nerozpakoval se přesáhnout hranice krásného zpěvu – nejen v expresivních výstupech, ale i tehdy, když se marně snaží o krásný umělecký projev. Petroniův dopis, před jeho dobrovolným odchodem ze světa poprvé beze strachu pravdivě pojmenovávající vladařovu ubohost, je jednou z point opery. Další tvoří jímavá scéna křesťanské svatby Marka Vinicia a Lygie. A tou úplně poslední je rozhodnutí apoštola Petra, poté, co slyší Ježíšův hlas, zůstat s pronásledovanými souvěrci v Římě.

Sylvie Bodorová se do velkého operního díla pustila už podruhé. Před osmi lety uvedlo liberecké divadlo její Legendu o Kateřině z Redernu. I tam stál za objednávkou a realizací Martin Otava, který i jako ředitel Divadla J. K. Tyla má na zřeteli uvádění nových děl. Quo vadis ale dosavadní plzeňské premiéry přesáhla závažnosti koncepce a ambicióznosti námětu. Sylvie Bodorová nepatří k autorům, jejichž zvukově výbojná díla zaznívají na Ostravských dnech nové hudby. Její kompoziční jazyk je v porovnání s nimi tradičnější, pěvecké party jejích děl jsou zpěvnější, celkové ukotvení hudby má modální nebo i tonální rozměry. I v případě opery Quo vadis jde o hudbu, která se nevzdává některých konvenčnějších parametrů, o hudbu která je členěna do výstupů a čísel, do zřetelně čitelných struktur, místy dokonce o hudbu, která se v něčem, ve své pravidelnosti a předvídatelnosti, jakoby dotýká hranic muzikálové estetiky. Nicméně instrumentací a celkovým velmi dramatickým výrazem však jednoznačně zůstává stát na straně nejnáročnějšího operního umění.

Vzpomínka na Kateřinu z Redernu, jejíž námět byl umístěn do doby pozdní renesance, vyvolává v paměti autorčiny výrazné hudební inspirace minulostí, archaizujícím směrem. Přestože antický námět opery Quo vadis neumožňuje přímé názvuky na nějakou konkrétní dobovou hudbu, tak i v ní je výrazným prvkem skladatelčina hudebního jazyka moderně vyjádřená starobylost, v některých momentech znějící téměř neobarokně. To se ovšem nevylučuje se stejně výraznými hudebními plochami ve zvuku poměrně expresivními, plnými temného bubnování a vyostřenosti. Také způsob deklamace vesměs veršovaného libreta má místy výrazně neoklasický, to znamená pravidelný a předvídatelně kadencující půdorys. Právě v tom se tato opera někdy blíží idiomům odlehčenějších žánrů hudebního divadla.

Ústřední postavou díla je s naprostou přirozeností císař Nero, vykreslený jako sebestředný schizofrenní šílenec. Opera by se po něm klidně mohla jmenovat. Podobně jako ve stejnojmenném románu polského romantického spisovatele Henryka Sienkiwicze, je i v ní ovšem Nero zároveň jen pozadím pro hlavní motiv, kterým jsou osudy tajných křesťanů, v prvním století v Římě pronásledovaných. Právě na nich Sylvie Bodorová staví vyznění celého díla, které obdařila zřetelným přesahem k nadčasovému poselství o naději.

Přesto však scény, ve kterých Nero vyhrává sportovní hry, nechává podpálit Řím, oblažuje okolí trapnými pokusy o umění, nechává křesťany předhodit lvům či nechává zmrzačit chlapce, aby byl jeho „novou Poppeou“, zabírají jako hudebně i divadelně vděčné a barvité téma značnou plochu.

Sylvie Bodorová nenechává diváka ani chvíli oddechnout. Kontrastně lyrických míst je možná až trochu málo. Od prvních tónů, výrazných fanfár na místě předehry, následují vypjaté výjevy jeden za druhým. Jen svět alternativně žijících křesťanů, pokorných, tichých a radostných, přináší hudební i dějové zklidnění a ztišení.

Scénu vytvořil Daniel Dvořák. Moderní opeře, která je dějově poměrně dynamická, technické možnosti plzeňského divadla, otevřeného před osmi lety, velmi vyhovují. Scénografie využívá časté vysouvání a zasouvání jevištních desek a proměnami výškové úrovně vytváří nové a nové prostorové situace. Opera se odehrává na poměrně ztemnělé ceně evokující temnou dobu dějin. Velmi nápaditě, jakoby mimo jeviště, ale přesto velmi přítomně, je vyřešen požár Říma.

Dynamičnost děje podtrhují časté hromadné výjevy nebo davové scény, ať už sbor skanduje obdivná hesla, nebo se proti tyranovi bouří. Atmosféru spoluvytváří výrazný světelný design a přidané projekce. Výraznou roli hraje i dětský sbor Kajetán, opakovaně nejen zpívající, ale také s chutí ječící. Kostýmy pomáhají rozlišit svět vládců, stráží, lidu i bílé oděných křesťanů, přičemž symbolika černo-bílo-červeného nacistického designu je přijatelně náznaková, nevytváří násilnou aktualizaci, jen upozorňuje na možné analogie. Ostatně, autorka sama se nechala slyšet, že v historických tématech ráda vyzdvihuje jejich přesah do naší současnosti, především apel, že lidstvo není schopno se poučit a opakuje někdejší chyby. I proto je možné závěrečné pasáže opery vykládat – ale opravdu nenásilně – jako pronásledování křesťanů v Římě, stejně tak jako transportování Židů do koncentračních táborů. V tom je třeba vyzdvihnout režii Martina Otavy, která nesklouzla do svůdných, příliš snadných paralel.

Mezi sólisty zaujali v nejvýraznějších rolích Jakub Hliněnský jako Petronius, Tomáš Kořínek jako Marcus Vinicius, Josef Kovačič v roli Apoštola Petra, Martin Matoušek jako Chilón a Vanda Šípová v roli Lygie. Výraznou úlohu mají v ději Neronovy trýznivé vidiny, ztělesněné jeho mrtvou matkou, které dala hlas Jana Foff Tetourová. Menší roli měla tentokrát jako císařovna Poppea Ivana Veberová. Plzeňská Nová scéna, jak známo s akusticky ne zcela vyhovujícími parametry, pracuje často s dozvučováním sólistů. V této inscenaci má svou logiku.

Absolutorium patří dirigentu Jiřímu Petrdlíkovi, který vedl premiérový večer v rychle navazujících scénách a epizodách – plných pohybu sborů a přístupně znějící, ale přesto obtížné symfonické složky – k maximálnímu možnému účinku.

Operu rámuje působivý řev lvů. Ale ještě silnější momenty jí v závěru dává hudba, nenásilně duchovní, nadnášející ve zhudebněných slovech symbolickou naději. Quo vadis Sylvie Bodorové není tragédií, ale v duchu její ostatní tvorby zdařilým pokusem o závažné poselství, široce rozkročené mezi burcujícím dramatem a laskavě smírným pohledem.

——–

Čtěte také rozhovor se Sylvií Bodorovou Historická témata miluju.

Foto: DJKT / Martina Root