Znalecké nadšení pro francouzskou hudbu, kterým je tak dobře známý hudební ředitel Národního divadla v Praze Robert Jindra, přineslo do programu Pražského jara mimořádně zajímavou položku: koncertní provedení oratoria Máří Magdalena Julese Masseneta. Divadelní sbor a orchestr a čtveřice sólistů pod Jindrovou taktovkou rozezněli ve středu rozsáhlou partituru do krásných romantických obrazů majících až operní působivost. 

Festivalový koncert v historické budově Národního divadla 27. května logicky zapadl do pravidelných snah operního souboru přinést něco nad rámec běžného provozu a obvyklého repertoáru. Oratorium Máří Magdalena, v roce 1873 první tvůrčí úspěch Julese Masseneta, prozrazuje svou koncepcí jeho mimořádný umělecký instinkt. Je posluchačsky vděčné, má neotřelý námět. A není v tuzemsku ani trochu častou položkou hudebních programů. Uvedení proto logicky vzbudilo značný zájem. Tím spíše, že titulní roli přijela zazpívat Aleksandra Kurzak, polská sopranistka, která už druhé desetiletí úspěšně hostuje v nejváženějších divadlech, Metropolitní operou počínaje a La Scalou konče. Zajímavě se jevil slibný australsko-čínský tenorista Kang Wang v roli Ježíše, výborná byla jako vždy v Praze usazená Islanďanka Arnheiður Eiríksdóttir jako Marta a čtveřici sólistů standardně doplnil František Zahradníček v úloze Jidáše. Robert Jindra měl k dispozici zaujatě hrající a neméně motivovaně zpívající tělesa Národního divadla, svůj orchestr a sbor. 

Koncerty na divadelním jevišti mají specifika, vždy se jedná o akusticky i vizuálně nezvyklý zážitek, ale do spektra hudebních akcí patří neoddělitelně, a zdaleka ne pouze v Praze. V případě díla, které skladatel nazval drame sacré, tedy duchovní drama, díla, jehož autor dal později světové hudbě tak skvělé opery, jako jsou Manon a Werther, je ovšem nastudování operním souborem a uvedení v jeho působišti víc než logické. 

Aleksandra Kurzak obdařila Máří Magdalenu v prvním plánu a v rámci možností lyrikou, odrážející oddanost a soucit, ale pak také emotivnější vroucností i dramatickou špičkou. Však také zpívá operní úlohy v širokém spektru od Mimi po Toscu a Turandot. Mohla nicméně do hlubších rovin výrazu přidat ještě mnohem víc empatie. Právě proto, že jde o duchovní téma, navíc s provokativními náznaky možného erotikou okořeněného vztahu mezi ní a Ježíšem. Platí to i tenoristovi, jehož pojetí role bylo vokálně lesklé, ale vnitřně nepropracované.

Oratorium třicetiletého Julese Masseneta mající v titulu jméno Máří Magdaleny, biblické ženy, podle tradice kajícnice a napravené hříšnice, se dějově rozprostírá na časové ose shodné s vrcholem pozemského působení Ježíše Krista. Ten je ostatně z dramatického hlediska v díle jejím hlavním protihráčem. Poté, co ji dav nelítostně nazývá děvkou, se jí zastává a evangeliem o odpuštění hříchů definitivně proměňuje její život. Sdílí s ní předzvěst svého osudu, modlí se s ní. Pak také s apoštoly. Máří Magdalena je mezi svědky ukřižování a je pak povolána k tomu, aby svědčila o jeho vzkříšení. 

Všechny tyto peripetie umožňují romantickému skladateli hudební vykreslení krásných obrazů, počínaje orientální idylou na počátku a konče slavnostní atmosférou nedělního rána s prázdným hrobem. Uprostřed s dramatem na Golgotě. Massenet tak po celou dobu šikovně manévruje v pomyslném prostoru mezi světskou a duchovní hudbou, mezi oratoriem a operou, mezi Biblí a románem, mezi vroucností a negativními emocemi, mezi intimními otázkami víry a rozvášněnými davovými scénami. 

O všech těchto polohách dirigent věděl a dal o nich vědět i publiku. Konvenovalo mu určitě vše, co směřuje k patosu – a závěr díla, s varhanami a s Kühnovým dětským sborem zpívajícím z druhého balkonu, byl impozantní. I Robert Jindra by mohl ještě víc pracovat s nuancemi na opačném spektru dynamiky a výrazu, ale za náruživost, se kterou právě tuto skladbu navrhl a provedl, mu patří dík.

Foto: Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp