Polská sopranistka Aleksandra Kurzak bude jednou z největších hvězd letošního Pražského jara. Představí se v titulní úloze oratoria Máří Magdaléna od skladatele Julese Masseneta, známého spíš operami. Kurzak se na světových operních scénách pohybuje víc než čtvrtstoletí. Za tu dobu prodělala pozoruhodný vývoj – od koloraturních a lyrických rolí, jako je Mozartova Zuzanka, Donizettiho Adina či Offenbachova Olympia, se propracovala až k úlohám, jako je Madama Butterfly, Tosca a Turandot. Na jevištích se občas potkává se svým manželem, tenoristou Robertem Alagnou, s nímž má dceru Malenu. Také jejich rodinné soužití pěvkyně přibližuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz

Jak se vám líbí hudba Julese Masseneta a v čem obecně je francouzská hudba pro zpěváka obtížná, třeba v porovnání s italskou?

Zpívala jsem jen několik francouzských rolí, ale když řeknu, že u francouzské hudby je tou největší výzvou jazyk, asi to nebude žádné překvapení. Je velmi obtížné ji zpívat kvůli samohláskám, které v našich slovanských jazycích nemáme – všem těm různým druhům „e“, otevřeným i uzavřeným, nebo nosovým hláskám. A pak je tu zvuková stránka jazyka. Francouzská hudba je elegantnější, řekla bych že ušlechtilejší, ne tak vášnivá. Ale pokud jde o Masseneta, myslím, že ve způsobu, jakým skládá hudbu, je znát spíš italský způsob uvažování. Mým nejoblíbenějším skladatelem je Puccini a Massenet je pro mě takový francouzský Puccini. Je úžasné, jak vede vokální linku a jak bohatě instrumentuje orchestr. I v tom spočívá velká výzva – zůstat věrný eleganci francouzské hudby, ale zároveň jí dodat hloubku a, řekněme, trochu tepla jižní Itálie.

Jaký máte vztah k oratoriu jako žánru?

Vždycky jsem si říkala, že potřebuju kostýmy, kolegy, scénu, prostě divadlo. Proto jsem si také jako povolání vybrala operu. Přešla jsem od houslí ke zpěvu, protože jsem chtěla dělat divadlo. Ale před časem jsem nahrávala oratorium Quo vadis od Felikse Nowowiejského a samozřejmě i v oratoriu vyprávíte nějaký příběh, zvlášť pokud, jako v tomto případě, znáte bibli a filmy. I v oratoriu musíte být herečkou, musíte ztvárnit postavu svým hlasem, což je ještě těžší. A protože mám zkušenosti s hrou na hudební nástroj, líbí se mi i tento druh práce – být na jevišti jako součást většího celku. V oratoriu se necítíte tak úplně jako sólista v opeře. Zpíváte sólové části, ale více vnímáte spolupráci se všemi členy orchestru. Cítíte se jako jeden z nich. A to je to, co miluju, ať už jsou to oratoria nebo recitály nebo písně. Je to zase něco jiného, intimnějšího.

S hudbou jste začala jako dítě, hrála jste na housle. Jak jste objevila svůj hlas a jak vám v tom pomohla vaše matka, pěvkyně Jolanta Żmurko?

Ten hlas skutečně objevila moje matka. Já teď zase objevuju hlas své dcery Maleny. Opakuje po mně, co zpívám, a přesně takhle jsem opakovala já po své matce, když mi byly čtyři. Prostě jsem s maminkou pořád zpívala. A když se jednou připravovala na koncert s dirigentem a já byla u toho a zase jsem ji napodobovala, tak se dirigent zeptal, jestli bych chtěla natočit CD s profesionálním orchestrem. Ale byly mi pořád jen čtyři roky, opravdu – čtyři. Ale moji rodiče to nedovolili s tím, že nechtějí mít zázračné dítě. „Možná to jednou bude její profese,“ řekli, „ale zatím ať si zpívá doma v pokoji, na pódiu by mohla být ve stresu.“ Dnes už je chápu. Bylo by ovšem fantastické mít dnes takovou nahrávku, protože, ač je to neuvěřitelné, měla jsem už tehdy přirozeně posazený hlas. Stejně jako ho dnes má moje dcera. Dokáže zpívat velmi vysoko a má vlastně operní hlas. Takže jsme si docela podobné. Ale abych se vrátila ke svým začátkům, později jsem začala chodit na opery a na balet. Ten byl můj velký sen. A jednoho dne jsem prostě řekla, že chci zpívat. Ani si nepamatuju moment, kdy se to v mé hlavě zrodilo. Prostě to tak přišlo.

Jak vzpomínáte na svůj profesionální debut ve Vratislavi, když jste zpívala roli Zuzanky ve Figarově svatbě po boku své matky, která představovala hraběnku?

Bylo to úžasné. K tomu byl na jevišti ještě můj dnes už bývalý manžel, ale v té době můj budoucí manžel, tehdy přítel, který hrál hraběte. Byli jsme ještě studenti a bylo to tedy představení s velmi rodinnou atmosférou. Ale moje matka byla nervóznější než já. Vzpomínám si na druhé dějství, kdy zazpívala svou árii a pak měla ke mně pronést recitativ, ale v tom úplně vypadla z partu, zapomněla noty, intonaci, všechno.Když na to dneska vzpomínám, jsem z toho víc dojatá než tenkrát.

Nedávno jsem poprvé zpívala se svou dcerou, nazpívali jsme vánoční koledy pro polskou televizi, je to i na Youtube. A měla jsem stejný pocit, jaký měla ona před dvaceti lety.

Ve svých začátcích jste se zúčastnila i soutěže Plácida Dominga Operalia. Sice jste nevyhrála, ale přesto to byl důležitý milník ve vaší kariéře. Proč?

Bylo to velmi důležité, protože jsem se setkala s šéfem castingu londýnské Královské opery. Zůstali jsme v kontaktu a posléze jsem dostala svou první roli v Královské opeře, v Mozartově Mitridatovi. Takže teď říkám mladé generaci zpěváků: Jděte a účastněte se soutěží. Neděláte to kvůli ceně. Nemusíte vyhrát, protože někdy je prostě třeba, aby vás někdo slyšel, a může vás slyšet důležitá osoba, která změní celou vaši budoucí kariéru. Já se tehdy ani nedostala do finále, přitom jsem si už předtím přivezla několik ocenění z jiných soutěží, takže jsem si ve svých jednadvaceti letech připadala jako velká hrdinka, která chce dobýt svět. Takže pak přišla rána. Nicméně jsem se poučila, že musím být připravená na to, že nebudu vždycky vyhrávat. Že v životě přijdou vzestupy i pády. 

Po letech, kdy jste se pohybovala v lyrickém a koloraturním repertoáru, jste se posunula do dramatického oboru. Ovlivnilo nějak změnu ve vašem hlase narození dítěte?

Říká se, že po porodu se hlas mění, že se prohlubuje – ne vždy, ale stává se to často. Záleží na těle každé ženy a na hormonech. Já jsem to moc nepociťovala. Jenže jsem vlastně těch devět měsíců vůbec nedokázala myslet. V pátém měsíci jsem přestala zpívat kvůli hormonálně podmíněnému otoku hlasivek. Skoro jsem přišla o hlas, nebo možná ne úplně, ale měla jsem velké problémy s vysokými tóny. Zpívat bylo opravdu těžké. Tak jsem zrušila svou poslední Traviatu ve Vídeňské státní opeře. A pak jsem ani doma nezpívala, ani jedinou notu. Začala jsem zase až po porodu. A pak jsem si jen řekla: „Ach, můj bože! Kdo to je? Co je to za hlas?“ Chtěla jsem se vrátit už dva měsíce po porodu, ale nešlo to. Vrátila jsem se až asi po třech měsících. Musela jsem svůj hlas znovu najít. Vzpomínám, jak to bylo divné, ten zvláštní pocit, jako když dlouho nehrajete na housle. Vezmete je pak do ruky a připadají vám divné, protože jste hrát skoro zapomněli. Pak jsem si řekla, že přišel správný okamžik. A postupně, s každou další rolí, kterou jsem zpívala, jsem objevovala změny, i když byly jen malé. Řekla bych, že s novým repertoárem zjišťujete, jak můžete svůj hlas využít.

A jak s hlasem pracujete, když zpíváte třeba Butterfly nebo Turandot?

Samozřejmě, když zpívám Butterfly (a před týdnem jsem zpívala Turandot), jsou to dva různé hlasy, protože v Butterfly si nemohu dovolit temný, dramatický, mohutný zvuk, k té postavě to nesedí. Vždycky se snažím přizpůsobit barvu hlasu i jeho volumen roli, kterou hraju – ať už jde o patnáctiletou holčičku, drobnou gejšu nebo o postavu, která rozkazuje zabíjet lidi. Naučila jsem se i něco z technického hlediska. Jak správně zacházet s hrtanem, otevřít hrdlo, vnímat dech v dolní části hrudníku. Když zpívám Turandot, nemůžu ji srovnávat s žádnou jinou rolí. Je to, jako bych zvedala činky. Ale jak jsem říkala, objevila jsem v sobě nové tělesné vjemy a najednou mi to přišlo mnohem snazší, jako by se hlas nesl lehčeji. Myslím si, že se mohu rozvíjet jen proto, že přijímám výzvy. Kdyby mi někdo řekl, že musím zpívat jen to a nic jiného, a já bych se toho držela, zůstala bych na místě. Nikdy bych neměla možnost objevit ten další hlas, který mám v sobě.

Jak se na Turandot připravujete? Máte třeba nějaké speciální posilovací cvičení?

Ne ne, stejně jako na každou jinou roli. Prostě jsem se ji naučila nazpaměť… Samozřejmě jsem si poslechla nejznámější nahrávky, abych je mohla porovnat, protože tu roli zpívalo tolik různých hlasů… Nicméně hledala jsem ty, které mi byly nejbližší, pokud jde o repertoár. To jsou například Maria Callas, Joan Sutherland a Montserrat Caballé. Nechtěla jsem poslouchat třeba Birgit Nilsson, protože když se podívám na její repertoár, nic moc tam pro mě není. Je to úplně jiný repertoáru, jiná barva hlasu. Úžasná zpěvačka, ale nemáme nic společného. Takže se vždycky snažím poslouchat zpěvačky, u nichž mohu najít něco podobného v hlase. Turandot je navíc krátká. Když jsem se tuhle vrátila do New Yorku a zpívala Butterfly, říkala jsem si: „Bože můj, jsem teprve uprostřed prvního dějství, Turandot už bych měla za sebou celou!“ Je to asi dvacet minut čistého zpívání… Chci tím říct, že je to velká role, že musíte mít výdrž, musíte tu árii zkrátka zazpívat, ale není tak únavná jako Butterfly.

Může zkušenost s mozartovským repertoárem zpěvákovi pomoci, aby se vyhnul namáhání hlasu v obtížnějších italských operách?

Neřekla bych, že italské opery jsou obtížnější než Mozart. Mozart je ten nejobtížnější. Rozhodně. Někdy si člověk pomyslí: „Ach, Mozart, to je pro mladé zpěváky.“ Obtížnost Mozarta však spočívá v tom, že musí znít jednoduše, ale zazpívat ho musíte tak, jak je to napsané. Můj manžel mi vyprávěl, že když byl velmi mladý, asi ve dvaceti, zpíval italské role a když přišel na konzervatoř, učitel mu řekl: „Jsi příliš mladý. Tohle nemůžeš zpívat. Musíš začít s Mozartem.“ A on mi řekl: „Začal jsem zpívat toho Mozarta. A po týdnu jsem úplně ztratil hlas. Prostě jsem nemohl. Nebylo to pro mě. Absolutně ne.“ Takže to není tak, že řeknete: „Jsi mladý, zpívej Mozarta.“ Záleží na tom, jaký máte hlas, každý hlas má predispozici pro jinou hudbu. Nejde vždycky o to být dramatický, zpívat velkoryse, ale ve stylu, s elegancí, tak, aby to znělo snadno. To je ta obtížná věc.

Jak udržujete svůj hlas v kondici?

Neměla bych moc mluvit. (smích) Ale není na tom nic zvláštního. Člověk by neměl onemocnět. Důležité je pít hodně vody, nepít moc vína, vyhýbat se pozdním večeřím, protože to není pro hlas dobré. Také se snažím nechodit do těch restaurací, kde hraje velmi hlasitá hudba, takže na sebe lidé musí křičet. Když do takového prostředí zajdete po představení, unavíte se víc než na jevišti.

Už jsme mluvili o přechodu od možná lehčího koloraturního repertoáru k tomu dramatičtějšímu. Jak je to s herectvím? Je tady také nějaká výzva, hledání něčeho nového?

Ne. Herec je herec. Myslím tím, že herectví v sobě buď máte, nebo ne. Je spousta zpěváků, kteří se na jevišti prostě nehýbou. Mají krásné hlasy a to je vše. A pak jsou tu takzvaná „jevištní zvířata“, která jsou jako skuteční herci ve filmech, prostě tito zpěváci se s tím talentem narodili a vědí to. Herectví v opeře je trochu jiné. Není to film ani divadlo. Musíte hledat inspiraci v hudbě, nejen ve slovech; vaše pohyby v opeře mají vycházet z hudby. Je to spíš jako balet – musíte být plynulí.

Někteří zpěváci ale říkají, že mívají problémy s dramatickými rolemi v tom smyslu, aby emoce v nich obsažené vyvážili s hlasem.

To ano, protože pokud zpíváte hodně komedií a všechno je to lehké, tak pokud jste citlivý, vnímavý člověk, ovlivňuje to hodně váš hlas. Když do toho vložíte příliš mnoho srdce, možná už pěvecký výkon nedokážete dokončit. Jako to bylo se mnou u Butterfly, při úplně první zkoušce, bez jeviště, bez ničeho, jen zpívání. Sotva jsem to dokázala dozpívat, prostě se mi sevřelo hrdlo emocemi, slzami, a celou tou představou. Takže je nutné zachovat klid a nedovolit emocím, aby ovlivnily vaši techniku.

Co vy a česká hudba?

Mým snem je zpívat Jenůfu, Káťu nebo Rusalku. Skutečně bych je moc chtěla dělat, i kvůli našemu společnému slovanskému duchu. Mluvíme sice rozdílnými jazyky, žijeme v různých zemích, ale jsme Slované. My Poláci se ovšem naše skladatele, kteří jsou fantastičtí, musíme snažit prosazovat. Vy máte s Janáčkem nebo Dvořákem větší štěstí. Samozřejmě, nejsilnější pozici ve světě má italská opera, ve světě je číslo jedna spolu s německou.

Často vystupujete se svým manželem. Je pro vás snazší mít na jevišti skutečného životního partnera, nebo je to naopak ještě těžší?

Samozřejmě, že je to těžší, protože prožíváte dvojnásobný stres. Víte, jestli se on cítí dobře, nebo ne. V opeře musíte být trochu egoističtí a myslet na sebe, takže když zpíváte s kolegou, můžete prostě vypnout, když on zpívá árii, soustředíte se jen na sebe. Ale když jde o osobu, kterou milujete, vaše ucho je stále u toho… takže je to rozhodně těžší. A dokonce vám řeknu, že i když se někdy říká, že intimní scény na jevišti jsou snazší s manželem, tak to vůbec není pravda. Před člověkem, kterého takto neznáte, před kolegou můžete hrát jinou osobu, můžete být pro něj sexy, můžete s ním flirtovat, kdežto s manželem, který vás tak dobře zná, si někdy připadáte směšně. A když si máme na jevišti dát polibek, tak to vypadá, jako by nám někdo kradl soukromí. Tohle děláme doma a teď to musím ukazovat lidem? Kdežto s kolegy je to jen hra.

Ale zase na druhou stranu někdy se během zkoušek hádám s Robertem víc než s kolegou. Kolikrát jsme na sebe jen křičeli… Já totiž někdy se svou povahou řeknu věci na rovinu. Pak si jen pomyslím: „Bože, jak nezdvořilé to bylo, kdyby to byl můj kolega, řekl by ‚Jak se opovažuješ?‘“ Takže, vystupovat s manželem je po všech stránkách mnohem těžší, věřte mi. 

Učíte svou dceru zpívat?

Ne. Ona nechce, aby ji někdo učil. U mě to bylo stejné. Ona prostě jen zpívá od rána do večera, stejně jako můj manžel. Takže to doma nemám zrovna snadné… Ale na operu zatím moc není. Chodí na klavír, balet a hraje na kytaru. Chce dělat pop. Kdo ví, co přinese budoucnost?

Jak dokážete skloubit cestování po světových pódiích s rodinou?

Asi jsem prostě dobrý organizátor…  Není to snadné, ale měli jsme tu úžasnou výhodu, že jsme spolu hodně zpívali už od začátku, co jsme se poznali. Malena byla ještě malá a cestovala s námi všude. Měli jsme tak naši malou rodinu a bylo to možná jedno z nejkrásnějších období mé kariéry, když jsme opravdu sdíleli pódium i život. Teď je to jiné. Malena, když jí bylo šest, prohlásila: „Chci mít svůj vlastní život.“ A my jsme se na sebe překvapeně dívali. Řekla: „Chci chodit do školy. Už nechci cestovat.“ A my jsme si říkali: „Máme brát slova šestileté holčičky vážně?“ Protože pokud ano, musíme všechno změnit. Hodně jsme přemýšleli o Paříži, kde se narodil Roberto. A pak jsem řekla: „Vrátíme do Polska. Prodám svůj dům ve Varšavě a koupím nový v mém rodném městě, protože potřebuju pomoc svých rodičů. Až budeme pryč, oni zůstanou s Malenou. Jinak to nejde.“ Takže kvůli ní všechno od základu měníme, ale ona je i tak spokojená se svým rozhodnutím. 

Vlastně jsem se chtěla zeptat, proč jste se rozhodli společně žít v Polsku…

Já jsem Polsko nikdy neopustila. Vždycky jsem tam byla. Vždycky jsem v Polsku platila daně. A kde platíš daně, tam žiješ.

Foto: archiv KlasikyPlus

Facebook X E-mail WhatsApp