Litevská mezzosopranistka Justina Gringytė se prosadila na předních evropských i světových scénách, v repertoáru sahajícím od Bizeta a Saint-Saënse po Verdiho a Berlioze. V posledních sezonách se její umělecký profil stále výrazněji posouvá k velkým dramatickým rolím. V České republice se umělkyně dosud nepředstavila – její debut se uskuteční tuto neděli 16. června v Českých Budějovicích, kde vystoupí na slavnostním koncertě festivalu Hvězdy nad Vltavou po boku dirigenta Roberta Treviña a houslisty Pavla Šporcla. Právě při této příležitosti vznikl rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Pojďme v úvodu zavzpomínat na vaše hudební vzdělávání. Pokud vím, začala jste studovat v rodné Litvě a studia jste završila ve Walesu a v Anglii. V čem podle vás spočívají hlavní rozdíly mezi těmito vzdělávacími systémy?

Budete mi muset dát chvilku, abych se ve vzpomínkách vrátila do svých studentských let… Pokud bych měla rozdíl shrnout do jediné věty, řekla bych, že litevský systém je více strukturovaný, zatímco britský je mnohem více přizpůsobený jednotlivci.

Srovnání pěveckého vzdělání je pro mě trochu složité, protože jsem do něj vstupovala s velmi silným hudebním základem. Než jsem se začala věnovat zpěvu, studovala jsem hru na klavír, a právě klavíristé a smyčcaři procházejí v Litvě mimořádně náročnou hudební průpravou. K pěveckým studiím jsem si tak přinesla značnou hudební zkušenost, což pro mě byla velká výhoda.

Silnou stránkou litevského vzdělávání byla práce s divadlem a dramatem. Vycházeli jsme ze Stanislavského školy, z níž čerpám při vytváření operních postav dodnes. Velký důraz se kladl také na jevištní řeč. Pokud bych to měla shrnout, své hudební vzdělání jsem získala jako klavíristka na konzervatoři, divadelní průpravu v Litvě a pěvecké vzdělání ve Spojeném království.

Když jste jako studentka z bývalého východního bloku přešla do Velké Británie, co vás na tamním hudebně vzdělávacím systému nejvíce zaujalo? Utrpěla jste nějaký šok?

Byl to skutečně šok, a to v mnoha ohledech. Nejvíce mě ale zaujalo, jak zásadní důraz britský systém klade na techniku. Bez ohledu na jazyk, styl nebo repertoár stojí pěvecká technika a odborné vedení v samotném centru výuky. V zemích, jako je Litva, bývá často větší pozornost věnována samotnému hlasu – jeho objemu, síle a přirozené nosnosti. Technika přichází na řadu až později. Ve Spojeném království je to naopak. Technika tvoří základ všeho, a právě díky ní mohou uspět i pěvci s menšími hlasy, například v barokním nebo současném repertoáru.

Během studií a později také v programech pro mladé umělce v Londýně a v Covent Garden jsem se navíc setkala s disciplínami, jako je Alexanderova technika, práce s tělem a myslí nebo psychologie výkonu – tedy s oblastmi, které se v Litvě běžně nevyučují. To všechno výrazně ovlivnilo nejen mou pěveckou techniku, ale také celkový přístup k umělecké profesi.

Zůstaňme ještě chvíli v Litvě. Obávám se, že jen málokterý čtenář KlasikaPlus.cz by dokázal vyjmenovat litevské skladatele. Koho byste doporučila objevit jako první?

Jak možná víte, letiště ve Vilniusu nese jméno nejvýznamnějšího litevského skladatele a malíře Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise. Už to samo o sobě mnoho vypovídá o významu hudby a kultury v litevské společnosti. Mám radost, že dnes můžeme o litevské hudbě hovořit nejen v souvislosti s historickými osobnostmi, ale také s tvorbou současných skladatelů. Máme řadu vynikajících autorů a jsme na ně právem hrdí. V jejich dílech se často odráží příroda, historie i národní identita. Ostatně právě to je něco, co spojuje národní hudební školy napříč Evropou, a myslím, že je to krásné.

Vedle Čiurlionise bych zmínila například Osvaldase Balakauskase, Feliksase Bajorase, Broniuse Kutavičiuse nebo Giedriuse Kuprevičiuse. Litevská hudba je však velmi živým organismem i dnes a stále vznikají díla, která oslovují publikum daleko za hranicemi naší země. Osobně mám velkou radost ze spolupráce se třemi předními současnými litevskými skladatelkami, jejichž díla jsem měla možnost nahrát. Na albu vydaném společností Deutsche Grammophon v roce 2019 jsem natočila písňový cyklus Songs of Sunset and Dawn Raminty Šerkšnytė. V roce 2021 následovala skladba Designation and Expulsion Justiny Repčenkaitė a v blízké budoucnosti vyjde také Enheduana Žibuoklė Martinaitytė. Každá z nich má mimořádně osobitý hudební jazyk a já jsem hrdá, že mohu jejich tvorbu představovat mezinárodnímu publiku.

Moc děkuji za doporučení. Na straně opačné jsem ve vašem repertoáru nenašel žádnou českou stopu…

Tento nedostatek ve svém repertoáru sama dobře vnímám. K české opeře jsem se zatím dostala jen okrajově. V roce 2012, během svého působení v programu pro mladé umělce v Covent Garden, jsem zpívala Třetí žínku v Rusalce. A samozřejmě jsme se setkala s Dvořákovým symfonickým repertoárem.

Velmi jsem se těšila také na Příhody lišky Bystroušky v bruselském divadle La Monnaie, ale produkce byla nakonec zrušena. V operním světě člověk nikdy neví, jak se cesty jednotlivých děl a rolí znovu protnou. Doufám proto, že se k českému repertoáru v budoucnu vrátím a budu mít příležitost jej poznat mnohem důkladněji.

Mimochodem, nabízí dnešní operní svět skutečně rovné příležitosti? Setkala jste se někdy s tím, že byste byla znevýhodněna jako žena, případně přímo s projevy misogynie?

Vaše otázka se v konečném důsledku týká vnějších faktorů, které omezují schopnost člověka prosadit se a postupovat dál. Jistě, misogynie existuje, ale stejně tak existují ženy ve vedoucích pozicích, které zneužívají své postavení nebo využívají druhé stejným způsobem jako muži. Dnes je však podle mě ještě důležitější jiná otázka – zda za vámi stojí dostatečně vlivní lidé.

Jaký je váš vztah ke Carmen, kterou jste ztvárnila už nesčetněkrát? Nestala se z ní už tak trochu povinná zastávka v kariéře lyricko-dramatického mezzosopránu – role, která se od vás jednoduše očekává?

Víte, občas si říkám, že Carmen se stala takovým klišé, že už jen čekám, kdy ji začne zpívat nějaký muž. (smích) Je to nesmírně obtížná role, pokud ji chcete nastudovat opravdu poctivě. Zároveň je ale snadné proměnit ji v prostředek k uspokojení vlastního ega nebo ega režiséra. Carmen je vděčná publiku, publikum ji miluje, a právě proto člověk snadno sklouzne k tomu, aby se snažil především zavděčit. Tím nechci nijak zpochybňovat genialitu tohoto díla. Naopak, Carmen si zaslouží veškeré uznání, kterého se jí dostává. Na Bizetovi mě fascinuje něco jiného. Mnohá jeho díla byla opakovaně cenzurována, a právě u Carmen jako by si řekl: „A dost. Už je mi to jedno.“ A vzniklo dílo, které nakonec slavilo obrovský úspěch. 

Ostatně Bizet, to není jen Carmen…

Právě proto, že jsem Carmen zpívala tolikrát, začala jsem si klást otázku, co dalšího se za jménem Georgese Bizeta skrývá. Objevila jsem jeho písňovou tvorbu a měla jsem pocit, jako bych nacházela malé biografické ostrovy rozeseté napříč jeho životem.

V loňském roce jsem pro vydavatelství Ondine, které je součástí společnosti Naxos, natočila album Bizet: 20 Songs, Op. 21. Považuji tento cyklus za skutečný klenot – hudbu nádhernou a podle mého názoru dosud nedoceněnou. Jsou to skladby velmi osobní a intimní; člověk z nich cítí, že nevznikaly s ohledem na to, jak budou přijaty nebo hodnoceny okolím. A právě možnost nahlédnout skladateli do takového tvůrčího soukromí je nesmírně fascinující. Je vzácné sledovat autora, který píše s takovou svobodou a vnitřní upřímností.

Ale mám-li se vrátit ke Carmen, myslím, že už jsem jí zpívala tolikrát, že je čas na jiné role. V současnosti bych další Carmen přijala jen pokud by to bylo opravdu pozoruhodné, nikoliv tradiční nastudování anebo kdyby ho řídil můj muž. Společná práce na Carmen by pro nás byla naplňující.

Které další role pro lyricko-dramatický mezzosoprán si podle vás zaslouží větší pozornost nebo dokonce znovuobjevení? Jinými slovy: Která díla by mohla alespoň částečně vyvážit všudypřítomnou slávu Carmen?

Určitě bych zmínila Thérèse ze stejnojmenné opery Julese Masseneta. Mám dokonce pocit, že jsem se stala jakousi ambasadorkou této role. Poprvé jsem byla k jejímu nastudování přizvána Skotskou operou. Massenetovu hudbu jsem měla vždy velmi ráda, ale teprve když jsem se do role skutečně ponořila, uvědomila jsem si, jak mimořádná a náročná ve skutečnosti je. Je to opravdu fenomenální dílo.

Před několika lety jsem dokonce sama oslovila jeden litevský festival s návrhem, aby tuto operu uvedl. Nakonec jsem tam Thérèse také zpívala a setkala se s mimořádně nadšeným přijetím publika. O to více mě překvapuje, jak zřídka se tato opera uvádí. Je to nádherné dílo, prodchnuté silnými emocemi a lidskostí. Domnívám se, že by si zasloužilo mnohem větší pozornost, než jaké se mu dnes dostává.

Jste také vášnivou interpretkou vokálních partů v Mahlerových symfonických dílech. Jakým jazykem k vám Mahlerova hudba promlouvá?

Mahler je pro mě výjimečný tím, že ze všech skladatelů nejhlouběji souzní s mou životní filozofií, psychikou i emocionálním světem. Nejde přitom jen o pěvecký part. Je to celý symfonický vesmír, komplexní hudební organismus, který ve mně nachází mimořádně hlubokou odezvu. Když zpívám Mahlera, mám pocit, že jeho hudba rezonuje s mým nitrem způsobem, jaký u žádného jiného skladatele nezažívám. Vnímala jsem to už od prvního okamžiku, kdy se mi jeho partitury dostaly do rukou. Měla jsem pocit, že ke mně promlouvá jazykem, kterému rozumím instinktivně, bez potřeby překladu či vysvětlování. Jako by jeho hudba dokázala pojmenovat pocity a myšlenky, které jsem v sobě nosila dávno předtím, než jsem je uměla sama vyjádřit slovy.

V poslední době se stále více posunujete dramatičtějšímu repertoáru, včetně verdiovských rolí, jako již zmiňovaná Eboli, či wagnerovských partů. Je to cesta, kterou jste si vědomě zvolila, nebo vás tímto směrem postupně vedl váš hlas?

Od dětství jsem přirozeně směřovala k dramatičtějšímu vyjádření – ať už v poezii, divadle, literatuře či v hudebním a operním světě. Šla jsem krok za krokem a jsem ráda, že mi dnes můj hlas umožňuje tyto role zpívat. Je to pro mě přirozený vývoj. Můj pedagog mi kolem mých sedmatřiceti řekl, že teď už vstupuju do repertoáru, který je opravdu pro mě, a měl pravdu, protože když jsem poprvé začala zpívat Amneris, Dalilu nebo Eboli, cítila jsem se najednou naprosto přirozeně. Jakoby se tělo, mysl i technika konečně propojily v jeden celek.

Přitom už v sedmadvaceti letech jsem byla oslovena, abych zpívala Eboli nebo Azuceu, ale tehdy jsem to opakovaně odmítala, neboť jsem věděla, že na ni ještě nejsem připravená. Pokud pěvkyně začne zpívat Eboli, když jí není ani třicet, může si hlas snadno poškodit. Je to vždycky otázka určitého výpočtu – vědět, co zpívat, kdy to zpívat a nechat hlas přirozeně dozrát. Nikdy jsem se necítila doma v mozartovském ani rossiniovském repertoáru. Technicky jej sice zvládnu jako řada lyrických mezzosopránů, ale pro mě to nebylo to pravé – není to barva mého hlasu. 

Jste ráda, že jste mezzosoprán?

Inu, je to, jak to je. (úsměv) Člověk nakonec přijme to, co má. Je samozřejmě normální a lidské chtít vždycky trochu něco víc. Jedním dechem ale dodávám, že zpívat Eboli, Dalilu nebo Berliozovu Kleopatru je pro mě splněný sen. Jsem spokojená s tím, kým jsem, a jsem ráda i za to, že stárnu – a že stárnu dobře.

Jakou roli byste si ráda zazpívala, kdybyste nebyla mezzo?

Rozhodně Tosku.

Žijete v hudebním manželství – vašim mužem je dirigent Robert Treviño. Podaří se vám vůbec někdy od hudby úplně odpojit?

Tak předně, my nežijeme v „hudebním manželství“. Je to prostě harmonické manželství. Tečka. Vedeme úplně normální život, jsme lidé pevně ukotvení v realitě – zahradničíme, trávíme čas na pláži, kde si dáme piña coladu, nebo prostě neděláme vůbec nic a díváme se na Netflix. A do toho nám život nezměrným způsobem obohacuje náš syn.

Samozřejmě jsme oba profesionálové a aktivní umělci, takže všichni neustále studujeme a pracujeme. Jen je potřeba víc plánování než v jiných rodinách – kvůli koncertům, angažmá, studiu rolí a partitur. Plánujeme klidně rok nebo dva dopředu, včetně školních prázdnin, protože náš syn je ve třetí třídě. Ale jinak žijeme obyčejný život a nic si neodpíráme. Můj manžel se synem milují horské dráhy a adrenalinové atrakce, zatímco já si raději zajdu na nákupy. Rozhodně si neodpíráme každodennost.

Společně u nás budete nyní debutovat v Českých Budějovicích. Jaký program jste připravili?

Za vznikem tohoto koncertu vlastně stojí můj manžel, naše PR agentka a také její kontakty na Pavla Šporcla. S Robertem velmi rádi vystupujeme společně a těší mě, že se nám konečně naskytla příležitost představit se bok po boku také českému publiku. Jak už jsem zmínila, jednou bychom spolu rádi nastudovali Carmen, a proto mám radost, že alespoň několik jejích fragmentů zazní i v Českých Budějovicích. Na programu bude také Dalilina árie z role, která patří k mým nejoblíbenějším, a samozřejmě nebude chybět ani Eboli.

Tentokrát jsme zvolili repertoár odlehčenějšího charakteru, což nám oběma velmi vyhovuje. Po intenzivní práci na rozsáhlých a náročných dílech je důležité zachovat si lehkost a nadhled a nevěnovat se pouze tomu nejtěžšímu repertoáru. Koncert je koncipován jako slavnostní gala večer s Pavlem Šporclem, a proto v programu převládnou známé operní árie a orchestrální čísla, která si posluchači snadno spojí s nejslavnějšími tituly světového operního repertoáru.

Kdybyste si mohla pozvat na skleničku jakoukoli operní postavu, kdo by to byl? O čem byste si povídaly a co byste jí nabídla k pití?

Pozvala bych Berliozovu Kleopatru a otevřela bych láhev svého oblíbeného chardonnay Kongsgaard z Napa Valley. Měla bych na ni nejspíš stovku otázek. Zajímalo by mě, zda skutečně milovala Caesara a Marka Antonia, jaké je být ženou s takovou mocí a vlivem, odkud čerpala svou sílu a odhodlání. A také to, jak se zranitelnost může proměnit v sílu. Silné ženské postavy mě odjakživa fascinují.

Foto: archiv Justiny Gringyté, Tommy Ga-Ken Wan, Facebook Justiny Gringyté, Ed Markovich

Facebook X E-mail WhatsApp