Mladý polský tenorista Piotr Buszewski, rodák z Varšavy, se ve svém oboru dostává pomalu, ale jistě mezi světovou špičku. Kritici od New Yorku až po Curych se shodují na tom, že zpěvák disponuje „velkolepým, jasným a zvučným tenorem, ušlechtilostí tónu a podmanivou jevištní přítomností“. V Metropolitní opeře už se pěvec představil například jako Rytíř de la Force v Poulencových Dialozích karmelitek, v příští sezoně se v přímých přenosech z MET objeví jako Cassio v nové produkci Verdiho Otella. Na jaře roku 2024 vystoupil po boku českých pěvkyň Štěpánky Pučálkové a Olgy Jelínkové jako Italský zpěvák v Lipské opeře, úspěšně debutoval i na prestižních scénách v Londýně, Berlíně, Římě, Toulouse, Atlantě nebo San Diegu. K našemu rozhovoru jsme se ale sešli jen nedaleko od českých hranic…

Piotr Buszewski momentálně vystupuje v drážďanské Semperoper v hlavní tenorové roli Fadinarda v opeře italského skladatele Nina Roty Florentský slaměný klobouk. Byl horký červnový den, a navzdory zmínce o pivu v průběhu interview jsme si vystačili jen s minerální vodou. Přesto se ale jednalo o moc zajimavé a uvolněné povídaní: sympatický pěvec zavzpomínal na svou účast v Domingově soutěži Operalia, vyznal se ze své lásky k Rotově komické opeře, ve které v Drážďanech rozhodně nevystupuje poprvé, a přiblížil podrobnosti spolupráce s dirigentem Antoniem Pappanem, s nímž chystá na příští rok řadu koncertních i plně inscenovaných provedení Verdiho Traviaty se Slávkou Zámečníkovou v hlavní roli. Témat jsme ale nakousli mnohem víc…

V České republice jsme vaše jméno zaznamenali poprvé v roce 2019. Probojoval jste se až do finále pěvecké soutěže Operalia Plácida Dominga, která se tehdy konala v pražském Národním divadle. Byl to pro vaši kariéru důležitý okamžik?

Rozhodně! V té době jsem byl teprve na jejím začátku. V průběhu léta toho roku jsem se zúčastnil několika velkých soutěží, včetně soutěže Metropolitní opery, Moniuszkovy soutěže ve Varšavě a samozřejmě i Operalie v Praze. A i když jsem se dostal jen do finále, považoval jsem to skoro za zázrak, protože tehdy se v soutěži představili opravdu skvělí umělci. Adriana Gonzales a Xabier Anduaga po právu vyhráli první ceny, dalšími oceněnými byli dnes už také renomovaní zpěváci Maria Kataeva, Christina Nilsson nebo Gihoon Kim, fantastický korejský barytonista. Pro mě to byla každopádně důležitá zkušenost, protože jsem měl možnost se v této i ostatních soutěžích předvést před porotami, tvořenými opravdu důležitými a vlivnými lidmi. A i když jsem samozřejmě věděl, že sama vítězství jsou úžasná, za nejpodstatnější jsem považoval právě šanci zaujmout lidi, kteří jsou schopni posunout mě v mé profesní cestě dál. Což se právě v Praze podařilo, protože krátce po účasti v Operalii jsem získal svou první londýnskou smlouvu s Královskou operou v Covent Garden. Stalo se tak doslova za pět minut dvanáct před začátkem světové pandemie koronaviru, takže to dodnes považuji za své životní štěstí.

Co je podle vašeho názoru pro úspěšnou kariéru operního pěvce nejdůležitější? Prosadit se ve sledované soutěži, získat dobrý management, nebo prostě jen ocitnout se ve správný okamžik na správném místě?

Myslím, že pro mě byla vždycky klíčová kombinace všech těchto faktorů, ale důležité bylo i to, že každý z nich přišel v ten pravý okamžik. Vědomě jsem například plánoval, kdy jít na nějakou soutěž nebo konkurz, abych to vzhledem k věku či aktuálním schopnostem neuspěchal. I přesto se domnívám, že když jsem začal s kariérou v nějakých šestadvaceti letech, bylo to možná trochu brzy. To, co vás totiž ve škole nikdo nenaučí, je, že když všechno jde dobře a je o vás zájem, jdete od produkce k produkci a nemáte čas přemýšlet, zda je pro vás ten či onen úkol ten pravý. Prostě se musíte za všech okolností prezentovat na nejvyšší možné úrovni a doufat, že jste na to připraven. Je také samozřejmě třeba naučit se pracovat s lidmi a mít svůj tým, který je schopen vám poskytnout zpětnou vazbu. Na většinu důležitých rozhodnutí jste ale sami a musíte být v danou chvíli svým vlastním soudcem, vlastním učitelem a vlastním koučem. Takže, abych se vrátil k otázce: Myslím si, že je také docela důležité nedostat se do toho kolotoče příliš brzy. Ale kromě správného načasování jsou samozřejmě důležité i soutěže a konkurzy. Na začátku jsem měl malou agenturu v USA, která odváděla skvělou práci, a také díky ní a určitě i velkému kusu štěstí jsem pomalu, krok za krokem, postupoval od malých rolí k těm hlavním na důležitých scénách.

… jako je třeba drážďanská Semperoper, kde si právě povídáme. Zpíváte tady hlavní mužskou roli Fadinarda v opeře Florentský slaměný klobouk skladatele Nina Roty. Zdá se, že jste jeden z mála světových specialistů na tuto operu, koneckonců jste i protagonistou její aktuální nahrávky od společnosti Capriccio. Jak jste se vlastně k tomuto dílu dostal? A cítíte se být opravdu „specialistou na hudbu Nina Roty“?

Pokud vím, tuhle roli zpívá jen pár tenoristů na světě. Proto je asi pro každé divadlo maximálně stresující hledat záskok, pokud se představiteli Fadinarda něco stane, protože zbývající Fadinardové jsou na planetě asi jenom dva nebo tři…

A jeden z nich je náš tenorista Martin Šrejma, který tu roli nastudoval nedávno v ostravské produkci…

Tak to vám gratuluji! Já tu roli každopádně opravdu miluju. A i když je to pro mě co do množství zpěvu a fyzické náročnosti jedna z nejtěžších úloh, kterou jsem kdy dělal, domnívám se, že se dobře hodí jak k mému typu hlasu, tak k mému přístupu k herectví. Můj příběh s „Kloboukem“ je docela jednoduchý: v Drážďanech teď děláme stejnou inscenaci, jakou jsme chystali v Opeře ve Štýrském Hradci, kde byla intendantkou současná ředitelka Semperoper Nora Schmidt. Bohužel, tehdy udeřil Covid-19 a nastal problém i s přípravou scény: dílny byly zavřené, a nevznikly tak nakonec ani kulisy. Takže bylo rozhodnuto, že místo uvedení díla v divadle uděláme alespoň nahrávku s dirigentem naší současné inscenace Danielem Squeem. Byl jsem tenkrát jediným hostem ve stálém ansámblu opery a vzpomínám si, že to byl hodně nezvyklý zážitek. Když v nějaké produkci ztělesníte nějakou postavu, sžijete se s ní a to vám pak výrazně pomůže, když má vzniknout i nahrávka. V tomto případě jsme ale pracovali výhradně na hudbě a měli jen matnou představu o tom, jak může opera vyznít na jevišti. Zrealizovali jsme tedy nejdřív audiozáznam a pak, o dva roky později, konečně připravili i plnohodnotnou produkci. A teď jsme zpět se stejnou inscenací a s novým fantastickým obsazením!

Nino Rota je fantastický vypravěč, pokud jde o to příběh přiblížit výhradně hudebními prostředky. Na druhou stranu má také pochopení pro možnosti pěvců, takže za mě je to jeden z největších skladatelů dvacátého století, kteří opravdu věděli, jak psát party pro zpěváky. Pokud jsem tedy chápán jako specialista na hudbu Nina Roty, tak mi to vážně lichotí. Zpívat Rotu je něco velmi, velmi obohacujícího. Můžete na jevišti ukázat spoustu nálad a emocí a zároveň zpíváte roli, ve které se cítíte pěvecky velmi dobře, i když je náročná.

Líbí se vám i další hudba Nina Roty? Mám na mysli především tu filmovou, kterou psal pro snímky Federica Felliniho nebo Francise Forda Coppoly.

Samozřejmě, jsem velký filmový nadšenec a miluju zejména italskou kinematografii. Pokud si pamatuju, tak pro Kmotra Nino Rota původně skládat hudbu vůbec nechtěl, ale režisér Francis Ford Coppola ho prostě uprosil, a tak vznikl jeden z nejslavnějších filmových soundtracků historie… Ve Štýrském Hradci jsme také dělali malý koncert s Rotovými dalšími skladbami, vokálními i instrumentálními, a všechny se mi moc líbily. Vždycky to byla hudba plná života, plná příběhů.

A prozradím vám ještě něco: jsem velký milovník částí italských oper, kterým se říká tempesta, tedy hudby evokující bouři. Nejdeme ji v Lazebníku sevillském, Rigolettovi nebo na začátku Otella. V našem „Klobouku“ máme na začátku čtvrtého dějství také jednu takovou tempestu. Nino Rota ji zkomponoval jako scénu se začínajícím deštěm a pak s obrovskou bouří. A je to v tu chvíli tak barevné a svérázné, že pochopíte, že by taková kompozice patrně nevznikla, kdyby neměl skladatel tolik zkušeností s hudbou k filmům.

Rotův Florentský slaměný klobouk je takzvanou „operou dvacátého století“. Nebojíte se, že budete „zaškatulkován“ jako odborník na právě takový typ hudby?

A víte, že by mi to nevadilo? Všechny ty Traviaty, Rigoletty nebo Nápoje lásky samozřejmě miluju, ale upřímně řečeno, méně známé opery mě baví mnohem víc. Hudbě dvacátého století se proto nijak nebráním, ale mám moc rád i starší díla, která jsou krásná a neprávem opomíjená. Kromě Prince v Rusalce jsem tak od Dvořáka zpíval i Slavoje ve Vandě, což je opravdu nádherné, mistrovské dílo.

Připomněl jste roli Prince. Jedním z nejlepších představitelů této role je v současnosti váš krajan Piotr Beczała. Tradice polských tenorů v Rusalce je ale mnohem starší – na Neumannově nahrávce je výborným Princem Wieslaw Ochman…

Ano, to samozřejmě vím. Panu Ochmanovi bude brzy devadesát let, je to neuvěřitelný umělec a skvělý člověk. Když jsem se roli Prince učil, vycházel jsem právě z jeho interpretace. Nevím, co si o ní myslíte vy, ale já si opravdu užívám lyriku Ochmanova zpěvu. Zpíval Prince s nesmírnou lehkostí, na jakou dnes už nenarazíte. Dnes už v té roli vystupují tenoři, kteří mají jinak v repertoáru Wagnera. Chápu, že ve finální scéně umírání musí zpěvák vzdorovat hutně instrumentovanému orchestru, ale co tomu hudebně předchází? Přece lehkost, půvab a lyrika. Takže chci říct, že přesně takhle bych chtěl Prince zpívat i já. Kdyby se mi podařilo tu úlohu vytvořit tak, aby vyzněla jako mnohem křehčí, plná vzrušení, lásky a mladistvého tónu, byl bych nejšťastnější zpěvák na světě.

Jinak Piotr Beczała je pro mě asi nejlepší tenor současnosti, co se týče techniky, vokální jistoty i šíře repertoáru, kterému se věnuje. Začal s Mozartem a teď už úspěšně zpívá velké veristické, a dokonce i wagnerovské role. Je to úžasný hudebník! Je skvělé nechat se jím inspirovat, ale zároveň se s ním nechci srovnávat. Dvořákova Rusalka mi přináší spoustu radosti a budu moc rád, když do role Prince budu moci vložit především něco ze sebe.

Kromě Piotra Beczały patří mezi známé polské pěvce například sopranistka Aleksandra Kurzak nebo barytonista Artur Ruciński. Kdo jsou ale podle vás nejzajímavější současní mladí polští zpěváci? 

Je jich určitě spousta. Nedávno, když jsem zpíval v Metropolitní opeře, zažil jsem tam fantastický debut barytonisty Andrzeje Filonczyka. Měl skvělé recenze a určitě je jednou příštích hvězd tohoto divadla. Jsem jeho velký fanoušek. Pak tu máme dalšího výborného barytonistu, mého drahého přítele Huberta Zapióra. Posledních několik sezon byl členem souboru berlínské Komische Oper. Nedávno tam vystoupil jako Evžen Oněgin a na příští rok chystá svého prvního Krále Rogera. Pro zajímavost, měli bychom spolu brzy vystoupit v inscenaci slavné operety polského skladatele Józefa Beera Polská svatba. Měla premiéru v roce 1937 v curyšské opeře a hlavní mužskou roli vytvořil legendární polský tenor Jan Kiepura. Opereta se pak hrála po celém světě, ale dokážete uvěřit, že u nás v Polsku nikdy nevznikla žádná inscenace tohoto díla v polštině? A my ji děláme poprvé letos v létě na Baltském operním festivalu v severním Polsku…

Jinak co se týče mladých polských pěvců, napadají mě ještě jména výjimečně talentovaného barytonisty Szymona Mechlinského, rovněž mého přítele, nebo basisty Pawła Horodyského, kterého brzy také čeká debut v MET. Tady v Drážďanech také právě vystupuje v nové produkci Carmen báječný basista Krzysztof Baczyk. A samozřejmě je tu kontratenorista Jakub Józef Orliński. Je to nejen vynikající zpěvák, ale i mistr marketingu, který svou kariéru dokáže maximálně zúročit. Pro mladé zpěváky je vzorem, jak účinně využívat média a sociální sítě. Myslím, že je to jeden z mála světových klasických pěvců, kteří dokážou bez problémů zaplnit jakýkoli sál. Je zkrátka vzrušující vidět všechny kolegy, kterým se daří, na prestižních scénách celého světa. Jsou také ambasadory celé polské kultury. A později se určitě vrátí domů a podělí se o své znalosti a zkušenosti s další generací zpěváků, což je pochopitelně velmi důležité. I já sám cítím, že mou zodpovědností do budoucna bude předávat mladým pěvcům to nejlepší, co jsem se na tolika místech světa naučil.

Když jsem četl o vašich budoucích projektech, zaujalo mě koncertní provedení Verdiho Traviaty s dirigentem sirem Antoniem Pappanem a Londýnským symfonickým orchestrem v květnu příštího roku v Londýně. Kromě vás v roli Alfreda a Stéphana Degouta v úloze jeho otce vystoupí v titulní roli i u nás dobře známá sólistka Vídeňské státní opery, slovenská sopranistka Slávka Zámečníková…

Slávka je úžasná zpěvačka! Známe se z prestižní Moniuszkovy pěvecké soutěže, kde v roce 2022 získala druhou cenu…

… zatímco i vy jste se probojoval do finále a získal cenu publika.

Ano, přesně tak… Na naše společné vystoupení se Slávkou už se moc těším, protože po londýnských koncertech pojedeme s naší Traviatou do Aix-en-Provence, kde nás čeká plnohodnotná inscenace. S ní bychom pak měli hostovat i na festivalu v Edinburghu. Takže to bude opravdu rušné léto! Ano, je to obrovský projekt. Je to velmi vzrušující, a těším se, že se mi konečně splní můj sen spolupracovat s Antoniem Pappanem. 

Nesmím zapomenout na jednu speciální otázku. Asi před rokem jsem dělal rozhovor s mladým českým tenoristou Danielem Matouškem…

Znám ho, je to skvělý zpěvák!

Rád mu to vyřídím. Každopádně jsem se ho ptal, čím vyniká Královská opera Covent Garden v Londýně, kde právě zkoušel inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos. Hned na prvním místě odpověděl, že je v tom divadle vynikající kantýna… Od té doby jsem četl mnoho dalších vyjádření nejrůznějších zpěváků ke stravování v operních domech celého světa. Jaké zkušenosti s ním máte vy?

Nejdřív musím dát za pravdu Danielovi: pro zpěváka je vždycky výhodou, když se může přímo v divadle rychle a dobře najíst a pak se vrátit do práce. Což je zrovna v Covent Garden na vynikající úrovni. Tamní kantýna navíc sídlí v nejvyšším patře divadla a je tam velká terasa, ze které máte ten nejkrásnější výhled na Londýn. Ale nesmím zapomenout ani na kantýnu tady v Semperoper: výborně tu vaří a pokud máte rád německé speciality – můj případ –, nemůžete narazit na lepší divadelní kuchyni. Když jsem studoval v USA, moc jsem si americkou stravu neužíval, ale když jsem debutoval v Evropě, což bylo v Lipsku, rozhodně jsem si spravil chuť! Také jsem byl překvapený, že bylo možné dát si v kantýně pivo. Po dlouhém dni zkoušek je malé nebo velké pivo s kolegy pro mě ta nejlepší forma relaxace.

Než vás propustím na malé nebo velké pivo, poprosím vás ještě alespoň o malou reklamu na inscenaci Rotova Florentského slaměného klobouku, ve které až do konce června a pak i na počátku září v Drážďanech vystupujete.

Musíte se na to přijít podívat! Je to absolutně nejlepší inscenace, na které jsem se kdy podílel, vážně! Je to tak intenzivní zážitek, že je třeba ho zažít! Náš režisér Bernd Mottl je mistr komedie, Daniele Squeo je skvělý dirigent a obsazení je prostě vynikající.

Děkuji vám za rozhovor!

Rádo se stalo! A nezapomeňte mi poslat nějaké fotografie z ostravské inscenace Rotovy opery, moc mě zajímá, jak vypadala!

Foto: web Piotra Buszewského

Facebook X E-mail WhatsApp