Na letošním Salcburském festivalu, konaném ve dnech 17. července až 30. srpna, bylo na programu pět operních inscenací. Tři zcela nové (Bizetova Carmen, Straussova Ariadna na Naxu a Messiaenův Svatý František z Assisi), jedna převzatá ze Svatodušního festivalu (Rossiniho Cesta do Remeše) a jedna, která se na festival vrátila v obnoveném nastudování (Mozartova Così fan tutte). V polokoncertní podobě byl uveden Mozartův Lucio Silla, zatímco v čistě koncertní verzi se publikum dočkalo Massenetova Werthera, Henzeho Prince Homburského a Dusapinovy soudobé komorní opery Vášeň. V první části naší festivalové reflexe se vracíme k produkcím Werthera, Lucia Silly a k premiéře Ariadny na Naxu.

Nevím, jak vás, ale mě vždycky potěší, když si mě na libovolném místě v zahraničí splete nějaký jiný cizinec s domorodcem a ptá se na cestu. Kupodivu se mi to děje poměrně často. Za svůj osobní úspěch číslo jedna v této oblasti považuji okamžik, kdy se mě na správný směr k nádraží zeptala skupina japonských turistů v Šanghaji. Zatím naposledy jsem absolvoval podobnou příhodu během letošního letního festivalu v Salcburku. Postarší americký manželský pár mě zastavil s prosbou, zda nevím, kudy se jde ke Grosses Festspielhaus. Vzhledem k tomu, že jsme stáli na hlavní festivalové ulici Hofstallgasse, nebyl problém pouze ukázat na dotyčný vchod. A samozřejmě popřát oběma hezký zážitek na recitálu Jevgenije Kissina, na nějž se jim před chvílí podařilo zázračně získat vstupenky. Když jsem se se sympatickou dvojicí rozloučil, uvědomil jsem si, že téměř identickou situaci už jsem na stejném místě jednou zažil. Ale kdy to bylo? Pak jsem si vzpomněl. Přesně před dvaceti pěti lety jsem na Salzburger Festspiele dorazil poprvé a sám se ptal na cestu k sálu Felsenreitschule policistky, která se tu starala o plynulou dopravu! Dáma v uniformě mi úslužně poradila a přidala větu, která mi teď znovu vytanula na mysli. Proto jsem si ji přisvojil a ještě ji zvolal za odcházejícími Američany: „Welcome to Salzburg and enjoy!“

Prozradím, že představení, na něž jsem v onom roce 2001 směřoval, byla inscenace Janáčkovy Její pastorkyně v režii Boba Swaima a hudebním nastudování sira Johna Eliota Gardinera. První slova, která jsem ze salcburského festivalového jeviště slyšel, tak byla: „Už se večer chýlí, a Števo se nevrací,“ a to od finské sopranistky Karity Mattily, která už od té doby úspěšně přesedlala z Jenůfy na Kostelničku… Takže jak vidíte, jsem cosi jako pamětník. Teď bych na vás mohl vyrukovat s pojednáním o tom, co všechno jsem tu pak za to čtvrtstoletí zažil a jak se festival v toku času proměňoval. Ale nebojte se. Pokusím se pouze shrnout zážitky z letošní operní festivalové nabídky (kterou jsem poprvé zhlédl prakticky celou) a přidat k nim – pro porovnání – několik vzpomínek na předchozí inscenace a koncertní provedení stejných titulů z minulosti. 

Pro začátek tedy ve stručnosti: Salzburger Festspiele 2026 se konaly ve dnech 17. července až 30. srpna. Intendant Markus Hinterhäuser vymyslel pro aktuální ročník poměrně vágní souhrnné téma Zrození času a síla srdce, načež se na jaře, údajně pro nepřekonatelné rozpory se zbytkem vedení, rozhodl svou funkci opustit. Nahradila ho Karin Bergmann, která se tak stala první uměleckou ředitelkou v historii festivalu. Spolu s ostatními členy vůdčího triumvirátu, prezidentkou Kristinou Hammer a výkonným ředitelem Lukasem Crepazem, následně uvedla letošní letní uměleckou přehlídku v život.

A co bylo na programu? Šestnáct koncertních řad, zahrnují orchestrální a koncertní programy i instrumentální a pěvecké recitály. Největší pozornosti se jako obvykle těšily koncerty Vídeňských filharmoniků. S taktovkou se u nich vystřídali Gustavo Dudamel, Tugan Sokhiev, Christian Thielemann, Andris Nelsons a zejména Riccardo Muti, který spolu s orchestrem, Koncertním sdružením sboru Vídeňské státní opery a prominentními sólisty provedl Verdiho Requiem. Pozoruhodná byla i nabídka hostujících orchestrů ve složení Berliner Philharmoniker, Pittsburgh Symphony Orchestra, Budapest Festival Orchestra, Gustav Mahler Jugendorchester, ORF Radio-Symphonieorcheter Wien plus těleso s poněkud záhadným názvem Utopia, o kterém bude ještě řeč. České barvy tentokrát hájil pouze dirigent Petr Popelka, který řídil Mozarteumorchester Salzburg na jednom z oblíbených dopoledních matiné.

Mezi sedmi činoherními projekty měl opět výjimečné místo Hofmannsthalův Kdokoli (Jedermann) hraný už více než sto let na otevřené scéně před salcburským dómem. Aktuální inscenaci připravil v roce 2024 kanadský režisér Robert Carsen a v titulní roli exceluje populární rakouský divadelní a filmový herec Philipp Hochmair (mimo jiné představitel Reinharda Heydricha v oceňovaném televizním dokudramatu Konference ve Wannsee režiséra Mattiho Geschonnecka z roku 2022).

Vlajkovou lodí Salzburger Festspiele jsou ovšem každoročně jeho operní inscenace. Letos jich bylo na programu celkem pět: tři zcela nové (Bizetova Carmen, Straussova Ariadna na Naxu a Messiaenův Svatý František z Assisi), jedna tradičně převzatá ze Svatodušního festivalu (Rossiniho Cesta do Remeše) a jedna, která se na festival vrátila v obnoveném nastudování (Mozartova Cosí fan tutte). V polokoncertní podobě byl uveden Mozartův Lucio Silla, zatímco v čistě koncertní verzi se publikum dočkalo Massenetova Werthera, Henzeho Prince Homburského a Dusapinovy soudobé komorní opery Vášeň. Kromě posledních dvou produkcí jsem všechny navštívil, pouze Cestu do Remeše už na květnové premiéře na zmíněném Svatodušním festivalu (reflexe ZDE). Mezi letními reprízami tohoto titulu byla obzvlášť památná ta z 8. srpna, v jejímž závěru přišli hlavní protagonistce Cecilii Bartoli popřát, zazpívat a zahrát ke kulatým narozeninám nanejvýš prominentní gratulanti: Plácido Domingo, Rolando Villazón, Pretty Yende, Maxim Vengerov, Lang Lang, Antonio Pappano (více o tématu v rozhovoru s představitelem Dona Alvara v této inscenaci Peterem Kellnerem ZDE) Reflexi ostatních festivalových operních zážitků si dovolím předložit chronologicky v tom pořadí, v jakém jsem je během svého salcburského pobytu zhlédl.

Jules Massenet: Werther. Koncertní provedení dne 1. srpna v Grosses Festspielhaus

Koncertní provedení oper mají na Salzburger Festspiele bohatou tradici. Většinou se zde touto formou představují tituly, spjaté aktuálně s konkrétními interprety, kteří buď v určitých rolích dosáhli význačných úspěchů na světových scénách, nebo si naopak pokládají za čest v té či oné roli v Salcburku debutovat. Z první zmíněné kategorie si vzpomínám například na Gounodovy Romea a Julii, uvedené roku 2002 s Angelou Gheorghiu a Robertem Alagnou v titulních rolích, Čajkovského Jolantu s Annou Netrebko v roce 2011, Donizettiho Favoritku s Elīnou Garančou a Juanem Diego Flórezem (2014), Thomasova Hamleta s Lisette Oropesou v úloze Ofelie (2024, reflexe ZDE) nebo Verdiho Dva Foscarie (2017) a Luisu Miller (2019), v jejichž barytonových úlohách tehdy sklízel obdiv Plácido Domingo. Španělský velikán dobře reprezentuje i kategorii debutů, a to pozoruhodným ztvárněním role Zurgy v Bizetových Lovcích perel (2018), stejně jako tenor Piotr Beczała, který si tu v loňském roce poprvé vyzkoušel hlavní roli v Giordanově Andreovi Chenierovi (reflexe ZDE).

V roce 2015 byl Beczała ještě řazen mezi lyrické tenoristy, a jako takový triumfoval na prestižních scénách například jako Massenetův Werther (kterého do té doby ztvárnil například v Linci, Mnichově, Paříži, Vídni či Barceloně). Není proto divu, že se v koncertním uvedení tohoto díla objevil i v Salcburku. Původně ohlášenou Charlottou měla být rovněž prominentní mezzosopranistka Elīna Garanča. Protože však svou účast na projektu krátce před jeho konáním odřekla z rodinných důvodů, zastoupila ji – poměrně nečekaně – kolegyně jiného hlasového oboru. Sopranistka Angela Gheorghiu ovšem v roli vystoupila už dříve ve Vídni, a navíc ji i nahrála, takže Beczała získal vedle sebe náhradu více než důstojnou. Před publikem se tak před jedenácti lety představil hvězdný a atraktivní pár, maximálně přesvědčivý pěvecky i představitelsky. S Elenou Tsallagovou v roli Sophie, Danielem Schmutzhardem jako Albertem a Orchestrem salcburského Mozartea, řízeným Alejo Pérezem, se jednalo vskutku nezapomenutelný zážitek.

A jak vypadal salcburský koncertní Werther v roce 2026? Tak jako před lety, měl i letos představitele titulního hrdiny, který s rolí sklízí zasloužené světové ovace, a Charlottu, která původně nebyla v plánu… S francouzským tenoristou Benjaminem Bernheimem máme četné zkušenosti i z jeho pražských vystoupení (naposledy jsme ho slyšeli v tenorovém partu Verdiho Requiem na závěr letošního Pražského jara), ale na operním jevišti jsme ho u nás dosud nespatřili. Což je jistě škoda, protože jeho pěvecky kultivované a herecky promyšleně pojaté kreace v titulních rolích Gounodova Fausta, Offenbachových Hoffmannových povídek nebo Berliozova Faustova prokletí vzbuzují oprávněný respekt a nadšení. 

Pro roli Massenetova nešťastného hrdiny má Bernheim momentálně všechny předpoklady: charakteristicky zabarvený hlas schopný plynule přecházet mezi jednotlivými polohami, vrozenou pěveckou inteligenci plus samozřejmě výhodu rodilého mluvčího. Vokálně i herecky pojímá Wertherův portrét bez afektu a velkých póz. Zobrazuje ho naopak jako jedince, který se snaží co nejstřízlivěji analyzovat situaci, do níž se dostal, a když ji zhodnotí jako bezvýchodnou, nachází z ní relativně klidně jediné, byť tragické východisko. V komplexně pojaté a zjevně dokonale zažité úloze pěvec salcburské publikum doslova fascinoval, načež se přihodilo něco, co jsem za celé čtvrtstoletí na Salzburger Festspiele dosud nezažil. Po tom, co dozpíval slavnou árii Pourquoi mé révellier, ozval se potlesk tak spontánně ohlušující, že… bylo třeba árii zopakovat.

V roli Charlotty měla původně vystoupit renomovaná mezzosopranistka Marianne Crebassa, ale i ona svůj závazek před časem odřekla. Její místo tak zaujala třiatřicetiletá Francouzka Adéle Charvet. Atraktivní pěvkyně má za sebou poměrně rozsáhlou diskografii s repertoárem od baroka po hudbu dvacátého století a úlohu z Massenetovy opery měla čerstvě zažitou z produkce v pařížské Opéra Comique. Mimo to letos vzbudila značný ohlas její kombinovaná video- a audionahrávka Bizetovy Carmen z inscenace divadla ve Versailles. Přemýšlivý a poněkud introvertní Werther Benjamina Bernheima tak vedle sebe získal velmi emotivní a energickou Charlottu s atraktivně zabarveným mezzosopránovým hlasovým projevem. Zejména společná scéna obou představitelů ve třetím aktu s tragickým finále v dějství čtvrtém se díky vokálním přednostem, hereckému ztvárnění i kontrastnímu přirozenému naturelu pěvců staly uměleckým vrcholem večera.

Ústřední dvojice obvykle nechává ostatní představitele wertherovského příběhu ve svém stínu, ale tentokrát na sebe dokázali někteří další pěvci sympaticky upozornit. Moldavský barytonista Andrej Žilikovskij se stal Albertem nejprve lidsky chápajícím, ale následně až radikálně nekompromisním, francouzsko-americká sopranistka Sandra Hamaoui (mimo jeviště Bernheimova manželka) přesvědčivě ztvárnila Sophiinu dívčí dychtivost a sesterskou lásku. Bruselský Orchestre symphonique de la Monnaie s dirigentem Alainem Antinoglu se představili jako další autentičtí protagonisté tohoto provedení. Francouzská romantická tvorba je tělesu i dirigentovi zřetelně blízká a společně ji dokáží zprostředkovat s charakteristickou lyrikou i přechody do temnějších pasáží.

Nadšený aplaus publika potvrdil, že skvělý operní zážitek může přinést i představení, v jehož programu se nedočteme jména režiséra, scénografa nebo tvůrce kostýmů. Massentův Werther navíc plně scénickou podporu ke svému plnohodnotnému vyznění ani nepotřebuje. Prokázalo to například loňské provedení v berlínské Deutsche Oper s Jonathanem Tetelmanem a Aigul Achmetšinou v hlavních rolích (reflexe ZDE), postarali se o to i Benjamin Bernheim a Adéle Charvet letos v létě na jevišti salcburského Velkého festivalového domu.

Wolfgang Amadeus Mozart: Lucio Silla. Polokoncertní provedení dne 2. srpna ve Felsenreitschule

Mozartova juvenilie z roku 1772 je vlastně jakýmsi „předskokanem“ vrcholného autorova opusu La clemenza di Tito. Obě libreta nesou stopu Metastasiova literárního rukopisu – zatímco text k Luciu Sillovi tento vlivný básník pouze upravil a redigoval, slova k Titovi jsou toliko kosmetickou úpravou jeho starého a mnohokrát zhudebněného díla. Děj se v obou případech odehrává v antickém Římě. V obou případech je to také velkodušnost a moudrost mocného panovníka, která rozetne zašmodrchaný příběh plný opětované i neopětované lásky, dvorských intrik a vražedných plánů. V obou případech je hlavním protivníkem ústředního tenorového hrdiny ušlechtilý, leč morálně těžce zkoušený protagonista, ztvárněný ženskou představitelkou. A tak bychom mohli pokračovat ve srovnávání Mozartova Tita a Silly dál, ale stejně bychom došli jen k jedinému závěru. Zatímco Titova velkodušnost staví posluchačům na odiv – svému archaickému libretu navzdory – hudbu zkušeného pětatřicetiletého génia, a proto je právem repertoárovým kusem, Lucio Silla je operou skladatele, jemuž k dokonalému zvládnutí řemesla ještě několik podstatných zkušeností chybělo. Nedivme se – vždyť ji složil v pouhých šestnácti letech…

V Salcburku se tato „opera seria o třech dějstvích“ objevila naposledy před dvaceti lety v rámci ambiciózního projektu uvádění všech Mozartových oper u příležitosti dvoustého padesátého výročí autorova narození. Jednalo se o hostující produkci benátského divadla La Fenice v režii Jürgena Flimma a v hudebním nastudování Tomáše Netopila. Tvůrčí neshody mezi oběma umělci byly tehdy (2006) známým faktem, který oba s neskrývanou hořkostí uváděli v publikovaných rozhovorech. Dirigentovy výhrady k režijní koncepci jsou pro mě i po letech snadno pochopitelné: ve Flimmově podání se jednalo o dějově i herecky prázdnou ilustraci původního děje bez výraznějšího autorského vkladu. Dodnes si vzpomínám, že hlavním hrdinou představení byl mohutný vítězný oblouk, jehož pravidelné jízdy na točně pódia Felsenreitschule se velice brzy okoukaly… Netopilovo hudební nastudování proti tomu přineslo poměrně jasnou představu o tvůrčím vzepětí mladého skladatele k pozoruhodné partituře, která už v sobě nese některé zdařilé pokusy o svébytnou charakteristiku jednotlivých postav a zejména rodící se cit pro hudebně divadelní dramatičnost. Osobní charisma a vokální dispozice tenoristy Roberta Saccy tehdy produkci přinesly několik důležitých bodů navíc, stejně jako profesionální výkony Annick Massis, Moniky Bacelli, Veroniky Cangemi a Julie Kleiter. Pokud byste si chtěli uvedené provedení Lucia Silly připomenout, je k dispozici videozáznam ze Salcburku od firmy Deutsche Grammophon i audionahrávka společnosti Dynamic, pořízená v Teatro La Fenice v Benátkách.

Polokoncertní verze opery se v letošním festivalovém programu ocitla v jediném provedení jako součást mozartovských matiné. V nedělních odpoledních hodinách se Lucio Silla vrátil do Felsenreitschule už bez vítězného oblouku, ale zato s Orchestrem salcburského Mozartea přímo na jevišti a s historickým psacím stolem po jeho pravé straně. Více rekvizit nebylo zapotřebí – v náznakové režii Birgit Kajtny-Wönig a s videoprojekcí Mary Wild (osvětlující především historické a rodinné vztahy v ději opery) si představitelé jako zkušení pěvci a schopní herci snadno poradili. Centrální figurou provedení byl ovšem dirigent, už brzy sedmasedmdesátiletá maďarská hudební legenda Adám Fischer. Umělce, opírajícího se o francouzskou hůl, kterou na dirigentském stupínku fanfarónsky odhodil, přivítalo publikum dlouhotrvajícími ovacemi. Dirigent se za to divákům odměnil vskutku mladistvě dynamickým a po celou dobu naprosto koncentrovaným výkonem. Orchestr hrál pod jeho rukama s maximálním pochopením pro raný Mozartův kompoziční styl a neošidil partituru o žádnou dobovou finesu či detail.

Za těchto okolností se zřetelně cítili pohodlně i sólisté. Italský tenorista Giovani Sala má za sebou několik mozartovských i verdiovských rolí v Covent Garden a Teatro alla Scala. Pro titulní roli římského diktátora disponuje stále sytým a ohebným hlasem, schopným přechodů do koloratur, stejně jako dramaticky závažnějších pasáží Lucia Silly. V úloze Luciovy osudové lásky Giunie se měla původně představit stále mediálně viditelnější sopranistka Sara Blanch. Po jejím odřeknutí se role zhostila mladá Ruska Nina Solodovnikova, půvabná zpěvačka s přirozeným jevištním vystupováním a vynikající pěveckou technikou. Arménskou sopranistku Lilit Davtyan jsem před časem zmiňoval jako jednu z opor koncertního provedení Massentova Werthera v berlínské Deutsche Oper, kde je členkou ansámblu. Vysoký pěvecký standard předvedla i nyní v Salcburku v roli Celie. 

V obou kalhotkových rolích na sebe příjemně upozornily pěvkyně, jimž kritika přisuzuje slibnou budoucnost. Italská sopranistka Martina Russomano si svého Lucia Cinnu zazpívala potom, co jako Violetta okouzlila publikum v drážďanské Semperoper a následně i v premiéře nové inscenace ve veronské Areně. Už v březnu ji čeká společný recitál s jejím drážďanským Alfredem, tenoristou Amitaiem Patim v pražském Obecním domě a mně nezbývá než vám doporučit, abyste jí určitě věnovali pozornost. Což platí i pro Xenii Puskarz Thomas, australskou mezzosopranistku, která salcburský pěvecký cast doplnila v roli Cecilia. Její zdejší výkon dává tušit inteligentní a patrně velmi univerzální umělkyni, schopnou vyhovět nejrůznějším hudebním stylům a žánrům. Nikoliv náhodou proto na sebe nedávno upozornila v newyorské Carnegie Hall v provedení Händelovy kantáty Aminta et Fillide, stejně jako před dvěma lety v Salcburku v roli Aglaiy v oceňované inscenaci Weinbergova Idiota. Ve výčtu umělců, podílejících se na nastudování Lucia Silly, pak ještě nesmím opomenout členy znamenitého tělesa Bachchor Salzburg pod vedením sbormistra Michaela Schneidera.

Dvousté sedmdesáté narozeniny slavného salcburského rodáka se tedy podařilo během odpoledního Mozart-Matinee připomenout dílem, které si zapomnění rozhodně nezaslouží. Přiznávám, že jsem hned po jeho zhlédnutí měl chuť na další mozartovský zážitek, na nějž naštěstí došlo už zanedlouho. Ale než se tak stalo, bylo třeba ještě absolvovat návštěvu cizí galaxie…

Richard Strauss: Ariadna na Naxu. Premiéra dne 2. srpna v Haus für Mozart

Salzburger Festspiele, Richard Strauss a Hugo von Hofmannsthal, to je podobně úzké, nerozlučné a zavazující spojení, jako to mozartovské. S odkazem skladatele a básníka, kteří spolu s režisérem Maxem Reinhardtem festival roku 1920 založili, se zkrátka v Salcburku nehazarduje, ale vzhlíží se k němu s úctou. Zejména pro dirigenty jsou Straussovy opery (ať už s kongeniálním Hofmannsthalovým libretem, nebo jiným textem) v rámci letních her jednou z důležitých položek v jejich uměleckých životopisech. Richard Strauss na Salzburger Festspiele, to jsou Vídeňští filharmonici v orchestřišti a na jevišti velkolepá výprava a světová pěvecká elita…

Mé osobní zkušenosti se Strausovými operami na festivalu se omezují pouze na Salome v režii Romea Castelucciho v roce 2019 a Warlikovského produkci Elektry o dva roky později. Obě inscenace hudebně nastudoval Franz Welser-Möst, obě se odehrávaly na jevišti Felsenreitschule a obě dopomohly ke statutu ikonické hvězdy festivalu sopranistce Asmik Grigorian (která zpívala v Salome titulní roli a v Elektře úlohu Chrysothemis). O obou ztvárněních Straussových raných děl nemohu říci nic jiného, než že to byly opulentní podívané s jasným a originálním režijním názorem, nemluvě o takřka vzorovém hudebním provedení a prvotřídních pěveckých výkonech. Bohužel jsem neviděl ani Kupferovu inscenaci Růžového kavalíra z roku 2014 (která v některých mých přátelích vzbudila takové nadšení, že se na ni vypravili opakovaně), ani Ariadnu na Naxu v režijním provedení Svena-Erika Bechtolfa z roku 2012.

U ní se na moment zastavme. V této inscenaci se režisér vrátil k první – a ve své době neúspěšné – verzi Ariadny z roku 1912. Tehdy se jednalo o kombinaci činoherního provedení Moliérovy hry Měšťák šlechticem se Straussovou scénickou hudbou v první polovině, a operou, již nechává bohatý Monseur Jourdin předvádět svým hostům, ve druhé půli. Premiéra díla budoucí salcburské velké trojky (Strauss – hudba a hudební nastudování, Hofmannstahl – libreto, Reinhardt – režie) ve Stuttgartu bohužel skončila nezdarem, skladatelovými slovy: „(…) prostě proto, že publikum, které přijde na činohru, nechce vidět operu, a naopak.“

Bechtolf tedy o sto let později nabídl salcburskému publiku právě tuto podobu Ariadny na Naxu. Jednu z nejpodařenějších straussovských mezzosopránových rolí, kalhotkového Skladatele, tak v této verzi nenajdeme. Její úlohu plní v činoherní části mužský herec… Nad pěveckým obsazením „operní“ Ariadny se však dodnes tají dech. Ariadne – Emily Magee, Zerbinetta – Elena Mosuc, Bacchus – Jonas Kaufmann (později Roberto Saccá). Hvězdná jména najdeme i mezi představitelkami Najády, Dryády a Echo (Eva Liebau, Marie-Claude Chappuis a Eleonora Buratto), hudební nastudování bylo dílem Daniela Hardinga.

Ariadna na Naxu, která se v Salcburku objevila letos, už je konečně „ta správná Ariadna“. Jedná se o závěrečnou podobu díla z roku 1916, která už je plně hudebně prokomponována a je čistokrevnou operou. V první půli se zbohatlík rozhoduje, že vážný a komický hudební kus, které objednal pro pobavení svých hostů, budou v rámci časové úspory sehrány společně. Ve druhé polovině přebírají dříve civilní postavy identitu svých rolí a sehrávají dojemný příběh opuštěné Ariadny, do nějž vstupují postavy z commedie dell‘arte jako Harlekýn, Scaramucio nebo Truffaldin.

Sto deset let od světové premiéry a dvacet pět let od posledního uvedení této verze v Salcburku (hudební nastudování Christoph von Dohnányi, režie Sergio Morabito a Jossi Wieler, v hlavních rolích Deborah Polaski, Natalie Dessay, Susan Graham a Jon Villars v roce 2001), to už je důvod k velkým očekáváním velké hudebně divadelní události. Tím, kdo se o ní měl postarat především, byl turecko-německý multižánrový umělec a výtvarník Ersan Mondtag. Hvězdný režisér, scénograf a návrhář kostýmů činoherních a experimentálních inscenací na scénách německé jazykové oblasti debutoval v opeře v roce 2020 (!). Po úspěšných produkcích v lokálních operních domech ho ke spolupráci přizvala i významná divadla v Berlíně, Římě a Lyonu a jakýmsi jeho dosavadním uměleckým vrcholem byla historicky první inscenace Bizetových Lovců perel ve Vídeňské státní opeře v květnu letošního roku.

O zážitku z tohoto provedení jsem zde už informoval (reflexe ZDE), takže jen ve stručnosti připomenu, že se jednalo o poměrně spektakulární režijní debakl. Mondtag jako výtvarník scény umístil děj nejprve mezi domorodé barvíře látek kdesi v Tichomoří a následně do interiéru moderního obchodního domu, plného obchodů módních značek. Výchozím bodem byl tedy posun děje orientální vyprávěnky do současnosti s pokusem vytvořit jakési kritické podobenství o praktikách módního průmyslu a globalizované společnosti vůbec. Jenže to, co slibovala atraktivně působící scéna, režie bohužel nedokázala naplnit ani odůvodnit. Zejména ve druhé půli představení se Mondtag zmohl jen na chabé posouvání postav po jevišti v logice jejich jednání z původní Bizetovy opery. Inscenaci neoživilo ani kvalitní pěvecké obsazení a hudební nastudování a očekává se, že po pouhých čtyřech dalších reprízách v nové sezoně se už toto pojetí Lovců perel na jeviště Wiener Staatsoper nevrátí.

Pokud někdo očekával, že v Salcburku Ersan Mondtag svou reputaci napraví, dostalo se mu těžkého rozčarování. Režisér se na jevišti Haus für Mozart dobral prakticky stejného výsledku, jako předtím ve Vídni. „Nejbohatší muž na světě se rozhodne uspořádat pro hosty kosmické galapředstavení ve svém sídle na opuštěné kamenité planetě. Po velkolepé večeři má následovat vesmírná premiéra opery Ariadna na Naxu nadějného mladého skladatele,“ píše se v programu k představení. A opravdu: Mondtag-výtvarník nám na scéně představuje opticky vycentrovanou futuristicky působící halu o dvou poschodích s mnoha schodišti a výklenky. Uprostřed zadní stěny se nachází velké oválné okno, za nímž létají kosmické koráby nad znepokojivě pustým povrchem daleké planety (zdařilé videoprojekce Alexandera Panniera). Výstřední kostýmy opět z Mondtagovy dílny slibují na pěveckých protagonistech znamenitou zábavu. Jenže – ta se nedostaví. Osobně jsem byl připraven na pojetí, které si střílí z vesmírných filmů a seriálů Star Wars a Dunou počínaje a třeba Star Trekem a Červeným trpaslíkem konče. Ostatně, proč ne – v čem je Ariadna na Naxu ve vesmíru absurdnější než Ariadna v domě bohatce, kde se hraje komedie s tragédií „z časových důvodů“ dohromady? 

Ersan Mondtag však na takovou koncepci nepřišel a upřímně řečeno, nevysledoval jsem v jeho inscenaci ani jakoukoliv jinou. Postavy se po jevišti pohybují a jednají více méně podle Hofmansthalovy dějové osnovy a o občasný vzruch se starají nanejvýš tanečně pantomimické kreace, vytvořené choreografkou Ashley Alexandrou Wright. Režisérův nápad odhalit ženskou podstatu postavy Skladatele a rozehrát lesbickou romanci mezi touto figurou a Zerbinettou pak zoufalství této nesmírné vesmírné inscenace pouze znovu potvrzuje.

Vídeňští filharmonici se sice pod taktovkou zkušeného Manfreda Honecka dobrali tradiční krásy rafinované straussovské orchestrace a byli po celou dobu pěvcům spolehlivou oporou, nicméně jejich výkon hodnotím v porovnání s jejich nasazením v Salome a Elektře spíše jako průměrný a co do osobního vkladu dirigenta jako málo inspirativní.

„Nabídku Salcburského festivalu vytvořit roli Ariadny jsem přijala s velkou pokorou a upřímným nadšením, ale po pečlivém zvážení jsem se rozhodla tuto roli nakonec do svého repertoáru nezařadit, a proto svou účast v této inscenaci odvolat. Věřte, že toto rozhodnutí pro mě nebylo vůbec snadné,“ napsala vedení salcburského festivalu koncem května očekávaná hvězda inscenace Elīna Garanča. Hovoří se o tom, že pěvkyně učinila toto prohlášení bezprostředně potom, co se seznámila s Mondtagovou režijní představou… Leč nespekulujme. Titulní role se nakonec ujala mladá švédská sopranistka Christina Nilsson, která od svého úspěchu ve finále Domingovy soutěže Operalia v Praze roku 2019 přesvědčila o svých kvalitách publikum nejvěhlasnějších scén včetně newyorské MET. Majitelka přirozeně velkého a ve všech polohách technicky jistého hlasu se obtížnou úlohou vypořádala se ctí, a přestože představitelsky příliš nezaujala, nelze to – vzhledem k předchozímu líčení režijního pohledu na věc – dávat za vinu pouze jí samotné.

Mezosopranistka Kate Lindsey (Skladatel) a tenorista Eric Cutler (Bacchus) už patří tak trochu ke stálé salcburské inscenační výbavě a už je tradicí, že jsou ve svých rolích jistí a spolehliví, ale nic osobitého ani vzrušujícího do nich většinou nevkládají. Jejich angažmá v Ariadně na Naxu nebylo v tomto směru výjimkou. Miláčkem publika se tak celkem očekávatelně stala představitelka Zerbinetty, čínská koloraturní sopranistka Ziyi Dai, známá z této úlohy i z nedávné inscenace v pražském Národním divadle. Pěvkyně si publikum podmanila sympatickým vystupováním a zejména krkolomnou árií plnou vražedných ozdob, s níž si poradila s naprostou lehkostí. 

Diváci znalí němčiny ocenili činoherní vstupy divadelního a filmového herce Johannesa Silberschneidera v roli Haushofmeistera, zbývající pěvečtí představitelé ve svých úlohách vesměs nepřekročili průměr.

Jak bývá v Salcburku zvykem, reakce premiérového publika po skončení představení byla krátká, ale bouřlivá. Dirigent a pěvci si vesměs vysloužili uznání, inscenační tým s Ersanem Mondtagem v čele pak kromě zdvořilého potlesku i nepřeslechnutelné bučení a další projevy nevole.

Tím pro mne skončily operní zážitky prvních dvou dní, které jsem strávil ve městě nad řekou Salzach. Další dva s jednou generální zkouškou, jednou beznadějně vyprodanou reprízou a jednou netrpělivě očekávanou premiérou však měly ještě následovat.

Foto: Monika Rittershaus, Virginia Rota, Marco Borrelli, Thomas Aurin

Facebook X E-mail WhatsApp