Další operní produkcí, uvedenou na letošních Salzburger Festspiele, bylo obnovené nastudování inscenace Mozartovy Così fan tutte. V režii Christofa Loye a hudebním nastudování Joany Mallwitz se objevila téměř stejná pěvecká sestava, jako při premiéře v roce 2020. Jakkoliv se jednalo o ročník festivalu, připomínající sté výročí svého založení, jeho koncerty a představení se konaly v napjaté atmosféře tehdejších přísných protiepidemických opatření.

(První díl vyprávění o letošním Salcburském festivalu z pera Roberta Rytiny čtěte ZDE.)

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte. Generální zkouška dne 3. srpna v Grosses Festspielhaus

Podrobovat plnohodnotné recenzi představení, které je označované jako zkouška (byť generální), by nebylo seriózní. Inscenace Mozartovy Così fan tutte v režijním pojetí Christofa Loye a v hudebním nastudování Joany Mallwitz se však na programu Salzburger Festspiele neobjevila poprvé, takže mi snad odpustíte několik postřehů z dopolední „generalprobe“, která se odehrála před plně obsazeným hledištěm Velkého festivalového domu.

O tom, že se v nabídce festivalu musí každoročně objevit některá z vrcholných Mozartových oper, snad není třeba nikoho přesvědčovat. Určitě není nutné, aby to bylo všech dvaadvacet Mistrových jevištních opusů jako v jubilejním roce 2006. Nicméně právě pro tuto výjimečnou příležitost vznikla první inscenace Così fan tutte, kterou jsem v Salcburku zhlédl. Premiéru měla už v roce 2004 a já měl tu čest spatřit o rok později její „nové hudební nastudování“. Režijně za ní stáli manželé Ursel a Karl-Ernst Herrmannovi, kteří se už zanedlouho stali autory nádherné produkce opery La Clemenza di Tito v pražském Stavovském divadle. Na rozdíl od tohoto plnokrevného a divadelně silného provedení však jejich salcburská Così působila podobně chladně, jako vyleštěná podlaha, na níž se odehrávala. Výtvarně i významově poněkud přestylizovanému pojetí poměrně citelně chyběl humor, který čas od času do velmi dlouhého večera vnesli pouze představitelé mileneckých párů Tamar Iveri, Maite Beaumont, Christoph Strehl a Russell Braun. Pozornost na sebe po právu strhly i živoucí operní legendy Thomas Allen jako Don Alfonso a Helen Donath v roli Despiny, Vídeňské filharmoniky stylově řídil Adám Fischer (V roce 2006 pak vznikl v produkci firmy Decca televizní záznam inscenace s jinými protagonisty i dirigentem.)

V roce 2016 se na festivalovém programu vzácně sešel komplet oper autorské dvojice Wolfgang Amadeus Mozart – Lorenzo Da Ponte. Ve všech případech se jednalo o reprízy už dříve uvedených inscenací; tehdejší umělecký šéf festivalu Sven-Eric Bechtolf je pro festival připravil pod vlastním režijním vedením postupně v pořadí Così fan tutte (2013), Don Giovanni (2014) a Figarova svatba (2015). Ani tak zkušený a respektovaný divadelník jako Bechtolf však nedokázal beze zbytku přesvědčit, že je schopen najít k výkladu každé ze slavné operní trojice ten pravý klíč. Vtipně a originálně rozehranou Figarovu svatbu (s Martinou Jankovou a Adamem Plachetkou v rolích Zuzanky a Figara) vystřídalo veskrze neinspirativní pojetí Dona Giovanniho s poněkud nezúčastněným Ildebrandem D’Arcangelem v titulní úloze.

Così fan tutte se v roce 2016 objevila na jevišti Felsenreitschule tak trochu v roli festivalové Popelky. Byla sem přesunuta ze svého premiérového Grosses Festpielhaus a se svými několika kusy nábytku, stojany s nákresy anatomických řezů muže a ženy, kočárem a trakařem působila na obří scéně poněkud nahodile a improvizovaně. Už s prvními tóny předehry se však tato poměrně prázdná plocha svižně zalidnila: k učencům v čele s Donem Alfonsem přibyli i přátelé Ferrando a Guglielmo v kostýmech, věrně evokujících dobu vzniku opery. Když dorazily i zvědavé dámy, postarali se pánové z učené společnosti o drobný šok: všechny je uspali chloroformem… Z následujícího cynického rokování mužských hrdinů vyplynulo, že sázku o Fiordiliginu a Dorabellinu věrnost hodlá Alfonso pojmout jako vědecký pokus. Jeho kolegové pro stanovení prostoru pro tento experiment vztyčili uprostřed jeviště obří paraván, který v průběhu děje několikrát vyměnili (lišil se pouze malířskou výzdobou v podobě přímořské krajiny za dne a za noci).

Role zmíněné dekorace pak charakterizovala i celou další koncepci; stala se vlastně „divadlem na divadle“, jehož nedobrovolnými herečkami byly obě sestry. Alfonso i oba přátelé, převlečení za exotické „albánské cizince“, a později i Despina, se za paravánem převlékali nebo jen nahlíželi, co se před ním odehrává a různě se na dění před ním podíleli. Vzniklé komické situace a gagy tomuto pojetí neobyčejně slušely. Jediným vážným momentem v celé komedii byl až samotný závěr: milenci si sice zazpívali z not rozdaných Alfonsem píseň o lidském štěstí, ale následně obdržené papíry vztekle roztrhali a rozešli se každý svým směrem. Sám Alfonso pak přijal od kolegů, kteří pokus celou dobu z arkád Felsenreitschule bedlivě sledovali, upřímné gratulace…

Bechtolfovu zdařilou koncepci znamenitě naplnili prakticky všichni protagonisté: Angela Brower (Dorabella) a Jula Kleiter (Fiordiligi), stejně jako Martina Janková v roli čtverácké Despiny. Předstíraně seriózním Alfonsem byl herecky i pěvecky výtečný Michael Volle, dobře sehranou dvojici Ferrando – Guglielmo tvořili Mauro Peter a Alessio Arduini. Obligátní Vídeňské filharmoniky v orchestřišti tenkrát výjimečně nahradil Mozarteumorchester Salzburg v čele s dirigentem Ottaviem Dantonem (DVD se záznamem inscenace z premiérového roku 2013 z Velkého festivalového domu, s Vídeňskými filharmoniky a odlišným obsazením vydala společnost UNITEL).

Tolik k festivalové historii. A jaká byla inscenace opery o tom, že „takové jsou všechny“, na letošním ročníku Salzburger Festspiele? Jak už bylo řečeno na začátku, rozhodně nikoliv nová. Poprvé se na jevišti Grosses Festspielhaus objevila v roce 2020, a to za obzvlášť dramatických okolností. Chystanou velkolepou oslavu stého výročí založení festivalu překazil ještě velkolepější nástup koronavirové epidemie, takže dlouho nebylo jasné, bude-li se v létě vůbec nějaký festival konat. Rozvolnění přísných pravidel v jarních měsících přece jen umožnilo přehlídku naplánovat, byť ve znatelně omezené podobě. Avizovanou výroční nabídku operních titulů nakonec nahradily pouhé dva, které původně vůbec nebyly v plánu: Straussova Elektra v režii Krzysztofa Warlikowského a v hudebním nastudování Franze Welsera-Mösta, a právě zmíněná Così fan tutte Christofa Loye a Joany Mallwitz.

Dobově podmíněnou specialitou uvedení Mozartovy opery bylo zkrácení a nutnost provedení díla bez přestávky. Dirigentka a režisér měli jen velmi málo času na to rozhodnout, které škrty v partituře provedou, což byl proces, který Mallwitz později popsala jako „velmi bolestný“. Výslednou podobu této „covidové“ Così dokládá videozáznam společnosti UNITEL, přičemž tehdejší atmosféru dobře ilustrují i záběry z hlediště, kde seděli diváci ve vzájemných rozestupech a s nasazenými rouškami.

Když bylo oznámeno, že v letošním roce dojde k „Neuinstudierung“ neboli novému nastudování inscenace (která byla v identickém obsazení reprízována také v roce 2021), naskytla se otázka, bude-li tentokrát opera uvedena v kompletní či alespoň standardně provozované formě. Upřímně řečeno, mnoho se toho po šesti letech nezměnilo… V inscenaci stále chybí jeden z úvodních výstupů Alfonsa, Ferranda a Guglielma „È la fede delle femmine“, sborové výstupy „Bella vita militar!“ a „La mano a me date“, a dokonce i Guglielmova árie „Donne mie, la fate a tanti“. Zvláštně působí i škrty ve druhém aktu: ten například začíná až Despininou a Alfonsovou společnou scénou „La più bella commediala“. Že by režisér a dirigentka byli nakonec se svým původně epidemickým inscenačním provizoriem natolik spokojeni, že by na něm v časech normálních už nechtěli nic podstatného měnit?

Inu – možné to je. Loyovo pojetí, odehrávající se na minimalistické scéně Johannesa Leiackera, má v sobě tolik čisté elegance a komediálního potenciálu, že mu podstatné zkrácení partitury dodává švih a zbavuje ho nutnosti řešit pasáže, schopné celkové vyznění zpomalit či znepřehlednit. Podle vlastních slov chtěl režisér „oprostit postavy od jakéhokoli konkrétního kontextu, aby je divák mohl vnímat jako skutečné lidské bytosti, a nikoli jen jako komické figurky z Neapole osmnáctého století“. Inscenace se proto odehrává na čistě bílé, snad palácové chodbě se dvěma identickými dvoukřídlými dveřmi, vedoucími do dalších místností. Z chodby sestupuje směrem k orchestřišti široké schodiště, které jako jediný scénický prvek umožňuje protagonistům usednout, nebo si i lehnout. Všech šest postav je oblečeno do současných černých šatů, takže když se později objeví Ferrando a Guglielmo v převleku, stačí jim k němu vyměnit předchozí strohý outfit za pestře zbarvená saka, trička, kalhoty nebo šortky (kostýmy Barbara Drosihn). 

Režisér je ve zkoumání psychologie postav neobyčejně úspěšný. Milenecké páry bere vážně a mnoha způsoby předvádí, že milovat někoho může být stejně naplňující jako bolestivé. Zároveň má ale neustále na mysli, že se jedná o komedii. O tu se permanentně stará především vděčná postava komorné Despiny a pochopitelně všudypřítomného Dona Alfonsa, jehož četné pokusy o erotické sblížení s Despinou nikdy nepřekračují hranici vkusu. V okamžiku, kdy Ferrando a Guglielmo zpívají duet „Secondate, aurette amiche“, se obrovská bílá stěna za nimi rozestoupí a odhalí velký listnatý strom na černém pozadí. Je to moment, kdy se dobyvatelské snažení obou „falešných Albánců“ začíná lámat v jejich prospěch, a téměř se chce dodat „šedá (či v tomto případě bílá) je teorie, zelený strom praxe.“

Vídeňští filharmonikové hrají pod taktovkou Joany Mallwitz s velkým citem a empatií. Zvlášť je třeba zmínit obdivuhodně provedené a jemně frázované sólo hoboje doprovázejícího Fiordiligin a Ferrandův duet „Fra gli amlessi“ nebo sóla dvou rohů ve Fiordiligině scéně „Per pietà, ben mio, perdona“. U doprovodného fortepiana seděl hravý Pedro Beriso, jehož vtipné doprovody pod recitativy se významně podílely na sympatickém tempu představení.

Obsazení se až na jedinou roli od roku 2020 nezměnilo. Jeho nejsilnějším článkem byla opět představitelka Fiordiligi, francouzsko-dánská sopranistka Elsa Dreisig. Předvedla plný lyrický hlas, který dokáže plynule přecházet mezi jednotlivými polohami a přirozeně tvořit koloratury. Její herecké ztvárnění postavy se jevilo jako naprosto uvěřitelné, od portrétu sebevědomé ctnostné dívky až po hrdinku, přemoženou nekontrolovatelnými emocemi ve druhé polovině příběhu. Nová posila osvědčeného týmu, ruská mezzosopranistka Victoria Karkacheva (která nahradila premiérovou Marianne Crebassu), se blýskla ukázkovou pěveckou technikou například v Dorabellině árii, „Smanie implacabili“. Zážitek z bohatství tónu s přitažlivě temným zabarvením jejího hlasu občas trochu narušovala ne zcela ukázková dikce, herecky však byla Karkacheva naprosto přesvědčivá.

Její krajan, tenorista Bogdan Volkov patří k nejvyhledávanějším interpretům Ferranda posledních několika let. I tentokrát ho ztvárnil jak vokálně, tak prostřednictvím svého herectví jako komplexně pojatou a živoucí postavu. Árii „Un’aura amorosa“, jedno z nejslavnější čísel opery, proměnil v parádní pěvecké číslo s elegantním legatem a ušlechtilostí tónu. Aktuální pěvecká hvězda společnosti Deutsche Grammophon, italský barytonista André Schuen předvedl v úloze Guglielma atraktivní a ohebný hlas, svědčící o tom, že je zpěvák doma jak v opeře (a té mozartovské zvláště), tak v písňovém repertoáru. Typově představoval Schuen dokonalý protiklad jemného a uhlazeného Volkova – působil jako extrovertní sportovně zaměřený mladík s permanentní touhou po dobrodružství.

Francouzsko-italskou mezzosopranistku Leu Desandre si možná pamětníci vybaví jako mladičkého Annia v koncertním provedení Mozartova Tita ve Stavovském divadle v roce 2018. Dnes už se jedná o vyhledávanou umělkyni s bohatými mezinárodními zkušenostmi i pozoruhodnou diskografií. Despina je výrazná role, z níž pěvkyně vytěžila po všech stránkách maximum. Není bez zajímavosti, jak se právě pojetí této postavy v posledních dvou desetiletích na Salzburger Festspiele proměňovalo. V inscenaci manželů Herrmannových byla Despina ženou pokročilého věku s bohatými celoživotními zkušenostmi, v Bechtolfově produkci je to zralá čtyřicátnice, jíž bláznivé nápady stále nejsou cizí, a Loy představuje komornou s vizáží teenagerky, která ovšem klame tělem a dokáže spolehlivě manipulovat i s mnohem staršími a ostřílenějšími hráči… Jako třeba s Donem Alfonsem v podání německého barytonisty Johannesa Martina Kränzleho. Ten předvedl vzácně vídanou kombinaci hudební a jevištní inteligence. Jeho ukázkové frázování významně přispělo k celkovému požitku z nádherného tria Alfonsa, Fiordiligy a Dorabelly z prvního dějství „Soave sia il vento“. Za scénou zůstali skrytí členové Koncertního sdružení Vídeňské státní opery, které vedl k soustředěnému výkonu sbormistr Jozef Chabroň.

Sluší se snad ještě dodat, že maximálně pozitivní zážitek z tohoto představení (znovu připomínám, že se jednalo o generální zkoušku) byl v mém případě posílen o čerstvou a poněkud opačnou zkušenost z premiéry Straussovy Ariadny na Naxu, která se odehrála předchozího večera. Nezbývalo než doufat, že stejně uspokojivý bude i výlet do španělské Sevilly, ke kterému dojde ve stejném sále jen o několik hodin později…

Foto: Monika Rittershaus

Facebook X E-mail WhatsApp