Dcera pluku a osmnáct vysokých C ve Vídni
„Už samotný vizuální styl Pellyho inscenace od samého začátku slibuje nadsázku, vzdálenou jakémukoliv realismu.“
„Senzačně působily zejména nekonečné ovace po Anduagově interpretaci árie Ah! mes amis, ústící do přídavku v podobě opakování její závěrečné pasáže.“
„Marie sopranistky Erin Morley je temperamentní, energická, místy dominantní, ale zároveň ne bez citu a empatie.“

V listopadu 2026 se na jeviště Vídeňské státní opery opět vrátila populární inscenace Donizettiho Dcery pluku od režiséra Laurenta Pellyho. Od premiéry v roce 2007 se v ní vystřídala řada vynikajících pěvců jak v hlavních rolích, tak v malé, ale výrazné úloze Vévodkyně z Crakentorpu (Montserrat Caballé, Kiri Te Kanawa, Marjana Lipovšek a další). Aktuálně se v produkci představili Erin Morley jako Marie, Xabier Anduaga v roli Tonia, Péter Kálmán coby Sulpice a filmová a televizní herečka Brigitte Kren jako Vévodkyně.
Když po dramatickém útěku před svými pobaltskými věřiteli od Královce až po Rigu dorazil Richard Wagner roku 1839 do Paříže, nemile ho překvapil většinový hudební vkus, který v té době ve městě nad Seinou panoval. Senzaci tu počátkem srpna způsobilo uvedení revidované podoby Donizettiho opery Lucie z Lammermooru v Théâtre de la Renaissance. A to byl teprve začátek zdejších triumfů tehdy dvaačtyřicetiletého italského skladatele. Už v únoru následujícího roku zaznamenala v Komické opeře okamžitý úspěch jeho Dcera pluku (La fille du régiment). Hned v dubnu následovala v Salle Le Peletier premiéra Mučedníků (Les martyrs, de facto přepracovaný starší Poliuto) a v říjnu Lucrezia Borgia v Theatre-Italien. Rok 1840 Gaetano Donizetti završil opět v Peletierově sále svou Favoritkou (La favorite). Richard Wagner se o ní vyjádřil jako o „velmi slabém díle, které však pařížské publikum, jehož vkus byl již velmi zkažený, přijalo s velkým ohlasem kvůli dvěma kabaletám, které se staly šlágrem.“
Vzhledem k neutěšené finanční situaci se pak Wagner nevyhnul možná největšímu uměleckému ponížení svého života. Přijal totiž ze zoufalství zakázku vytvořit z partitury Favoritky „úplný klavírní výtah pro jedny, dvoje i čtvery ruce, aranžmá pro kvartet, dvoje housle a cornet á pistons“. Protože se věčně nemajetný německý komponista vypořádal s těmito úkoly se ctí, svěřil mu nakladatel Schlesinger další úkol – provést korektury partitur předchozích Donizettiho oper před jejich vydáním tiskem. Zhnusený Wagner se tak tváří v tvář setkal se „skutečným škvárem“, neboli už zmíněnou Dcerou pluku. Notový zápis této opéry-comique, hudební veselohry s četnými mluvenými dialogy na Vernoyovo a Bayardovo libreto, musel být pro Wagnera, který v téže době pracoval souběžně na svém Rienzim a Bludném Holanďanovi, skutečným utrpením. „Donizetti není ničím víc, než Rossiniho epigonem, který komponuje s rychlostí cukráře jednu zakázku za druhou. O nic jiného než o líbivé efekty mu nikdy nešlo!“ pravil budoucí otec hudebního gesamkunstwerku.

Těžko říci, jsou-li to především právě ony „líbivé efekty“, které z Dcery pluku vytvořily doslova celosvětový hit své doby. Přestože se k Wagnerově kritice povrchnosti díla přidal například i Hector Berlioz, pařížské publikum si – snad i díky svému „velmi zkaženému vkusu“ – operu okamžitě zamilovalo. Prostý příběh o chudém tyrolském mládenci Toniovi, který se v době napoleonských válek zamiluje do dívky Marie, vychovávané příslušníky jedenadvacátého regimentu v čele se seržantem Sulpicem, vstoupí kvůli ní do armády a vybojuje si její srdce navzdory tvrzení markýzy de Berkenfield, že si dívka coby znovunalezený potomek šlechtických rodičů musí vybrat urozeného ženicha, dosáhl jen v Opéra-Comique do období před první světovou válkou úctyhodné tisícovky repríz. Závěrečný zpěv Salut á la France se stal dokonce neoficiální hymnou Druhého císařství. Přestože autorova úprava opery pro rodnou Itálii pod názvem La figlia del reggimento ve své době propadla (a docenění se dočkala až o téměř sto let později), hrálo se dílo brzy i v Londýně, Praze, New Yorku, New Orleans a – ve Vídni.

Metropole, jíž už zmíněný Richard Wagner překřtil během jedné ze svých návštěv na „Donizettiho město“, poznala Dceru pluku už 11. května 1840 na jevišti Císařského a královského dvorního divadla. Od té doby Marie, die Tochter des Regiments ve Vídní natolik zdomácněla, že se až doposud objevila na neméně než osmi (!) zdejších scénách. V divadlech typu Theater an der Wien, Kärtnertor Theatre nebo Theatre in der Josefstadt si dokonce vydobyla pověst jakési lidové operety, takže kdykoliv se objevily úvahy o nasazení díla na repertoár honosného „K.K. Hof-Operntheater“ (dnešní Wiener Staatsoper), zvedali seriózní milovníci opery pohoršeně obočí. Přesto k tomu v roce 1878 došlo. O zdejším pojetí Dcery pluku nejlépe svědčí skutečnost, že si primadona Bianca Bianchi vyšperkovala svou roli například i árií z Donizettiho Lindy de Chamounix nebo Arditiho Tarantellou. V této podobě se titul udržel na repertoáru až do roku 1910, přičemž v sezóně 1908–1909 jeho provedení několikrát řídil velký wagnerovský dirigent Bruno Walter.

Tím „velkooperní“ sláva Donizettiho hudební komedie ve Vídni téměř na sto let skončila. Pokračovala však jinde. Na přelomu dvacátých a třicátých let dvacátého století se o rehabilitaci díla na Apeninském poloostrově postarala sopranistka Toti Dal Monte, která přesvědčivě dokázala, že je hlavní ženská role Marie skutečnou výzvou pro každou opravdovou primadonu. V šedesátých letech šla v jejích šlépějích i legendární „La stupenda“ Joan Sutherland. Ta ale měla co dělat, aby nezůstala ve stínu svého Tonia, jenž dokázal bourat divadla svými devíti vysokými C v árii Ah! mes amis. Šlo tehdy samozřejmě o mladého Luciana Pavarottiho. Dodnes se ovšem najdou tací, kteří v roli Tonia nedají dopustit na o dekádu staršího španělského elegána Alfreda Krause. Další králové belcanta a vysokých C se na scéně objevili až v novém tisíciletí, a proto tak trochu i pro ně vznikla v roce 2007 výjimečně zdařilá inscenace Dcery pluku, která ani po dvaceti letech nenašla konkurenci.

Když měla onoho roku v Královské opeře Covent Garden v Londýně premiéru produkce renomovaného režiséra Laurenta Pellyho, svědčily o významu tohoto počinu i názvy institucí v rolích koproducentů: Vídeňská státní opera a Metropolitní opera v New Yorku. A šlo o kalkul, který stoprocentně vyšel. Už samotný vizuální styl Pellyho inscenace (scénografie Chantal Thomas) od samého začátku slibuje nadsázku, vzdálenou jakémukoliv realismu. Monumentální mapa Tyrolska s papírovými záhyby, napodobujícími fantastickou horskou krajinu, vytváří vtipnou kulisu pro příběh malé komunity vojáků a jejich „dcery pluku“ Marie. Příslušníci regimentu v uniformách, evokujících období první světové války (kostýmy Laurent Pelly) jsou dívce rodinou, jíž režisér nápaditě představuje prostřednictvím scén z každodenní vojenské rutiny. Rozčepýřená vojanda v nátělníku, kalhotách s kšandami a ovinovačkách žehlí podvlékačky a doslova se topí v horách prádla, které následně věší na dlouhé šňůry. Zdánlivě triviální činnosti se však stávají součástí kolektivního života. Vojáci tu neslouží pouze jako stafáž pro hlavní postavy, ale aktivně se zapojují do děje a vytvářejí sehranou a temperamentní skupinu.
Ve druhém dějství vyklízí toto pozadí pro „život vojenský, život veselý“ prostor interiérům sídla markýzy de Berkenfield. Se změnou scenérie přichází svět přísných společenských konvencí, tolik vzdálený duchu svobody, který si Marie až dosud užívala. Dívčina spontánnost a přímočarost se ostře (a zároveň humorně) střetávají s očekáváními jejího aristokratického okolí. Choreografie Laury Scozzi dodává scénám v tomto aktu výjimečnou dynamiku – precizně vystavěný pohyb sólistů, sboru i statistů (památná je zejména úvodní scéna zámecké „úklidové čety“) přestavuje další ze silných stránek celé inscenace.
Největším přínosem samotnému dílu je ovšem dokonalé spojení komediální stylizace s emocionální autenticitou. Jak už jsem uvedl, humor zde pramení především z kontrastu mezi chlapsky upřímným světem vojáků a rigidními pravidly aristokratického prostředí. Tato divácky vděčná jevištní konfrontace však skrývá také citlivě vyprávěný příběh o přátelství, oddanosti a potřebě „někam patřit“. Marie se odmítá vzdát lidí, kteří ji vychovali, a světa, s nímž se ztotožňuje. Konečný triumf lásky nad společenskými konvencemi pak zůstává v souladu s povahou Donizettiho komických oper, které v sobě vždy mají kromě brilantní komiky také značnou dávku sentimentu a melancholie.

Premiérové uvedení v Londýně je možné si dodnes připomenout na videozáznamu společnosti Erato z roku 2008. Je evidentní, že dvěma osobnostem tehdejšího operního nebe byla celá produkce doslova „ušita na tělo“. Francouzská sopranistka Natalie Dessay v roli Marie disponovala stejně úctyhodnými hlasovými schopnostmi, jako strhujícím hereckým a komediálním talentem. Peruánský tenor Juan Diego Flórez byl tehdy na vrcholu sil a jeho pojetí ikonické Toniovy árie vstoupilo do operních dějin. Mezi důležité protagonisty příběhu ovšem patřili také barytonista Alessandro Corbelli jako Seržant Sulpice a mezzosopranistka Felicity Palmer v roli Markýzy de Birkenfield. Důležité cameo dostala v inscenaci také představitelka potencionální Mariiny tchýně, Vévodkyně z Crakentorpu. Protože jde o mluvenou roli, svou šanci v ní dokonale využila populární britská herečka a komička Dawn French (vzpomínáte na její tetu Marge z filmového Harryho Pottera a vězně z Azkabanu?). O stylově přesné hudební nastudování se postaral specialista na belcantový repertoár Bruno Campanella.
V identickém obsazení se produkce přestěhovala v roce 2008 do Metropolitní opery v New Yorku, pouze v úloze Vévodkyně zazářila broadwayská divadelní legenda Marian Seldes a dirigentské taktovky se ujal Marco Armiliato. Stojí za zmínku, že 26. dubna mohli toto uvedení vidět diváci kin po celém světě v rámci série přímých přenosů The MET: Live in HD. Dne 2. března 2019 se pak inscenace objevila v nabídce znovu, a to s Pretty Yende a Javierem Camarenou v rolích ústředních milenců a slavnou filmovou herečkou Kathleen Turner v kostýmu Vévodkyně z Crakentorpu.

Kromě Londýna a New Yorku (kde se hrála Dcera pluku naposledy loni v listopadu s Erin Morley, Lawrencem Brownleem, Peterem Kálmánem, Susan Graham a herečkou Sandrou Oh v hlavních rolích) a úspěšných uvedení v Paříži, Versailles, Miláně, Madridu, Barceloně, San Franciscu a Pekingu se Pellyho pojetí Donizettiho opery natrvalo usadilo také ve Vídeňské státní opeře, pro nás asi nejsnáze dosažitelném divadle. Sem se Dcera pluku přestěhovala hned po triumfálním uvedení v Londýně na jaře 2007. Pochopitelně ani zde nemohli chybět Dessay s Flórezem, ale novými členy týmu se stali barytonista Carlos Alvaréz (Sulpice) a mezzosopranistka Janina Beachle (Markýza). Na atraktivitě dodalo vídeňské premiérové sérii i obsazení Montserrat Caballé do role Vévodkyně. A protože jí zdejší verze umožnila zazpívat si i krátký kuplet, získali návštěvníci Wiener Staatsoper jednu z posledních vzácných možností vidět a slyšet tuto operní ikonu na jevišti v konkrétní roli.

Na další uvedení inscenace si Vídeň počkala až do roku 2013. Hvězdami jarní série byli Aleksandra Kurzak a John Tessier, na podzim vstoupili do produkce Íride Martínez a Juan Diego Flórez, Vevodkyní se stala v obou případech další operní legenda Kiri Te Kanawa. V letech 2016 až 2023 se už Dcera pluku vracela na repertoár Státní opery pravidelně. Soustředíme-li se z čiré zvědavosti jen na hostující hvězdy v úloze Vévodkyně, najdeme mezi nimi emeritní zasloužilé pěvkyně Ildiko Raimondi a Marjanu Lipovšek a populární filmové a televizní herečky německé jazykové oblasti Marii Happel a Marianne Nentwich.
Jako pamětník vídeňského premiérového uvedení z roku 2007 (které zaznamenala rakouská televize, takže potencionální rozdíly ve výkonech dvojice Dessay–Flórez v Londýně, Vídni a New Yorku lze dodnes věrohodně posoudit) jsem se zatoužil přesvědčit, jak po takřka dvaceti letech funguje inscenace dnes. Ve dnech 1.–13. listopadu letošního roku se totiž Dcera pluku objevila opět na programu Staatsoper, a to v exkluzivním obsazení. Své role Marie a Sulpiceho z posledního uvedení v Met si sem přijeli zopakovat americká sopranistka Erin Morley a maďarský basbarytonista Péter Kálmán, zatímco v úloze Tonia se měla objevit nová tenorová hvězda za Španělska Xabier Anduaga. Vítěz mužské kategorie 27. ročníku Domingovy soutěže Operalia, který se konal v roce 2019 v Praze, je už u nás dobře známý ze tří pražských koncertů (přičemž další se chystá na květen příštího roku). Navázat v Pellyho inscenaci na výkony belcantových borců, jakými jsou Flórez, Camarena, Osborn nebo Brownlee, je jistě odvaha hodná pozornosti, nicméně Anduaga přijal výzvu v okamžiku, kdy už měl za sebou účinkování v téže roli v rodném San Sebastianu a v Bavorské státní opeře v Mnichově.
Ještě než jsem poslední reprízu série v pátek 13. listopadu navštívil, nebylo možné na sociálních sítích přehlédnout ukázky ze živého streamu jednoho z předchozích představení. Senzačně působily zejména nekonečné ovace po Anduagově interpretaci Ah! mes amis, ústící do přídavku v podobě opakování závěrečné pasáže Pour mon ame quel destin! Osobně jsem za celou dobu, co Vídeňskou státní operu navštěvuji (tedy více než třicet let), ještě žádné „da capo“ nezažil, vydal jsem se tedy na Dceru pluku s o to větším očekáváním.

A to se rozhodně naplnilo. Pellyho inscenace funguje i po dvou dekádách stále stejně svěže a vtipně, takže na předchozím popisu produkce není třeba naprosto nic měnit. Erin Morley patří už téměř dvě dekády mezi světovou špičku v oboru koloraturního sopránu a své kvality rozhodně potvrdila i v roli Marie. Její hlas se pyšní zářivým, čistým zabarvením a zároveň si zachovává příjemnou barvu ve středním rejstříku. Koloraturní pasáže zpívá s nebývalou lehkostí, přičemž dbá na plynulé frázování, v lyričtějších pasážích jemně mění dynamiku a odhaluje intimnější stránku své postavy. Jak už bylo řečeno, s Pellyho inscenací má Morley ještě poměrně čerstvou zkušenost z New Yorku, takže na své předchůdkyně spolehlivě navázala i po herecké stránce. Její Marie je temperamentní, energická, místy dominantní, ale zároveň ne bez citu a empatie, takže umí bez potíží „prodat“ humorné situace, stejně jako ty plné stesku a melancholie (například árie C’en est done fait, et mon sort ze druhého aktu).
Peter Kálmán jako Seržant vytvořil živou komickou postavu, která nepostrádá vřelost a srdečnost. Jeho Sulpice je především starostlivým Mariiným ochráncem. Kálmán ho dokáže skvěle ztvárnit jak pěvecky, tak herecky, protože jeho role patří co do množství mluvených dialogů k nejrozsáhlejším. To platí i pro mezzosopranistku Stephanii Houtzeel v roli Markýzy de Berkenfield, jejíž úloha není pěvecky příliš vděčná, nicméně důležitost v ději (zejména co se dialogů týče) je zásadní. Cameo Vévodkyně z Crakentorpu tentokrát připadlo populární dvaasedmdesátileté herečce Brigitte Kren, známé i u nás z televizních seriálů Místo činu nebo Freud. Komediální potenciál postavy naplnila jak herecky, tak – překvapivě – tanečně. Její baletní sólo na počátku druhého dějství možná vstoupí do dějin Vídeňské státní opery jako vystoupení nejstarší primabaleríny v její historii… Zkušený maestro Evelino Pidò vedl orchestr s neomylným smyslem pro specifický styl belcantového repertoáru, zvláštní pochvalu si zaslouží sbor (připravený slovenským sbormistrem Jozefem Chabroňem), jehož členové stejně znamenitě zpívali, jako se zapojovali do setrvale nápaditě koncipovaného dění na jevišti.
Slibovaný výkon Xabiera Anduagy jsem si nechal až nakonec. Už jsem zmínil, že jsem v roli Tonia slyšel takřka před dvaceti lety Juana Diega Flóreze. Nepamatuji si však, že by jeho výkon působil na publikum tak přímočaře a oslnivě jako aktuální Anduagův. Netrpělivě očekávaná árie Ah! mes amis s devíti vysokými tóny C byla samozřejmě vrcholem večera. Pěvec splnil její záludné požadavky s nebývalou lehkostí a svou brilancí a sebejistotou posluchače doslova fascinoval. Jejich nadšené ovace trvaly několik minut, takže umělec árii zopakoval (zřejmě se tak dělo během všech repríz listopadového uvedení). Nabídl tak návštěvníkům ukázkových vysokých C celkem osmnáct… Stejně přesvědčivý však byl Anduaga i v lyričtějších pasážích, duetech a ansámblech, v nichž dokázal podřídit individuální kvality svého hlasu hudebnímu celku. Jeho Tonio působil představitelsky poněkud chlapecky neohrabaně, nicméně to nebylo v rozporu s Pellyho pojetím jeho postavy. Tím oslnivěji konec konců působil vítězný příjezd Tonia, který se stal v uniformě „z chlapce mužem“, na zámek Berkenfieldů malým tankem.
V nejlepším slova smyslu kultovní inscenace Dcery pluku Laurenta Pellyho tedy opět prokázala svou životnost, vtip a nadčasovou vizuální stránku. Bez kvalitního hudebního nastudování a zejména bez výtečně disponovaných pěvců by to však byla jen prázdná jevištní skořápka. Ve Vídni se i tentokrát podařilo zajistit pro ni špičkové interprety, takže lze předpokládat, že se s Marií se žehličkou a v ovinovačkách na jevišti opery v „Donizettiho městě“ určitě ještě setkáme.






Foto: Stephan Brückler
Příspěvky od Robert Rytina
- Z primadony režisérkou a jaksi fádní Maškarní ples v Drážďanech
- Welcome to Salzburg. Operní triumfy i pády letního festivalu (3/3)
- Welcome to Salzburg. Operní triumfy i pády letního festivalu (2/3)
- Welcome to Salzburg. Operní triumfy i pády letního festivalu (1/3)
- Peter Kellner: Dozrát můžete jen do role, kterou dobře znáte
Více z této rubriky
- Carlo Gesualdo da Venosa překlenul několik staletí
- Lotz Trio do Prahy přivezlo basetové rohy
- S hudbou proti zdi totality
- Janáček Brno 2026 skončil monumentálně, emotivně, ale především exkluzivně. A co bude dál?
- Drážďanská slohová syntéza neboli Kterak hráti Beethovena a Brucknera
- Pěvecká soutěž Antonína Dvořáka nabídla svěží vystoupení letošních oceněných
- Klavír v tanečním stylu. Marek Kozák na festivalu Janáček Brno
- Káťa ve vitríně. Brno vstalo hned se spadnutím opony
- Hudební Odyssea v žižkovském Atriu aneb Když mladí mají co říct…
- Dobrodružství s Bohuslavem Martinů a jeho violoncellovým koncertem