Šestatřicetiletý slovenský basista Peter Kellner má za sebou sérii představení Rossiniho opery Cesta do Remeše na Salcburském festivalu. V rozhovoru pro KlasikaPlus.cz přiblížil své festivalové začátky i zkouškový proces aktuální inscenace s Cecilií Bartoli v hlavní roli. Úspěšný pěvec, který je od roku 2018 sólistou Vídeňské státní opery, zmínil i svůj vztah k české hudbě a pohovořil o svých budoucích pánech.

Se slovenským basistou Peterem Kellnerem jsme se setkali v Salcburku krátce před letní festivalovou premiérou inscenace Rossiniho opery Cesta do Remeše. Schválně píšu „letní“, protože v té jarní, tedy na salcburském Svatodušním festivalu, už jsem pěvce v jeho roli Dona Alvara viděl. (Reflexe ZDE.) V kavárně, v níž jsme vedli náš rozhovor, si dal Peter jen malou kávu. Moučník odmítl z obavy, že „by se nevešel do smokingu na jednu akci, na které je poměrně přísně daný dress code“. K tomu, o jakou akci se jednalo, jsme se v našem povídání samozřejmě dostali také. Primárně mě ovšem zajímalo, jak obtížné bylo pro někdejšího absolventa salcburského Mozartea etablovat se právě na Salzburger Festspiele, jaký je jeho vztah k Rossiniho hudbě a zda ho kromě Vodníka v Rusalce v pražském Národním divadle uvidíme i v dalších rolích českého repertoáru. Plně vytížený sólista Vídeňské státní opery a host operních domů v New Yorku, Chicagu, Londýně či Berlíně má sice kalendář plný dlouho dopředu, ale v jednom pozoruhodném českém vokálním díle bychom ho přece jen u nás v nové sezoně zastihnout měli…

Na Salcburském festivalu jsem tě až do letoška zaznamenal ve dvou spíše menších rolích: jako Vojáka v Salome v roce 2019 a jako Orestova vychovatele v Elektře o dva roky později. V podobných úlohách jsem tu ale viděl začínat mnoho velmi renomovaných pěvců současnosti, takže lze předpokládat, že se vedení festivalu o výchovu a vytváření budoucích hvězd cíleně stará.

To nepochybně. Sám jsem měl štěstí, že jsem v Salcburku přímo studoval. Koncem roku 2011 se mně jedna spolužačka zeptala, jestli nechci spolu s ní předzpívat casting direktorovi Salzburger Festspiele Tonymu Gradsackovi. Nebyl jsem proti a schválil mi to i můj profesor Boris Bakow. Bylo jen třeba napsat e-mail a panu Gradsackovi se představit. A v tom byl právě trochu problém, protože jsem tehdy ještě neuměl dobře německy… Kamarádka ale žádost napsala za mě, a zřejmě docela dobře, protože jsem obratem obdržel pozvání k předzpívání. Měl jsem si připravit árii Osmina z Mozartova Únosu ze serailu a další ukázkou ze svého repertoáru. V nějaké místnůstce s klavírem jsem pak Tonymu zazpíval, a on pravil: „Super! Dokážeš se do konce ledna naučit obě Osminovy árie?“ Řekl jsem proč ne a na konci ledna jsem mu je přišel obě předvést. Reagoval na to slovem „Engagiert!“ Podal mi ruku a od roku 2012 jsem se stal členem festivalového Young Singers Project. Začal jsem účinkováním na dopoledních mozartovských matiné, pak přišly sólové party ve mších a dalších vokálně-instrumentálních skladbách a nakonec i role v operních produkcích. Kromě těch straussovských, které jsi zmínil, to byl hned v roce 2013 Verdiho Don Carlos, v němž jsem byl jedním ze šesti členů flámského poselstva (v téže sestavě se nacházel například i dnes už dobře známý ukrajinský barytonista Iurii Samoilov – pozn. aut.), a v roce 2021 Berliozovo Faustovo prokletí, kde jsem se jako Sedlák ocitl vedle protagonistů Charlese Castronova, Eliny Garanči a Ildara Abdrazakova.

Pak se ti ale naplno rozjela kariéra ve Vídeňské státní opeře plus hostování na nejslavnějších světových podiích včetně Metropolitní opery nebo Royal Opera Covent Garden. Do současné produkce Cesty do Remeše vstupuješ jako člen hvězdného týmu sólistů v čele s Cecilií Bartoli. Bylo třeba nějakého předzpívání, aby ses do této inscenace dostal?

Ne, pro roli Dona Alvara si mě vybrali přímo Cecilia coby umělecká ředitelka Svatodušního festivalu a režisér Barrie Kosky. S ním už jsem se znal z nových vídeňských inscenací Figarovy svatby, Dona Giovanniho a Così fan tutte, se kterými jsme pak hostovali v opeře v Monte Carlu. I tam šéfuje Cecilia Bartoli, a v Così si s námi dokonce zazpívala Despinu. V Cestě do Remeše je třeba obsadit sedmnáct sólových rolí, a já jsem byl moc rád, že si Cecilia s Barriem s jednou vzpomněli i na mě.

… a zřejmě vybírali ansámbl nejen podle hlasových, ale i hereckých schopností. Vzpomínám si, že Koskyho režie Cesty vyžaduje neustálou akci a náročnou pohybovou a choreografickou souhru všech zúčasněných. Jak vlastně probíhaly zkoušky na tuto inscenaci?

Můj part Alvara je skoro nezpívatelný, když stojíš, natož, když se u toho musíš hýbat! Naštěstí není příliš rozsáhlý, ale abych to řekl stručně: je to krátké, ale bolestné… Režisér například během zkoušek požadoval, abychom se při zpěvu klaněli nahoru a dolů, dirigent Gianluca Capuano trval na tom, aby se to dělo v přesném hudebním tempu, zkrátka, zapotili jsme se všichni. Ale když to zkoušíš šest týdnů, nakonec si vše sedne a zautomatizuje se. Hodně nápadů převzal Barrie i od nás zpěváků, ale celkově je to pedant, který měl celou koncepci do detailu promyšlenou a dohlížel i na choreografii a držení těla pěvců i tanečníků.

Docela by mě zajímalo, jak vám Barrie Kosky základní myšlenku své koncepce vysvětlil.

Jednoduše: Říkal, že Il Viaggio a Reims je o ničem. Žádnou myšlenku to nemá. Hodinu tam přítomní hledají ztracený klobouk, pak se pohádají dva žárlivé páry, načež celá společnost zjistí, že se do Remeše na královskou korunovaci nedostane. A pak se koná oslava na počest Karla X. Jenže: Cecilia měla narozeniny, takže to Barrie nakonec vymyslel tak, že jsme se všichni od počátku chtěli dostat především na její narozeninovou party. Cecilia je od začátku sama sebou, za zpěvačku Corinnu z děje opery se pouze vydává. To je vlastně všechno.

Cecilia Bartoli, Marina Viotti, Mélissa Petit, Tara Erraught, Edgardo Rocha, Dmitry Korchak, Ildebrando D’Arcangelo, Florian Sempey, Misha Kiria… Dá se vůbec taková sestava osobností sjednotit do celku, který funguje přesně podle režisérova přání?

Každý má nějakou vlastní energii, každý se nějak koncentruje, každý si musí dát před zkouškou dvojité espresso… Bylo to náročné, ale si Barrie nás všechny pod kontrolou udržel. Každou chvíli nás sice okřikoval „Pšššt, ticho!“, ale respekt si sjednat dokázal. Nejdřív nazkoušel inscenaci s námi sólisty, pak se sborem a nakonec do toho zakomponoval i tanečníky. Ale pak ty kolektivní zkoušky, to bylo něco! Jeden pohyb jsme zkoušeli třeba i dvacetkrát! Jednotné otočení hlavou jsme zkoušeli celé hodiny, než byl Barrie spokojen.

O tvé spolupráci s Barrie Koskym na mozartovském operním cyklu jsme už hovořili, ale Rossiniho scénická díla jsou ve tvých pěveckých zkušenostech určitě zcela samostatnou kapitolou. Připomeneš mi své předchozí rossiniovské role?

Ve Vídni jsem zatím šestnáctkrát ztvárnil Basilia v Lazebníku sevillském v inscenaci Herberta Fritsche. Mezi kolegy jsem měl například Juana Diego Flóreze a Lawrence Brownleeho jako Almavivu, Mattiu Olivieriho a Marca Cariu jako Figara, Kate Lindsey a Cecilii Molinari v roli Rosiny… To bylo v letech 2022 až 2023 a zpívat s nimi se všemi Rossiniho byla opravdu radost. V jiných Rossiniho operách jsem ale vystupoval mnohem dřív. V roce 2017 na festivalu v Klosterneuburgu to byl Guvernér v Hraběti Orym a následující rok, kdy jsem byl v angažmá v opeře ve Štýrském Hradci, jsem se poprvé setkal s Cestou do Remeše.

Aha, takže roli Dona Alvara jsi poprvé nastudoval tam?

Kdepak, v tamní inscenaci režiséra Bernda Mottla a v hudebním nastudování Oksany Lyniv jsem zpíval Lorda Sidneye, tedy roli, ve které tady v Salcburku vystupuje Ildebrando D’Arcangelo. I to byla produkce plná barev a pohybu a měla tenkrát velký úspěch.

Takže když to dnes porovnáš: Je ti bližší angličan Sidney, nebo španěl Alvaro?

Lord Sidney je určitě zajímavější role co do významu a rozsahu a i se mi jako čistě basová lépe zpívá. Alvarův part je oproti tomu postavený poměrně vysoko a může ho zpívat i barytonista.

Před zahájením našeho rozhovoru jsi naznačoval, že představení 8. srpna mělo být v něčem speciální…

Ano, na závěr dorazili hosté, aby s jistým zpožděním oslavili kulaté narozeniny Cecilie Bartoli. Zazpívat měli Plácido Domingo, Rolando Villazon nebo Pretty Yende, zahrát slíbili Lang Lang, Maxim Vengerov a Antonio Pappano.

Co tě čeká v nové sezoně?

Bude opravdu náročná: začínám v září koncertním provedením Samson a Dalily ve Vratislavi, kde zpívám Abimelecha a Starého žida. Pak nás se Slávkou (Zámečníkovou, manželkou Petera, rovněž pěvkyní – pozn. red.) čeká La Clemenza di Tito ve Vídni, načež budeme dva měsíce v San Franciscu, kde si spolu zazpíváme v nové produkci Figarovy svatby. Následuje Colline v Bohémě v Drážďanech, Vodník v Rusalce v Praze, pak Leporello, Figaro a Kecal ve Vídni, potom opět v Drážďanech Paërova Leonora, v níž mě čeká role Rocca. Mezitím Bachovy Matoušovy pašije a Beethovenova Devátá symfonie v Paříži plus jedna krásná, ale obtížná vokální skladba českého autora na Pražském jaru. Mám se co učit! Je to vysoký a exponovaný part.

Necháme se překvapit! Plánuješ do budoucna i něco dalšího z českého repertoáru?

Zatím ne. Ostatně, kritiky psaly o mém vídeňském Kecalovi, že je moc mladý, má málo tmavý hlas a tak dále, zkrátka, že jsem si na něj mohl ještě počkat. Na basové role starých mužů v českých operách mám tedy možná ještě čas…

Vodníka v Rusalce, kterého jezdíš zpívat do Národního divadla, si u nás také spojujeme spíš se staršími představiteli. Ten ti hlasově vyhovuje?

Ano, dobře se mi zpívá, cítím se po něm vždycky líp, než po čemkoliv od Mozarta! Říká se, že člověk musí do určitých rolí dozrát, ale aby k nim dozrál, musí je znát a zpívat je, ne?

Obdivoval jsem tě na velkém smetanovském koncertě v Národním divadle v březnu 2024. Vystoupil jsi tam v ukázkách z Tajemství jako Bonifác, z Čertovy stěny jako Rarach a z Libuše jako Chrudoš. Všechny ty pasáže ses naučil jen kvůli koncertu?

Ano, a zaujal mě především Rarach. Dobře se mi zpíval, a zvali mě i z Národního divadla do nové inscenace Čertovy stěny, ale termínově to bohužel nevyšlo. Tajemství a Libuše ale měly také zajímavá místa, vyžadující vrcholně dramatický projev. Takže uvidíme, třeba přinese budoucnost nějakou příležitost si ty role plnohodnotně užít. Momentálně mě ale lákají spíš verdiovské role. Nemusí to být pro začátek nic velkého: rád bych nastudoval třeba Banqua v Macbethovi nebo Ferranda v Trubadúrovi. Zatím jsem tak trochu zaškatulkovaný v Mozartovi, ale rád bych se vydal prozkoumat i jiný hudební terén…

Co plánuješ v životě kromě zpěvu?

Vychovávat děti, starat se o manželku, aby byla šťastná, vařit, mít z čeho a mít komu! To je základ štěstí!

Foto: archiv umělce, Instagram Petera Kellnera, Pavel Hejný, Oper Graz, Monika Rittershaus, Jan Friese, Marco Borelli

Facebook X E-mail WhatsApp