Barytonista Pavel Divín je znám především díky svému účinkování v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde v uplynulé sezóně ztvárnil širokou škálu rolí – od Osirida v Rossiniho Mojžíši a faraonovi přes Pinga v Pucciniho Turandot až po Mr. Astleyho v Prokofjevově Hráči. V roce 2023 si odvezl dvě ceny z Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a vedle své interpretační činnosti se věnuje také pedagogické práci. Ve čtvrtek 13. srpna vystoupí na koncertu Akademie Kroměříž po boku Simony Šaturové a souboru Collegium Colloredo v prostorách Arcibiskupského zámku.

Na úvod bych vás čtenářům rád trochu představil. Povězte nám něco o vaší cestě k opeře… 

Nebyla to žádná divočina. V dětství jsem chodil na ZUŠ, pak jsem vystudoval střední obchodní školu, poté jsem šel studovat matematicko-fyzikální fakultu, o čemž rád říkám, že to byly nejlepší dva týdny mého života, a pak už Ostrava, kde jsem vystudoval sólový zpěv na konzervatoři a univerzitě. Upřímně mě opera jako žánr nikdy zvlášť neoslovovala, ale klasickému zpěvu se tak nějak věnuji celý život. Dlouhou dobu jsem osciloval mezi tím, zda se věnovat muzikálu, nebo opeře. Již deset let externě zpívám v muzikálu v Divadle Jiřího Myrona, ale nakonec jsem si před pár lety uvědomil, že asi nepřekonám své komplexy z tance, a tak jsem se plně zaměřil na operu. Mimo to je operní zpěv nesmírně komplexní a obdivuhodná dovednost, která vyžaduje rigorózní práci a velké úsilí. To mě na opeře baví.

Mimo těch komplexů z tance, přišel ve vašem životě nějaký zásadní moment, který rozhodl ve prospěch opery?

Řekl bych, že to byl postupný vývoj.

Loni v dubnu jste napsal a obhájil obsáhlou diplomovou práci, jejímž výsledkem byl návrh kompetenčního rámce pro učitele zpěvu na základních uměleckých školách. Co vás přivedlo právě k této problematice?

Rád bych předeslal, že tento kompetenční rámec je založen na výpovědích téměř tří set učitelů a učitelek a promítnul jsem do něj i vlastní zkušenosti z doby, kdy jsem začal učit na ZUŠ a moc jsem nevěděl, co se po mně chce a jak poznám, že odvádím svou práci dobře. Učebnice o tom, jak učit děti na ZUŠ, nejsou, materiály z konzervatoře nebo vysoké školy, které jsem měl k dispozici, mi nepřipadaly kvalitní a v praxi použitelné. V zahraničních zdrojích je situace o hodně jiná, našel jsem tam dost informací na to, abych neučil způsobem pokus – omyl, ale lépe rozuměl tomu, jak pracovat s různými dětmi různých talentů a omezení. Samozřejmě, nestal se ze mě přes noc učitel roku, ale už jsem se v té problematice tolik neplácal a dokázal jsem se systematicky zlepšovat. V Česku máme spoustu super ZUŠ a učitelů zpěvu, ale bohužel cesta k jejich kvalitě a zkušenostem není nikde systematicky zaznamenaná na papíře, aby se od nich mohli učit další. 

Co podle vás dnes ve výuce zpěvu na základních uměleckých školách nejvíce chybí?

Řekl bych, že sdílená zkušenost. Asi se nezbavíme toho, že ZUŠ budou z principu víceúrovňové. Škola, která je ve velkém městě, bude mít více žáků na výběr, učitelé budou aktivní umělci a škola bude disponovat lepším kulturním zázemím. Rozdíly budou i v dynamičnosti, větších možnostech v rámci pořádání kulturních akcí a zapojování žáků do projektů, nemluvě o kontaktech, konkurenci a podobných věcech. Co ale může podle mě pozvednout úroveň všech škol, je sdílená zkušenost. A tím nemám nutně na mysli konference, školení ani revizi rámcových vzdělávacích programů. Například „pouhé“ sdílení aktivity jednotlivých ZUŠ na jejich sociálních sítích dělá v tomto ohledu zatím nedoceněnou službu. Když jsem psal svou práci, tak jsem navštívil webovky všech ZUŠ a začal sledovat jejich Instagramy, YouTube kanály a Facebooky. Pořád mám na očích, kde kdo jak a co dělá, které písničky se zpívají, jaká je úroveň žáků nebo jaké jsou možnosti produkce. Je to skvělý materiál nejen pro začínající učitele, aby si dokázali vytvořit reálnou představu, čeho je možné dosáhnout. 

Ve své práci mimo jiné píšete: „Přestože jsem měl sedm učitelů zpěvu od ZUŠ až po uměleckou fakultu, jejich instrukce mi často připadaly nejasné… Prázdným frázím jako ‚dýchej do bránice‘, ‚zvedni patro‘ nebo ‚dej to do masky‘ jsem nikdy plně nerozuměl.“ Naznačujete, že mezi učiteli a studenty dnes často existuje určitá komunikační bariéra?

Takto bych to asi neřekl. To, že jsem jim nerozuměl já, se nevylučuje s možností, že pro někoho jiného používání těchto frází dokonale funguje, jakkoliv nepravděpodobné mi to může připadat. Stejně tak pokud někdo tyto fráze používá a já se od nich chci něco naučit, tak se snažím rozklíčovat, co tím zrovna myslí, a pak s tím náležitě pracuji. Každý, ať si používá, jaké fráze chce, když tím efektivně odkomunikuje, co tím odkomunikovat chce. S čím ale rozhodně nesouhlasím, je slepé opakování těchto frází jenom proto, že to tak říkával můj učitel, a já vlastně nevím, jaký efekt od toho čekám, ani zda má můj student šanci daný pokyn rozklíčovat a docílit kýženého výsledku. Samozřejmě druhý extrém této problematiky je, když se chce člověk těmto frázím úplně vyhnout a začne studenta zasypávat frázemi typu „naskoč na duhový obláček a netlač tolik na to“. (úsměv) Existuje spousta knih na motorické učení a instruktážní modely, ale na to zde nemáme prostor. 

Ve své publikační činnosti jsem se několikrát věnoval vztahu mezi sportem a zpěvem. Jak úzce jsou podle vás tyto dvě oblasti propojené? A co říkáte tomu, že na většině pěveckých škol chybí tělesná výchova?

Já miluji sport a většinu volného času věnuji sportování nebo sledování sportu, takže nad tím, jak se tyto dva světy ovlivňují, se často zamýšlím a zajímalo by mě, k čemu jste ve své publikační činnosti došel. Na druhou stranu nemám moc rád analogie, protože mohou být zkreslující nebo zavádějící a člověka zbytečně vedou k vytváření prázdných frází a neefektivních přirovnání. Tělesnou výchovu na pěveckých školách jsem nikdy neřešil. Jestli mi ale na uměleckých školách něco chybí, tak je to člověk, za kterým by učitel a/nebo student mohli zajít pro radu v oblasti hlasového zdraví a řešení problémů. Zahraniční výzkumy ukazují, že se zpěváci s hlasovými problémy obracejí nejdřív na svého učitele, podle jedné americké studie dvakrát častěji než na lékaře. Případů, kdy učitel svého studenta zbytečně děsil, jeho problém bagatelizoval nebo jej zbytečně odkazoval na alternativní cesty, jsem slyšel bohužel mnoho. Na druhou stranu existují situace, kdy učitel na základě svých zkušeností dokáže v určitých případech poradit lépe než lékař, ale to je opět téma, o kterém bychom se mohli bavit velice dlouho.

Tak pojďme od teorie k hudební praxi. V roce 2023 jste si z Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech odvezl první cenu v kategorii Píseň a třetí cenu v kategorii Opera. Jak na tento úspěch vzpomínáte? Znamenal pro vás důležitý milník?

Rozhodně to byl skvělý motivační impuls, ale nemyslím, že by to mělo nějaký zásadní dopad na mou kariéru. Zajímavé však je, jak výsledek v obou kategoriích odráží, na co se můj hlas hodí a jak jsem na tom v té době byl po technické stránce. Obecně jsem spíše lyričtější hlas, interpretačně jsem bezprostřední, dokážu dobře pracovat s barvou, frázemi, odlišit jemné nuance, což jsou kvality, které zpěvák uplatní zejména v písni. Mít pod sebou orchestr v divadle a uzpívat celou roli, to už vyžaduje zase jiné dovednosti, které jsem zejména v té době tolik neovládal. Od té doby na nich intenzivně pracuji a zejména v několika posledních měsících cítím větší posun tímto směrem a chtěl bych opět vyzkoušet další soutěže. 

V Ostravě jste v operních produkcích poměrně vytížen, zbývá vám stále čas i na písně? 

Písni se nevěnuji bohužel už vůbec. Možná si občas při cvičení nějakou zazpívám, ale z profesního hlediska k tomu nyní u mě neexistuje motivace. Když už si chci pro sebe něco zazpívat nebo poslechnout, tak mám rád Čajkovského, Dvořáka a Schuberta. Obecně si ale myslím, že píseň je vcelku okrajová záležitost pro fajnšmekry a nadšence. Coby student na vysoké škole jsem, stejně jako mnozí další spolužáci, přicházel se zapomenutými nebo velice málo uváděnými sbírkami, které alespoň na školních seminářích a koncertech občas zazněly. Písní je mnoho, ale prostor pro jejich uvedení je malý, takže když zazní největší hity, ani ty se za mě moc neomrzí. Ale možná ze mě mluví jen můj nepříliš dobrý rozhled v této oblasti. 

Vaší zatím poslední rolí v Ostravě byl Mr. Astley v Prokofjevově Hráči. Bylo to vaše první setkání s Prokofjevovou hudbou, případně s ruskou avantgardou? A čím byla tato role specifická?

Bylo to mé první setkání s Prokofjevovou hudbou a za mě velmi uspokojivé. Já mám tyto konverzační opery nejraději. Zpěvák není tolik svázaný formou a perfektně odzpívanými áriemi, na které všichni čekají. Místo toho jde téměř o zhudebněnou činohru, kde pokaždé můžete jednotlivé repliky zazpívat trochu jinak podle toho, jak se situace na jevišti vyvrbí. Je tam mnohem větší prostor pro seberealizaci a aktuální rozpoložení. Zároveň mám rád silně rytmickou a expresivní hudbu, časté střídání metra, synkopy, můj mozek daleko lépe funguje právě v tomto světě. Pro posluchače to na první poslech nemusí být znát, ale pro nás, kteří kus několik týdnů cvičíme a na aranžovacích zkouškách opakujeme, všechno v té hudbě zapadá do sebe a vykresluje význam textů. Dobře to poté zůstává v hlavě. Role Mr. Astleyho je malá a příjemná. Moje plocha je vskutku pouze konverzační až vypravěčská, což mi dává prostor být naprosto civilní. V této poloze se cítím nejlíp.

Loni jste ztvárnil hlavní roli Josefa K. v opeře Proces Philipa Glasse. Zavzpomínejte i na tuto zkušenost. Je vám osobně bližší Glassův minimalismus nebo romantičnost Antonína Dvořáka?

Nedokážu si představit, že bych mohl ještě v životě dělat lepší roli, než je Josef K. Škoda jen, že se Proces u nás ani ve světě příliš často nehraje. Glassova hudba v Procesu je dle mého soudu ideálním odrazem Kafkova románu. Spolu s perfektním libretem od Christophera Hamptona tvoří dokonalé zhmotnění literární předlohy, kdy se podařilo vytáhnout z děje to nejdůležitější a po cestě se z knihy nic neztratilo. Práce se synkopami, nepravidelným metrem, opakováním motivů a vrstvením rytmů v Glassově hudbě pro mě představuje vrchol toho, co může opera nabídnout. Navíc zasazení opery do kostela sv. Václava dodalo celému kusu jedinečný rozměr. Takže rozhodně Glassův minimalismus nad romantičností Dvořáka, ale s dodatkem, že ještě raději romantičnost Dvořáka než klasicismus Mozarta.

Jste rád, že jste barytonista? Kdybyste si mohl na jeden den vyzkoušet jiný hlasový obor, který by to byl a jakou roli byste si v něm rád zazpíval?

Já bych se už hlavně rád v nějakém oboru pořádně usadil. Zejména u mužských hlasů je asi běžné, že člověk dlouho hledá, kam se jeho hlas nejvíce hodí, což se navíc dlouhodobě vyvíjí a dá se to v určitých mezích mixovat. Začínal jsem jako basbaryton a osciloval nahoru i dolů. Nyní se snažím co nejvíce orientovat na lyrický baryton, kde se momentálně cítím nejlépe. Baryton je skvělý obor se spoustou efektních rolí a byl bych rád, kdybych se jednou dostal na takovou úroveň, že bych si mohl zazpívat Rodriga z Dona Carla.

Kdo z dosud aktivních pěvců je pro vás inspirací? 

Kdybyste se neptal na aktivní pěvce, tak bych vám řekl Dmitrije Hvorostovského. Jinak nikoho ze současníků asi nedokážu vypíchnout. Ale inspirací jsou mi ve velké míře kolegové v divadle. Velmi mě baví pozorovat, jak kdo zpívá a jakým stylem, a je pro mě zajímavé sledovat, jaký efekt na zpěváka má to, s kým danou roli alternuje. Jak se ty hlasy navzájem ovlivňují, jestli si člověk drží to svoje nebo sklouzává do toho, jak to zpívá alternace. Zejména v prvních rolích jsem měl s tímto velký problém, protože jsem se snažil napodobit zkušenější a „vyzpívanější“ kolegy, což často nevedlo k dobrým výsledkům. Později jsem se s tím naučil lépe pracovat a případně si brát ty prvky, které mě posunuly dál. 

Na co se mohou posluchači těšit na vašem koncertě v Kroměříži?

On je to spíše koncert Simony Šaturové, respektive barokní večer se Simonou Šaturovou, a já jsem rád, že v rámci programu vystoupím se dvěma kusy. Z Händelova Mesiáše zazpívám Why do the Nations…, dále z Bachových Matoušových pašijí Mache dich, mein Herze a společně pak zazpíváme duet A teneri affetti z opery Ottone opět od Händela.

Jaké postavení podle vás zaujímá Akademie Kroměříž mezi vzdělávacími institucemi a projekty pro mladé hudebníky v České republice?

Z mé zkušenosti jde o velmi příjemný projekt, který člověka nabije novou motivací. Kroměříž je nádherné město a účastník se v tomto inspirujícím prostředí na týden obklopí osobnostmi, které jsou špičkami ve svých oborech, a tráví s nimi čas ve velice uvolněné atmosféře. Přímo na místě je organizace zvládnutá na profesionální úrovni a doprovodný program je rovněž bohatý. Co se týče dalších projektů, tak vím, že nedávno proběhl VoxLab, který se snaží o více holistický přístup, příští rok v srpnu proběhne Akademie Hozů v Poličce, která chce také přinést svěží vítr a kvalitní lektory. Jestli se nepletu, tak to jsou ale kurzy zaměřené čistě pro zpěváky. Akademie Kroměříž z tohoto pohledu pro mě zaujímá místo tradičněji pojatých kurzů pro zpěváky i instrumentalisty se špičkovými mentory a velmi příjemnou atmosférou. 

Jak odpočíváte, když je hudby příliš? Máte nějaké záliby, které s operou vůbec nesouvisejí?

Spoustu. Jak jsem už zmiňoval, sport tvoří většinu mého volného času. V posledním roce se více věnuji posilování a celý život rád běhám. Zároveň učím angličtinu a rád se věnuji jazykovému mentoringu, což je něco jako být fitness trenér pro jazyky, kdy rád pomáhám s tím, jak se lidé mohou sami naučit jazyk, jaké jsou metody a jak si vše nastavit, aby v tom procesu byl člověk efektivní. 

Kdybyste mohl pozvat na sklenku vína jakoukoli postavu z hudebního světa, kdo by to byl a o čem byste si s ní povídal?

Lidé, kteří mě znají, se touto otázkou trochu pobaví, protože ví, že nejsem zrovna člověk, který by rád chodil posedět nad sklenkou vína. Každopádně, kdyby se Philip Glass mohl před rokem přijet podívat na Proces v Ostravě, tak bych s ním určitě rád zašel posedět. 

Foto: Adam Živnůstka

Facebook X E-mail WhatsApp