Španělský barytonista David Oller přijíždí do Prahy jako Pelleas v Debussyho opeře Pelleas a Melisanda, která bude mít premiéru v Národním divadle 15. října v hudebním nastudování Patricka Fournilliera a v režii Christofa Loye, přičemž roli Melissandy ztvární Arnheiður Eiríksdóttir. Ollerova cesta k opernímu jevišti přitom nevedla přímo – začínal studiem klavíru a skladby, později se věnoval zpěvu a významnou část své dosavadní kariéry spojil také se španělskou zarzuelou. Jak se na neobvyklou roli Pellea připravuje pěvec s takto neobvyklým hudebním zázemím? A co může španělského interpreta přitahovat na Debussyho křehkém světě, v němž ticho častěji mluví hlasitěji než slova? I o tom je rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz. 

Povězte úvodem čtenářům, jak jste se dostal ke zpěvu. Původně jste tuším studoval hru na klavír a skladbu…

Můj první kontakt s hudbou se odehrával prostřednictvím klavíru a můj zájem o skladbu vycházel především z potřeby lépe porozumět hudbě, kterou jsem studoval. Necítil jsem ani tak potřebu psát vlastní skladby, jako spíše pochopit, jak jsou vystavěna díla, která jsem měl před sebou: jejich hudební jazyk, výrazové prostředky, strukturu i to, co se skrývá za určitým skladatelovým rozhodnutím. Čím lépe dílu rozumíte, tím více možností máte přiblížit se mu a předat jeho myšlenky s opravdovostí.

Změnilo vaše skladatelské ucho nějakým způsobem to, jak dnes jako pěvec přemýšlíte o hudbě?

Myslím, že mi toto vzdělání poskytlo poměrně široký pohled. Když pracuji jako pěvec, nesnažím se porozumět pouze vokální lince, ale také všemu, co se odehrává kolem ní: formě, harmonii, vztahu mého partu k orchestru či ostatním hlasům. Samozřejmě jsem stále především zpěvák a mým východiskem je hlas. Celková perspektiva mi však může změnit pohled na určitou frázi, nebo dokonce na jediné slovo.

Co způsobilo, že u vás nakonec zvítězil zpěv? 

Ke zpěvu jsem se nakonec přiklonil proto, že jsem si uvědomil, jak osamělý pro mě klavír je. Miluji týmovou práci, kontakt s ostatními umělci, vzájemnou výměnu myšlenek a možnost společně něco vytvářet. Opera mi otevřela právě takový svět. A nabídla mi ještě jednu dimenzi, která mě hluboce přitahuje: psychologii postav a způsob, jakým nám hudba umožňuje pronikat do jejich vnitřního světa.

Od roku 2016 spolupracujete s Teatro de la Zarzuela, kde se specializujete především na španělskou hudbu. Ta ve zbytku Evropy není tak často uváděna, jak by si možná zasloužila. Co by se muselo změnit, aby se zarzuela výrazněji prosadila i mimo Španělsko a stala se běžnější součástí repertoáru evropských operních domů?

Teatro de la Zarzuela je jediné divadlo na světě, které se specializuje výhradně na španělský lyrický repertoár, jehož záběr je mnohem širší, než si někdy myslíme: od baroka až po současnou tvorbu. Kdykoli mám příležitost, snažím se toto kulturní a hudební bohatství pěstovat a představovat. Jako Španěl to vnímám jako osobní zodpovědnost, ale i jako něco, na co můžu být hrdý.

Je pravda, že zarzuela zatím mimo Španělsko nemá takové postavení, jaké by si podle mého názoru zasloužila. Přesto jsem v tomto ohledu poměrně optimistický. Jen v této sezoně jsem například účinkoval ve dvou inscenacích zarzuely – v Basileji a ve Vídni. Obě měly velmi dobrý ohlas, a dokonce získaly ocenění. Je to repertoár velmi osobitý, s obrovskou schopností nabídnout mezinárodnímu publiku něco jiného, než co už důvěrně zná. Jednou z hlavních překážek je možná obava některých dramaturgů riskovat s repertoárem, který jejich publikum dosud nezná. Moje zkušenost se zpíváním zarzuely mimo Španělsko je ale velmi pozitivní. Všude, kde jsme taková díla uvedli, publikum bylo fascinováno a reakce byly skvělé. Jakmile lidé dostanou příležitost ji objevit, zarzuela je dokáže oslovit s nečekanou přímostí.

Zkuste vysvětlit čtenářům KlasikyPlus, jaký je rozdíl mezi tím, jak se připravujete na zarzuelu a na klasickou operu?

Z pěveckého a technického hlediska bych mezi nimi rozdíl v náročnosti nehledal. Zarzuela vyžaduje úplně stejnou míru pěvecké přípravy jako velký operní repertoár. Někdy panuje představa, že když obsahuje mluvené dialogy, jsou hudební nároky nižší. Tak tomu ale není.

Výrazný rozdíl naopak vnímám v dramaturgické rovině. Zarzuela vás nutí pracovat s mluveným textem se stejnou svobodou a přirozeností, jakou očekáváme od činoherního herce. Nestačí dobře zpívat a budovat postavu prostřednictvím hudby – musíte ji dokázat udržet i ve chvíli, kdy hudba umlkne a zůstane jen mluvené slovo. To vyžaduje větší jevištní uvolněnost a náležitý vztah k textu i k divadelnímu rytmu. Právě v tom pro mě spočívá jedna z nejzajímavějších vlastností zarzuely: nutí vás velmi přirozeně vnitřně propojit zpěváka a herce, které v sobě každý z nás nějakým způsobem má.

Věnujete se také soudobé opeře, mimo jiné jste ztvárnil Fermína de Pas při světové premiéře opery La Regenta v Teatro Real v Madridu. Co vás na soudobé hudbě láká?

Nejvíc mě na ní přitahuje možnost začínat při tvorbě prakticky od nuly. Nemáte před sebou předchozí interpretace, o které byste se mohl opřít, ani tradici, která by vám říkala, jak má postava vypadat nebo jak má určitá fráze znít. Všechno je ještě třeba objevit a vy máte příležitost být u zrodu něčeho nového. Pokud narazíte na kvalitní hudbu a umělecký tým, který má co říct, považuji to za jednu z nejlepších cest, jak toto umění udržovat živé.

Sám sebe vnímám jako zvídavého umělce a mám neustálou potřebu objevovat nové repertoárové světy. Proto mě příliš neláká uzavírat se do jediné specializace. Myslím, že by bylo ochuzující dobrovolně zavírat dveře ve chvíli, kdy jednou z nejkrásnějších věcí na této profesi je právě možnost stále něco nového objevovat. Měl jsem štěstí, že jsem si mohl své projekty vybírat podle toho, zda jsem cítil, že do daného díla mohu něco přinést. To je pro mě velmi důležité kritérium. Nejde jen o to dělat něco proto, že je to soudobé nebo klasické, ale nacházet projekty, v nichž mohu jako interpret něčím přispět a zároveň dál růst a učit se

Ve vašem životopise jsem se dočetl, že jste ztvárnil roli Lovce v Dvořákově Rusalce. Kdy a kde to bylo? A máte i jiné zkušenosti s českou hudbou?

Roli Lovce jsem zpíval před dvěma sezonami v barcelonském Gran Teatre del Liceu, v inscenaci Christofa Loye, který režíruje i pražské nastudování Pellea a Melisandy. Byla to moje první zkušenost s českým repertoárem a musím říct, že jsem si Rusalku zamiloval. Byla tedy první, ale rozhodně ne poslední. Už brzy mě čeká role Šiškova v Janáčkově opeře Z mrtvého domu. Budu tak mít příležitost českou hudbu dál objevovat. Mimochodem, něco málo má společného se španělskou hudbou: obrovský vliv lidových tanečních rytmů.

Velikou součástí vaší práce je písňová tvorba. Proč písně? Co vás na nich fascinuje? 

Myslím, že kouzlo písně, respektive celého tohoto světa, spočívá v možnosti s každou skladbou vytvořit malý vlastní vesmír a zároveň do něj vstoupit. Je to velmi intimní repertoár a fascinuje mě právě jeho schopnost během několika málo minut vyprávět příběh.

Byl podle vás největším skladatelem písní Richard Strauss, jehož tvorbě se často věnujete, nebo někdo jiný? 

Je pro mě nemožné určit, který skladatel je takzvaně nejlepší. Každý skladatel i každá skladba mají podle mě svou vlastní hodnotu a já se k nim raději přibližuji prostřednictvím toho, co každý z nich nabízí.

Zkuste vystihnout jedním slovem písně:

Francouzské… 

Nálada.

Německé…

Exprese. 

Španělské…

Tanec. 

Do Státní opery každopádně přijíždíte jako Pelleas. Pojďme se na chvíli zastavit u této role. Už jste tuto rolí někde zpíval, nebo je to váš debut v roli i debut v Praze?

Tento projekt pro mě znamená debut v roli Pellea i debut u vás. Je to dílo a postava, které mě provázejí – skoro bych řekl, že mě pronásledují – už mnoho let. Pelleas a Melisanda mě fascinovala už v dospívání. Postupem času jsem si začal uvědomovat, že můj hlas má vlastnosti potřebné k tomu, abych se této role mohl ujmout, a nakonec se mi sen zazpívat ji splnil.

Čertovo kopýtko při interpretaci tohoto díla je v tom, že Debussy dokončil pouze jedinou operu, která se navíc vymyká operní tvorbě své doby. Jaké předpoklady tedy musí mít pěvec, aby tuto hudbu dokázal správně interpretovat? Jsou to právě francouzské písně, nebo něco jiného? 

Myslím, že hlavním předpokladem pro toto dílo je, že ho musíte milovat a také vnímat jeho jemné nuance i všechno, co zůstává vyslovené jen napůl. Jde o to umět se vyjádřit, aniž byste cokoli zveličovali: zazpívat krásnou frázi, která trvá třeba jen několik taktů, a potom ji nechat odeznít, nesnažit se v ní setrvávat příliš dlouho. V tom je něco velmi blízkého východnímu umění. Samozřejmě se tam objevují i okamžiky vášně a rozpětí, ale i ty vyrůstají z hluboce intimního prožitku, nikdy z potřeby předvádět se. Myslím, že právě v tom spočívá jeden z klíčů k tomuto dílu: naučit se říct mnoho, aniž bychom potřebovali říct všechno.

Jakým jazykem k vám Debussyho hudba promlouvá? 

Debussyho hudbu vnímám jako nesmírně smyslnou a podmanivou. Vytvořil si vlastní hudební jazyk, který se výrazně vzdaloval mnoha tendencím své doby, a do Pellea a Melisandy vložil velmi důležitou část sebe sama, svých myšlenek a uměleckých principů.

Je to také dílo, kterému věnoval obrovské množství času a které se nakonec stalo jeho jedinou operou. Když o tom přemýšlím, uvědomuji si, jak silně musel být oddán tomuto dílu, tomuto jazyku a životům postav, s nimiž žil tolik let. Pro mě je Pelleas a Melisanda téměř pojednáním o jeho umělecké filozofii: dílem, v němž Debussy vyjadřuje svůj způsob chápání hudby a divadla, aniž by potřeboval následovat cesty, které už byly vyšlapány. Vždy mám na paměti jednu Debussyho větu: „Hudba začíná tam, kde slova už nestačí. Hudba je určena tomu, co nelze vyjádřit slovy.“

Prozradíte něco o inscenaci?

V této inscenaci diváci uvidí pojetí, které míří přímo do milostného trojúhelníku mezi Pelleem, Melisandou a Golaudem. Vychází z reálných lidí, skutečných vášní a z hlubokého vědomí lidskosti. Všechno je uchopeno s důrazem na pravdivost a snahou, aby vztahy mezi postavami působily blízce a byly divákům něčím známé. Zároveň je vizuální stránka inscenace velice krásná a pomáhá zdůraznit poezii a symboliku díla, aniž by je přebíjela.

Každopádně více než o příběh v tomto díle jde o nemožnost skutečného porozumění mezi postavami, které se míjejí, mlčky se milují a zároveň si zůstávají cizí. To je velice aktuální téma. Jak vnímáte tuto symbolickou rovinu?

Myslím, že ta je klíčová; zajímavé je právě to, že každý obraz, každé slovo i každá situace k nám mohou promlouvat jiným způsobem v závislosti na naší citlivosti, naší životní cestě a našich zkušenostech. Neexistuje jediná správná nebo nesprávná odpověď. Symbol je způsob, jak vstoupit do vlastního vnitřního světa a nahlížet na věci skrze filtr, který otevírá cestu k podvědomí.

Právě proto podle mě spočívá jedno z úskalí ztvárnění mé role v tom, že Pellea můžeme interpretovat příliš étericky nebo vznešeně a ztratit přitom kontakt se zemí, s lidskostí jeho postav. Správný způsob, jak roli uchopit, podle mě spočívá v tom, že ji vnímáte skrze rozpory lidské povahy a naše vášně. A možná neexistuje lepší příklad než ticho, protože v tomto díle může ticho říct mnohem víc než slovo.

Ale zpět k vám. Mladých umělců a umělkyň se často dotazuji na jejích sociální sítě. Jak jste na tom vy? 

Musím přiznat, že ty mi vůbec nejdou. Žijeme v době, v níž to může vypadat, že když nejste na sociálních sítích, tak neexistujete. Proto se snažím se čas od času přimět k tomu, abych něco zveřejnil. Jenže na to pořád zapomínám. (úsměv)

Pravda je, že se snažím žít přítomným okamžikem. Když něco dělám, úplně se do toho ponořím a zapomenu, že bych měl něco vyfotit nebo přemýšlet nad tím, co zveřejnit. Takže funguji trochu impulzivně: když mě něco napadne, prostě to zveřejním. Naštěstí mám kolegy, kteří mě označují ve svých příspěvcích, a díky tomu se mi daří být na sociálních sítích alespoň trochu vidět. Ještě že část práce dělají za mě. (smích)

Pěvci a pěvkyně bývají často dotazováni na své vysněné role, ale u vás bych se chtěl zeptat na pravý opak: Existuje nějaká operní role, kterou byste si nikdy nechtěl zazpívat, přestože by pro váš hlas byla, řekněme, logickou volbou?

Nikdy neříkej nikdy! Postupem času jsem si uvědomil, že když máte pocit, že něco nechcete zpívat nebo dělat, je to proto, že se s tím nedokážete ztotožnit. Jenže člověk se neustále vyvíjí. To, co vám dnes připadá úplně vzdálené vašim zájmům nebo vašemu cítění, může být zítra přesně naopak. Jak už jsem říkal na začátku našeho rozhovoru, myslím, že je důležité zůstat otevřený a zvídavý. Nikdy nevíte, která postava, které dílo nebo která zkušenost vás nakonec posune.

Jakým největším omylem opera v roce 2026 trpí?

Myslím, že největším omylem je představa, že opera není pro každého, že k ní potřebujete mít velké kulturní znalosti, mluvit několika jazyky nebo patřit k určité společenské vrstvě. Nakonec je v tom podle mě často spíš obava, že se člověk bude cítit, jako by tam nepatřil. Neměli bychom zapomínat, že opera je také forma zábavy, jedna z možností, které máme k dispozici, stejně jako film, divadlo nebo muzikál. Může vás dojmout, pobavit a proč ne – také vám pomoci objevit něco o sobě i o světě kolem vás. Byla by škoda si říct, že opera není pro vás, aniž byste jí vůbec dali šanci.

Jak relaxujete, když je těch operních iluzí moc? Máte nějaké nehudební hobby? Co vás drží při zemi?

Když je toho všeho příliš, nejvíc mě uklidňuje ticho. Rád dělám něco, co mi umožní od hudby úplně odpojit a soustředit se na něco docela jiného: podívat se na film, vařit – hrozně rád připravuji dezerty, o které se pak můžu podělit s přáteli – číst si knihu nebo si sednout s přáteli do kavárny a dát si něco sladkého – zase ty dezerty! (smích) Rád také chodím na procházky a objevuji nová města, ve kterých pracuji, jako teď Prahu, která je neuvěřitelná. Nakonec si myslím, že nejlépe fungují právě obyčejné věci, které vám na chvíli umožní na všechno zapomenout a znovu se spojit sami se sebou i s lidmi kolem vás.

Kdybyste mohl pozvat jakoukoliv postavu z opery na drink, kdo by to byl a o čem byste se chtěl bavit? 

Myslím, že bych pozval nějakou postavu, která je mi opravdu, opravdu vzdálená. Třeba Tosku nebo Otella, aby mi vysvětlili, jak se dá dospět k tak toxickému vztahu a žárlivosti. Myslím, že by to byl docela zajímavý rozhovor… i když bych si asi musel dávat pozor na to, co říkám. (úsměv) Mohl bych také pozvat některou z postav, které stráví celou árii, nebo dokonce velmi dlouhou scénu umíráním. Třeba Werthera nebo Rodriga z Dona Carlose. Zeptal bych se jich, jak dokážou tak dlouho umírat a zejména jak to dělají s takovou důstojností. Protože já bych se v té chvíli už nejspíš zvedl a odešel domů. (smích) Vlastně si myslím, že by to byla dobrá příležitost se sami sobě trochu zasmát a připomenout si, že někdy bereme utrpení těchto postav až příliš vážně. Je ale také dobré nezapomínat, že život je koneckonců plný absurdity a že i v tragédii může být místo pro humor.

Co byste v takový večer podával? 

Určitě bych na začátek volil sklenkou dobré Riojy, abych své hosty lehce „ovínil“ a aby se jim uvolnil jazyk. Na druhou stranu, když se podívám na to, jak tyto postavy dopadly, možná by bylo rozumnější zůstat u vody. (smích)

Foto: archiv umělce, Javier del Real

Facebook X E-mail WhatsApp