Technologický pokrok je nepopiratelný. Ale stejně nepopiratelná je i skutečnost, že umění není jen produkt. Je to vztah mezi dílem a člověkem… A nebo jinak: Umělá inteligence dnes dokáže vytvořit obraz, povídku i symfonii. Ale dokáže vytvořit hodnotu? Umění nikdy nebylo jen o výsledku — vždy bylo o člověku, který za ním stojí…

Jako vždy jsem udělal tu chybu, kterou denně dělá obrovská část moderní populace, totiž že jsem „konzumoval“, byť v malé míře, obsah na sociální síti. (Což denně dělá odhadem téměř pět miliard lidí.)

Škoda, že mi nemá kdo podržet pivo, nemám tu nikoho, ani to pivo, jedno by se hodilo, když jsem narazil na tolik textů o tom, jak AI postupně vytlačí filmaře, spisovatele, skladatele… (nuže, algoritmus ví, co mi má nabízet; když se o sobě chcete něco dozvědět, zeptejte se algoritmu!). A podívejte se na tohle skvělé video… podívejte se, jaký pokrok to udělalo…

…

OK.

Před pár lety se všichni „uklidňovali“ tím, že všechno, co AI vytvoří, je směšné. Ne schválně směšné. Sedm prstů na lidské ruce, pět na simpsonovské ruce, Mickey Mouse bez rukavic… A najednou je všude tolik prstů, kolik má být.
AI udělala obrovský pokrok. A i tak, když slyším ta sebejistá tvrzení, že postupně přijdeme o „lidské“ umění…

Dobře, netvrdím, že AI nemůže být užitečná ve funkčním kreativním průmyslu, tedy například „napíše“, „natočí“ reklamu nebo „složí“ hudbu do výtahu, nebo takovou tu písničku, která se občas přeruší, abyste slyšeli větu: „Všichni naši operátoři jsou zaneprázdněni, vyčkejte prosím na lince…“
A ten zbytek… může být obrovské kvality, lidsky nedosažitelné… a možná i bude… no a co.

Představte si, že se našla další Váza se slunečnicemi, Van Goghova váza… s dvanácti. Ztracené dílo, objevené na půdě někde v Haagu, kde byl možná kdysi nevěstinec, nebo někde ve sklepě staré vily severně od Rio Gallegos, kde si jím zaplatil azyl nacistický uprchlík…

Takový obraz by mohl mít hodnotu půl miliardy dolarů. Našli by se potenciální kupci, největší státní galerie nebo možná nějaký výstřední miliardář…

A pak… to není pravý Van Gogh. Bohužel, obraz vznikl při lekci malování, trénoval ho jeden profesionální restaurátor, který věděl, že ho čeká oprava hodnotného obrazu ze stejné doby…

Kdyby bylo možné vidět, jak ta hodnota padá, člověk by si mohl i něco přát. A jak by taková cena spadla? No, při optimistickém odhadu by dobře udělanou kopii někdo koupil i za 5000 dolarů! To je přesně tisícina procenta. 0,001 % původní hodnoty. A celé měsíce si lidé mysleli, že jde o skutečného Van Gogha.

Tento stejný „test“ se dá udělat se vším. Údajná povídka E. A. Poea. Nebo „Povídka ve stylu E. A. Poea.“ Možná by si ji někdo přečetl… 10. Beethovenova symfonie (myslím, že nějaká AI ji i dopsala… i kdyby byla k nerozeznání, vždy bude mít jen informativní hodnotu.)

Umění má pro lidi ve skutečnosti velmi sociální charakter. I u anonymů — největší kouzlo pohádek nepochází z pohádek samotných, ale z lidí, kteří nám je vyprávěli, když jsme nemohli usnout.
Člověk potřebuje jméno, které si může s dílem spojit. Tento fakt je natolik silný, že i zdánlivě bezcenné předměty mohou nabýt obrovské hodnoty.

Například rukopis Stařec a moře, přímo z Hemingwayova psacího stroje, ačkoliv samotný text si můžete přečíst v kterékoliv knihovně. První hokejka W. Gretzkyho. „Fender“, kytara Jimmyho Hendrixe má možná tisícinásobně větší hodnotu než moderní, kvalitnější replika od stejného výrobce. Jakmile však dochází k nabízení iluzí, AI může opravdu vytvořit skvělou konkurenci. A je pravda, že mnoho masově konzumovaného obsahu si právě na nabízení iluze zakládá. Iluze kvality, skutečnosti, nebo obojího…

Nikdo ale netouží po iluzi. Aspoň ne pořád. A Van Gogh není iluze. Což vlastně není ani nepovedený obrázek na lednici, který vám věnovalo dítě.

Foto: Wikipedia

Facebook X E-mail WhatsApp