Festival Janáček Brno uvedl ve sváteční den 28. října inscenaci Janáčkovy opery Šárka. Jedná se o první verzi této opery, kterou Janáček zanechal pouze v klavírním výtahu, sám ji neinstrumentoval. Takto, tedy pouze s klavírním doprovodem, je opera realizována v Besedním domě v Brně. Hudebně dílo nastudoval Dominik Pernica, režijně Jiří Heřman.

V bukletu k inscenaci popisuje dramaturgyně Janáčkovy opery Patricie Částková okolnosti vzniku Šárky. Rodila se složitě. Zbrklý třiatřicetiletý skladatel se pustil do kompozice, aniž by ke zhudebnění libreta měl souhlas autora, v té tobě velmi významného a ctěného spisovatele Julia Zeyera. Na básníka se Janáček obrátil písemně dodatečně, dokonce dvakrát, leč v obou případech se mu dostalo rázného odmítnutí. Vzniklo tedy hudební drama, které se – možná ze zmíněného důvodu – dočkalo prvního jevištního provedení až v době, kdy Janáček oslavil sedmdesátiny a byl už mezinárodně uznávaným skladatelem.

Je s podivem, že o provedení svého raného operního díla sedmdesátiletý Janáček usiloval. Překvapuje, že se na svoji partituru nedokázal podívat kriticky a poznat, že zdaleka nedosahuje kvalit jeho pozdějších oper, že je v podstatě eklektickým dílem poplatným dobovému hudebnímu vkusu. Částková cituje v bukletu slova skladatele Karla Bendla, který už krátce po vzniku díla prostudoval Janáčkovu partituru a prohlásil, že „Janáček, nebetyčný antiwagnerián, napsal operu v některých ohledech hyperwagnerovskou, jejíž party se z této příčiny namnoze nedají zpívat… technika jest velmi slabá a invence místy snad pěkná, celkem však chatrná“. V dějinách hudby máme mnoho příkladů, kdy skladatelé svá díla vzniklá v mladších letech zavrhli: Čajkovskij zničil své dvě operní partitury, Johannes Brahms desítky svých komorních děl a Carl Orff napsal svému vydavateli, aby zničil vše, co napsal před kantátou Carmina burana. Ne tak Janáček. Věřil naopak, jak vyplývá z dopisu režisérovi první brněnské inscenace Otovi Zítkovi, citovaném v bukletu, v uvedení Šárky dalšími divadly. Když ne on sám, tak dílo prověřil čas. Od zmíněného uvedení v Brně v roce 1925 se opera dočkala jediného dalšího uvedení až v roce 1958, a to opět v Brně. Šárkou by zůstal tento génius pouze bezvýznamným skladatelem lokálního významu.

Janáček měl rád vyšší hlasy, tedy soprány a tenory: Števa, Laco, Gregor, Boris, z ženských rolí Jenůfa, Káťa, Kostelnička, Makropulos. Je tomu tak i v Šárce, kde titulní postava je napsána pro soprán a její partner Ctirad pro tenor. Janáček pěvce nešetřil, obě partie jsou velmi exponované – jak už správně rozpoznal zmiňovaný Karel Bendl. Jejich představitelé v nové brněnské inscenaci sopranistka Eliška Gattringerová a skotský tenorista dramatického hlasu Nicky Spence se jich ujali s vervou a extrémní energií jak pěveckou, tak hereckou. Zejména výkon pěvkyně vyvolával obavy, zda si touto rolí hlasově neublíží. V menších rolích Přemysla a Ctirada vystoupili spolehliví Daniel Kfelíř a Ondřej Koplík. Důležitou roli v provedení měl v Brně tradičně výborný sbor připravený sbormistrem Martinem Buchtou. V obtížných prostorových podmínkách suverénně dirigoval Dominik Pernica a velký respekt je třeba vyjádřit interpretovi klavírního partu, kterého se ujal Julius Drake.

Národní divadlo Brno disponuje třemi scénami: Janáčkovým divadlem, Mahenovým divadlem a Redutou. Přesto se režisér a umělecké šéf opery Jiří Heřman rozhodl pro inscenování v jiném prostoru, ačkoliv Reduta by byla pro Šárku v této verzi prostorem ideálním. Zvolil brněnský Besední dům. 

Inscenace začíná už ve vstupním foyeru, kde postávají dívky s plakátky, na kterých jsou různá hesla vážící se k ženské emancipaci. Před schodištěm do sálu obdrží návštěvník lístek s otázkou, zda příštím prezidentem má být žena, nebo muž, a očekává se od něj, že lístek vhodí do urny v mezipatře, opatřené příslušným nápisem. V sále je pak většina diváků po celé představení nucena stát a aby toho nebylo dost, jsou muži po prvním jednání vyzváni, aby opustili přízemí sálu a odebrali se na balkon, protože „v přízemí pro ně bude nebezpečno, neboť zde bude zasedat sněm žen“. Heřman se tedy nespokojil s inscenováním příběhu o Šárce a Ctiradovi a poněkud násilně na něj narouboval i otázku ženské emancipace a v dnešní době už zcela neaktuálního boje za volební právo žen. 

Představení začíná inscenovanou předehrou, ve které muži bojují se ženami o místa u dlouhého stolu, umístěného po celé délce sálu, a mezi těmito šarvátkami spolu tančí. Děj opery pak začíná schůzí mužů, na které předsedající Přemysl Zeyerovým archaizujícím jazykem mimo jiné sděluje, že „juž minulo léto, blahý sen, a Morana bledá volá. Má podobu Vlasty, jež třímá meč a kosí mých reků bohatý květ, ó, krvavá žnečka a krutá“. 

Je třeba mít hodně rád operu, být tolerantní a přivyklý jejím různým paradoxům, aby bylo možné akceptovat zjevný rozpor mezi zpívaným textem a jeho inscenováním! Inscenují-li se opery v soudobých reáliích na jevišti, kdy diváka od aktérů oddělují portál a orchestřiště, je snadnější přijmout současnost jako určitou stylizaci. Avšak v blízkém kontaktu s interprety v sále je třeba opravdu mnoho dobré vůle k přijetí tohoto bizarního tvůrčího záměru. Zejména druhé jednání, jehož podstatnou část tvoří dialog Šárky se Ctiradem, bylo při tělesných proporcích představitele Ctirada, oděného pouze do trička, absurdní podívanou. Naturalistická performance se stylem Zeyerových veršů i Janáčkovy romantické hudby nesouzněla. Paradoxní ulehčení při vnímání tohoto rozporu poskytla divákovi pěvkyně tím, že jí nebylo téměř vůbec rozumět.

Summa summarum: Jsem přesvědčen o tom, že tímto provedením Janáčkovi brněnský operní soubor neposloužil. Bylo sice zajímavé seznámit se s Šárkou jinak než jako s heslem z janáčkovské literatury, leč k jejímu poznání by postačilo provést ji koncertně a pořídit hudební snímek, který by byl k dispozici zájemcům o hlubší poznání děl Leoše Janáčka. Forma, kterou se seznámení s Šárkou v Besedním domě uskutečnilo, znamenala příliš mnoho vynaloženého úsilí pro velmi pochybný efekt.

Publikum nicméně ocenilo výkony účinkujících vřelým potleskem.

Foto: Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp