V pátek 23. října se v koncertním sále Pražské konzervatoře uskutečnil gala koncert s názvem Route 66, který byl součástí 12. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Akordeonové dny v Praze. Jednalo se ve své podstatě o gratulační koncert, protože tři hlavní sólisté, akordeonisté Ladislav Horák, Stefan Hippe a Mirco Patarini, nedávno oslavili své šedesáté narozeniny. Sólisty doprovodil NeoKlasik orchestr pod taktovkou Václava Dlaska.

Na pátečním koncertě zaznělo pět skladeb. První bylo dílo Ondřeje Kukala – Akordino op. 56. Skladba vznikla na objednávku Ladislava Horáka a neslyšela jsem ji poprvé; v premiéře ve stejném obsazení zazněla už 5. května na minifestivalu ke světovému dni akordeonu. Po úvodních tajemných dlouhých tónech se hudba rychle změní na energickou a rytmickou. Ladislav Horák skladbu interpretoval s rozvahou, nadhledem a technickou samozřejmostí. Reagoval na proměny výrazu ve skladbě a přišlo mi pozoruhodné, s jakou lehkostí interpretoval některé virtuozní pasáže. Celkově bych ocenila větší špetku divokosti, která by mohla ještě podtrhnout tuto efektní skladbu. Určitě by také vyzněla jinak, pokud by byla zařazena na konec programu než na začátek.

Jako druhá byla uvedena autorská skladba německého akordeonisty Stefana Hippeho s názvem Capriccioso pro akordeon a smyčce. Napsal ji už v roce 1981, ale na koncertě jsme slyšeli čerstvě přepracovanou verzi. 

NeoKlasik orchestr doprovázel velmi decentně a zdálo se mi, že s postupem večera se mu dařilo se na sólisty lépe a lépe naladit. Druhá skladba byla kontrastní k první, více „populárněji“ laděné. Mezi akordeonem a orchestrem se střídaly hudební motivy, které byly občas přerušeny zcela jiným překvapivým, jindy byly rozváděny. Stefan Hippe ukázal zvuk akordeonu v celé jeho šíři, dynamickými prostředky ještě umocnil účinek skladby. Orchestr mu v tom zdatně sekundoval, podporoval ho a svou interpretací umocňoval harmonický i rytmický účinek skladby. Zcela překvapivý byl závěr skladby, po poměrně tonálním místě končila z ničeho nic neobvyklou harmonií.

Třetí zazněla skladba Čtyři invence pro smyčce od Pavla Trojana. Ten stejně tak jako Ondřej Kukal s Ladislavem Horákem pravidelně spolupracuje a tuto skladbu mu věnoval, ačkoliv v ní akordeon nefiguroval. Jednalo se o světovou premiéru. Bylo to krátké dílko o čtyřech větách – Anxiety, Escape, Relief a Finale. Názvy pro mě byly velmi vypovídající, tak jsem si ještě před samotným uvedením skladby utvořila vlastní představu, jak by asi jednotlivé části mohly znít. Nakonec mě ale dílko překvapilo! Anxiety byla poměrně tonální a klidná část, svou harmonií ani tempem nepůsobila nijak úzkostně. V části Escape druhé housle rytmickým pizzicatem podtrhovaly rychlé hodnoty prvních houslí, ale celkově skladba zněla spíš jako veselá hra, než jako útěk. Relief končila v disonanci, místo úlevného pocitu na mě působila naopak úzkostně. Závěrečné rychlé Finale znělo jako slavnostní závěr. To je ale moje svědectví. Jaký je skutečný příběh za jednotlivými názvy a částmi je jiná otázka.

Při poslechu skladby Bandoneon Concerto pro akordeon a smyčce od Roberta di Marino v podání Mirca Patariniho mě napadlo, jestli vlastně nástroj sám nemotivuje skladatele psát určitým způsobem. Skladba byla interpretována na akordeon, ač původně psána pro bandoneon. Výrazová poloha skladby akordeonu slušela, energické rytmy a široké melodie dávaly skvěle vyniknout zvuku nástroje. Mirco Patarini je považován za nástrojového virtuóza a skladbu interpretoval s vnitřní energií, chutí a technickou jistotou. Virtuozní pasáže hrál hladce a přirozeně, s citem pro rytmus. Melodie v druhé větě Adagio působila v orchestru až dojemně, ve zvuku akordeonu naopak lehce pikantně a provokativně. Třetí, rytmicky komplikovaná věta Presto, mě nenechala chladnou ve snaze odhalit, jak je rytmus přesně psaný. Orchestr interpreta podpořil rytmicky i barvou tónu v temperamentním provedení.

Pomyslnou třešničkou na dortu gratulačního koncertu byla společná skladba všech tří jubilantů za doprovodu NeoKlasik orchestru pod taktovkou Václava Dlaska ve světové premiéře. Kompozice Stefana Hippeho s názvem Concerto for Freedom pro tři akordeony a smyčce byla míněna jako pocta Václavu Havlovi. Skladba to byla efektní, výstižná ve svých prostředcích, ač úsporných. Divoké disonance přerušil úryvek z chorálu Martina Luthera Dej nám milostivě pokoj. Na konci se snoubila hymna Itálie, Česka a Německa a znělo to, jako by nástroje hrály přes sebe nesourodé melodie. Závěr skladby ale patřil vzájemnému souznění.

Koncert to byl svižný a pestrý, atmosféra se nesla v přátelském duchu. Byl to velmi příjemný večer.

Foto: Ladislav Horák, Facebook pořadatele

Facebook X E-mail WhatsApp