Čtvrtý koncert festivalu Letní slavnosti staré hudby se uskutečnil 24. července v kostele sv. Šimona a Judy. S názvem Violino Virtuoso lákal jednak na skladby z období rozkvětu houslové virtuozity, jednak na mladou španělskou virtuózní houslistku Miriam Hontanu a mladý ansámbl OBNI, který sama založila. Už originální název souboru OBNI (Objeto Barroco No Identificado – v češtině Neidentifikovatelný barokní objekt) naznačoval, že to bude koncert neobvyklý. Také nebývá právě běžné, že by se člověk rozhodl specializovat na starou hudbu krátce po studiu.

Protentokrát bych ráda sdílela svůj celkový dojem dřív, než se hlouběji pustím do reflexe koncertu: Bylo to nádherné, originální, specifické, neopakovatelné. Mám totiž obrovský obdiv k někomu, kdo ve svých osmadvaceti letech několik let profesionálně vede celý ansámbl, stojí v jeho čele, přebírá plnou zodpovědnost za repertoár a dramaturgii koncertů, konečný způsob interpretace a mnoho dalšího souvisejícího s koncertní činností tělesa. Mám obrovský obdiv k někomu, kdo se nezdráhal ke spolupráci oslovit ani hudebníky výrazně starší a zkušenější (jako je například varhaník a cembalista Daniel Oyarzabal) a svoji hudební představu naplnit bez ohledu na zvyklosti. Fascinuje mě přirozenost a samozřejmost, s jakou Miriam Hontana hraje na housle, komunikuje se spoluhráči na pódiu a vlastně obecně i způsob, jakým přistupuje k hudbě. Na první pohled obyčejná, sympatická dívka, na pódiu se ale změní v jednu z nejvýraznějších osobností, jaké jsem kdy měla možnost vidět a slyšet.

Nejen Miriam Hontana, ale celý soubor Objeto Barroco No Identificado byl právě takový. Panovala mezi nimi téměř dokonalá synergie, fascinovaně jsem přihlížela jejich hudebním dialogům, které se odrazily i v řeči těla a v mimice, byť jejich vcítění se do sebe navzájem a do hudby obecně by pro někoho mohlo být snad až za hranou. Některé skladby měly svým vyzněním téměř rituální charakter (perkuse součástí některých skladeb ho jistě do značné míry podtrhovaly). Jako by interpreti byli pohlceni hudbou natolik, že se mnohé variace změnily v jistý druh meditace. Intenzita výrazu OBNI byla obrovská, hudba po určité době zaplnila každičký kout mé mysli, aniž bych se o to jakkoliv snažila a šla jim naproti. Měli zcela bezprostřední kontakt s publikem, což může být pro mnoho pravidelných návštěvníků koncertů klasické hudby neobvyklé. Většinou jsme zvyklí na určitý odstup mezi interpretem a publikem a mnoha lidem tento odstup může být do jisté míry příjemný.

Byla to interpretace velmi osobní, hráčky a hráči nás svým jemnocitem odvážně a směle zvali nejen do světa barokní hudby, ale také do toho svého. Ukázali nám své hudební postoje a názory, které nemohly být vzdálenější pohledu na starou hudbu jako na něco sterilního, opředeného mnoha zákazy a příkazy. Jejich interpretace byla velmi svobodná, živelná, neakademická. Chvílemi hráli s takovým zaujetím, že to nebylo vzdáleno atmosféře rockového koncertu. Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli to je pro každého. Ale kdybych měla vedle sebe laického posluchače, kterému klasická hudba vůbec nic neříká a nikdy by na klasický koncert sám dobrovolně nešel, poslala bych ho na tento koncert a jsem si téměř jistá, že by odcházel nadšený.

Zazněla pestrá paleta skladeb od italských a španělských skladatelů, které dramaturgicky nespojovala ani tak chronologická posloupnost nebo příslušnost k národním školám, jako proměny zvukových barev, variace, virtuozita a improvizace. Hned v úvodu koncertu v první skladbě Diverse bizzarie sopra la vecchia sarabanda o pur ciaccona od Nicoly Matteise (bizzarie = bizarnosti, podivnosti; lze přeložit přibližně jako Rozmanité fantazie na starou sarabandu neboli ciacconu) mohla Hontana předvést svůj působivý přednes a brilantní techniku. Následovala rytmická Corrente italiana od Juana Bautisty José Cabanillese a dále v první polovině večera zaznělo také několik skladeb – Recercada tercera para viola da gamba sola a Recercada segunda sobre la canción „Doulce mémoire“ – při kterých si umělecká vedoucí souboru mohla odpočinout. Nejstarší skladbou večera byla anonymní píseň Rodrígo Martínez pocházející ze sborníku z přelomu patnáctého a šestnáctého století, ve které se představil především hráč na teorbu a barokní kytaru Ramiro Morales a cembalista Daniel Oyarzabal.

Perkuse v barokní hudbě jsou v mých očích také prvek neobvyklý, možná typičtější pro španělskou hudbu víc než pro italskou. Pro interpretaci Daniela Garaye jen obtížně hledám slova. Jeho pohyby působily tak plynule, jako by byly mimo náš čas a prostor, přitom jsem snad neslyšela žádného perkusionistu hrát víc v tepu hudby. Jeho údery do bubnu paličkou měly tisíc odstínů a tamburínu ovládal tak mistrně, jako by snad dokázal ovlivnit každou dvojici kovových plíšků zvlášť. Variace s perkusivním doprovodem mi svým stylem v lecčem připomínaly keltskou hudbu.

Ismael Campanero na violon skvěle komunikoval s hráči souboru, nebál se jim hudebně oponovat nebo přitakávat v hudebních dialozích. Jeden z krásných „dialogů“ mezi houslemi a violonem zazněl na začátku skladby Sonata accademica d moll od Francesca Maria Veracciniho, v němž se oba nástroje drží své vlastní melodie. V dalších částech se skladba stupňovala ve své virtuozitě, něžnosti, eleganci a světlých zvukových barvách. A temperamentní závěr první poloviny koncertu bylo potom Fandango d moll od španělského skladatele Antonia Solera.

Po přestávce se program vrátil ke skladbám Diega Ortize – tentokrát to byla Recercada primera sobre tenores Italianos a Recercada segunda sobre el Passamezzo moderno, které nás svými variacemi jemně vtáhly zpět do rytmu staré hudby. Následně došlo na onen očekávaný „Ďáblův trylek“, tedy na Sonátu g moll od Giuseppe Tartiniho opředenou mýtem, že skladateli melodii na housle předehrál ve snu sám ďábel. Skladba je považována za technicky náročnou a bezpochyby byla, ale ve srovnání se zbytkem programu nijak nevyčnívala. Pasacalles octavo tono por Gesolreut od Juana Bautisty José Cabanillese, tedy předposlední kompozice večera, byla víceméně postavená na sólovém cembalu, tak si houslistka mohla odpočinout. Daniel Oyarzabal se nebál výrazově držet krok s ostatními členy souboru, byť značná část výrazu zvukově zanikala v nemožnosti více pracovat s dynamikou v rámci hry na cembalo. Doháněl to úhozem, prací s časem i mimikou. Závěr koncertu patřil Corelliho sonátě d moll „La Follia“, op. 5 č. 12. Zakončení to bylo nesmírně efektní – virtuozita, vášeň a intenzita se v těchto variacích stupňovaly až do extáze.

Byl to koncert staré hudby, ale stará hudba vůbec nepůsobila staře. Zahlédla a uslyšela jsem ji v novém světle, jako hudbu tvořivou, svobodnou, svěží. Tento španělský soubor přistupuje k hudbě velmi progresivně, a to je přinejmenším inspirativní.

Foto: Facebook Letních slavností staré hudby (Petra Hajská)

Facebook X E-mail WhatsApp