Ve věku osmdesáti šesti let zemřel bývalý ředitel Národní galerie a rektor Akademie výtvarných umění Milan Knížák. Byl to nejen významný výtvarný umělec, ale také hudebník. Byl jedním z nejpodivnějších a nejodvážnějších skladatelů české poválečné avantgardy, založil rockovou skupinu Aktual a věnoval se konceptu Broken Music. V hudbě uplatňoval principy mezinárodního hnutí Fluxus, jehož byl členem, a propojoval ji s performancí a výtvarným uměním.

Milan Knížák byl všestranný umělec, jehož tvorba zahrnovala výtvarné umění, architekturu, design, módu, poezii, fotografii, ale také hudbu, které se věnoval ve všech jejích rovinách. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl u zrodu Klubu Aktual a stejnojmenné beatové skupiny, která se zařadila mezi nejvýznamnější undergroundové kapely komunistického Československa. Kapelu podle vlastních slov založil na konci roku 1967 poté, co jej o spolupráci požádala parta mladých hochů z Mariánských Lázní, kteří teprve zakládali beatovou skupinu a chyběl jim bubeník i zpěvák. Skladby, které pro ně napsal, byly svého času mylně připisovány i legendární skupině The Plastic People of the Universe.

Významný byl zejména hudební koncept, který Knížáka proslavil v mezinárodním kontextu. Šlo o takzvanou destruovanou hudbu (Broken Music), kterou začal vymýšlet už v roce 1964 a poprvé ji použil v roce 1965 v rámci druhé Manifestace aktuálního umění. Šlo o přehrávání úmyslně poškozených gramofonových desek, jejichž praskliny a přeskoky se staly kompozičním principem samým o sobě. Od konce sedmdesátých let pak vytvářel i nehratelné varianty Broken Music, kdy kombinoval gramofonové desky s drobnými předměty nebo z nich vytvářel asambláže, přičemž souběžně v osmdesátých letech nadále vznikaly i hratelné verze, například takzvané Dvojité kompozice z roku 1988. Tento princip jej přiblížil mezinárodnímu hnutí Fluxus a jeho tvorba se objevila i v publikaci Johna Cage z roku 1969.

Knížákova Broken Music se v osmdesátých letech dostala i na prestižní pódia, například v roce 1989 vystoupil s Arditti String Quartet přímo v Berlínské filharmonii, předtím hrál koncerty destruované a architektonické hudby v Berlíně (1982) a v německém Delmenhorstu (1985), později i koncerty pro gramofony, magnetofony a keyboardy v Miláně a ve Stuttgartu.

Jako skladatel se Knížák k principu destrukce vracel i v komorní, ryze koncertní podobě. Podle rozhlasové stanice Vltava se stejný destrukční princip z gramodesek přenesl i do jeho klavírních kompozic, kde se krátké motivy tvrdošíjně opakují jako přeskakující vinyl – skladby ale zároveň vyžadují koncertní nástroj a klasickou interpretaci bez rozšířených technik. Tato pozdní klavírní tvorba tak paradoxně proměnila punkové gesto ničení desky v „ušlechtilý zvuk a serózní koncertní zážitek“, jak jej hrál pianista Miroslav Beinhauer.

Za svou skladatelskou práci si Knížák vysloužil i místo po boku klasiků: v přehledech české hudby byl řazen vedle Leoše Janáčka, Aloise Háby, Bohuslava Martinů, Vítězslava Nováka, Oldřicha Korteho, Milana Bachorka a Karla Husy – jako jediný zástupce Broken Music mezi skladateli soudobé vážné hudby.

Knížák se narodil 19. dubna 1940 v Plzni. V letech 1968 až 1969 přednášel na dvou univerzitách v USA. Za normalizace byl opakovaně zadržen a skončil ve vězení pro svůj nepřátelský postoj ke státu. Byl u zrodu českého undergroundu, po sametové revoluci se věnoval spíše institucionální práci. Mezi lety 1990 a 1997 byl rektorem Akademie výtvarných umění, od roku 1999 do roku 2011 pak ředitelem Národní galerie. Jeho pověst rebela a experimentátora z undergroundových let ho ale provázela dál. Patřil k nejvýraznějším, ale také nejkontroverznějším osobnostem české kulturní scény. „Sbohem, pane profesore,“ napsal na sociální sítě ministr zahraničních věcí Petr Macinka (Motoristé). Text doprovodil videem, na kterém Knížák vystoupil

Foto: Wikipedie

Facebook X E-mail WhatsApp