Bregenzer Festspiele staví svou pověst na letní open air scéně na Bodamském jezeře. Operní představení méně známých titulů v přilehlém sále Festspielhausu však nejsou ani v programu festivalu, ani umělecky ničím druhořadým. Výlety páně Broučkovy, jak je letos inscenovali režisér Yuval Sharon, scénograf Jon Bausor a dirigent Robert Jindra, musí být pro většinové publikum, vnímající Leoše Janáčka hlavně prostřednictvím Jenůfy, možná až šokujícím příjemným překvapením a určitě i silnou pobídkou. Při čtvrteční premiéře se od více než jednoho a půl tisíce diváků inscenaci právem dostalo bouřlivě nadšeného přijetí.

Pan domácí Matěj Brouček je v jediné komické opeře Leoše Janáčka konfrontován po osmi pivech s barvitými sny, dva dny po sobě dvěma různými. V prvním se potkává s Měsíčňany, ve druhém s husity. Zábavné to je především tím, jak se ve vyhrocených situacích vyjevuje jeho charakter. Naprostý antihrdina, směšná pražská figurka, totiž ani trochu není hoden následování. Je požitkářský, a co hůř, přízemní a bez ideálů. Literární předloha Svatopluka Čecha je satirou. Janáčkova opera také nastavuje zrcadlo. Ve vizuální podobě, kterou jí pro tři představení na Bregenzer Festspiele dali jako inscenátoři režisér Yuval Sharon, scénograf Jon Bausor, světelný designér Yi Zhao a choreograf Crispin Lord, v podobě nesené zároveň hudebním nastudováním Roberta Jindry, je navíc poutavým a zábavným hudebním divadlem. Mimořádně podařeným. Z inscenací Broučka, které byly v posledních letech ve středoevropském prostoru k vidění, nejlépe vyřešeným. Poetickým v Broučkově výletu na Měsíc i docela dramatickým v jeho výletu do patnáctého století. Hravým a barvitým a bez násilných aktualizací. 

Robert Jindra dal premiérovému představení ve čtvrtek 23. července pevné obrysy. Rezidenčními tělesy festivalu v Bregenzu jsou od počátku Vídeňští symfonikové a s nimi už po léta Pražský filharmonický sbor. Zatímco pro operu uváděnou na Jezerní scéně – letos je to Verdiho Traviata – dodávají ze zákulisí zvuk a zůstávají publiku skryti, v případě díla inscenovaného ve Velkém sále festivalové budovy jsou živými účastníky regulérního divadelního představení. V případě Janáčkových Výletů páně Broučkových přinesl orchestr stylově správně uchopený symfonický základ. Podchycena a vystižena byla jak fragmentárnost a obnaženost skladatelovy hudební řeči, přibližující ho modernismu novátorů první třetiny dvacátého století, tak i nárazy lyrismu, patosu a hymničnosti, odkazující ho spíše k verismu. Dostatečná dynamičnost i široká dynamika. Sbor vedený Lukášem Vasilkem přidal vedle samozřejmé a naprosté vokální kultury a jistoty i vše potřebné po herecké stránce: hemživé pohyby bizarních kvádrovitých postav jemných mimozemšťanů i naléhavou epičnost nebo sošnost husitských Božích bojovníků, podpořenou hutnými kostýmy.

Inscenace, která se hraje ještě 26. července a 3. srpna, je vzácným příkladem citlivého výtvarného a režijního přístupu, invenčního, ale ani trochu svévolného. Tvůrci neměli zapotřebí ohromovat a šokovat co nejpřekvapivějším přesazením děje někam úplně jinam. Přesto ohromují nápaditostí a výraznou malebností. A pokud šokují, tak jen příjemně: publiku je mezinárodně nepříliš známé dílo předloženo jako dílo překvapivě dobré, ani trochu kvůli libretu problémové, ani trochu kvůli hudbě nepřístupné. Naopak. S naprostou samozřejmostí a přirozeností ukazuje stoletou operu jako dosud „mladou“, moderní a nekonvenční, ale zároveň už dostatečně „starou“ na to, aby nebylo potřeba se jí obávat.

Ano, děj je přesazen do roku 1988. Oblečením pana Broučka, interiérem jeho pokojíčku s kanapem a televizí, který se s fantazií až pohádkově surrealistickou přeměňuje v raketu směřující k Měsíci a který pak po celé druhé dějství zůstává přítomen nad historickým podzemím. Na Měsíci jde o blouznivě i trýznivě surrealistický sen. V husitské Praze o konfrontaci ideálů a lhostejnosti, odvahy a zbabělosti; tam už jde ve snu o život…  

Je také pravda, že základním prostředím není hospůdka Vikárka – ta je přítomna jakoby kdesi za scénou. Ale ani jedno nevadí, nepopuzuje. A pokud se v prologu opravdu nerealisticky pořád otvírají nějaké dveře, vyvíjí se příběh postupně k čím dál větší reálnosti a dospěje v samém závěru až k humorné konkrétní klasice: pan Brouček se probouzí v opravdovém sudu, vypráví hostinskému o svém posledním zážitku, legračně se chvástá, jak pomáhal osvobozovat Prahu, a neodolatelně dodává závěrečnou pointu: ale ať o tom nikomu nevypráví…

Na inscenaci se podílejí i tuzemští pěvci: v menší roli Kedruty Jana Kurucová, v intermezzu Svatopluka Čecha s výrazně vysoko posazenou kantilénou Svatopluk Sem, v několika menších úlohách čím dál lepší Lukáš Bařák a jako bodrý hospodský, a k tomu ještě ve dvou dalších postavách, zněle zpívající a dobře deklamující basista Jan Štáva. Mezinárodní scénu reprezentují sopranistka Tatev Baroyan jako mladičká Málinka, Etherea a Kunka a tenorista Mihails Culpajevs, který se skvěle vyrovnává s mimořádně vysoko položenými úlohami Mazala, Blankytného a Petříka; dále jsou to impozantní pěvec Károly Szemerédy coby Sakristan, Lunobor a Domšík a s nimi Paul Curievici, Gaja Napast a Linard Vrielink. Někteří se s češtinou potýkající lépe, někteří méně zřetelně, ale všichni dobře obsazeni. 

Titulní roli ztvárnil britský tenorista Peter Hoare, který s ní má mezinárodní zkušenosti, podobně jako s mnoha dalšími výraznými úlohami v dílech dvacátého století i v jiných Janáčkových operách. Zpívá zněle a výrazně, hraje autenticky. Matěj Brouček je spíše jednoduchý než mazaný, spíše strejda než opilec. Není prvoplánově směšný, ani charakterově odpudivý. V tomto směru je inscenace měkčí, případné morální poučení prezentuje nenápadně, pokud vůbec. Sděluje však, asi nejen bezděky, ale i vědomě, že podobné figurky se nevyskytují nutně jen v Čechách. 

Foto: Bregenzer Festspiele / Daniel Ammann, Anja Koehler

Facebook X E-mail WhatsApp