Za letošním červencovým úspěchem Výletů páně Broučkových na festivalu Bregenzer Festspiele stojí spolu s dirigentem Robertem Jindrou americký operní režisér Yuval Sharon. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad operním odkazem Leoše Janáčka a nad univerzálností a poselstvím postavy Matěje Broučka konfrontovaného v opileckém snění s jinu kulturou obyvatel Měsíce a s ideály husitských Božích bojovníků. Jak říká, pokud jsme duševně mrtví, pokud se absolutně o nic nezajímáme, je to špatně… Yuval Sharon, letošní padesátník s pověstí avantgardního tvůrce alternativních divadelních projektů, dává nahlédnout do svého vnímání kulturních rozdílů mezi Evropou a Amerikou. Zároveň se nebojí přiznat, že například Její pastorkyňa je na něj příliš realistická. Jeho postojí a poetice jsou mnohem bližší Příhody lišky Bystroušky i Výlety páně Broučkovy. A jednou by hrozně rád režíroval Janáčkovu Věc Makropulos.   

Byl jste mimochodem někdy v Praze? Umíte si představit pražské hospůdky?

Ano, ale na druhou stranu Broučkova mentalita je univerzální, podobně promlouvá všude po světě. Povídali jsme si o tom i s dirigentem inscenace Robertem Jindrou. Říkal, že jde o absolutně český kus, v každé maličkosti, v každém detailu. Určitě má pravdu, věřím, že všechny ty české aspekty jsou skutečně velmi pravdivé. Ale můj úkol, moje práce je jiná: dát je do kontextu. Otevřít taková témata směrem k tématům univerzálním.

Něco, co my Češi možná nejsme schopni plně učinit…? Proto vás máme!

Ano, tohle může být někdy pravda. Musím v této souvislosti připomenout literárního experimentátora Jamese Joyce. Jeho Odysseus se odehrává v Dublinu ve čtvrtek 16. června 1904 od osmi hodin ráno do brzkých ranních hodin následujícího dne. Jeho přesvědčením bylo: pokud jste pravdivý v konkrétním a dílčím, pak jste pravdivý i v tom univerzálním. On to tak udělal a funguje to!

Takže i v případě Matěje Broučka…

…musí být příběh jednoznačně ukotven v českém duchu, ale zároveň tam musí být a je přítomno něco, co příběh učiní přístupným, srozumitelnými a pravdivým pro kohokoliv jiného. Dokonce myslím, že musí být zřetelné, proč tenhle kus dáváme právě tady a teď. Pan Brouček je tak neuvěřitelně neinteresován! On se až neuvěřitelně absolutně nezajímá o přemýšlení, o překročení svých horizontů. Děláme to i my. I my sobě a druhým často opakujeme jen stále to stejné… Myslím tedy, že jde o rys společný nám všem. Janáčkův Brouček je v tom rozhodně opravdu univerzální.

V obou výletech? Na Měsíc i do patnáctého století?

V prvním dějství ho sledujeme na cestě na Měsíc a trošku s ním můžeme sympatizovat. On si to tam opravdu neužívá. Představte si, že byste se mohl dostat na Měsíc…! Za sebe jsem si jist, že by to rozšířilo moje obzory, že by to mohlo povzbudit mé přemýšlení, můj mozek. A jeho reakce? Kéž bych mohl být doma!

Jeho pobývání na Měsíci je docela zábavné.

Ano, v tomhle prvním dějství je příběh ještě legrační. Ale ve druhém se mi to zdá už mnohem vážnější. Zažívá zázrak, má neuvěřitelnou možnost vidět historii, být součástí dějin svého národa… Ale on má úplně stejnou reakci: nechce s tím mít nic společného. Já z toho vidím poučení – pokud se o nic nezajímáme, pokud nechceme rozumět své minulosti, tak nemůžeme pochopit a realizovat svou identitu… Pokud jsme duševně mrtví, je to špatně! On o té historii něco ze školy ví, ví, kdo byl Žižka a kdo Zikmund, ale nezajímá ho to – a chce zpátky domů. A tak ani mně nešlo o přesné postižení vojenských momentů, o nějaké objevování. Jde tu o nutnost pochopit vlastní kořeny a stát se sám sebou. Prostřednictvím místa, kde jsme, a komunity, ve které jsme. Brouček je tady postavou, která od svých kořenů prchá, postavou, která nechce zjistit, jak se to tehdy stalo a kým a čím jsme v naší současnosti.

Výlety páně Broučkovy nejsou vaší první janáčkovskou inscenací. Tou předchozí byly Příhody lišky Bystroušky?

Bystroušku jsem v posledním desetiletí inscenoval ve Vídni, v Clevelandu, Detroitu a na několika dalších místech. Ale nebyla to původně koprodukce. Inscenace se prostě tolik líbila, že ji chtěli i jinde. Schyluje se nyní k dalšímu uvedení, v Semperově opeře v Drážďanech. Za dva roky. Lišku viděli a zatoužili ji mít také. Je úspěšná. Nepředpokládal jsem, že se bude hrát na tolika místech…

Musíte být příjemně překvapen…

Ale. Je to samozřejmě i díky dílu. Myslím, že mohu bez obav říct, že Liška Bystrouška je moje nejoblíbenější opera.

Šlo o tu inscenaci s Magdalenou Koženou…?

Ne, to byla jiná. V Berlíně. Ale také moc pěkná. Snažil jsem se, aby ta moje byla barvitá, trošku „crazy“. Je v ní animace, otvírají se tam okna, postavy mají lidské tváře a zvířecí těla… Chtěl jsem, aby bylo patrné spojení s obrázky, podle kterých byla opera napsaná. Janáček nám v ní ukazuje, že když se díváme na zvířecí svět, tak se díváme sami na sebe. A myslím, že se sami na sebe díváme nepřesně, že jsme trošku zaseknutí.

A byla Liška vaší první janáčkovskou zkušeností?

Už jsem asistoval v roce 2008 u uvedení Věci Makropulos v Petrohradu. I to je opera, která se mi moc líbí. K smrti rád bych ji jednou inscenoval. Janáčkova hudba mě moc mě zajímá, dostala mě.

Není úplně obvyklé začínat od oper, které jmenujete. Čekal bych na začátku spíše Její pastorkyňu, Jenůfu!

Ano, Jenůfa je mistrovský kus. Miluju ji, kdykoliv se někde dává, tak se ji snažím vidět, protože její hudba je opravdu vzrušující. Ale není úplně mojí parketou. Není dílem, které bych nutně chtěl režírovat. Je totiž velmi realistická, velmi naturalistická.

Trošku verismus, že.

Ano. A to není tak úplně ten můj nejvlastnější styl. Brouček je podle mého v Janáčkově případě klíčový. Po něm napsal Káťu, Lišku, Makropulos. Z mrtvého domu – díla, která mají docela málo společného s klasickým realismem. Přitom jsou velmi lidská. Janáček se v každém z nich zamýšlí nad tím, proč nechápeme svět. Brouček je úplná tresť takového tématu. Je to postava, která by vlastně nechtěla dělat nic jiného, než jenom sedět doma, jíst ty své párky a pít pivo.

Navrhl jste festivalu v Bregenzu Broučka jako titul sám?

Původně jsem zde měl režírovat něco jiného, ale kvůli právům z titulu sešlo. A když se mě zeptali, co bych místo toho zrušeného projektu třeba rád dělal – a když jsem vzal v úvahu, že festivalu jde o to, aby uvedl každý rok nějakou méně známou nebo méně hranou operu, tak jsem prostě navrhl Broučka.

Vy jste často připravoval v Americe avantgardní a alternativní projekty. Tohle ale je – když budu trochu provokovat – vlastně docela tradiční divadlo?!

Inscenuju samozřejmě i taková díla. Třeba nedávno Tristana a Isoldu. Ale rád se dotýkám hudby, která není obvyklá. Po divadelní stránce je Brouček docela snadný k realizaci. Je v něm totiž přítomno mnoho imaginace, respektive poskytuje prostor pro velkou imaginaci.

Takže to je přece jen tradiční kus?

Ne, ani trochu. Je naprosto unikátní a jedinečný. Brouček je opera nepodobná žádné jiné. Já tuhle partituru prostě miluju…

Ale to už mluvíme o hudbě. Sto let staré, a přesto pořád moderní, že.

Ano, Janáček je vždy velmi inovativní. Podle mého názoru věci, které psal, nemohly být ve své době dlouhodobě moc populární. Jsou zvláštní. Mně se líbí. Ptal jsem se tuhle lidí z Pražského filharmonického sboru, proč jsou Češi tak hrdí na Dvořáka a proč nejsou tolik hrdí na Janáčka.

Máte pravdu, ještě pořád nejsme… Přitom zemřel už dávno, před celým stoletím.  

Ano, někteří skladatelé jsou uznávaní hned, ještě za života, jiní musí čekat. Vezměte si Gustava Mahlera. Přesně ten případ. Mimochodem, když už mluvím a Mahlerovi: u Janáčka slyším i nějaký jeho vliv.

Možná spíše vlivy Pucciniho?

Možná také. Vezměte ten nádherný konec prvního dějství… A víte, že v jednom místě slyším v Broučkovi takový vzhůru směřující motiv, který mi připomíná něco z Mahlerovy Symfonie Vzkříšení…? Není to totéž, ale vždycky mi přijde na mysl.

A co Brouček jako opilec?

Je značně opilý, ano. Hovoří se tam myslím o devíti pivech. To už je i zkušenost s halucinacemi, snad málem se smrtí. Druhé dějství je něco jako pohřeb: Brouček sestupuje dolů do podzemí. Ale dostává ještě šanci se vrátit. Na konci opakuje: Jsem doma. Vnímám tu jakési vzkříšení, moment smrti a návratu do života… I takhle ke mně ten příběh promlouvá. Myslím, že v Janáčkově opeře tuhle symboliku lze najít. A my, když se na ni díváme, dostáváme šanci dělat už věci jinak.

Jak moc přemýšlíte, když režírujete opery, o scénografii? Aranžujete zpěváky a vyprávíte příběh, nebo se snažíte i o vizuální nadhled?

Samozřejmě, že se snažím.

Takže třeba ty obrázky u Lišky Bystroušky byly vaším nápadem?

Ano. Ale v případě Broučka mám skvělého scénografa a výtvarníka kostýmů Jona Bausora. Prodebatovávali jsme různé možné přístupy. Měli jsme před očima i klasiku němého filmu Cestu na Měsíc, Le Voyage dans la Lune, z roku 1902… U Broučka mě fascinuje představa, že na Měsíci žijí avantgardní umělci, kteří nepotřebuji jíst potravu, ale žijí pouze ze vzduchu, tím, že čichají. To je přece nádherný okamžik. Nakonec nás právě to odvedlo od zmíněného filmu k tomu, jak se dělá umění. Jak se dělá avantgardní umění. A v druhém dějství se Janáček dotýká něčeho mnohem reálnějšího. I to nás přesvědčilo, že zůstat u filmové ideje by bylo trošku málo. Janáček nabízí spektákl. Pokojíček, který dominuje naší scénografii, je jeho domov. Zdá se nám jako přesný symbol jeho osamělosti a izolace i jeho nezájmu. Přišlo nám důležité, že vlastně ten svůj dům vůbec neopouští. A tak se stává raketou a vede z něj i cesta do podzemí, do minulosti… Abych se ale vrátil k otázce. Vizuální stránka je pro mě samozřejmě velmi důležitou součástí vyprávění příběhu a obrovskou inspirací.

Jak byste porovnal podmínky pro tvůrčí zabývání se operou v Evropě a v Americe? Jsou hodně odlišné?

Ano, velmi.

Pokud bychom zjednodušovali – jsou lepší tam, nebo tady?

Jsou odlišné. Tady v Bregenzu je pro mě práce naprosto úžasnou zkušeností. Byli jsme na jevišti od prvního dne, což je luxus. Umění je tady opravdu podporováno. V Americe je vše těžší.

Ale můžete tam dělat nezávislé, avantgardní a alternativní projekty…

To máte pravdu. Podstatné je, že v Americe nelze ztrácet čas a peníze, takže tvůrce musí být opravdu velmi cílevědomý. Všechno musí být zorganizováno a zcela jasně předem promyšleno.

Více než zde v Evropě?

Ano. Tady v Evropě je víc času na experimentování. Někdy možná až moc času. Ale samozřejmě to je především neuvěřitelný tvůrčí luxus.

Vyplývá mi z toho, že je pro vás důležité a prospěšné využívat možnosti systému a mít šanci pracovat jak tady, tak i tam. Znamená to, že v Evropě můžete experimentovat i během práce na inscenaci, zatímco v Americe už ne? Tam jen před začátkem zkoušek?

Ano, tam už není tolik času věci měnit. Dělat změny během procesu je prostě v Americe už těžší.

V Evropě pracujete v kamenných divadlech.

Je pravda, že jsem v Evropě ještě nepracoval na ničem alternativnějším, čím jsem se stal známým v Americe. – Snad se jednou dostanu třeba i do Prahy.

A co Janáčkovo město Brno?

S obdivem sleduju, co v Brně dělají. Včetně kompletního operního Janáčka. Ale ještě jsem tam nebyl. Rád bych někdy.

Uměl byste si představit, že byste tady na Bregenzer Festspiele dělal nějakou operní produkci na obrovské open air Jezerní scéně?

Uměl. V roce 2028 tady budu připravovat Wagnerova Bludného Holanďana. Takže si to umím představit velmi aktivně. Já už jsem vlastně byl před lety na Jezerní scéně režisérským asistentem při zdejším nastudování Verdiho Aidy. Scénu znám a dobře vím, jaké nabízí a poskytuje výzvy.

Open air představení romantické opery pro sedm tisíc diváků je a bude samozřejmě něco úplně jiného než teď Janáčkův Brouček v sále Festspielhausu.

To ano!

Mohou podle vás Výlety páně Broučkovy časem proniknout víc do mezinárodního repertoáru?

První dějství s cestou na Měsíc by ve světě fungovalo. To si dovedu představit. Druhé dějství je fascinující, ale bylo by asi pro řadu divadel větší výzvou. Respektive nebylo by tak snadné ho uvést. Přece jenom je potřeba trošku rozumět historickým souvislostem, kdo byli husité a tak dále…

Takže není druhé dějství tak univerzální?

Je, ale ne bezprostředně. Je z něj hodně jasné, že historie byla procesem. Moc se mi ideje, které se tam řeší, líbí. Ale je pravda, že je v libretu přece jenom docela hodně dialogů. A o věcech, které jsou trošku specifické… Musel jsem pochopitelně před prací na druhém dějství dost nastudovat. Strašně zajímavá historie, první projev reformace sto let před Martinem Lutherem… Ale nejde o témata, která by byla tak dobře známá… Nejsem si tak jistý, jestli by druhé dějství jednoznačně pro publikum fungovalo.

A mohly by se Výlety páně Broučkovy hrát na Seebühne, na Jezerní scéně?

Ne! Tam by opravdu nikdy nefungovaly.

Reflexi premiérového představení Výletů páně Broučkových na Bregenzer Festspiele čtěte pod titulkem Matěj Brouček jako opravdu dobré hudební divadlo.

Bregenzer Festspiele, The Cleveland Orchestra, FB Yuvala Sharona, Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp