Revue na pomezí baletu a opery a na hranicích mezi neoklasicismem a folklorními ohlasy. Roztančené pásmo připomínající commedii dell’arte a pouliční produkce. Takové je Divadlo za branou Bohuslava Martinů. Brněnská konzervatoř se málokdy uváděného díla ujala s invencí a připravila pro festival Janáček Brno mladistvě znějící a stejně mladě vypadající inscenaci, přesahující běžné školní produkce. 

V brněnském Mahenově divadle se v pátek dopoledne opakovalo představení premiérované předchozí večer. Opera-balet Bohuslava Martinů z roku 1936 v nastudování Operního studia, tedy orchestru, zpěváků a tanečníků tamní konzervatoře. Stačilo jednoduché svícení a na scéně pár židlí, k tomu ale barvité kostýmy a hravá choreografie a režie – a dílo vykvetlo. Za projektem stál dirigent Filip Urban, jen o něco starší než hráči a herci, režisérka Hana Mikolášková a několik dalších vesměs mladých lidí. Představení mělo nápady, náboj a spád.

Opus, zapadající do jeho snah zmapovat nově a po svém vývoj divadla, obdařil Bohuslav Martinů skotačivou hudbou. Bez oddychu, ovšemže s lyrickými epizodami, spěje kupředu a umožňuje inscenátorům realizovat rozpohybovaný, neutuchající gejzír nápadů, situací, výjevů, náznaků a gagů. V neromantických ohlasech na dřívější formy divadla, zvláště na ty, které nás míjely, v návratech ke starým textům a s použitím oproštěného hudebního jazyka, vytvořil ve třicátých letech zpívaný balet Špalíček a operu Hry o Marii. Divadlo za branou je dějově mnohem vágnější, ale do této linie zapadá. Je uváděno jako „lyrická opera s pantomimickými a tanečními prvky“. Klidně by se to dalo obrátit. Jde totiž ještě spíše o taneční pantomimu s operními prvky; ale to nemění nic na věci, že jde o krásně měkký projev meziválečné avantgardy. Martinů se odvrátil od výstředností dadaismu, surrealismu a dalších v té době oblíbených extrémů (nemluvě o předchozích temných barvách a zvucích expresionismu i o oparu impresionismu) a šťastným způsobem experimentálně oprášil šťavnatost, poetičnost, upřímnost, bezelstnost, hravost a humor. Podařilo se mu jimi funkčně a zcela přesvědčivě podepřít námět a dostatečně i zaujmout.      

Libreto a text si volně upravil podle předloh Jeana Baptisty Gasparda Debureaua a Jeana-Baptisty Moliera s použitím české lidové poezie ze sbírek Františka Bartoše, Karla Jaromíra Erbena a Františka Sušila. Jde o podobně neotřelý a půvabný mix jako v případě jeho komorních zpívaných madrigalů z té doby, které dávají dohromady lidové texty s renesanční hudební formou… Jistě, je možné upozornit, že ne všechno a ne vždy bylo úplně dokonalé. Zejména ne sólový zpěv. Na druhou misku vah je však nezbytné dát elán, odvahu vyzkoušet si vlastní možnosti, rozehrání podnětů. Pohybovou usazenost na jevišti, velmi slušný zvuk a nasazení v orchestřišti… Pro konzervatoristy neocenitelná zkušenost po umělecké i provozní stránce – a pro publikum milý zážitek. 

Divadlo za branou bylo úplně poprvé jako novinka uvedeno 20. září 1936 právě v Brně. Dílo, které lze vidět zřídkakdy, se tedy vzácně vrátilo domů; konzervatoristy a těmi, kdo je vedou, ošetřené pozorně, se zaujetím a s invencí.

Foto: Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp