Co znamená být dobrým pedagogem a jak poznat, že má jeho práce skutečný smysl? Pětice pedagožek oceněných Stipendijní akademií MenART – Jarmila Kahánková, Dita Stromko, Hana Švajdová, Taťáňa Vejvodová a Vendulka Vaňková – mluví o důvěře mezi učitelem a žákem, odvaze překračovat zažité postupy i o tom, co si mohou předávat různé generace pedagogů. Shodují se, že vedle rozvoje talentu a cesty k profesionální kariéře je důležité především pomáhat dětem najít vlastní hlas, radost z hudby a vztah k umění, který přetrvá i dlouho po skončení výuky.

Po povídání s absolventy, mentory a pedagogy zapojenými do Stipendijní akademie MenART se následující rozhovor portálu KlasikaPlus.cz zaměřuje na pětici pedagogických osobností, které se staly nositelkami Ceny pro výjimečného pedagoga ZUŠ, kterou akademie v posledních letech oceňuje významný a inspirativní přínos pedagogů k rozvoji mladých talentů a formování prostředí uměleckého vzdělávání. V letošním roce cenu získaly Dita Stromko ze ZUŠ Říčany a ZUŠ Josefa Lady Velké Popovice v kategorii Hudební obor, Vendulka Vaňková ze ZUŠ Jana Hanuše v Praze 6 v kategorii Pedagog legenda a Jarmila Kahánková ze ZUŠ Jižní Město v Praze 4 v kategorii Pedagog nové generace. V loňském roce byla oceněna Taťána Vejvodová ze ZUŠ Ilji Hurníka v Praze a o rok dříve Hana Švajdová ze ZUŠ „Žerotín“ Olomouc. První díl rozhovoru čtěte ZDE.

Za několik let fungování MenARTu se kolem akademie vytvořila komunita pedagogů. Má podle vás dnes větší hodnotu samotný kontakt s mentorem, nebo právě možnost potkávat se navzájem s dalšími pedagogy a sdílet zkušenosti, které vznikají v každodenní praxi?

JK: Pro mě osobně je asi nejcennější kontakt s mentorem. Možnost poznat zblízka, jak přemýšlí člověk, který dosáhl takové umělecké úrovně, je opravdu vzácná. Ale setkávání s ostatními pedagogy má samozřejmě také velký smysl. Každý máme jiné zkušenosti, jiné děti a trochu jiný způsob práce. A často člověka obohatí i zdánlivě obyčejný rozhovor s kolegou.

MenART má ale ještě další rozměry, které považuji za stejně důležité. Jedním z nich jsou koncertní příležitosti. Pro dítě je přece obrovská zkušenost, když si může zahrát třeba na Pražském jaru nebo na Smetanově Litomyšli. Najednou je součástí velkého festivalu, hraje v krásném sále, v promyšleném programu, potkává umělce, které dosud znalo třeba jen z nahrávek. To není něco, co by se dětem běžně nabízelo.

A pak je tu ještě jedna věc, která mi připadá moc důležitá. Mimořádně talentované děti se někdy mezi svými vrstevníky mohou cítit trochu samy. Ostatní třeba vůbec nechápou, proč někdo dobrovolně tráví tolik času u klavíru, a ještě ho baví řešit, jak zahrát jednu frázi. Na MenARTu najednou potkají děti, které to mají podobně. Zpočátku se na sebe možná trochu dívají jako na konkurenci. Ale pak zjistí, že si vlastně mají strašně moc co říct. Postupně se spřátelí, podporují se, drží si palce na koncertech, píšou si a zůstávají v kontaktu i po skončení akademie. A to mám na MenARTu opravdu ráda. Děti si odvážejí nejen nové hudební zkušenosti, ale někdy i přátelství, která mohou vydržet mnoho let.

DS: Z mého pohledu má jednoznačně největší hodnotu osobní kontakt s mentorem. Pokud mohu mluvit konkrétně, setkávání s Radkou Fišarovou je pro mě vždy nesmírně obohacující. Při každém setkání mě něčím překvapí, přivede mě k novému pohledu, na něco důležitého upozorní nebo mi vnukne myšlenku, nad kterou pak dlouho přemýšlím. Často si v tu chvíli řeknu: „Vždyť ona má pravdu!“ A právě to je pro mě nesmírně cenné, když člověk díky druhému objeví něco, co sám dosud neviděl, nebo si uvědomí něco, co sice někde vnitřně tušil, ale nedokázal to tak přesně pojmenovat.

Setkávání s dalšími pedagogy může být samozřejmě také přínosné. Člověk poznává různé přístupy, názory i zkušenosti. V pěvecké pedagogice je ale velmi zajímavé, jak rozdílné mohou být pohledy jednotlivých učitelů na hlas, repertoár i samotnou práci se žákem. Každý máme své zkušenosti a svou představu o tom, co je správné. Ne vždy se naše názory shodují a někdy se setkáváme i s kritikou, která nemusí být vždy podložená skutečnou zkušeností nebo výsledky práce.

Za svou pedagogickou praxi jsem potkala řadu skvělých učitelů, od kterých jsem se mohla mnoho naučit, ale také takové, jejichž přístup mě tolik neoslovil. I to je však zkušenost, která člověka formuje a pomáhá mu ujasnit si, jakým pedagogem chce sám být. Právě proto je pro mě kontakt s mentorem tak výjimečný. Nejde jen o předávání zkušeností, ale především o inspiraci, která člověka posouvá dál, nutí ho přemýšlet o vlastní práci a někdy mu dodá i odvahu změnit něco, co dlouho považoval za samozřejmé.

HŠ: Na MenARTu je právě nejlepší to, že můžeme zažít všechno – jedinečnou práci s výjimečnou osobností oboru, vzájemné sdílení zkušeností s kolegy, společně prožitý čas s žáky. Navíc MenART nabízí mimořádné příležitosti prezentace společného úsilí, které samy o sobě jsou parádním zážitkem a rozšířením obzorů. V MenARTu jsem se svými žáky našla spoustu přátel, kterých si moc vážíme a provázejí nás i dalšími cestami.

VV: Určitě je skvělé předávat zkušenosti mladším pedagogům, a naopak nové postupy, nové vidění přebírat od mladších…

TV: Obojí má pro mě velkou hodnotu a nedokázala bych jedno postavit nad druhé. Setkání s mentorem přináší zkušenosti a pohled, který nás může profesně posunout. Stejně přínosné a inspirující je ale i setkávání s ostatními pedagogy. Při sdílení každodenních zkušeností často zjistíme, že řešíme podobné situace, a zároveň objevíme nové možnosti, jak k nim přistupovat. Právě propojení obojího považuji za velmi cenné.

Kdybyste měla vybrat jednu věc, kterou by si podle vás měl každý pedagog ZUŠ odnést z MenARTu, bez ohledu na svůj nástroj, obor nebo délku praxe, co by to bylo?

JK: Asi chuť dál se učit a hledat nové věci. Myslím, že pro učitele je docela nebezpečné, když začne mít pocit, že už všechno zná a na všechno má osvědčený postup. Samozřejmě je skvělé mít zkušenosti a vědět, co funguje. Ale v hudbě i v pedagogice se pořád objevuje něco dalšího. Někdy se člověk roky zabývá stejnou věcí a pak najednou zjistí, že se na ni dá podívat úplně jinak.

A právě to mi MenART připomíná. Setkání se zajímavým umělcem vám někdy dá odpověď na otázku, kterou si dlouho kladete, a jindy vás naopak přiměje položit si otázku úplně novou. Přála bych si, aby si pedagogové odváželi právě tohle. Chuť dál přemýšlet, zkoušet a vzdělávat se. Protože ve chvíli, kdy člověka přestane zajímat, co by mohl dělat lépe, se asi přestává posouvat i jako učitel.

DS: Nebát se překračovat vlastní hranice, vystupovat ze své komfortní zóny a nebát se chybovat. Právě ve chvílích, kdy si nejsme úplně jistí, se můžeme nejvíce posunout. MenART nám ukazuje, že i pedagog se musí neustále učit, hledat nové cesty a být otevřený změnám. Nemusíme mít na všechno odpověď a nemusíme všechno umět. Důležité je mít odvahu zkoušet nové věci, přijímat inspiraci a neztrácet chuť na sobě pracovat. Pokud chceme, aby naši žáci měli odvahu překračovat své hranice, musíme to nejprve dokázat sami.

HŠ: Schopnost s odvahou využít jedinečnou příležitost.

VV: V mém životě se objevil „můj osvícený pedagog“, pan profesor Karel Patras, jemu bych především co nejsrdečněji poděkovala za vše, co mne naučil, vděčím mu opravdu za mnohé… A sobě bych řekla: víc si věř, méně pochybuj! (Vendulka Vaňková se do akademie teprve zapojí. – pozn. red.)

TV: Umění naslouchat a stále hledat nové cesty. Naslouchat nejen mentorům a kolegům, ale také a především svým žákům. Každý z nich potřebuje trochu jiný přístup a dobrý pedagog by podle mě neměl ustrnout v přesvědčení, že už všechno ví. Ochota učit se, přemýšlet a zkoušet nové možnosti je nesmírně důležitá.

Ocenění ukazuje také generační kontinuitu, vedle dlouholeté zkušenosti oceňované v kategorii Pedagog legenda nově akademie představuje i Pedagoga nové generace. Co by si podle vás měly jednotlivé generace pedagogů navzájem předávat a v čem se naopak mohou vzájemně překvapovat?

JK: Já bych byla opatrná s představou, že starší pedagogové mají zkušenosti a mladší zase energii a nové nápady. To je přece hrozně zjednodušené. Znám některé oceněné pedagogy starší generace a jejich energie a chuť dál se učit jsou opravdu obdivuhodné. A na druhou stranu znám mladé kolegy, kteří tráví spoustu času studiem metodik, psychologie, anatomie nebo poslechem historických nahrávek. Rozhodně to nejsou lidé, kteří by si mysleli, že stačí být mladý, nadšený a všechno půjde samo. Hodně mě v tomhle ovlivnila studia ve Velké Británii. Žili jsme tam hudbou, pedagogikou, četli jsme knihy, vedli dlouhé diskuse. A moc se mi líbilo, s jakou samozřejmostí někteří studenti říkali, že chtějí být učiteli. Nebyla to pro ně nějaká náhradní varianta, kdyby se nepovedla sólová kariéra. Chtěli být výbornými pianisty a zároveň výbornými pedagogy. A obojí brali stejně vážně. To mi tehdy připadalo úžasné.

Snažím se něco z té atmosféry a z toho nadšení udržet i po návratu domů. Ráda se setkávám s lidmi, kteří svou práci berou vážně, přemýšlejí o ní a pořád se chtějí zlepšovat. A je mi vlastně jedno, jestli jim je pětadvacet, nebo sedmdesát. Takže podle mě nejde o to, že jedna generace předává zkušenosti a druhá energii. Obojí mohou mít obě. Důležité je, abychom byli ochotní se navzájem poslouchat, ptát se a připustit, že se něco můžeme naučit i od člověka, který je o několik generací mladší nebo starší než my.

DS: Myslím, že to nejcennější, co si mohou jednotlivé generace pedagogů předávat, jsou zkušenosti. Každý pedagog si ale na to své musí přijít sám. Může přečíst spoustu knih a absolvovat řadu seminářů, ale skutečně se posouvá především vlastní praxí, hledáním, zkoušením a někdy i chybováním. Právě v tom je pedagogická práce krásná – nikdy není hotová a stále se máme co učit.

Od Pedagoga legendy si můžeme vzít zkušenosti, nadhled, moudrost a rady člověka, který už mnohé prožil a vyzkoušel. Pedagog nové generace naopak přináší mladistvou energii, odvahu, chuť zkoušet nové cesty, někdy i zdravou drzost a přirozenou znalost nových technologií, včetně umělé inteligence. Vzájemně se mohou překvapovat především tím, že věk nemusí vůbec odpovídat míře energie, nadšení nebo odvahy. Někdy může být zkušený pedagog plný elánu a chuti pouštět se do nových věcí mnohem více než jeho mladší kolega. A právě starší generace může mladším předat také něco, co se z knih ani seminářů naučit nedá – jak si v naší profesi zachovat nadhled, radost z práce a jak předcházet syndromu vyhoření, který je v pedagogické profesi velkým tématem.

A možná je nakonec nejdůležitější, aby se žádná generace nepovažovala za tu, která už všechno ví. Zkušenost potřebuje svěžest nových myšlenek a mladistvé nadšení zase někdy potřebuje zkušenost, která mu pomůže najít správný směr.

HŠ: Tradičním pojetím legendy je ukotvení v tradici, mimořádné úspěchy a „váha“ osobnosti. Tradičním pojetím nové generace je jedinečná energie, inovativní nápady a schopnost flexibility. Co nám někdy nedochází je, že legendy by nebyly legendami, kdyby neprošly fází inovátorů. Učím se od každého kolegy, protože každý z nás má něco jedinečného, o co se může podělit a co může sdílet s celou komunitou. Ten vzájemný „tavicí kotel“ zkušeností je nesmírně inspirativní a nutí zvídavého pedagoga neustrnout a pořád hledat. A v tom je obrovský přínos MenARTu, že tam mají všichni k sobě blíž, co dává nekonečně mnoho možností inspirace.

VV: Určitě je skvělé předávat zkušenosti mladším pedagogům, a naopak nové postupy, nové vidění přebírat od mladších…

TV: Myslím, že bychom se měli především vzájemně respektovat a inspirovat, bez ohledu na věk. Nízký věk nemusí být nutně handicapem, stejně jako stáří samo o sobě nezaručuje kvalitu. Proto nejsem příznivcem dělení pedagogů na mladé a staré. Podstatné je, jestli svou práci dělají dobře. Zkušenější pedagog může nabídnout nadhled a dlouholetou praxi, mladší zase nové podněty a jiný úhel pohledu. Obojí má svou hodnotu, pokud jsme ochotni si navzájem naslouchat.

A na závěr trochu osobněji. Kdybyste se mohla vrátit ke své vlastní učitelce nebo učiteli z doby, kdy jste sama začínala, co byste dnes řekla jemu a co byste naopak chtěla poradit sama sobě na začátku pedagogické cesty?

JK: Svým učitelům bych asi především poděkovala. Každý z nich mě něčím ovlivnil. A nemyslím tím jen příjemné zkušenosti. Některé věci byly skvělé, jiné složitější, ale i díky těm méně dobrým jsem si postupně ujasňovala, jakou učitelkou bych sama chtěla být. Sama sobě bych asi moc neradila. Nejsem člověk, který by se často vracel do minulosti a přemýšlel, co všechno mohl udělat jinak. Samozřejmě jsem udělala spoustu chyb, ale i ty mě někam posunuly. Kdybych se jim tehdy vyhnula, možná bych dnes byla někde úplně jinde.

A já jsem se svým životem opravdu šťastná. Učím děti a studenty, mám práci, kterou mám nesmírně ráda a která mě pořád baví. To, že se jí můžu věnovat každý den, vůbec nepovažuji za samozřejmost. Navíc mám velké štěstí i doma. Můj manžel mému pracovnímu nasazení rozumí, podporuje mě a naše nadšení pro hudbu sdílíme. Když má člověk vedle sebe někoho takového a zároveň může dělat práci, kterou má rád, je to opravdu hodně. A já si toho moc vážím.

DS: To je velmi osobní otázka. Kdybych se mohla vrátit ke své profesorce v době, kdy jsem začínala, a měla bych zkušenosti, které mám dnes, asi bych jí řekla, že mě nevede správným směrem. Možná bych tehdy měla odvahu odejít dříve a hledat pedagoga, který mi hlas nezničí, ale ukáže mi, jak s ním správně pracovat a jak porozumět jeho možnostem. Nakonec jsem takového pedagoga našla v Olze Štěpánové, které jsem dodnes vděčná za to, že mě zachránila a ukázala mi správnou cestu. Je to pro mě důležitá zkušenost i v mé vlastní pedagogické práci. Uvědomila jsem si, jak zásadní vliv může mít učitel na další život člověka a jak velkou odpovědnost máme vůči svým žákům.

A co bych poradila sama sobě na začátku pedagogické cesty? Jdi do toho, zkoušej, hledej, neboj se a věř si. Buď průbojnější a jdi si za svým cílem, i když se zrovna nedaří. Když padneš, znovu vstaň a pokračuj. A hlavně se neboj chyb. Dnes už vím, že i za ně můžeme být vděční, protože nás posouvají dál, pokud se z nich dokážeme poučit. Také bych si poradila, abych se tolik nebála, že něco nevím nebo neumím. Pedagog nemusí mít vždycky všechny odpovědi. Musí ale být ochotný hledat, naslouchat a učit se dál. A možná bych sama sobě řekla ještě jednu věc: nezapomeň, proč jsi to celé začala dělat. Nejde jen o to naučit někoho zpívat. Jde o to pomoci mu objevit vlastní hlas, důvěřovat mu a mít z něj radost. A to platí nejen pro hlas pěvecký, ale i pro ten lidský.

HŠ: Myslím, že jsem jako učitelka pořád stejná, jen mám o kapku větší trpělivost a beru víc věcí s humorem. A naučila jsem se respektovat situace, kdy to opravdu nejde s tím, že to třeba půjde příště. Pokud jde o mé pedagogy, v dobrém i zlém mě formovali tak, jak jsem nakonec vyrostla. A díky nim jsem schopna přijmout sebe sama jako jedinečného člověka a ustát i neúspěch jako formu pokroku, což se snažím naučit i své žáky.

VV: Pro mě je největší zadostiučinění, největší radost, když vím, že moje bývalé žačky, i když se harfě profesionálně nevěnují, ani v dospělosti lásku ke královskému nástroji neztratily, potkáváme se dál na různých harfových akcích, masterclassech či sólových koncertech českých i světových harfistů a harfistek. Láska k hudbě je provází dál a jistě nikdy neopustí…

TV: Když se vracím na začátek své pedagogické cesty, vidím člověka stejně zapáleného pro svou práci, jako jsem dnes. Láska k této profesi mě provází celým životem a na tom bych nic měnit nechtěla. Svým tehdejším učitelům bych poděkovala za to, co mi předali. A sama sobě bych poradila, abych si uchovala nadšení, se kterým jsem začínala, a neztrácela radost z práce ani chuť hledat nové cesty. Právě to bych si přála zachovat i nadále.

Cena MenART má připomínat, že „za každým úspěšným umělcem stojí minimálně jeden osvícený pedagog“. Myslíte, že dobrý pedagog pozná svůj největší úspěch podle toho, že z jeho žáka vyroste profesionální umělec, nebo může být jeho největším úspěchem právě to, že žák nakonec umění profesionálně dělat nebude, ale zůstane mu láska k hudbě na celý život?

JK: Myslím, že obojí může být stejně velký úspěch. Záleží přece na konkrétním dítěti. Kdysi jsem hodně přemýšlela o tom, podle čeho vlastně poznám dobrého učitele. A postupně jsem došla k tomu, že je strašně důležité poznat, co dítě potřebuje, jaké má možnosti a kam samo chce dojít. A pak mu na té jeho cestě co nejlépe pomoci.

Představte si třeba dítě, které má velké potíže s komunikací, skoro nemluví, ale u klavíru najednou začne zpívat. Hudba mu umožní vyjádřit něco, co jinak nedokáže. Nebo velmi uzavřené dítě, pro které se klavír stane místem, kde se cítí dobře a bezpečně. To jsou přece obrovské věci. Stejně tak mám radost, když se některý z mých žáků dostane na vysněnou školu. A vůbec mi nebude vadit, když jiný bude v dospělosti hrát jen sám pro sebe, protože mu to dělá radost.

U mimořádně talentovaných dětí máme ovšem zase trochu jinou odpovědnost. Když poznáme, že dítě má výjimečné schopnosti a samo chce jít profesionální cestou, měli bychom udělat maximum pro to, abychom mu pomohli. A myslím, že pro učitele může být nádherný okamžik, když ho jeho žák jednou přeroste. Právě proto je podle mě tak důležité, aby pedagog dokázal pracovat s různými dětmi. Můžeme totiž udělat chybu na obě strany. Můžeme přehlédnout velký talent nebo ho nedokázat správně vést, a dítě tak třeba připravit o možnost splnit si svůj sen. Ale můžeme také přehnanými nároky úplně otrávit hudbu někomu, kdo ji chtěl mít především pro radost.

Ne všechny pedagogické úspěchy jsou vidět na soutěžních výsledcích nebo přijímacích zkouškách. Pro mě je stejně důležité, aby děti jednou na naše společná léta rády vzpomínaly, aby jim hudba zůstala blízká a aby se za mnou třeba i po letech přišly podívat. A musím říct, že v tomhle mám opravdu štěstí. Se svými klavírními dětmi a jejich rodinami máme vztahy, které už dávno nejsou jen o výuce. Trávíme spolu čas, cestujeme, povídáme si o hudbě i o úplně obyčejných věcech. Vím, co děti zajímá, co je trápí a z čeho mají radost. A ony zase vědí, že se na mě mohou obrátit. Mám kolem sebe báječné děti a úžasné rodiče. A když vidím, jaké vztahy mezi námi vznikly, říkám si, že se nám společně podařilo něco důležitého. Nejen u klavíru.

DS: Myslím, že úspěch pedagoga se nedá měřit pouze tím, kolik profesionálních umělců vychoval nebo kolik známých jmen může uvést. Samozřejmě mám radost, když se můj žák rozhodne věnovat hudbě profesionálně a dokáže se v ní uplatnit. To je krásný výsledek společné práce. Ale rozhodně to není jediným měřítkem pedagogického úspěchu. Mrzí mě, že se někdy až příliš soustředíme na viditelné výsledky, ocenění a známá jména. Jako by úspěch učitele určovalo především to, koho může veřejnosti představit. Jenže za každým žákem je jiný příběh, jiné možnosti, jiná cesta a také jiné sny.

Pro mě je důležité, aby žák při zpívání objevil sám sebe, naučil se vnímat svůj hlas, získal zdravé sebevědomí a radost z hudby. Aby se nebál projevit, hledat vlastní cestu a dělat chyby. Pokud se pak rozhodne pro profesionální dráhu, budu šťastná. Pokud se vydá úplně jiným směrem, ale hudba zůstane součástí jeho života, považuji to za stejně smysluplný výsledek. Možná se o takových žácích nepíše a jejich jména neplní stránky časopisů. Přesto mohou být právě oni důkazem, že práce pedagoga měla hluboký smysl. Protože naším úkolem není pouze vychovávat budoucí umělce, ale také otevírat dětem cestu k umění a pomáhat jim objevovat vlastní hlas – v hudbě i v životě.

A pokud bych měla říct, co je pro mě osobně největším úspěchem, pak je to vědomí, že jsem žákovi pomohla něco v sobě objevit, že díky společné práci vyrostl nejen pěvecky, ale i lidsky. A že si z našich společných hodin odnáší něco, co mu zůstane, i když už dávno nebude stát přede mnou u klavíru.

HŠ: Pro každého z nás stojí úspěch někde jinde. Pro mě je největším úspěchem to, že se žáci do mých hodin těší. Ta vzájemná důvěra, se kterou společně hledáme cestu vpřed, je neocenitelným darem, na kterém se stále snažím ze všech sil pracovat. Samozřejmě vždy moc potěší úspěch žáků na soutěži, jejich výjimečný koncert nebo profesionální dráha. Ale pro mě tím pravým úspěchem jsou natěšené jiskřičky v očích žáka, když vkročí ke mně do dveří…

TV: Pro mě je největším úspěchem, když se podaří vychovat člověka, ve kterém zůstane láska k hudbě a který si tento poklad ponese celým životem. Samozřejmě mě těší, když některý žák pokračuje v hudbě profesionálně. Ale to rozhodně není jediné měřítko úspěchu pedagogické práce. Pokud se hudba stane součástí žákova života a přináší mu radost i v dospělosti, pak má naše práce hluboký smysl.

***

Ohlédnutí za letošním zahájením akademie a předáváním cen portál KlasikaPlus.cz nabídl ZDE. První díl rozhovoru čtěte ZDE.

Foto: archiv pedagožek

Facebook X E-mail WhatsApp