Co všechno mohou do hudebních dějin vnést ženy, jejichž příběhy zůstávaly dlouho ve stínu slavných mužů? Odpověď nejen na tuto otázku hledá čtyřiačtyřicátý Talichův Beroun, který svůj program postavil na tématu Femme fatale – Osudové ženy a který prostřednictvím koncertů, výstavy i nové hudby otevírá příběhy Vidy Prelesnik, manželky Václava Talicha, ale i Soni Červené, Almy Mahler a dalších osobností. Ředitelka Karolina Froňková a dramaturg Ladislav Horák v rozhovoru představují letošní dramaturgii, mluví o světové premiéře Hommage à Vida Lukáše Sommera i o tom, proč chtějí festival stále výrazněji propojovat s regionem, veřejným prostorem a novým publikem a vytvářet z něj kontinuální součást kulturního života na Berounsku.

Loňský ročník Talichova Berouna byl postaven na tématu „Václav Talich světový“, letošní nese podtitul „Femme fatale – osudové ženy“. Co vás přivedlo právě k tomuto tématu a co jeho prostřednictvím chcete publiku sdělit?

Ladislav Horák (LH): Zatímco loňský ročník navázal na předchozí téma Václav Talich v české hudbě, letošní myšlenka zcela změnila směr a vydala se k tématu, které je jedinečné, a přitom často u hudebních géniů opomíjené – k roli osudových žen v životě nadaného a úspěšného muže v jeho pozoruhodné profesní i osobní pouti. Kromě hlavního příběhu nejbližší slovinské životní družky Vidy Prelesnik, který se pochopitelně nabízel v první řadě, můžeme každý ze šesti koncertů hlavní řady označit atributem, který je vlastní právě osudovým ženám, a my se těšíme na to, jak budou naši diváci reagovat a ztotožňovat se s námi se skrytou ideou, která tyto vlastnosti v jednotlivých pořadech nese a evokuje.

„Osudová žena“ je pojem, který může na první pohled působit trochu stereotypně. Vy ale v programu představujete ženy také jako tvůrkyně, interpretky, múzy, hrdinky nebo osobnosti stojící v pozadí. Jak jste chtěli tento pojem dramaturgicky rozšířit? Téma se neomezuje pouze na ženské skladatelky či interpretky, ale jak říkáte, dotýká se také žen, které ovlivňovaly životy a tvorbu jejich protějšků, významných umělců. Jak důležité pro vás bylo ukázat právě tuto méně viditelnou část hudebních dějin?

Karolina Froňková (KF): Máte naprostou pravdu, že pojem „femme fatale“ v sobě často nese stereotypní představu nebezpečné svůdnice z romantických oper – i tento rozměr je v rámci letošní dramaturgie přítomen. My jsme ale chtěli vrátit slovu „fatální“ jeho původní význam, tedy to, co je osudové, co hluboce formuje a určuje směr. Nechtěli jsme se omezit jen na uvádění interpretek a děl ženských autorek. To by bylo paradoxně zužující a ignorovalo by to historickou realitu, kdy ženy často nemohly vystupovat jako oficiální skladatelky a tvůrkyně. I tak jsme ženám skladatelkám věnovali celý festivalový epilog, který je tvořen exkluzivně skladbami komponistek včetně premiérového nastudování dvou skladeb Sylvie Bodorové. Ženy byly často katalyzátory, intelektuálními partnerkami, mecenáškami a hudebními hybatelkami. Role múzy či mecenášky totiž není pasivní záležitost, je to vysoce aktivní spolutvorba, inspirace a budování kulturního podhoubí.

Tento méně viditelný rozměr pro nás dostal velmi konkrétní podobu díky výstavě Femme fatale – Hudbou spoutány s místem, na které spolupracujeme s Muzeem Českého krasu. Výstava bude spoluutvářet všechny koncerty 44. ročníku festivalu a mapuje originálním způsobem osudy výjimečných žen spjatých s naším regionem. Ústředním příběhem je pro nás samozřejmě osud špičkové slovinské pianistky Vidy Prelesnik (Talichové), ale představujeme i další fascinující osobnosti: od Tekly Podleské Baťkové, jejíž zpěv obdivoval sám Mozart, přes Walburgu von Lacker, jež ovlivnila notopis vlastními inovativními metodami, až po divy Jarmilu Novotnou nebo Gabrielu Roubalou. Zásadní pro nás je, že tyto ženy nezůstávají zavřené v archivu. Autorka výstavy Jana Marečková vytvořila oboustranné postavy v životní velikosti, které se stanou nedílnou součástí publika a budu provázet návštěvníky celým festivalem – potkáte je ve foyer, v přísálí a někdy dokonce přímo na pódiu. Jejich přítomnost bude neustále připomínat, že za velkými hudebními dějinami vždy stály konkrétní, silné a často neprávem opomíjené ženské osudy.

Která z letošních „femme fatale“, které jste zmínili, pro vás byla při sestavování programu největším objevem? A objevili jste nějakou, jejíž příběh vás během přípravy festivalu překvapil nebo změnil váš původní pohled?

LH: Dlouho jsme hledali představitelku večera věnovaného legendární zpěvačce Soně Červené. Nešlo jen o témbr hlasu a charisma, ale i o přesah žánrů, podobnou cestu životem i vztah k jihoamerickému prostředí, tedy zvolenému tématu koncertu. Ve finále padla volba na Martu Töpferovou, která má s proslulou divou mnoho společného: emigraci, získání mezinárodního věhlasu, skromnější stopu v českém prostředí, díky tomu ovšem i exkluzivitu a zájem a respekt laické i odborné veřejnosti. Moc se těšíme na provedení jí vlastních venezuelských písní, stejně jako skladeb argentinských včetně jediného melodramatu Ástora Piazzolly El Tango. Tento mimořádně očekáváný pořad, obohacený špičkovým tanečním párem, uvede Aleš Březina, který byl Soně Červené přítelem a velkou oporu po jejím návratu do vlasti.

Jedním z nejsilnějších konkrétních příběhů je avizovaná Vida Prelesnik, manželka Václava Talicha, které je věnována světová premiéra skladby Lukáše Sommera Hommage à Vida. Co o ní podle vás dosud v českém kulturním povědomí chybělo a proč jste se rozhodli její příběh připomenout právě prostřednictvím nové hudby?

KF: V českém kulturním povědomí dosud chyběla Vida jako samostatná umělecká osobnost a rovnocenná partnerka. Byla vnímána zjednodušeně jako „paní Talichová“, vytvářející pasivní zázemí a tiše trpící manželka velkého dirigenta. Přitom to byla v první řadě špičková slovinská pianistka, jejíž pedagogická práce v Lublani na počátku doslova financovala Talichova dirigentská studia v Lipsku a Miláně. Její oběť, píle a finanční podpora udělaly z Václava Talicha hudebníka světového formátu.

Chyběl nám ten pravdivý, zneklidňující obraz ženy dvacátého století, spojení lásky a obrovské odvahy s postupnou hořkostí ze ztráty vlastní umělecké identity, kdy se její aktivní hraní, pod tíhou péče o rodinu a dlouhých let osamění, smrsklo jen na poslech rozhlasu a pročítání partitur. Tento příběh navíc získává na neuvěřitelné autenticitě právě teď, kdy Muzeum Českého krasu v rámci výstavy VIDA – ve stínu poprvé představuje kompletní soubor jejich vzájemných dopisů, které byly podle Vidina přání po třicet let od její smrti nepřístupné. Dopisy se zároveň staly východiskem a inspirací pro vznik skladby Lukáše Sommera.

A proč jsme se rozhodli připomenout ji právě novou hudbou? Protože Vida byla v první řadě hudebnice. Pouhý biografický text nebo historická přednáška by nestačily. Její vlastní hudební hlas byl během života ztišen, a tak jsme jí ho chtěli vrátit tou nejčistší možnou formou, novým uměleckým dílem. Světová premiéra skladby Hommage à Vida od Lukáše Sommera je gestem, kterým Vidu symbolicky vyvádíme ze stínu a vracíme jí koncertní pódium a reflektory, kterých se kdysi ve prospěch svého muže musela vzdát.

Jak vznikala spolupráce s Lukášem Sommerem? Dostává skladatel od festivalu konkrétní dramaturgické zadání, nebo necháváte autorovi při objednávce volnou ruku?

LH: Náš festival po Talichově vzoru dává příležitost talentovaným autorům k uvádění premiérových děl. Zároveň máme zájem na tom, aby skladby korespondovaly s aktuálním dramaturgickým i interpretačním obsahem a vybraným koncertem. Nejinak tomu bylo při loňské premiéře symfonického díla Jaroslava Pelikána, stejně jako letos u komponujícího kytaristy Lukáše Sommera. A jsme si jisti, že tajuplná korespondence Vidy a Václava byla pro skladatele velkou inspirací a výzvou, kterou promítl do pěti částí své Hommage à Vida pro kytaru a smyčcové kvarteto.

Do jaké míry podle vás může nová skladba změnit způsob, jakým se dnes díváme na historickou osobnost? Jinými slovy: Může současná hudba vytvořit nový pohled na Vidu Prelesnik i na samotného Talicha?

KF: Současná hudba má obrovskou moc. Dokáže to, co archiválie samy o sobě nedokážou: přeměnit historická fakta v bezprostřední lidský prožitek. Pokud se díváme na Václava Talicha pouze skrze jeho vnější veřejné úspěchy, nahrávky a dirigentskou činnost, náš pohled je neúplný. Vidíme monument, ale nevidíme člověka. Teprve když nahlédneme do jeho nejintimnějšího soukromí a pochopíme roli Vidy Prelesnik, získáváme plastický a poctivý obraz. Jejich vztah reflektoval všechny fáze Talichova života i dramata dvacátého století, od velkých nadějí přes osobní oběti až po hrozivé střety s totalitními režimy.

Zkoumat tento vztah neznamená podléhat voyeurismu. Znamená to hledat hlubší porozumění a vcítění. Dnešní posluchač se díky tomu nedívá na Vidu a Talicha jako na zaprášené postavy z dějepisu, ale prožívá jejich dilemata – otázku osobní volby, partnerství, oběti pro umění i tlaku doby – jako něco mimořádně živého a aktuálního.

Zahajovací koncert přivádí do Berouna Adama Plachetku, Doubravku Novotnou a Plzeňskou filharmonii a vrací se k Talichovu působení v opeře Národního divadla. Proč jste zvolili právě tento způsob zahájení a jak souvisí s letošním tématem osudových žen? Odlišný charakter má projekt Tango! Pocta Soně Červené, podobně pracuje s festivalovým leitmotivem v podobě osobnosti Almy Mahler projekt Ekstase. Jak obecně hledáte hranici mezi žánrovou pestrostí a dramaturgickou soudržností?

KF: Hledání té správné hranice je vlastně samotnou podstatou dramaturgické práce. Pro nás bylo od začátku klíčové, aby festival nepůsobil jako nahodilá přehlídka zvučných jmen, ale jako pevně svázaný celistvý příběh. Tou červenou nití, která spojuje všechny zdánlivě odlišné hudební světy, je právě ústřední téma Femme fatale – Osudové ženy. Tato osudovost má totiž neuvěřitelně širokou škálu emocí a tváří, které nelze postihnout pouze jedním žánrem nebo přísně akademickým přístupem.

Když se podíváte na náš program, každý z interpretů nahlíží na toto téma z úplně jiné perspektivy. Adam Plachetka a Alžběta Poláčková přinášejí strhující svět velké opery, kde jsou dramatické ženské osudy doma. Uvedením skladby Aleše Březiny Tango pro Soňu připomínáme legendární Soňu Červenou, jejíž umělecká neústupnost, charisma a osobní vazba na Václava Talicha z ní dělají prototyp osudové ženy české hudby. Mimořádná klarinetistka Anna Paulová a violistka Kristina Fialová naopak reprezentují komorní, vnitřně hluboký a detailní rozměr interpretace i autorské inspirace. Zcela jinou energii, plnou živelného temperamentu, a nespoutané emoce pak vnáší spojení Jaroslava Svěceného s Cigánskými Diably, které ukazuje, jak přirozeně může klasika rozmlouvat s fúzemi a folklórem Slovenska, který Václava Talicha rovněž ovlivnil během jeho působení ve Slovenské filharmonii. A cappella a vokální projekty nakonec celé toto spektrum uzavírají návratem k tomu nejčistšímu a nejstaršímu lidskému nástroji – samotnému hlasu.

Hranice mezi podnětnou pestrostí a pouhou roztříštěností podle nás leží v nekompromisní kvalitě a autenticitě. Pokud všechny tyto projekty spojuje nejvyšší umělecká úroveň a jasný dramaturgický záměr, nevzniká chaos, ale mnohohlasý dialog. Festival díky tomu nezůstává v strnulé póze jednoho žánru, ale stává se živým organismem, který dokáže oslovit jak náročnou odbornou veřejnost, tak širší publikum, aniž by slevoval ze svých nároků.

Paní ředitelko, v loňském rozhovoru jste mluvila o tom, že Talichův Beroun není jen několik podzimních koncertů, ale celoroční kulturní a vzdělávací aktivita. Jak se tato koncepce během letošního ročníku promítla do praxe a co se oproti předchozím ročníkům podařilo posunout?

KF: Posun od tradičního festivalového modelu k celoročně fungujícímu kulturnímu ekosystému byl pro nás zásadním krokem. Vnímám jako poslání festivalu, aby nepůsobil jen jako několik týdnů podzimního lesku, po kterých zavládne ticho, ale aby byl trvalým hybatelem kulturního a společenského života na Berounsku. Letos se nám tuto koncepci podařilo naplnit v dosud nejkomplexnější podobě. Historicky poprvé byla totiž uvedena samostatná Jarní koncertní řada s hlubší vazbou na regionální historii i zajímavá místa v regionu. I letos se podařilo realizovat open-air koncert, mezinárodní projekty i edukační a výstavní linii. Velký důraz stále klademe na práci s mladou generací a rodinami. Edukační koncerty pro školy, zapojení žáků ZUŠ Václava Talicha nebo interaktivní programy ukazují, že klasická hudba a festivalové téma mohou mít velmi přístupnou a zážitkovou formu. Festival už zkrátka nečeká, až posluchač večer zasedne do koncertního sálu, ale vstupuje do veřejného prostoru, do muzeí, škol i do krajiny. Získali jsme tím daleko pestřejší a organičtější kontakt s publikem, pro které už Talichův Beroun není jen událostí v kalendáři, ale přirozenou součástí života v regionu.

Letos festival opět využívá různá místa mimo tradiční koncertní sál: od open air programu až po Rehabilitační nemocnici Beroun. Co vám tato místa umožňují, co by klasický koncertní sál nedokázal?

KF: Tradiční koncertní sál má svou nezastupitelnou roli. Nabízí soustředěnost, akustickou dokonalost a pocit slavnostního okamžiku. Zároveň ale v sobě nese určitou formálnost. Když z klasického sálu vykročíme ven, dostáváme možnost přivést hudbu do úplně nových kontextů a otevírat témata, která celou společnost hluboce přesahují.

Skvělým příkladem jsou naše koncerty v sále Centra duševní rehabilitace v Rehabilitační nemocnici Beroun. Tam nejde jen o samotný estetický zážitek, ale především o rozměr destigmatizace. Otevíráme veřejnosti dveře do špičkového zařízení pečujícího o duševní zdraví, kam se člověk běžně nedostane nebo k němuž může mít vnitřní zábrany či předsudky. Ukazujeme toto prostředí z úplně jiného, vlídného a kultivovaného úhlu pohledu. V dnešní době, kdy psychických problémů v populaci výrazně přibývá, považujeme za nesmírně důležité propojovat kulturu s tématem duševního zdraví a aktivně bořit tabu, která kolem něj v společnosti stále panují.

Open-air projekty a neobvyklá místa v regionu pak přinášejí uvolněnost, bezprostřednost a svobodu. Boří se tam bariéry mezi pódiem a publikem a hudba se přirozeně propojuje s geniem loci daného prostředí. Netradiční prostory nám zkrátka umožňují dokázat, že festival není uzavřenou elitní záležitostí, ale reaguje na reálné výzvy dnešní doby.

U festivalu tohoto typu musí být vedle umělecké dramaturgie stejně důležitá i práce s publikem, partnery a regionem. Co je dnes při přípravě Talichova Berouna nejtěžší: získat výjimečné interprety, zajistit financování, přilákat publikum, nebo všechny tyto věci současně?

KF: Kdybyste se mě zeptala před dvěma lety, řekla bych, že nejtěžší je udržet všechny tyto prvky v rovnováze. Dnes ale musím být naprosto otevřená: největším a nejzásadnějším zápasem je v letošním roce financování. Oblast živého umění se potýká s výraznými rozpočtovými škrty z veřejných zdrojů a situace v celém kulturním sektoru je dnes opravdu vážná. Festivaly našeho typu se ocitají pod obrovským ekonomickým tlakem a sestavit stabilní rozpočet vyžaduje extrémní úsilí.

Cestu a řešení nacházíme především ve stále těsnějším spojení se soukromým sektorem. Ukazuje se, jak klíčové je budovat dlouhodobá partnerství s firmami a mecenáši z regionu i mimo něj, kteří chápou, že kultura není zbytný luxus, ale investice do kvality života a společenských hodnot. Bez jejich ochoty a odvahy podržet živé umění v této složité době bychom takto náročný ročník připravit nedokázali.

Druhou, stejně hlubokou oporou je pro nás naše divácká základna. To, že publikum Talichova Berouna neustále roste a lidé do sálů chodí s důvěrou a nadšením, je pro nás neuvěřitelně povzbudivé. Plný sál je navíc tím nejlepším argumentem i pro naše soukromé partnery – vidí, že jejich podpora má okamžitý a reálný dopad.

Získat skvělé interprety je pak otázkou silného příběhu a osobních vztahů; ti nejlepší na téma jako Femme fatale slyší srdcem. Ale poskládat z toho celku ekonomicky i lidsky funkční mozaiku v době, kdy se veřejné prostředky krátí, je dnes bezesporu ta nejtvrdší výzva, které jako festival čelíme.

Pane dramaturgu, který letošní koncert je podle vás dramaturgicky nejodvážnější? A u kterého projektu jste si naopak říkal, že právě ten by mohl nejvíce překvapit publikum, které přichází především na klasickou hudbu?

LH: Co je v současnosti v hudbě odvážné a co překvapující? Když jsem v osmdesátých letech minulého století u nás začal propagovat díla argentinského skladatele a bandoneonisty Ástora Piazzolly, považovala mě hudební veřejnost za příliš odvážného, někoho, kdo na koncertní pódia u nás přivádí hudbu, která není dosti klasická a vhodná pro tradiční festivaly a koncertní řady. A nyní je tento styl nejhranějším z hudby dvacátého století! Slyšíme ho znít v mnoha podobách a je součástí i jednoho z našich letošních večerů. Podobně pak může působit projekt Ekstase, který sami protagonisté označují za koncertně-scénické představení s frontmanem Vilémem Veverkou. Já si však myslím, že vedle osvědčených orchestrálních koncertů se neztratí, a naopak festival získá na atraktivitě včetně zájmu mladé generace. A o to rozhodně i v Berouně jde.

Když se podíváte na letošní program jako celek, která část dramaturgie je podle vás nejvíce „talichovská“, nikoli tematicky, ale způsobem přemýšlení o hudbě, interpretaci a publiku?

KF: Pokud mám ukázat na konkrétní moment programu, kde se způsob Talichova přemýšlení odráží nejsilněji, pak je to jednoznačně zahajovací Opera gala. Koncentruje se zde totiž zásadní talichovský princip: propojování různých etap umělecké cesty a vědomé vytváření prostoru pro mladé talenty vedle nejvýraznějších osobností oboru.

Zahajovací večer je protkán fascinující symbolikou. Vystupuje na něm Plzeňská filharmonie, tedy těleso spjaté s místem, kde Václav Talich stál na samém počátku své dirigentské dráhy. Za dirigentským pultem stane Anna Pozidis, působící ve Státní opeře Národního divadla, což je zase scéna, která tvořila naopak vrchol Talichova uměleckého působení. Právě tento vědomý kontrast a dialog mezi začátkem a vrcholem, mezi etablovaným tělesem a nastupující generací, byl pro Talicha absolutně klíčový. On sám nebyl jen interpret, ale mentor, který neúnavně vyhledával a podporoval mladé umělce. Když dnes v programu vedle sebe stavíme absolutní vyzrálost Adama Plachetky na vrcholku kariéry s mladistvou energií Doubravky Novotné, nebo mladé skladatele vedle klasických autorů, neděláme to pro vnější efekt. Pokračujeme v živé talichovské tradici, pro niž bylo předávání zkušeností a dávaní příležitostí novým tvářím základním předpokladem pro to, aby hudba zůstala organická a pravdivá.

A máte už vizi, jakým tématem se budete zabývat v příštím roce?

LH: Příští rok je plný zajímavých výročí. Náš festival připomene nejen jubileum Ludwiga van Beethovena, ale i Václava Trojana či Petra Ebena. Oslavíme výroční spolupráci s partnerským městem v německém Goslaru včetně uměleckého soužití obou velkých městských festivalů, MHF Talichův Beroun a International Musikfest Goslar. Vždyť i náš festival čekají půlkulatiny, budeme ho pořádat už popětačtyřicáté. A tak se těšíme, že i vhodnou talichovskou dramaturgií důstojně přispějeme k tomuto „roku oslav“.

foto: archiv festivalu Talichův Beroun

Facebook X E-mail WhatsApp