„A když to má být zároveň pro děti i dospělé, tak pro mě je to apel na to, aby si dospělý sáhl na své vnitřní dítě.“

„Ezopotámie je o usmiřování lidského a zvířecího světa. V prvním dějství se to nedaří, v druhém ano.“

„Opera může přinést pohled do duše tomu, kdo je otevřený.“

Lukáš Sommer je skladatel a kytarista. Jeho kompoziční historie už je bohatá a figurují v ní skladby orchestrální, komorní, kytarové nebo také opery. Tu nejnovější s názvem Ezopotámie na motivy Ezopových bajek čeká premiéra 20. července na Hudebním festivalu Znojmo v provedení studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění, kdy režie se ujal Jonáš Benda a dirigování Dominik Pernica. Autor se však v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz dotýká i mnoha dalších záležitostí.

Setkáváme se k rozhovoru před premiérou vaší rodinné opery Ezopotámie. Rozumím, že to není vaše první zkušenost s operou, která by byla věnovaná především dětem. Napsal jste už dříve dětskou operu Herkules. Vzpomenete si, jaký byl váš první pocit, když jste měl napsat operu pro děti?

V Herkulovi jsem propojil to, že jsem zároveň učitel na ZUŠ. Ta opera vznikla pro naši Základní uměleckou školu v Lysé nad Labem. Psal jsem to pro konkrétní lidi a pro nás jako učitelský sbor. Asi nejpodivnější pocit jsem ale měl, když jsem psal Mimi operu pro Jihočeské divadlo. Zadání znělo, že je to pro děti nula až tři roky. Což je útvar, který jsem do té doby neznal. Když ta objednávka přistála, tak jsem se prvně zaradoval, protože tam znělo, že to bude opera. Už jsem si v hlavě ustanovil nějaké téma, které bych chtěl zpracovat. A pak tehdejší dramaturg řekl: „(…) no, a bude to pro miminka nula až tři roky.“ Nakonec jsem si to hrozně užil!

Jste také autorem komické opery Časoplet nebo opery Ela, Hela a stop. V čem je jiné psát rodinnou nebo dětskou operu než „jenom“ operu?

Je to jiné v tom, že zacílení na děti je něco, co musíte velmi zohlednit. To znamená, že už dopředu vás to může svazovat, ale zároveň i inspirovat. A když to má být zároveň pro děti i dospělé, tak pro mě je to apel na to, aby si ten dospělý sáhl na své vnitřní dítě, které máme každý. Celé rodinné publikum můžeme dostat do jedné rodinné vlny. A to je něco, co je pro mě velmi inspirativní, hlavně v nové opeře Ezopotámie. Tam jsem se o propojení snažil nejvíce, protože jsem si sám napsal libreto.

A jaká jsou tedy specifika psaní pro děti v hudbě, v textu, námětu…?

Já mám dětský svět velmi rád; rád pro děti píšu. Přiblížit se jim a jejich vnímání znamená chtít je zaujmout, chtít je něčím strhnout. To je něco docela jiného, než když píšete pro soustředěnou mysl dospělého člověka. Ta dětská mysl je těkavější, je hravější. Samozřejmě, jiné v hudbě je to hlavně v tom, že se nebojím třeba trošku koketovat s takzvaně lehčím žánrem, s muzikálovější melodií. To je zároveň ošemetnější, protože člověk hledá nějakou balanc. Přece jen stále píšu operu, ne muzikál, tak by to mělo mít operní fazonu. Člověk balancuje v několika rovinách…

Už jsme to tady trošku zmínili, ale opera Ezopotámie je určena pro děti od sedmi do patnácti let a potom pro ty přerostlé od pětatřiceti let výše. Tak jste to formuloval vy?

Ano. Je to trošku hříčka. Logická otázka by zněla, proč to není pro člověka pětadvacetiletého. Je to nadsázka, humor… Já bych si přál, aby z opery měl radost každý člověk, i ten starší i ten menší.

Jak přišlo oslovení na operu Ezopotámie a jaké bylo zadání?

Já jsem s Hudebním festivalem Znojmo už několikrát spolupracoval. Jednou jsem psal houslový koncert pro Pavla Šporcla a pak některé drobné skladby. Každoročním počinem znojemského festivalu je nová opera, která je věnovaná dětem nebo rodinám. Minulý rok byla provedena ve světové premiéře skladba Lukáše Hurníka. Teď se ředitel festivalu s tímto zadáním obrátil na mě. A dokonce určil přímo téma Ezopových bajek.

Tedy téma Ezopových bajek bylo určené festivalem. Je vám toto téma blízké?

Ano, protože já už jsem Ezopovy bajky jednou zhudebňoval melodramaticky v jakémsi divadelním představení. A právě proto jsem věděl, že zhudebňovat Ezopovy bajky operně je skoro nemožné, protože to jsou popisné apokryfy, kde se vypráví příběh krátkou, komorní formou. Bylo jasné, že je potřeba ty postavy oživit. Já jsem udělal to, že jsem si v jednotlivých bajkách našel malé dějové linky, které jsem potom poskládal do dvou příběhů. Je to o usmiřování lidského a zvířecího světa. V prvním dějství se to nedaří, v druhém se to podaří. Hlavní postava Vinař se s těmi zvířaty umí domluvit.

Protože jsem si pročetla libreto k Ezopotámii, zeptám se ještě v souvislosti s tímto zvláštním názvem na jednu otázku. Kdo je to Ezopotámec?

Ezopotámec se objevuje v samotné finální písni. Zpívá se tam: „Abys nedopad jak lakomec, buď jako Ezopotámec.“ Bude to ten člověk, který našel rovnováhu mezi zvířecím a lidským světem. Máme s partnerkou dva psy a kočku, takže vím, že zvířata jsou jídlem doslova posedlá. A najít rovnováhu v domácnosti je těžké. Takže Ezopotámec bude někdo, kdo je vědomě laskavý a pomáhající.

Hudba v opeře Ezopotámie je na vaše libreto. Všimla jsem si, že jste si napsal text i k jiným skladbám. Píšete si slova k svým kompozicím často sám? Baví vás to? Přináší to nějakou výhodu?

Čas od času se k tomu uchýlím, když mám pocit, že je mi téma velmi blízké. Ezopovy bajky jsou mi blízké a zároveň se ve mně probudil praktik, protože když objednávka přišla a já jsem si uvědomil, kolik času na to je, tak jsem si neuměl představit, že bych oslovoval, byť třeba své přátele, básníky, spisovatele s prosbou o libreto. Libreto je nesmírně těžká disciplína pro někoho, kdo nepíše hudbu a kdo neholduje opeře. Text musí být velice živý, tvárný a podřídit se hudebnímu tvaru a těm drobným, malým akcím na jevišti. Už mám zkušenost, že to chce mnoho času. A tak jsem si řekl, že to udělám na svá slova. A ta slova přicházela a vyrůstala z pohybu postav na jevišti – tak, jak jsem si myslel, že by to mohlo fungovat vizuálně. Vlastně jsem začal nejdříve pracovat s operou vizuálně a až začal psát text.

To je něco, co mě zajímá! Já jsem psala o českých soudobých operách diplomku. Zajímalo mě, jak nad operami skladatelé přemýšlí. Rozlišovala jsem v procesu vzniku opery čtyři roviny: hudbu, text, drama a vizuálno. Dokázal byste tyto čtyři roviny seřadit tak, jak jste nad nimi přemýšlel? Co bylo dříve a co později? Nebo to bylo dohromady a nejde to oddělit?

Určitě to nejde oddělit. Jedna věc se zakusuje při tvorbě do té druhé. První, co tady bylo, je skoro až detektivní zápletka obou dějství. V každém dějství vystupují čtyři postavy a ty přicházejí a odcházejí, občas je tam jedna postava samotná, jindy mají společnou akci. Vymyslel jsem si tam, doufám, hravou zápletku, a té jsem potom podřizoval jednotlivé texty. Šlo to ve velice rychlém sledu. Ale ten bitevní plánek byla samotná akce na jevišti.

Viděla jsem nějaké jevištní poznámky přímo v partituře. Zajímá mě, jak se do režijního zpracování opery promítl. Může se stát, že přijde režisér a skladateli zboří hodně představ. Jak to bylo v tomto případě? Jaká byla vaše spolupráce s režisérem?

Já jsem nadšený tím, že tahle opera vzniká opravdu tak, jak dílo vznikat má, tedy z naprosto rovnocenné spolupráce se všemi. Byl jsem už na dvou schůzkách s přípravným týmem, s režisérem, s dirigentem. Se všemi jsem v živém kontaktu a necítím žádnou třecí plochu, ale naopak se mi líbí, že prostřednictvím ostatních se zase o tom díle mohu dozvědět více. Moje představa může být pro divadelníka, který pracuje se soudobým divadlem, trochu fousatá nebo výstavní. Ostatní třeba objeví motiv, o kterém já nevím. Tyto diskuze jsou velmi inspirativní.

Operu Ezopotámie nastudovávají studenti Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění, zkoušky tak probíhají v Brně. Máte možnost být aspoň trochu přítomný při nácviku?

Zrovna dnes, když spolu mluvíme, je první orchestrální zkouška. Což je pro skladatele mírně infarktový den, protože muzikanti poprvé vidí noty. Ukáže se, jestli se v té partituře něco neporouchalo; práce na opeře je vždycky hodně. Ale pečlivých příprav jsme udělali tolik, že se na to docela těším. A myslím si, že si to i muzikanti užijí.

Jak jste se studenty v tuto chvíli spokojen?

Mně je čtyřicet, pořád se považuju za mladého člověka. Ale přesto… mám rád práci s těmi mladšími lidmi, kteří už jsou velmi produktivní. Vidíte to zapálení v očích, nezatěžkanost určitým prakticismem nás starších, když děláme na nějakém větším projektu; člověk dopředu myslí na praktické věci a to mu někdy bere vítr z plachet. To, co je úžasné na jakékoli spolupráci s těmi mladými studenty, ale i s dětmi, je, že oni vnášejí živou energii, která neustále motivuje si vymýšlet, hrát si, doptávat se a přehodnocovat názory.

To jsem ráda, jsou to mí mladší spolužáci… Vraťme se ale zpátky k libretu. Všimla jsem si, že se opera točí hodně okolo jídla… Můžete krátce shrnout, o čem opera Ezopotámie je a jakou roli tam hraje jídlo?

To, že opera bude převážně o jídle, úplně nebyl záměr, se kterým jsem do toho šel. Začal jsem s tím, že jsem si vymyslel postavu sedláka – Statkáře – a jeho spižírny, kterou vykrádají myši. A v té předloze se chce sedlák domluvit s kolčavou, tedy kunou, aby s těmi myšmi zatočila. V mé opeře se ukáže, že ta kuna je s myšmi spolčená. A já jsem si na začátek vymyslel milostný tanec sedláka s kýtou. Měl jsem představu, že ta kýta bude větší než sedlák. Od této chvíle představa jídla a těchto her, kdy myši budou mít až mozartovsky nabitou sborovou část a kde budou vyjmenovávat jednotlivé potraviny v italštině, začala dominovat. A když jsem se rozhodl, že druhé dějství bude okolo vinice a vinařství… Já mám víno i poetiku okolo vína velice rád. Tam už jsem byl úplně doma. Víno, postava vinaře a vrabci, kteří mu chodí na ty bobulky… V tu chvíli jsem si řekl, že to bude ještě hravější.

Když jsem se dívala do partitury, viděla jsem tam spoustu různých vtipů. Obzvlášť veselá a hravá se mi zdála místa, kde se objevují zmínění vrabci. Bavil jste se při psaní?

Bavil jsem se při psaní, nebudu lhát. Když mě napadlo, že vrabci budou koktat… že „čim čim“ budou konce slov jako „končim, tančim“… Je tam dokonce koktavý duet, na který se hrozně těším. Vždycky, když mám pocit, že jsem na něco takzvaně „kápnul“, jsem tomu ochoten věnovat neuvěřitelné množství času. Jenom vrabci mi zabrali dobrý týden života.

Myslím si, že je krásné, když umělce baví to, co dělá. A vlastně by to ani nemělo být jinak. Obzvlášť, když píšete veselé dílo, tak to dává smysl. Můžu Ezopotámii nazývat jako veselou operu?

Ano, je to veselá opera. Ezopovy bajky jsou krátké apokryfy, kde má autor až takový laskavý nadhled nad těžkými chvílemi člověka. Toto hlavně jsem chtěl ctít. Aby to nikdy nespadlo do něčeho příliš dramatického, příliš káravého, jakože tohle soudobá hudba dobře umí. Hlídal jsem si, aby tam byl nadhled a humor. Chtěl jsem, aby se děcka a rodiče bavili. Je to možná povrchní, ale tak to je.

Já si myslím, že to se rozhodně s nějakou hlubokou myšlenkou nevylučuje. Ba naopak to může být krásné spojení… Píše se o vás, že je vám blízké používat názvuky historických forem. V opeře Ezopotámie se objevuje quasi barokní virtuózní kánon o sušených rajčatech a quasi-klasicistní recitativy o lopotě na vinici. Jak se to stalo?

Speciálně u opery s espritem Ezopa se nabízí to, že člověk pozve na určité historické exkurze do hudebních forem. Mně to je blízké. Vždycky mi šlo dobře napsat barokní fugu nebo klasicistní menuet. I jako kytarista s tím rád pracuju. Tady jsem uzdu fantazie popustil ještě víc. Protože když píšu skladbu, která je vysloveně instrumentální, kdy jde o nějakým způsobem „definitivní hudbu“, tak to už musí mít hodně hluboký důvod, abych na takový výlet do dějin šel. Zavání to exhibicí. Tentokrát je exhibice namístě.

Viděla jsem, že v obsazení orchestru je flétna, klarinet, basklarinet, trubka, trombon, bicí nástroje, akordeon a smyčce. Proč je tam akordeon?

Akordeon je nádherný nástroj ve spojení s jakýmkoliv ansámblem a orchestrem. Třeba ho využijete jen na barevné stínování, třeba ve smyčcích. Dělám teď saxofonový koncert do Karlových Varů, kde uprostřed smyčcového orchestru bude sedět akordeon. Je to věc, kterou jsem si už vyzkoušel. A když akordeonu dáte tolik, kolik mu náleží, tak on ohromně zvukově obohatí. Mimochodem, v opeře Časoplet je akordeon taky. I s hráči v orchestru jsem se shodl, že na to, jak je to úsporné obsazení, tak ten zvuk má najednou neskutečně širokou paletu barev.

Jak se vám pracovalo s obsazením, které v opeře Ezopotámii máte?

Já jsem si ho vymyslel tak, aby se mi s ním pracovalo dobře. Bylo tam nějaké omezení co do počtu hráčů. Volba nástrojů byla více méně na mně. V tomto ohledu jsem byl svým pánem.

Napsat operu zabere hodně času. Jak dlouho jste Ezopotámii psal?

Trvalo to zhruba čtyři měsíce. V říjnu jsem dostal zadání a myslím, že poslední kousky opery jsem dopisoval v půlce února.

To byla velmi rychlá práce.

Musela být.

Píšete operu rád?

Slavný skladatel Johannes Brahms říkal, že raději se oženit než psát operu. Ze začátku jsem byl zajatcem instrumentální hudby. Byl jsem posedlý instrumenty. Může za to kytara, že jsem začal spolupracovat se zpěváky. Jako by mi osud do života přihrál příležitosti… Teď už je to vlastně moje sedmá opera. Předem jsem tohle rozhodně neplánoval.

To je krásné číslo! Je podle vás těžší napsat operu ve srovnání se skladbou obdobně dlouhou, ale ryze instrumentální?

Pro mě osobně je asi těžší napsat tu instrumentální skladbu. Tím, jak se člověk věnuje slovu i zpěvu, tak mám pocit, že složek, kterými se můžu vyjádřit, je po ruce víc. U instrumentální hudby mi někdy trvá déle, než si to takzvaně „pospojuju“. Jsem trošku posedlý příběhem. Pro mě je slovní nebo příběhová předloha strašně důležitá i v instrumentální hudbě.

Pro jaké obsazení píšete nejraději?

Já se už od raných studijních let nejlépe cítím v orchestru. Vždycky, když jsem dostal orchestrální zakázku, jsem měl pocit, že jsem doma. Že mě nic neomezuje, že mám dostatek všeho, co potřebuju. A naopak, když přijde ta výzva, napiš něco pro sólový klavír nebo flétnu – dostat všechno od jednoho nástroje, aby tam byly všechny výrazové a příběhové polohy… To je pro mě největší dřina.

Ještě jednou k opeře. Tématem soudobé opery obecně jsem se sama dost zabývala a soudobé české opery zvlášť. Vnímám že okolo roku 1945 nastala v opeře (ale nejen v ní) krize. Pro někoho se opera stala mrtvým žánrem. Někteří skladatelé se jí vyhýbají, jiní hledají svou cestu, další navazují na tradici opery… Jak to máte s žánrem opery vy?

Nedávno jsem slyšel elektronickou skladbu svého kamaráda v rámci koncertu, který jsem pořádal. A měl jsem trošku strach, jestli lidi, kteří na to půjdou, naši věrní abonenti, kteří chodí na klasickou hudbu, tohle zvládnou a vydrží. A přišla za mnou paní, která chodí na všechny naše koncerty, a řekla pozoruhodnou věc: „Já, když přicházím na váš festival, tak vím, že tam budou skvělí muzikanti a bude tam skvělá hudba. Ale dneska to bylo, jako kdybych se někomu dívala do duše. Najednou se stalo, že padla zábrana toho, na co jdu…“ Takový člověk byl přinucen se podivnou formou (protože to byl elektronický koncert, kde se přepojovaly šňůry a občas se zahrál jeden dva tóny) odpoutat od toho, co zná. A to je možná problém celé klasické hudby. My když jdeme na koncert jako takový, tak jako bychom šli na tu výstavní oponu, která je plná nádhery, a jdeme na tu nádheru. A někdy je náročné si vychutnat obsah, jít za tím obsahem. Opera má unikátní příležitost být pořád aktuální, jít k současným tématům. Tam se instrumentální hudba logicky nikdy nemůže vydat. Opera může přinést pohled do duše tomu, kdo je otevřený.

Takže vidíte operu jako živý žánr.

Nesmírně živý. Vlastně snad s největším potenciálem. Já jako koncertní kytarista si spíše říkám, kam ten můj obor směřuje. Proč by někdo měl přijít na kytarový koncert, kde sedí kytarista a hraje třeba sedmdesát minut. Jde tam z nějakého sentimentu? Nebo si chce poslechnout něco takzvaně hezkého? Anebo si jde taky poslechnout příběh? To my kytaristi jsme na tom mnohem hůř než opera. U opery se nebojím říct, že jí ten největší technický progres ještě čeká.

…

Předpremiéry Ezopotámie se konají 24. a 25. června dopoledne v Městském divadle Znojmo.

Facebook X E-mail WhatsApp