Poslední koncert 33. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby nesl název Za světlem. V brněnském kostele sv. Jakuba zazněly v neděli 12. dubna tři skladby: New Fire Davida Matthewse, Symfonie č. 5 „Prameny milosrdenství a světla v brněnském chrámu sv. Jakuba“ Pavla Zemka Nováka a Mše C dur Ludwiga van Beethovena. Majestátní obsazení večera tvořili Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor Brno a sólisté, sopranistka Tereza Zimková, altistka Jarmila Vantuchová, tenorista Oleg Zalytskiy a basista Tomáš Šelc. Všichni vystoupili pod vedením dirigenta Jaca van Steena.

Závěrečný koncert programově pestrého, umělecky kvalitního a posluchačsky oblíbeného Velikonočního festivalu, který je ozdobou svátečního času v Brně, se těšil hojnému navštívení. S čím přicházeli na koncert ostatní, nevím. Já jsem na koncert šla mimo jiné se zvědavostí, jak na mě bude působit zvolená dramaturgie večera. Nejprve totiž zazní dvě skladby soudobých žijících skladatelů a až po nich přijde na řadu delší kompozice ze starší hudby od autora jednoho z nejzvučnějších jmen vůbec. Volných míst bylo jen několik – nádherný signál pro organizátory, přítomné skladatele Davida Matthewse a Pavla Zemka Nováka i „vážnou“ hudbu obecně.

Do kostela jsme vcházeli ještě za světla. Po úvodních slovech zaplnilo kostel neopominutelné ladění nástrojů a o chvíli později už přicházel dirigent Jac van Steen, který cestu k pultu musel vzít vzhledem k početnosti a rozprostřenosti orchestru oklikou. Tichý a tlumený začátek úvodní skladby zápasil, žel, alespoň v mém doslechu s rušivými zvuky z okolí, které se obzvláště v akustice velkého chrámu rozléhají velice snadno. Sebekázeň a ohleduplnost je v takových prostorech opravdu namístě. Naopak ticho a soustředěná pozornost je zde tím největším darem pro skladatele, interprety i samotné posluchače.

První skladba večera New Fire (Nový oheň) britského skladatele Davida Matthewse (*1943) vznikla na objednávku Velikonočního festivalu v roce 2018 a vztahuje se k zapalování svíček na Velikonoční neděli. V temné a přidušené atmosféře začátku vynikaly hluboké tóny kontrabasu. Rozjasnění, které přišlo posléze, působilo mocně zdařilou instrumentací i interpretací. Velký podíl na tom měly cinkavé tóny melodických bicích nástrojů nebo harfy. Byli jsme obklopeni polyfonií paprsků, ze kterých čišela kromě záře také radost. Vrcholení skladby podpořené údery tympánů bylo majestátní a slavnostní. Zvuk naplňoval prostor až k prasknutí. Zajímavým efektem byl náhlý přechod z ff do p, po kterém však následoval návrat do vypjaté intenzity. Strhující bylo působení mohutných dunivých tónů. Nesly se, doznívaly, dozněly. Světlo pomyslného ohně bylo zapáleno.

Po první, kratší skladbě následovala delší a o čtyři roky starší skladba brněnského skladatele Pavla Zemka Nováka (*1957). Symfonie č. 5 „Prameny milosrdenství a světla v brněnském chrámu sv. Jakuba“ se skládá z dvanácti částí, z nichž šest je (duchovními) promenádami a druhých šest pak pojednáním o kráse oken, klenby, prostoru, společenství, klenbě času a o kráse svatojakubského oltáře. Pro kompoziční styl Pavla Zemka Nováka je příznačná práce s unisonem, která v sobě nese silný duchovní přesah. Je zvláštní, nakolik může člověka ovlivnit text. Když jsem četla v programu o jeho skladbě několikrát slovo „unisono“, způsobilo to ve mně (navzdory tomu, že jsem se s jeho skladbami setkala již několikrát), že jsem se vnitřně připravovala na náročný poslech. To, co následovalo, nebyla „nuda“ ani v nejmenším. Ba právě naopak.

Propojení prvních dvou skladeb bylo unikátní a jejich výběr k podtitulu Za světlem byl opravdu příznačný. Zvonění melodických bicích (asi vibrafonu) se napojilo na atmosféru předešlé skladby. Do nových podmínek druhé skladby, které pracují s „prostotou“ jen v jistém slova smyslu, jsme vpluli hladce a přirozeně. Zajímavý prostorový efekt způsobovalo široké rozprostření orchestru s harfami po levé straně a bicími nástroji po straně pravé a uprostřed za orchestrem. Právě rozmanité bicí nástroje měly v této skladbě velmi významnou úlohu. Jako by vše obarvovaly. Zvláštní bylo spojení sólového partu houslí se zvony nebo tremol smyčců s činely. Zemkovo Novákovo unisono bylo velmi bohaté a spletité (!), jeho hudba barevná, křišťálová a proměnlivá. Příznačný byl pro ni také pohyb a vedení linií. Bylo to neustále překvapivé, hluboké a okouzlující. Obdivuhodně pracoval autor s instrumentací a provedení bylo taktéž báječné. Výsledný dojem byl (alespoň pro mne) povznášející a radostný. Po pečlivě umístěných hlasitých úderech zvonů do (svým způsobem) husté struktury přišlo vyčištění, zklidnění a nastolení jisté tajemnosti. Skladba skončila náhle. Jako by ji dirigent, který orchestr bezpečně provedl až do konce, odhodil.

Následovala pauza nutná pro přestavbu, která oddělila první část koncertu od druhé. První dvě soudobé skladby byly dohromady zhruba dvakrát kratší než následující Beethovenova Mše C dur. Místo za orchestrem se zaplnilo početným Českým filharmonickým sborem Brno a čtyři sólisté se postavili na vyvýšené místo po levém boku orchestru z pohledu posluchačů. Hudebníci měkce vpluli do Kyrie a mě zalil zvláštní pocit. Ocitli jsme se v odlišném světě, ve kterém se mluvilo jazykem klasicismu. Jaký je vztah prvních dvou skladeb k Beethovenově mnohem delší a stylově i historicky vzdálené Mši C dur? Byly první dvě skladby prskavkami k rozsvícení večera, který měl patřit Beethovenovi? Byla to pro soudobé skladatele čest stát vedle tohoto velikána minulosti? Je možné, aby soudobý skladatel stál v mysli posluchačů vedle takového jména jako rovný s rovným v obohacujícím dialogu? Jaký vztah se mezi těmito třemi skladbami vytvořil? Nevím, ptám se, přemýšlím. Dominantou večera byl bezesporu Beethoven (s trochu dlouhými lokty, za což nemohl), kterého se na nic zeptat nemůžeme.

Missa in C, op. 86 Ludwiga van Beethovena (1770–1827) má k svatojakubskému chrámu v Brně zvláštní pojítko, neboť zde byla poprvé provedena před dvěma sty lety a poté ještě několikrát. Monumentální obsazení pomyslně rozdělené na tři sekce (orchestr, sbor a sólisté) bylo zvukově vyvážené. Všichni čtyři sólisté – sopranistka Tereza Zimková, altistka Jarmila Vantuchová, tenorista Oleg Zalytskiy a basista Tomáš Šelc – disponovali příjemným hlasem a při společném zpěvu se jejich hlasy dobře barevně propojovaly. Jejich výkon byl precizní a intonačně přesný. Také sbor byl vyvážený a měl hezkou barvu.

Po Kyrie následovalo ještě monumentálnější Gloria. Kostel byl intenzitou zvuku opět k prasknutí. Čím dál víc jsem přemýšlela nad prostorem a jeho akustikou. V Credu jsem měla dojem, že přechody kontrastních částí jsou trochu zahalené a nejasné a tohoto dojmu jsem se v hlasitých pasážích už nezbavila. Něžný a tišší začátek Sanctus byl průzračnější. Bylo snad tak velké obsazení příliš pro svatojakubský chrám? Velmi dobře vyznívalo prolínání sboru, orchestru a sól v Benedictus. Agnus Dei završilo večer vyústěním do ticha. Po posledním dirigentově gestu následoval vřelý a zasloužený potlesk.

Foto: Jan Prokopius

Facebook X E-mail WhatsApp