Na Svatováclavském hudebním festivalu se letos představí výrazná osobnost nastupující violoncellové generace, českému publiku nikoli neznámý čínský interpret Yibai Chen. Laureát Soutěže královny Alžběty za rok 2022 do Ostravy přiváží sólový program, v němž se potkává Bachova hudební tradice s expresivním světem Zoltána Kodálye, pro Chena však nejde pouze o konfrontaci různých epoch a interpretačních nároků – Bachovu hudbu vnímá jako zrcadlo, které při každém novém setkání zjevuje něco jiného a velmi osobního. V rozhovoru před festivalovým recitálem umělec mluví i o hledání interpretační identity, vztahu techniky a výrazu, komorní hudbě i o tom, proč je pro mladého hudebníka důležité umět zpomalit.

V Ostravě se představíte sólovým recitálem, který začíná Bachovou První suitou a vrcholí Sonátou, op. 8 Zoltána Kodálye. Co vás přivedlo právě k této kontrastní dramaturgii? 

Cílem tohoto programu je ukázat, čeho je violoncello schopné samo o sobě. Bach je snad nejznámější a nejzákladnější skladbou pro violoncello, zatímco dílo Kodálye patří k nejnáročnějším v repertoáru. Umístěním těchto dvou skladeb na opačné konce recitálu umožním posluchačům prožít celý rozsah violoncella, od jeho nejpřirozenější stránky až po nekonečné možnosti.

Bachova První suita patří skutečně k nejhranějším dílům violoncellového repertoáru. Jak hledáte vlastní cestu ke skladbě, kterou publikum i interpreti znají tak důvěrně? Co pro vás v ní zůstává stále otevřené?

Bachova hudba je jako zrcadlo, odráží něco velmi osobního a pravdivého o interpretovi. Protože se každý den měníme, je tu vždy co objevovat. Tak vnímám i První suitu, a tak nechávám, aby se prostor, čas, lidé a energie kolem mě staly součástí mé interpretace právě v daném okamžiku.

Bachovu Ciacconu z Partity d moll uvedete ve vlastní úpravě. Co vás vedlo k tomu upravit jednu z ikonických skladeb houslového repertoáru právě pro violoncello a co se při tom podle vás mění v její výpovědi?

Prostě je to tak úžasná skladba, že jsem si nemohl pomoct a musel jsem se jí dotknout. Možná je to trochu nepatřičné, protože Bach si zřejmě nedokázal představit, že by se Ciaccona hrála na moderním čtyřstrunném violoncellu, a na tomto nástroji je to rozhodně neuvěřitelně obtížné. Ale možná právě díky této obtížnosti vynikne ještě hlouběji pocit smutku, vážnosti a piety, který z této hudby vyzařuje.

Jak se při interpretaci Bachovy hudby vyrovnáváte s otázkou, do jaké míry respektovat historicky poučenou představu o barokním zvuku a do jaké míry využít možnosti moderního violoncella?

Pojem „historicky poučený“ se týká spíše estetiky a způsobu tvarování zvuku než souboru pravidel. Snažím se zachovat pružnost zvuku a svobodu barokního ducha, aniž bych omezoval možnosti moderního violoncella, například prostřednictvím vibrata a širšího dynamického rozsahu.

Po Bachovi ostravskému publiku představíte Sonátu Zoltána Kodálye, tedy dílo odlišného světa, zvukově i výrazově mimořádně náročné, jak už jste i v úvodu zmínil. Co je pro vás jeho hlavním interpretačním klíčem? Je to spíše jeho lidový základ, polyfonie, nebo existenciální emocionalita?

Sólová sonáta Zoltána Kodálye je sice náročná, ale její technické požadavky přímo vyplývají z bohatosti a hloubky hudby – podobně jako u Bachovy Ciaccony. Na rozdíl od děl, kde je virtuozita přítomna především proto, aby poskytla možnost pro technickou brilanci, a to nemyslím nijak hanlivě. V případě Kodálye je prostě technika hudbou a hudba je technikou.

Kritici často zdůrazňují vaši technickou suverenitu, ale zároveň „něhu a citlivost“ vašeho projevu. Jak vy sám přemýšlíte o vztahu techniky a emocí? Je pro vás technika prostředkem k výrazu, nebo může mít sama o sobě estetickou hodnotu?

Zaprvé, nepovažuji se za technicky dokonalého hráče. Existuje spousta hudebníků s mnohem výraznějšími přirozenými schopnostmi nebo těch, kteří jsou ochotni cvičit čtrnáct hodin denně… A věřím, že technika může mít svou vlastní uměleckou hodnotu, pokud v ní lidé nacházejí krásu. Pokud lidé považují mou techniku za přesvědčivou, myslím, že to může být proto, že moje další formy vyjádření zahladí ty chyby, které občas udělám. Snad se nemýlím… (smích)

Máte zkušenost s velmi rozdílnými hudebními prostředími, od evropských orchestrů a festivalů až po Čínu a další asijské země. Vnímáte nějaký rozdíl v tom, co od sólisty očekává publikum v Evropě a v Asii?

Z mého pohledu berou evropští posluchači klasickou hudbu už dlouho za součást svého kulturního života, a proto na koncerty často chodí především proto, aby prožili samotnou hudbu, její emoce, energii a duchovní rozměr. V Číně a jinde v Asii panuje velká zvědavost a nadšení, zejména mezi mladšími posluchači, ale někdy se koncert může proměnit spíše v sledování slavných hvězd a kritizování hudebníků na sociálních sítích. Nemyslím si, že by jeden z těchto přístupů byl nutně lepší. Evropa čelí problému stárnoucího publika klasické hudby, zatímco Asie disponuje obrovskou dávkou mladistvé energie a zvědavosti. Úkolem je snad právě proměnit tuto zvědavost v hlubší a osobnější vztah k samotné hudbě.

Velkou část vaší umělecké práce tvoří také komorní hudba. S pianistou Boyangem Shi jste například uvedli kompletní Beethovenovy sonáty pro violoncello a klavír. Co vám dlouhodobá spolupráce s jedním partnerem pomáhá nalézt, co by při jednorázovém setkání nebylo možné?

Výhoda mít dlouhodobého partnera v komorní hudbě, na mysli mám právě klavíristu, je značná. Zejména proto, že většina významných sonát pro smyčcové nástroje jsou duety. Přesto se k nim často přistupuje jako k sólistovi s doprovodem. Myslím si, že to do značné míry souvisí s tím, že když slavný smyčcový hráč vystupuje s méně známým klavíristou, většina pozornosti publika se přirozeně soustředí na smyčcového hráče. Skvělý recitál dua by však měl posluchačům umožnit vnímat dílo jako celek. To vyžaduje, aby hudebníci někdy obětovali své vlastní ambice, aby z toho druhého dostali to nejlepší. A to vyžaduje velmi hluboké vzájemné porozumění jak umělecké, tak osobní, stejně jako dostatek času na zkoušení. To je něco, čeho je při jednorázové spolupráci často velmi těžké dosáhnout.

V roce 2026 jste byl vybrán jako BBC New Generation Artist a zároveň zařazen mezi Rising Stars Classic FM. Po období soutěží tedy přichází další fáze kariéry. Co je pro vás dnes důležitější než samotné označení „talent“ a na čem chcete jako hudebník v nejbližších letech pracovat?

Myslím si, že talent může velmi rychle vyprchat, nebo se dokonce proměnit v poměrně povrchní formu hudebního vyjádření, pokud není podložen dostatečnými znalostmi a reflexí. V nadcházejících letech proto musím zpomalit a dopřát si čas na vybudování bohatšího a stabilnějšího vnitřního základu. Domnívám se, že právě to člověku v dlouhodobém horizontu umožní dosáhnout větších úspěchů, a to v jakékoli oblasti.

A nakonec zpět do Ostravy: S Janáčkovou filharmonií jste už dříve spolupracoval, nyní přijíždíte do Ostravy se sólovým programem. Co by si podle vás měl posluchač z vašeho koncertu odnést? A co byste chtěl, aby si o vašem umění nebo o vás jako interpretovi zapamatoval?

Doufám, že posluchači v mé hře uslyší mou upřímnost a nadšení a že si najdou cestu k hudbě samotné.

Foto: archiv interpreta

Facebook X E-mail WhatsApp