Je letošním vítězem houslové Akademie Václava Hudečka v Luhačovicích, zároveň však naplňuje své pěvecké ambice – jako student zpěvu na JAMU, ale také coby člen Ensemble Damian, v němž podle potřeby střídá pěvecké úlohy s instrumentálními. Řeč je o talentovaném muzikantovi jménem Arnau Izard. Veřejnost se s ním bude moci v nejbližší době setkat například na koncertech s Václavem Hudečkem v Děčíně nebo už 7. listopadu v Olomouci při tamním uvedení opery La Dafne. Čtenářům portálu KlasikaPlus.cz Izard prozradil, jak spolu souvisejí studium zpěvu a hra na housle, co považuje za největší přínos interpretačních kurzů i čemu se rád věnuje ve volném čase.

Mohla bych se nejdříve zeptat na vaše kořeny? Lidé vás mohou znát jak pod příjmením Izard, tak Petřivalský. Máte tedy dvě příjmení? Jaký příběh se za nimi skrývá?

Maminka pochází z Barcelony, mám tedy katalánské kořeny. Ti, kteří mě znají, tak ví, že jsem na to poměrně hrdý. Dokonce jsem rok studoval na MUNI bakalářský obor Katalánský jazyk a literaturu, bohužel to ale nešlo dlouhodobě stíhat. Rozený jsem jako Petřivalský, ale už nějakou dobu používám příjmení Izard. Jedním z důvodů, proč vůbec dělám hudbu, je i hudební tradice rodiny Izard. Moje babička Antònia Izard byla varhanicí a učitelkou hudby. Všem svých sedmi dětem předala alespoň základy hudby, tedy včetně mojí maminky, která v minulosti byla sólistkou Moravského divadla Olomouc. Pro mě toto příjmení znamená poctu mým předkům, včetně mojí babičky, kterou jsem bohužel nestihl poznat.

Vy jste vyrůstal na Moravě (pokud se nemýlím) a velká část vašeho života je spjata s Brnem. Jakou roli na vaší hudební cestě hraje folklor a lidová hudba? Pociťujete třeba rozdíly mezi hudebníky, kteří vyrůstali v tomto prostředí, a těmi, kteří pocházejí z jiných regionů České republiky?

Vyrůstal jsem v Olomouci, kde by se dal počet cimbálových muzik spočítat na jedné ruce. S folklórem jsem přišel pořádně do styku až na konzervatoři v Brně. Velká část studentů totiž pochází z moravských regionů, kde se člověk rodí jako folklorista. Z počátku jsem tím byl uchvácen, jelikož to pro mě bylo něco úplně nového. Měl jsem chuť se naučit alespoň některé písničky, a tak jsem chvíli hrával se studentskou cimbálovou muzikou Hejčíňan v Olomouci. Přestože ze mě folklorista jistě nikdy nebude, jsem za tu zkušenost moc rád. Co se týče rozdílů mezi hudebníky z různých regionů České republiky, nic mě nenapadá. Myslím si, že hudba je v tomto ohledu univerzální.

Od kolika let hrajete na housle?

Od pěti let.

Byla volba nástroje přirozená, nebo vás k houslím přivedli rodiče?

Byl to nápad maminky, ale nikdy jsem se necítil nucen. Ještě předtím, než jsem začal s houslemi, jsem chodil do sboru Campanella. Vždy jsem tedy hudbu vnímal jako přirozenou součást života, ať už to bylo pomocí jakéhokoliv nástroje.

Vnímáte jako výhodu začít s nástrojem již v útlém věku, nebo je rozhodující spíše nadšení pro věc? Myslíte si, že člověk, který začne s výukou později, má šanci ostatní dohnat? Jaká úskalí to přináší a kde naopak vidíte možné výhody?

Rozhodně to nevnímám jako zásadní výhodu či nevýhodu. Znám spoustu lidí, kteří s nástrojem začali poměrně pozdě a přesto dosáhli špičkové úrovně. Výhodou pro takové případy může být to, že je nezatěžují různé zlozvyky z předešlých let. Tak či tak se hudebníci učí po celý zbytek života. 

Podle mě by si děti měly primárně hrát a užívat si bezstarostného života, dokud je to možné. Pokud to dokážou skloubit i s hraním na nástroj, je to pro ně nepochybně přínosné, ale nesmí to být na úkor jejich života. Důležité je, aby dítě bylo co nejdříve v kontaktu s hudbou v jakékoliv formě, ať už pouhým poslechem, zpěvem či tancem. Bohužel se občas setkávám s kolegy, kteří byli v dětství oběťmi přehnaných ambicí svých rodičů a vnímám, jak se stěží zařazují do kolektivu a pro ostatní je náročné s nimi spolupracovat. 

Pro objasnění čtenářům: Na Janáčkově akademii nyní studujete souběžně hru na housle i zpěv. Existuje pro vás mezi těmito dvěma obory nějaká spojitost? A v čem jsou si naopak nejvzdálenější?

Obě disciplíny vnímám tak, že vycházejí z podobného principu, tedy ze snahy dosáhnout estetické krásy v tónu, frázích, charakterech a tak dále. Při zpěvu hraje samozřejmě velkou roli text, případně i herecký projev. Oproti tomu je u houslí veškerá pozornost věnována ryze hudebnímu sdělení, kde se řeší ty nejjemnější nuance, a to je pro mě obohacující. Zpěv je v tomto ohledu více intuitivní. Velkým pomocníkem je text, díky kterému bývá jasné, do kterého místa fráze vede. Samotná technika zpěvu je oproti houslím hůře uchopitelná a působí to na mě jako nekonečná psychologická hra. Není lehké identifikovat problém pouze na základě pocitů vycházejících z hlasového ústrojí. Názory na metodiku jsou velmi roztříštěné, a proto jsem se před pár lety začal v této oblasti sám vzdělávat, což mi hodně pomohlo pochopit zpěv jako takový.

Jestliže je zpěv spojen s divadlem a ztvárňováním rolí, lze podobné paralely nacházet také ve hře na housle?

Představivosti se meze nekladou. Každá melodie dokáže navodit nějaký typ charakteru, situace či scény. Například v Mozartových houslových koncertech je mnoho míst, které připomínají dialog dvou odlišných postav. V ten moment je mým úkolem zahrát to takovým způsobem, abych pocit dialogu dvou postav posluchači navodil. 

Veřejnost vás zatím zná především jako houslistu. Jaké jsou vaše vysněné pěvecké role?

Od chvíle, kdy jsem poprvé viděl Dvořákovu Rusalku, jsem stále uchvácen tímto dílem. Už jen závěr té opery je důvodem, proč bych si chtěl roli Prince někdy zazpívat.

Zpěváci jsou při výběru rolí do jisté míry omezeni svým hlasovým oborem. V jednom rozhovoru jste zmínil, že směřujete k lyrickému tenoru. Do jaké míry lze takový vývoj ovlivnit a do jaké míry je jednoduše dán? A nelitujete někdy, že některé role budou pro váš hlasový obor zřejmě nedostupné? Na druhou stranu, je na tom houslista skutečně svobodněji, nebo i zde existují podobná omezení? 

Člověk musí pracovat s tím materiálem, který má, a v rámci toho dosáhnout co nejlepšího výsledku. Samozřejmě správnou technikou je možné docílit například větší amplifikace hlasu, ale materiál zůstává stejným. Repertoáru je tolik, že necítím žádné potenciální omezení, ať už dopadnu jakkoliv. 

U houslí žádné omezení v tomto smyslu neplatí, snad jen to, že časem lidé zjistí, jestli jim vyhovuje více hraní v orchestru, sólově a tak dále. Například pro hráče, kteří nečtou rychle z listu, může být hraní v orchestrech, zvláště v operních, ne tak příjemnou záležitostí.

Jste vítězem letošního, již 30. ročníku Akademie Václava Hudečka. Co pro vás toto ocenění znamená? A zúčastnil jste se akademie vícekrát? 

Na akademii jsem byl letos už popáté. Za ty roky se pro mě kurzy staly tak přirozenou součástí léta, že si to bez nich nedokážu představit. Ocenění si velmi vážím a beru to jako velký závazek, abych ze sebe dostával maximum. Znamená to i mnoho koncertních příležitostí, z nichž každá mě posouvá o kus dál.

Zúčastnil jste se nebo se pravidelně účastníte dalších interpretačních kurzů? Jak dále pracujete se získanými zkušenostmi a jak jednotlivé pedagogické přístupy mezi sebou porovnáváte? Jak důležitý je podle vás výběr pedagoga, ať už v rámci mistrovských kurzů, školního studia nebo celoživotního vzdělávání?

Být dobrým hudebníkem ještě neznamená být dobrým pedagogem. Učení je disciplína sama o sobě, obzvlášť u zpěvu. Je pro mě zásadní mít pedagoga s dobrým analytickým uchem, který pokud možno vyznává podobnou estetiku jako já. Zároveň chci, aby to byl někdo, kdo nebude mít problém se mnou debatovat o různých způsobech interpretace. Někteří pedagogové vedou své studenty velmi autoritářským způsobem a to já osobně nestrpím. Naštěstí takových lidí je čím dál méně.

Kromě luhačovické akademie jsem se v minulosti zúčastnil kurzů Bohuslava Matouška a také letní akademie v Kroměříži, kde učí Fedor Rudin a Dalibor Karvay, kteří jsou světovými houslisty. Je to místo, kde můžete získat mnoho inspirace a poznatků v krátkém časovém horizontu. Na základě toho si můžete uvědomit, kam vlastně chcete ve svém umění mířit. Pro mě je ovšem zásadnější mít s někým konzultace dlouhodobě.

Zajímá mě také téma hudebního nástroje. V rámci Akademie Václava Hudečka získává vítěz mistrovský nástroj. Kvalitními houslemi však musí disponovat už student konzervatoře, myslí-li to se svou profesí vážně. Jakou roli podle vás hrají kvalitní housle a smyčec? Můžete krátce pohovořit o svém nástroji, případně o houslích získaných v rámci akademie? Měníte někdy nástroje a při jakých příležitostech?

Kvalitu nástroje a smyčce nevnímám jako zásadní, zároveň by se ale houslista neměl cítit limitovaný. Pokud například člověk hraje s orchestrem, je důležité mít nástroj, jehož tón se dobře nese skrz orchestr a velký sál. Najít vysněné housle může trvat i desítky let. Naštěstí v dnešní době existuje mnoho houslařů, kteří vyrábějí skvělé nástroje. Často slýchám, že zažíváme novou zlatou éru houslařství. S tím se pojí i housle, které jsem za letošní akademii získal. Vyrobil je Jaroslav Kohout, který každoročně akademii nástroj dodává. Jedná se o kopii Lorenza Storioniho. Mají krásný lak, světlou barvu zvuku a celkově mi přijdou velmi povedené. Je to můj primární a jediný nástroj, na který momentálně hraju. Zároveň mám objednané housle od vynikajícího francouzského houslaře Sylvaina Tourniera, na které se moc těším.

Díky svému nedávnému úspěchu jste si vysloužil také řadu nových koncertních příležitostí. Kupříkladu nedávno jste společně s Václavem Hudečkem vystupoval na zahajovacím koncertě Svátků hudby, kde jste hrál skladby Maurice Ravela a Maxe Brucha. Jak se udržujete ve formě? Na různých pódiích uvádíte odlišný repertoár, přičemž například Ravelův Tzigane patří k mimořádně náročným skladbám. Jak se takový repertoár udržuje v koncertní kondici? A jak jej lze skloubit s nároky vysokoškolského studia?

K tomu, abych se udržel v kondici, mně osobně pomáhá být v kontaktu s širokou škálou repertoáru, od baroka po současnost. Pokud se příliš upínám na jednu skladbu, ztrácím v ní jakousi přirozenost a celkovou flexibilitu. Samozřejmě je důležité zachovat si mentální pohodu a příliš se nestresovat, což je často nejtěžším úkolem.

Pokud mě skladba baví, udržuje se mi částečně sama v kondici už jen tím, že na ni občas myslím. Mám štěstí v tom, že JAMU mi poskytuje poměrně volné časové možnosti, tudíž není velkým problémem skloubit dvě studia a k tomu občas vystupovat.

Další série otázek se bude týkat vaší nejbližší umělecké aktivity. Společně s Ensemble Damian vás čeká uvedení opery La Dafne Jacopa Periho. Jedná se však o její rekonstrukci nebo lépe řečeno novodobé přepracování. Původní partitura se dochovala pouze fragmentárně. Nejprve bych se zeptala na vaši roli v ansámblu. Jak dlouho s Ensemble Damian spolupracujete?

Dalo by se říct, že již odmalička. Jako dítě jsem účinkoval v opeře Noci Dnem od skladatele Víta Zouhara. Se zakladatelem souboru Tomášem Hanzlíkem se rovněž znám velmi dlouho, přičemž s ním spolupracuji čím dál častěji.

Co byste o festivalu a této spolupráci řekl? V čem je pro vás zajímavá či inspirativní? A kdybyste měl čtenáře na tato představení pozvat, čím byste je nalákal?

Festival Opera Schrattenbach je skvělou příležitostí, jak nahlédnout do světa soudobé hudby. To stejné se dá říct o opeře Dafne, která je dle mého názoru skvělým dílem a mívá na obecenstvo velký dopad. Pro mě byla radost spolupracovat na této opeře se skvělým režisérem Roccem. Mnoho jsem se od něj naučil. Diváky bych určitě nalákal na roli Satira, která je v podání Sergeje Sanži opravdu k popukání. 

Hudba raného baroka a například Ravelův Tzigane, to jsou, zdá se, dva velmi vzdálené světy. Co byste řekl k historicky poučené interpretaci? Není to vlastně svébytná disciplína? Vnímáte hudební vývoj jako kontinuum, v němž lze mezi jednotlivými epochami hledat souvislosti, nebo k interpretaci různých stylových období přistupujete odděleně?

Přiznám se, že nejsem fanouškem toho, když se způsoby interpretace dělí na poučené a „nepoučené“. Mým cílem je, aby hudba vyzněla ve správném afektu. Ten se v průběhu epoch liší, ale může se i prolínat. Je to otázka intuice, částečně založené na historických poznatcích. Ta škála interpretačních možností je široká a je na každém, aby odhadl, co všechno hudba snese. Na JAMU máme volitelný předmět barokní housle, který vede skvělá Jana Anýžová. Mám s ní pravidelně konzultace a je to velmi obohacující, dokonce mi zapůjčila svůj barokní smyčec. Bohužel je možné mít tento předmět zapsaný pouze jeden rok. 

O interpretaci by se jistě dalo mluvit ještě dlouhé hodiny… Pokud byste měl na závěr shrnout, jaké atributy by měl ideálně mít dobrý interpret, co byste zmínil? Dá se to vůbec zobecnit?

Zobecňovat se to příliš nedá, jelikož každý startujeme z jiné výchozí pozice, a tudíž jsou naše cesty odlišné. U lidí, kteří to dotáhli daleko, vnímám určitě velkou cílevědomost a silnou intuici. Naštěstí obojí se dá pěstovat. Už jsem to dřív zmiňoval, ale je opravdu důležité, aby lidé měli chuť s vámi spolupracovat a cítili se kolem vás dobře. S tím souvisí i zdravá míra pokory.

Jak vypadá váš profesní kalendář v nejbližších měsících? Co kromě zmíněných koncertů a projektů chystáte, na co se nejvíce těšíte a jakých dalších příležitostí byste se rád chopil?

Čekají mě poslední reprízy opery La Dafne. Kromě toho za týden vystoupím na koncertě spolu s Václavem Hudečkem a Martinem Hrochem v Děčíně, kde zazní barokní skladby. Jedna z největších událostí se bude jistě konat 17. listopadu v brněnském Besedním domě, kde vystoupí náš nedávno založený komorní soubor Crocodile Orchestra. Sólisty budou Milan Al-Ashhab spolu s Igorem Ardaševem. Chci se rovněž věnovat klavírnímu triu, které jsem letos založil. No a samozřejmě se těším vystoupení s Filharmonií Bohuslava Martinů nebo se Západočeským symfonickým orchestrem.

A na závěr má obligátní otázka na interprety: Co děláte, když zrovna nehrajete na housle nebo nezpíváte? Co vám dělá radost a u čeho si nejlépe odpočinete?

Rád trávím čas s přáteli a s blízkými, například se svým kocourem. Když už se k tomu dostanu, tak čtu knížky, převážně katalánskou literaturu, abych na ten jazyk nezapomněl. Poslední dobou je mým největším koníčkem káva. Ta výběrová, samozřejmě. Je to v praxi doslova věda o tom, jak z kávy dostat to nejlepší. Taky rád jezdím po městě na kole. Nejlépe se cítím v přírodě, hlavně na horách.

Děkuji vám srdečně za rozhovor a budu se těšit na některém z vašich budoucích vystoupení.

I já děkuji za rozhovor!

Facebook X E-mail WhatsApp