Co se stane, když na místo prvního houslisty usedne flétnista? Odpověď nabídl středeční koncert souboru Café Zimmermann v divadle Vzlet. Návštěvníci mohli vyslechnout tři ze čtyř Mozartových flétnových kvartetů, doplněné o dvě skladby od autorů s Mozartem úzce spjatých. Ve všech případech stála flétna v centru hudebního dění a určovala charakter celého ansámblu. Poetický název koncertu Flétna kouzelná tak odkazoval nejen k osobě Wolfganga Amadea Mozarta, ale i k samotnému dramaturgickému konceptu večera. Večeru tak nechyběl intelektuální vtip ani interpretační kvalita, která by zůstala jeho pointě cokoliv dlužna. 

Soubor Café Zimmermann přizval pro svůj koncert, který se konal 7. října v pražském Vzletu, flétnistu Karla Valtera. Společně s Pablem Valettim, Andonim Mercerem a Petrem Skalkou připravili program ryze klasický; záměrně se přitom vyhýbám označení „klasicistní“. Vedle trojice Mozartových flétnových kvartetů D dur, C dur a A dur se totiž v programu objevily také dvě transkripce, jejichž vznik se pohybuje nedaleko Mozartových dat a jejichž hudební jazyk stojí jeho světu velmi blízko. Večer se tak nesl skutečně v „klasickém“ duchu. 

Kvartety D dur a C dur jsou ranými Mozartovými díly, jejichž vznik je datován do roku 1777. Mozart v nich svěřil flétně úlohu, která dalece přesahuje běžné komorní partnerství, neboť její úloha v mnoha ohledech působí spíše jako part sólového koncertu. Karel Valter je hráčem na starý typ příčné flétny traverso. Pozoruhodná byla zejména její pojivost s ostatními nástroji ansámblu. Ve středních polohách zní měkce, což činí flétnu nanejvýš přizpůsobivou, ve vyšších polohách je naopak natolik průrazná, že je vhodná pro kontury melodické linky. Flétnista vstoupil do hudby s elegancí galantního stylu, přičemž každou koloraturu vykreslil do posledního detailu. Se zatajeným dechem tak posluchač visel na ocasu každého hbitého běhu. Zároveň to všechno vypadalo tak lehce, beze stop Valterovy fyzické námahy v rychlých pasážích. Prostřední Adagio, půvabná belcantová árie beze slov, poté ukázalo posluchačům také hluboký cit a vkusnou práci s hudební frází. Nad smyčcovými pizzicaty se klene flétnová melodie tak upřímná, že se za ni jen stěží schová nějaké smítko. Zde by se dalo říci, že hráč na traverso sdělil „co na srdci, to na jazyku“, přičemž v případě flétnisty to neplatí jen obrazně. Promyšlená artikulace v duchu stylového cítění, dotaženost každé fráze i výrazná práce s dynamikou, zkrátka vše, na co si náročný posluchač vzpomene.

Zajímavým titulem večera bylo Adagio a Fuga, které vycházejí z děl Johanna Sebastiana Bacha – postupně z varhanní triové sonáty d moll a Kontrapunktu VIII (Umění fugy). Tato transkripce je původně připisována právě Mozartovi, avšak jak Karel Valter ještě před zazněním díla podotkl, nad jejím autorstvím se v poslední době stále více polemizuje. Večer tak obohatila i tato drobná záhada pojící se se vznikem skladby. Kompozice je určena pouze trojici nástrojů, a tak nás na malou chvíli opustil violista Andoni Mercero. Původní obsazení tří smyčcových nástrojů obměnili protagonisté středečního večera flétnou na místě prvního houslisty. V Adagiu fungovala tato barevná proměna velmi dobře, jelikož byly zřetelně rozlišitelné jednotlivé vrstvy hlasů. Ve fuze se však v nižších polohách flétna místy mírně ztrácela, nicméně interpretačně se jednalo o velmi intenzivní a hluboký moment. Fuga působila jako neúprosný monolit, který hráči valili před sebou, jako by v sobě ukrýval sdělení, jehož skutečný význam se odhalí až v samotném závěru.

Druhá transkripce programu vychází z pera Franze Antona Hoffmeistera. Jedná se o původní Mozartův Koncert pro hoboj, který se nyní ocitá v úpravě právě pro flétnové kvarteto. Ještě zde nepadla zmínka o ansámblu v kontextu souhry. Zcela mimořádná byla jejich práce s časem. Díky vkusné agogice působila hudba živě a přirozeně. Přechody jednotlivých částí dýchaly a změny tempa přicházely s bezprostřední samozřejmostí. Stejně přesvědčivý byl i vzájemný dialog hráčů. Již několikrát zmíněný Karel Valter stál v centru hudebního dění se svým traversem. Petr Skalka na opačném pólu rámoval obrysy jednotlivých kompozic zvukem violoncella. Ačkoliv za smyčec tahal s pozoruhodnou lehkostí, dodával celku potřebnou váhu i oporu. Pablo Valetti a Andoni Mercero pak mezi těmito dvěma krajními body rozeznívali vnitřní život skladeb, jejich motoriku i jemné předivo protihlasů.

Nakonec se hráči s posluchači rozloučili Kvartetem A dur. Dramaturgie koncertu byla od počátku jasná, a tedy i volba programu zcela namístě. Jen stěží lze středeční interpretaci upřít množství komplimentů, které si bezpochyby zaslouží. Snad jen svým zaměřením koncert postrádal výraznější kontrast, který by přinesla změna žánru či slohového období. Tento drobný nedostatek však bohatě vyvážila kompaktnost celého večera a promyšlenost jednotlivých titulů. Snad i díky tomu vykouzlila flétna, a nejen ona, úsměvy na tvářích přítomných posluchačů, které se nakonec proměnily v nadšený potlesk.

Foto: Collegium 1704

Facebook X E-mail WhatsApp