První ze série koncertů Akademických komorních sólistů se uskutečnil v pátek 6. listopadu v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce. Dramaturgicky atraktivní program spojil českou hudbu s hudbou 20. století a představil hned dva sólisty – houslistku Terezu Horákovou a trumpetistu Martina Pavluše. Orchestr studentů HAMU vedl dirigent Matouš Hasoň, který se společně s interprety musel vypořádat s rozmanitými nároky Dvořákova Nokturna, Sukovy Fantasie, Hummelova Koncertu pro trubku i závěrečné Deváté symfonie Dmitrije Šostakoviče. Večer tak nabídl nejen prostor pro sólové výkony, ale také příležitost ověřit kvality mladých hudebníků v rámci skutečně kolektivní muzikantské spolupráce.

Koncerty AKS, neboli „Akademičtí komorní sólisté“, mají na půdě Hudební a taneční fakulty AMU své významné místo. Představují vstup do světa profesionálního hudebního provozu, stále však pod ochrannými křídly instituce. Jelikož se jedná o vybrané sólisty, bývá pravidlem, že mají s velkými pódii již značné zkušenosti. Význam této koncertní řady však sahá dál než k samotným interpretům. Série, v každém akademickém roce čtyřdílná, zapojuje také studenty hudební produkce, zvukové tvorby, hudební režie či hudební teorie. Díky tomu se na výsledném večeru podílí nejen ti, kteří stojí v záři reflektorů, ale i ti, jejichž práce zůstává běžně skryta. Právě tím se koncerty AKS stávají skutečně společným studentským projektem.

Pět minut po půl osmé stanul za dirigentským pultem Matouš Hasoň, který započal „mávati“ první kompozici programu. Touto úvodní skladbou bylo Nokturno H dur Antonína Dvořáka a již od prvního momentu bylo jasné, že se bude jednat o dramaturgicky zajímavý večer. Tato Dvořákova kompozice hledala své uplatnění poměrně dlouho, až jej nakonec nalezla jako samostatná skladba pro smyčcový orchestr. Skladatel v ní přichází s pozoruhodnými kompozičními řešeními, která však zároveň staví dirigenta před nemalé interpretační výzvy. První polovina skladby se nese v jednom nekonečném oblouku nízké dynamiky a dovoluje si pouze občasné dynamické „boule“. Úskalí spočívá právě v tom, aby interpretace nesklouzla k určitému schematismu a dokázala si po celou dobu udržet posluchačovu pozornost. Ve druhé části si pak Dvořák připravil četná rubata a jemně zvrásněnou práci s agogikou. Domnívám se, že Hasoň zvládl svůj úkol bravurně. Ačkoliv dynamika jen zřídka přesáhla hranici mezzoforte, skladba si po celou dobu zachovala svou výraznou tvář i vnitřní tah.

Druhá v pořadí byla Fantasie pro housle a orchestr, op. 24, které se zhostila studentka magisterského studia Tereza Horáková. Sukova Fantasie v sobě skrývá několik rozličných výrazových poloh a právě tato rovina se ukázala být jednou z nejsilnějších stránek houslistčina projevu. Během své interpretace dokázala vystřídat množství charakterů s takovou upřímností a prožitkem, že si získala sympatie nejednoho posluchače. Josef Suk je charakteristický svým barvitým způsobem instrumentace. Vedle náročného houslového partu tu stojí propracovaný orchestr, který vytváří vlastní zvukově exponovanou krajinu. Sólista je tak neustále zkoušen v tom, nakolik se dokáže prosadit skrze toto bohaté hudební předivo a zároveň s ním neztratit kontakt. Tereza Horáková tuto zkoušku obstála s patřičným nadhledem. Velmi nápomocen jí byl také Matouš Hasoň, který s orchestrem komunikoval citlivě a dokázal pružně reagovat na potřeby sólistky.

V následující skladbě již sólista nemusel řešit problém prosadit se skrze zvukovou masu orchestru. Trubka disponuje natolik průrazným tónem, že je pro roli sólisty přímo zrozená. Přesto existuje jen několik málo koncertů, které ji staví do centra hudebního dění. Jeden z nich zazněl i na pátečním koncertě. Martin Pavluš si pro svůj výstup zvolil Koncert pro trubku a orchestr Es dur Johanna Nepomuka Hummela. Jestliže je největší předností trumpety její nosnost a lesk, na straně druhé se jedná o nástroj, který jen obtížně odpouští sebemenší zaváhání v tiché dynamice. Právě ve střední větě ukázal Martin Pavluš tento um naplno. Vedle kultivovaného, příjemně měkkého tónu zde předvedl také dlouhý dech a virtuózní trylek. Závěrečná věta nese výrazný charakter fanfáry a trumpetistovi poskytuje jen minimum prostoru k odpočinku. Časté vstupy v rychlém sledu kladou na interpreta značné nároky, přesto si Pavluš po celou dobu počínal s naprostou samozřejmostí. Předvedl nástrojovou ekvilibristiku nejvyšší úrovně. Není proto divu, že tento absolvent fakulty dnes zastává pozici prvního trumpetisty Symfonického orchestru Českého rozhlasu. 

Večer završila Šostakovičova Devátá symfonie. Tato symfonie sice nedosahuje monumentálnosti legendárních „devítek“, nicméně se jedná o značně nápadité a propracované dílo. Přestože její durata činí něco kolem půl hodiny, a řadí tak dílo mezi skladatelovy nejkratší symfonie, je vystavěna v pěti větách. Díky kontrastu jednotlivých částí a důmyslné práci s přechody působí mimořádně kompaktním dojmem. Matouš Hasoň dokázal, že k interpretaci přistupuje nanejvýš pečlivě. Na pódiu zhmotnil dílo, které působilo přehledně a zároveň citlivě vystavěné s ohledem na tektoniku celku. Zároveň dokázal vystihnout charakter jednotlivých vět, a tak například s druhou větou Moderato vstoupila do sálu tíživá, pochmurná atmosféra. Jak to u Šostakoviče bývá, i tato symfonie prověřuje kvalitu jednotlivých hráčů orchestru řadou sólových vstupů. Silným momentem páteční interpretace byla tklivá fagotová melodie ve čtvrté větě Largo. Viktor Sabol si jí dokázal posluchače podmanit a bezpečně je dovést až k závěrečnému Allegrettu, které nastupuje attacca.

Krátká symfonie proteče posluchači mezi prsty, přesto však zanechá silný dojem svou naléhavostí. Dílo, které dávno přesahuje mantinely absolutní hudby, promlouvá svou výpovědí i dnes. Šostakovič zde jako by k posluchači obracel zdvižený prst, činí tak však způsobem sobě vlastním – s inteligentním odstupem a typickým, štiplavým sarkasmem.

Foto: Zuzana Lazarová

Facebook X E-mail WhatsApp